Bedřich Rohan (1920, pův. jménem Fritz Rothbaum) je ústecký rodák, maturoval na německém gymnáziu, ale devatenácté narozeniny slavil v Anglii, kde vystudoval na londýnské univerzitě anglistiku a germanistiku. Po válce se vrátil do Československa, kde ho zastihla zpráva o zavraždění rodičů v Osvětimi. V Československu působil především jako novinář a svou zdejší kariéru završil postem šéfredaktora Televizních novin. V roce 1968 se po invazi spojeneckých vojsk podruhé vrací do Anglie, kde pracuje na “monitoring servisu” v BBC. Později se stává britským zpravodajem agentury DDP v Bonnu. Od roku 1984 se věnuje výhradně literární činnosti. Knihy KAFKA BYDLEL ZA ROHEM a KDE MARX VYNALEZL REVOLUCI LONDÝN V ZÁŽITCÍCH PROSLAVENÝCH NĚMCŮ vyšly v Německu. Ale stejně jako knihy PRAHA (ilustrovaná Leošem Neborem), LONDÝN A SKOTSKO (s fotografiemi vynikajícího švýcarského fotografa Maxe Schmida) a ANGLIE, WELLS a SKOTSKO už vyšly ve Švýcarsku. Podle slov autora jde o povídání, jaká známe třeba od našeho současného anglického zpravodaje Karla Kyncla.
 Bedřich Rohan |
Vy jste mi byl doporučen jako člověk, který je znám spíše v cizině než u nás. Čím myslíte, že to je? Jsem znám hlavně v německé oblasti, kde jsem stále v povědomí jako londýnský dopisovatel německé tiskové agentury DDP. Psal jsem agenturní zprávy i delší příspěvky, které četli čtenáři německého, rakouského i švýcarského tisku. Původem jste Němec… Jistě, narodil jsem se v německé části, kde byl můj otec lékařem. Oba moji rodiče jsou z Prahy, do Ústí nad Labem se přistěhovali před první světovou válkou. Studoval jste na ústeckém gymnáziu. Jak se tenkrát snášeli němečtí a čeští studenti a nacistická mládež s tou “nestranickou”? Česko-německý vztah na úrovni deseti až osmnáctiletých prakticky skoro neexistoval. Byla to individuální přátelství. Ústí nad Labem bylo převážně německé, čeští obyvatelé tvořili nejvýš dvacet procent a žili jaksi od sebe. Hlavně kulturně. Měli svá knihkupectví, národní dům, základní školu, měšťanskou školu a gymnázium; to bylo všechno… Ještě bych k tomu dodal, že ve mně vzbuzují úsměv Sudeťáci, kteří naříkají, jak byli za první republiky utlačovaní a že Hitler je osvobodil ze strašného režimu. Němci měli v Ústí gymnázium, reálku, průmyslovku, učitelský ústav a obchodní akademii. A své divadlo, ve kterém se česky hrálo hostovalo jen v určitou sezonu. Pokud vám dobře rozumím, tak před válkou žádné napětí mezi studenty neexistovalo? Skoro ne. Češi chodili do Sokola, do českého veslařského klubu, a Němci chodili do svých spolků. Němci byli rozděleni na nacisty a na ty druhé. Ale lidé se k sobě zpočátku chovali docela slušně, samozřejmě s výjimkami. Teprve válka rozpoutala jejich vášně. Vy jste emigroval bez rodičů. Jak k tomu došlo? To je jednoduché: rodiče se přes své přátele snažili, aby mě dostali včas ven. U bratra se to nepodařilo byl jako lékař důstojníkem v Československé armádě. Pak jsem mu pomohl. Rodiče, bohužel, odjet nemohli. Byli starší a nebylo to tak jednoduché. Tenkrát jsme už bydleli v Praze, chodil jsem do Československé akademie na abiturientský kurs. Měl jsem v podstatě velkou kliku. Z Prahy jsem odletěl do Londýna 3. března 1939. Vy jste jako Němec studoval germanistiku. Proč? To vás přece nemohlo příliš obohatit? Studoval jsem externě, zpočátku jsem si na studium musel vydělávat. Ale hlavně jsem dělal anglistiku, germanistiku jsem měl jako druhý předmět, abych se nemusel hodně učit ale naučil jsem se mnohému, co jsem dříve nevěděl… V té době jsem