Tuva je samostatná republika v rámci Ruské federace. Odpradávna žili Tuvinci, patřící k asijským národům, kočovným způsobem života v jurtách. Teprve s příchodem Rusů si začali po jejich vzoru stavět dřevěné domky. První ruští osídlenci se začali na území Tuvy objevovat po roce 1913. I dnes však žije velká část Tuvinců tradičně. Od roku 1913 se ruské a tuvinské obyvatelstvo značně promíchalo, ale Tuvinci si uchovali své tradice, svůj jazyk, kroje, zvyky, hudbu a víru. Původní šamanismus ve 13. století značně ovlivnil buddhismus, který je dnes oficiálním náboženstvím Tuvy. Za dob SSSR byly šamanistické i buddhistické obřady zakázány, zato dnes se bez šamana neobejde žádné důležité rozhodnutí. I naše výprava před odjezdem z Kyzylu, hlavního města Tuvy, navštívila šamanku, protože duch Jeniseje je mocný…
“POŽEHNÁNÍ” ŠAMANKY
Obydlí šamanky bylo přímo na břehu Jeniseje. Vyšla z něho stará, vrásčitá žena v plášti pošitém zvonečky a třásněmi, na hlavě čelenku z peří a v ruce pravý šamanský buben. Postavila ho na sluníčko, aby se vypnula kůže, ale všechno marno – “cyril nezvonil”. Zašla tedy do domu pro jiný buben a zahájila obřad. Přímo na chodníku, pár metrů od břehu zapálila své čarovné byliny a začala nás obcházet jednoho po druhém. Pečlivě nás očadila, mumlajíc přitom své formule, a zopakovala totéž s bubnem. Tím nám byl duch Jeniseje příznivě nakloněn a byl ochoten nás jako hosty pohoupat bez újmy na zdraví na svých vlnách. Celý obřad netrval déle než půl hodiny.
Šamanismus v pravém slova smyslu je náboženský jev typicky sibiřský a středoasijský. Samo toto slovo má původ v evenckém výrazu šaman, jenž se k nám dostal prostřednictvím ruštiny. Existuje zpravidla současně s jinými formami magie a náboženství. Šamanismus sibiřský a středoasijský má tu přednost, že představuje strukturu, v níž některé prvky, jež se jinde ve světě objevují izolovaně, jsou už součástí zvláštní ideologie. Patří k nim třeba zvláštní vztahy s duchy, extatické schopnosti umožňující kouzelný let, výstup na nebe, sestup do podsvětí či ovládnutí ohně. Na Sibiři jsou základní způsoby získávání šamanů dva. Zdědění šamanského povolání, a spontánní vybrání, “volba” či “vyvolení”. Jedinec se může stát šamanem v důsledku božské volby, nebo nehody. Bohové mohou například budoucího šamana zasáhnout bleskem nebo vyjádří svou vůli kameny spadlými z nebe. U Tuvinců je blesk velmi důležitý, je totiž známkou nebeského původu šamanových schopností. Člověk se stává šamanem, když ho zasáhne blesk, a tento blesk je pak zobrazován na jeho oděvu. Naše šamanka ho na kaftanu neměla. Zato čelenka ze sovích per, typická pro tuvinské šamany, symbolizovala její schopnost vzlétnout s pomocnými duchy do vyšších oblastí. V šamanském oděvu Tuvinců je ptačí symbolika velmi výrazná. Nesmíme zapomenout na mytické vztahy mezi orlem a šamanem. Orel je považován za samotného otce prvního šamana. “Tanec orla” je nejtypičtější tuvinskou tradicí, znázorňovanou všude tam, kde chtějí Tuvinci podtrhnout svoji národní identitu. Tanec orla patří k Tuvincům neodmyslitelně jako jurta nebo kůň. Při každoročních národních slavnostech jsou hlavními disciplínami právě tanec orla, závody na koních a stavění jurty.