čekal, že mohu být povolán do armády, ale v posledním stadiu svého studia jsem přes zahraniční československou vládu dostal stipendium na jeho dokončení. To byly anglické peníze, které rozdělovala Benešova vláda… Vidím, že jste překvapený. Tahle vláda jednala jako vláda: měla v Anglii své Ministerstvo národní obrany, ale například i Ministerstvo školství a kultury právě od něho jsem stipendium dostal. Smrt rodičů vás zasáhla za války. Propadl jste na chvíli jako německý Žid nenávisti vůči Němcům? Němci byli nepřátelé, to bylo jasné, ale nedá se to tak brát. Mnoho věcí s nacionalismem se přehánělo viz například slova sovětského spisovatele Ilji Erenburga, že “nejlepší Němec je mrtvý Němec”. Je to příliš složité, aby se to dalo hned pochopit. Pokuste se mi to vysvětlit. Otec musel jako Žid uprchnout z Ústí: zakázali mu pracovat. V Praze taky nedostal povolení vykonávat svou profesi, tak co? Měli jsme milovat ty, co nás vyhodili? My jsme se dívali hlavně na Hitlera a na nacismus, ne na německý národ. Upozorňuji vás, že v Československé armádě byla velká skupina německých sociálních demokratů a německých komunistů z Československa. Myslím, že dnešní generace to těžko pochopí, protože žije pod silným vlivem toho, co se dnes řeší. Například česko-německá deklarace. My jsme byli pod tlakem Mnichova. Pod mnichovskou zradou, kdy britský ministerský předseda pan Chamberlain Hitlerovi prodal Československo slovy: “Proč bychom měli bojovat za nějakou zem, kterou neznáme a o které nic nevíme.” Proto i my emigranti jsme se v Anglii dívali na konzervativní vládu Chamberlaina jako na lidi, kteří nás zradili. Něco vám řeknu: teď se scházím se spolužáky, kteří za války hajlovali. Přiznávají se: “Ano, my jsme mysleli, že s Hitlerem přijde báječná doba, ale po třech měsících byli naši bratři a tátové v armádě a padali v Polsku. To jsme s velkým hurá páchali sebevraždu.” Dnes se na to dívají opatrně, ale opatrně sebekriticky. Ta sebekritika není to nejsilnější, ale naopak. Většinou pak sloužili ve Wehrmachtu a někteří byli i esesáky. Ale v tom velkém souboji, aby se zastavil Hitler a to strašné nebezpečí, které představoval, nezůstal v Evropě nikdo mimo. Jedině snad Franco, který byl politicky vyzrálý a s Hitlerem z malé části spolupracoval, ale pokud možno co nejméně. Překvapilo mě, že jste se po válce vrátil. Vy, jako budoucí novinář jste se musel zajímat o politiku a váš návrat byl svým způsobem naivní… Podívejte kdo vidí do budoucna? Domnívám se, že každému člověku, který se o politiku zajímal, to bylo jasné… To se teprve vyvíjelo. Sovětská armáda se z velké části zasloužila o vítězství nad Hitlerem. I když zdaleka ne tolik, jak tvrdí jejich propaganda. Ale přece jen, Stalin byl spojenec, to nesmíte zapomenout. Rozhodoval hlavně on a Roosevelt; Churchill byl už trochu vedle. Jste jeden z mála emigrantů, který republiku před válkou opustil a po ní se na třiadvacet let vrátil. Vrátil jsem se v květnu s armádou. V uniformě. Pak jsem byl demobilizován. Dozvěděl jsem se, že tím okamžikem ztrácím československé občanství. Můj otec, když mi bylo deset let, se v rámci československých zákonů ohlásil k německé národnosti. Mne, jako Němce, politicky “vystěhovali” z Československa, jakmile jsem odložil československý stejnokroj. Podle vás bych se tedy měl obrátit na patě a hned se vrátit do Anglie. Ale nezapomeňte, že jsem byl československý vlastenec a komunista. To mi o vás neřekli. Vy jste tenkrát věřil v komunistické ideje bez větších pochyb? Ano, já jsem tomu věřil, lhal bych že ne. Pracoval jste pro Rudé právo? Ano, po několika letech práce redaktora anglických publikací na Ministerstvu informací jsem přešel do Rudého práva, ale při procesech v jedenapadesátém mě vyhodili. Nevadil jim můj německý původ, ale má buržoazní rodina. A že jsem sloužil v zahraniční armádě. Z Rudého práva mě posadili do Mladé fronty jako řadového redaktora. Pak jsem byl převeden do ČTK. Vy jste byl korespondent v Bělehradě a v Paříži. To snad bylo ve své době dost výsadní postavení. Pozor, to je třeba vidět v souvislostech. Četka mě poslala do Bělehradu v době, kdy se Československo pokoušelo udobřit s Titem. Krvavý pes Tito se stal “nekrvavým nepsem Titem”. Ale z Bělehradu mi ČTK ani jiné československé sdělovací prostředky téměř žádnou zprávu neuveřejnily. Pro mě to bylo zajímavé, ale mé články se ukládaly do tajných zpráv. Když jsem se vrátil z Bělehradu, nechtěl jsem v agentuře zůstat. Pak mě dali ke zpravodajskému filmu na Barrandov, kde jsem pracoval jako vedoucí na výrobě filmových týdeníků. U mě například začínal Jiří Menzel jako režisér zpravodajských šotů ve filmovém týdeníku. Pamatujete si, co tenkrát točil? Myslím, že jsem ho poslal na fotbal. Taky u mě začala Věra Chytilová. Jak se k vám dostali? Jednou za mnou přišel Ewald Šorm a řekl: “Pane Rohane, já mám kamaráda, ten vypadá na nic a je strašně plachej, ale řeknu vám, je to Bohem nadaný člověk. Jmenuje se Jiří Menzel. Mohl byste pro něj něco udělat?” Tím to začalo. Pak jsem se, zároveň s Jiřím Pelikánem, dostal do televize. On se stal generálním ředitelem a já šéfredaktorem Televizních novin. Ale pro mě to místo bylo časem k nevydržení. A v den, kdy jsem se rozhodl, že odejdu, si mě Pelikán zavolal do kanceláře a řekl: “Bedřichu, potřeboval bych nějakého šikovného chlapce, který by dělal zpravodaje pro západní Evropu v Paříži.” Řekl jsem mu, že už ho mám. Takto poměrně snadno jsem se dostal do Paříže. A když nastala obtížná doba po “jednadvacátém srpnu”, stal se náš byt v Paříži jakýmsi informačním centrem pro vystěhovalce. Bydlelo u nás někdy až jedenáct lidí, kteří se rozhodovali, zda se vrátit nebo zůstat “venku”. Československým velvyslancem v Paříži byl tehdy Vilém Pithart otec Petra Pitharta který velmi doplatil na to, že si v okamžiku vstupu spojeneckých vojsk zadal audienci u prezidenta de Gaulla: prosil ho, aby zakročil. Když jsem byl z Paříže odvolán do Prahy, věděl jsem, že budu okamžitě vyhozen. Tehdy jsem se rozhodl k emigraci do Anglie, kde jsem měl přátele. Jak vás jako bývalého komunistu Anglie uvítala? Oni věděli, kdo jsem a znali mě jako přítele Anglie. Politický azyl jsem dostal ještě před odjezdem z Francie. Můj kolega Tony Powell, vedoucí kanceláře BBC v Paříži, dostal od britských úřadů příkaz, aby mě chránil proti případným zásahům československého velvyslanectví. V ten den, kdy jsem se měl stěhovat k Tony Powellovi do bytu, našel jsem od československého charche d? Affaires Ladislava Kříže pod dveřmi lístek: “Bedřichu, nutně tě potřebujeme na velvyslanectví.” Zavolal jsem mu: “Láďo, já přijdu, ale dneska nemůžu, my balíme, vracíme se do Prahy. Zítra se u tebe stavím.” Druhý den jsem odjel do Londýna. V porovnání s jinými emigracemi tedy ta moje proběhla elegantně. Brzy po příjezdu do Anglie, po třech měsících, jsem dostal pevnou práci v BBC a moje žena Zuzka se dočasně stala sekretářkou anglického spisovatele Felixe Greena, bratrance Grahama. Seděl jsem mimo Londýn v “monitoring servisu”, což byla instituce vybudovaná za