V PŘENOSNÉM DOMOVĚ
 Člověk a jurta patří k sobě. Tohle přenosné obydlí je mezi Tuvinci pořád v oblibě zejména pro svou skladnost. |
Jurta. Teprve na návštěvě v jurtě si člověk uvědomí, jak málo opravdu potřebuje k životu. Postel, kamna a pár hrnců na vaření. To všechno tu je. Taky staré rádio a harmonika, žádná televize, žádný počítač, jen to nejnutnější. Vlastně ještě něco, je tu něco navíc, ale není to vidět ani slyšet, lze to jen bytostně vnímat. Snad to nemá ani pojmenování, a pokud má, tak jedině v tuvinštině, a český překlad by byl zajisté nepřesný. Prostě je poznat, že tu lidé skutečně žijí…
Temperamentní Tuvinka se zářícím úsměvem a slunečními brýlemi, které nesundávala ani v jurtě, nás přivítala jako své staré známé. “Zůstaňte tu do zítřka, zabijeme berana a uděláme oheň,” přemlouvala nás. Myšlenku, že by se “inostranci” chtěli podívat do její jurty, brala jako výborný nápad. Předvedla odstředivku na mléko, nabídla nám osolený čaj s mlékem (velmi osvěžující) a vrcholem její pohostinnosti bylo, že mě společně vysadili na malého strakatého koně. Kůň se pode mnou nepohnul ani o píď, ačkoli se hostitelé snažili ze všech sil. Napřed mi jenom radili, pak ho lákali, nakonec ho táhli a tlačili, ale zbytečně. Kůň dobře poznal, koho má na hřbetě. Neudělal ani krok. Zato když se do sedla vyšvihla Natalia v neoprénu, rozklusal se lehce po rozlehlé pláni. Byla to jízda důstojná mistryně republiky v ježdění. Kůň – to byla chlouba obyvatel jurty – doprovází Tuvince od pradávna. Při spontánním fotografování jsem si trpce vzpomněla na obyvatele jiných, turisticky více známých oblastí, kde si za pózování před objektivem řeknou o poplatek. Je neuvěřitelné, kolik upřímné srdečnosti se vešlo do tak krátkého setkání.
Kdo je to vlastně Natalia? Malířka, středoškolská profesorka historie umění a počítačové grafiky. Procestovala jako průvodkyně celý svět, včetně Ameriky. Je to žena, která se zapálenou cigaretou bravurně sjíždí peřeje horských řek, sbírá v tajze lesní plody a vaří výborné lepjošky. Umí jezdit na koni a hnát stohlavé stádo dobytka. V patnácti letech se stala vítězkou tohoto tradičního republikového klání. Je mozkem a páteří první firmy v Kyzylu zaměřené na sportovní turistiku. To ona večer nalévá vodku, ale sama švindluje a bedlivě střeží, aby se jejím svěřencům z přemíry veselí nic nestalo. Nenápadně a taktně hlídá české mladíky, kteří neunesli chuť pravé ruské vodky, aby nespadli do Jeniseje. Ovšem svého manžela za stejné situace klidně namočí do ledové vody. A pak, poslední večer před odjezdem, udiveně prohlásí: “Vy chcete jít spát, když já chci ještě pít?” Obdivuhodná žena, obdivuhodný pár. Saša je Rus, ona pravá Tuvinka. Sedávali spolu večer mlčky u ohně, kouřili a zádumčivě hleděli do plamenů. Kolem tajemná tajga a neskutečně jasná obloha. A jejich syn Šolban zpíval tklivé písně, některé v ruštině, jiné v tuvinštině. V takových chvílích dostávala mozaika poskládaná ze střípků informací o složitém vztahu Rusů a Tuvinců rám postříbřený svitem měsíce.