války na odposlech nacistické propagandy. Po válce se to používalo na odposlech komunistické propagandy. Seděl jsem každý den po určitou dobu na odposlechu československého a východoněmeckého vysílání. Slyšel jsem, že v BBC byli ve stejnou dobu čtyři Rohanové…? Ano, náš syn Jiří tam byl komentátorem, dodnes je tam synovec Pavel, pracovala tam jeho bývalá žena a já. BBC jsou Rohani a ti ostatní… (úsměv). Jak jste se dostal do Bonnu? Seděl jsem ve svém kumbálu, pročítal německé noviny a našel jsem malou zprávu, že byla zastavena činnost německé odbočky americké agentury UPI a že se zakládá agentura DDP. Napsal jsem jim dopis, že když mě jako britského dopisovatele přijmou, nebude je to nic stát, protože už sedím v Londýně. Pozvali si mě na návštěvu, a když jsem se pak v Londýně vyptával na tuto agenturu u německých kolegů, řekli mi, že vydrží tak tři měsíce. Nicméně mě to lákalo, tak jsem šel za ředitelem a nalil mu čistého vína. Navrhl mi šestiměsíční neplacenou dovolenou: kdyby se mi to nelíbilo, mohl jsem se vrátit na své místo. Takový to byl zaměstnavatel. Agentura DDP byla jakýmsi světovým zázrakem: oficiální německá agentura DPA měla stovky zaměstnanců, zatímco DDP měla osmnáct novinářů a během pár měsíců vytlačila velkou DPA z předních stran novin. Pokud se dívám zpět na svou novinářskou činnost, tak bylo období v DDP nejzajímavější. Z této agentury jsem odešel v roce 1984. Asi za tři roky jsem dělal rozhlasové pořady, například o Máchovi, o Boženě Němcové i o sudetských Němcích. Měly velký ohlas. Dokonce mě Sudeťáci pozvali, abych ke sto padesátému výročí ústeckého německého gymnázia měl v sudetoněmeckém domě v Mnichově projev. Měl jsem však koupenou letenku k dceři do Ameriky, a tak mě poprosili, abych jej alespoň napsal. Zmínil jsem se v něm, že to krásné období, na které tak rádi vzpomínají, je období masarykovské republiky, které oni rozbili.
 Bedřich Rohan |
Mluvil jste o tom, že sudetští Němci na sobě páchali sebevraždu. Ale jim by tady nebylo tak dobře jako v Německu…? Máte úplnou pravdu, ale to jim nemůžete říct. Pokud se na to podíváte věcně, tak se od vystěhovaných Němců přebralo obrovské bohatství. A co z toho máme? Nic. Ti, co v pohraničí po válce rabovali, v mnoha případech za války s Hitlerem kolaborovali. Byli to lidé, kteří se potřebovali dostat z míst, kde je ostatní znali. Jak se stavíte k česko-německé deklaraci? Rád bych věděl, proč je zapotřebí. Nevidím v ní žádný skutečný lidský přínos. Myslím si, že se jí pouze rozviřuje staré nepřátelství. Češi jsou ze strany nepoučitelných henleinovců postaveni do pozice podobných provinilců, jakými byli Sudeťáci, kteří nám rozbili republiku, zvali do země Hitlera a Heydricha a v podstatě urychlili začátek druhé světové války. Vemte si to: v každé větší pražské restauraci jsou nápisy české i německé. Němci sem jezdí utrácet peníze a Češi jezdí do Německa za prací. Chcete říct, že deklarace je jen k tomu, aby politici vykazovali nějakou mezinárodní činnost? Je to prostě politika. Kohl potřebuje Stoiberovu bavorskou stranu a ten je velmi nakloněn Sudeťákům, protože potřebuje jejich hlasy. Jak jste se dostal ke psaní knih? Byl jsem v penzijním věku, měl jsem našetřené nějaké peníze a to byl ten správný čas. Začal jsem knihou KAFKA BYDLEL ZA ROHEM. Ale není o Kafkovi. Napsal jste šest knih. Jaké je vaše téma? Vzpomínky nebo znalosti. Má druhá knížka je o významných německých emigrantech, kteří žijí nebo žili v Anglii. Například o princi Ruprechtu Falckém, synovi Zimního krále Bedřicha Falckého. Ruprecht se v Anglii stal vynálezcem, umělcem a jediným úspěšným generálem svého strýce krále Karla druhého. Máte chytré názvy knih. KAFKA BYDLEL ZA ROHEM nebo KDE MARX VYNALEZL REVOLUCI LONDÝN V ZÁŽITCÍCH PROSLAVENÝCH NĚMCŮ. Druhá také není o Marxovi. Jaký máte názor na Marxe? Znáte krásný výrok o Marxovi, který řekla jeho židovská babička paní Philipsová?… Když neustále prosil o peníze, prohlásila: “Karel by měl udělat kapitál, ne ho napsat.” Druhá část jeho rodu Philipsů založila v Holandsku továrnu, která je dnes jednou z největších svého druhu na světě. Kde podle vás je kořen faktu, že za velkými levicovými revolucemi vždy stála židovská intelektualita? Jelikož byli například v carském Rusku utlačováni, tak hledali východisko. Ze svého základního historického vývoje se dostávali do různých situací, které si sami nevytvářeli. Například až do šedesátých let minulého století měli zakázáno se ženit, pokud jim nedala vrchnost svolení. To jenom na okraj. A jedno ze zaměstnání, které si směli v 19. století zvolit, bylo zaměstnání intelektuálské. To znamená, že věděli víc nebo si mysleli, že vědí víc. Tomáš Garrigue Masaryk je znám jako velice liberální a demokratický člověk. Jeden můj známý, který psal jeho německý životopis, se ho ptal, jaký je jeho vztah k Židům. Odpověděl: “Citově je rád nemám, ale mozek mi říká, že je blbost něco proti nim mít.” Ale Masaryk odstartoval svou kariéru u procesu s odsouzeným Židem Hilsnerem, kterého dokázal proti štvavým antisemitům obhájit…? Máte pravdu. Nemám co dodat. Vám se Praha asi jeví jako židovsko-německo-české město? To je obsah mé knihy Kafka bydlel za rohem, kde uvádím, že Němci si myslí, že Praha je německé město. A že hlavním symbolem je třeba Kafka. Vůbec je zajímavé, že někteří z předních německých spisovatelů a básníků působili v Praze Kafka, Werfel, Rilke, Max Brod… Tady měli předpoklady. Bylo tu velké kulturní německé středisko. Chcete říci, že Němci stále Prahu považují za své město? Trochu si to pletou… Ale i Češi tu ve dvacátých letech měli vynikající lyriky. Například Wolkera, Nezvala, Halase, Horu, Bezruče, Neumanna a další. Sudetští Němci nic takového neměli. Vy jste se prý dobře znal s Františkem Halasem? Když mě demobilizovali, našel jsem si místo na ministerstvu informací, kde potřebovali lidi, kteří mluví anglicky. Nejdřív jsem se dostal na první odbor, kterému přede mnou velel překladatel Vladimír Procházka a za mě to byl spisovatel Josef Kopta. Skupina mých přátel, jako byl Jirka Žantovský, otec nynějšího senátora, mě dostali na publikační odbor, který spadal právě pod Františka Halase. Dalším šéfem jiného oddělení byl můj přítel Adolf Hoffmeister a další oddělení měl na starost Ivan Olbracht. To jenom na okraj. To hlavní, co jsem chtěl říct je, že Němci neznají českou kulturu, která tu ve stejnou dobu byla. Myslíte, že je důvod se Němců jako národa bát? Pokud v tom nebude příliš politiky, tak ne. Němci jsou dlužníkem Čechů. Oběti nacismu byly Německem odškodněny po celém světě. Jenom tady ne. Je třeba, aby se vyrovnali. Petr Pithart v jedné své knize píše, že jedním velkým neštěstím naší zahraniční politiky před válkou bylo, že se nikdy nedokázala smířit se svými nejbližšími sousedy a že hledala podporu v Americe, v Anglii, ve Francii, které nás bez mrknutí oka pustily k vodě. Myslím, že je třeba postupně odstranit nevyřešené problémy a měly by se provádět na velmi široké platformě. A pokud možno bez politiků? Politici jsou, jak se říká, blbí. (Úsměv.)