KRÁSA I SMRT V TAJZE
 Tajga. Příroda zde nabývá nekonečných rozměrů a její konfrontace s člověkem vyznívá ve prospěch krajiny. Zatím. |
Tajga. Novinářská hantýrka je slaboduchá pro popis fenoménu zvaného tajga. Možná by to dokázala poezie, možná. Není to totiž jen úžasná příroda, co se skrývá pod tímto pojmem, příroda, která zde nabývá nekonečných rozměrů, ale jsou to i lidé a způsob života. Je to filozofie, je to život sám. Tradiční žebříček hodnot člověka z evropské civilizace se tady, tváří v tvář realitě, bortí jako domeček z karet. Tajga má svoje pravidla, svoje zákony, které prostě platí, aniž by je někdo vymýšlel, aniž by je schvaloval parlament. Člověk se jim podřizuje bez schvalování. Přemýšlela jsem o tom po dvaceti dnech strávených v tajze. Stojíc u železné postele, kterou prorůstal mladý stromek. Poslední den jsme se zastavili na místě, kde kdysi stával gulag. Jen náhodou, důvod naší zastávky byl zcela prozaický. Ale Saša to místo znal a po chvilce hledání nás tam zavedl. Vlastně tam vůbec nic nebylo, troška rezavého železa. Gulag byl zrušen někdy v roce 1953. Ale ať by tam před padesáti lety stálo cokoliv, co dokáže člověk ve své pýše postavit, památník vítěze nebo mohyla poraženého, dnes by byl výsledek stejný – nebylo by tam nic. Myslím si, že strom může prorůst i královským trůnem.
V tajze se lidé setkávají jinak než ve městě. Napřed jsme je viděli postávat s dlouhatánskými rybářskými pruty po pás ve vodě. Mávali na nás a pokřikovali. Pak jsme v zátočině zakotvili u jejich katamaránů a bylo rozhodnuto, že noc strávíme společně na jednom tábořišti. Zatímco se Saša a Natalia vítali se svými přáteli, my jsme vytáhli fotoaparáty a kamery, abychom zachytili první setkání s pravými muži tajgy. Vtom na nás zpoza stromu namířilo dělo. Ale ne, byl to jen kameraman novokuzněcké televize se svojí kamerou, aby si natočil setkání s exoty z tak maličké, vzdálené země. Zato skupina novokuzněckých sem jezdí na řeku každý rok. Odpočinout si, zapomenout na starosti, zazpívat si, vypít hektolitry vodky, pořádně si zarybařit, nasolit ryby do beček a dovézt domů. A setkat se s přáteli. Setkání v tajze jsou jiná, tady se setkává člověk s člověkem, rovný s rovným, ať jsou odkudkoliv. Přesto nešlo přehlédnout, že jejich úsměvy byly o poznání širší, když zjistili, že nejsme Američané.
VEČERY S “KEDROVKOU”
Bratři Slované, tak nám říkali při společných večerech a nebyla v tom ani špetka ironie. Pochopili jsme, že to, čemu jsme s despektem říkali “večery družby”, široká ruská duše myslí vážně. Pila se valašská slivovica, ruská vodka a nefalšovaná kedrovka Kedr je ruský název pro zdejší druh cedru, který je typickým stromem této části tajgy. Jeho oříšky jsou na tržnicích tak samozřejmým artiklem, jako například v Polsku slunečnicová semena. A když se patřičné množství oříšků nechá vylouhovat v určitém množství vodky, vznikne kedrovka. Především se však u ohně zpívalo. Kytara šla z ruky do ruky, jeden hlas krásnější než druhý. Skoro jsme si mysleli, že to nejsou horníci, dělníci, lékaři a právníci z Novokuzněcka, ale že přijel soubor Alexandrovců. Měli jsme co dělat, abychom dostáli pověsti Čechů. Při zpěvu nikdo nerušil, píseň jako by byla pro tyto drsné muže posvátným tabu. Poslouchali jsme také se zatajeným dechem a přemýšleli, jak krutě musela tento národ poznamenat válka. Tolik let po ní, a tady se stále ještě zpívají smutné válečné písně; a všichni je s dojetím poslouchají. Všichni Rusové však vodku nepijí. Žijí tady i takoví, kteří ji nikdy neokusili. Nepijí ani kávu, nekouří. Žijí podle víry, podle své staré víry, a podle toho jim také říkají. Starověrci.
TUVINEC JE, KDYŽ…
 Tuvinci se vracejí, utíkají před nezaměstnaností a stresem ruských měst. Možná se znovu rozpomenou na své tradice. |
Za cara Alexeje Michajloviče došlo v Rusku k rozkolu pravoslavné církve. Měl za následek počátek pronásledování těch, kteří nepřijali oficiální reformy a drželi se své staré víry. Před represáliemi carské policie utíkali dál a dál na Sibiř. To byli také první ruští osídlenci na území Tuvy. Hluboko v nitru tuvinské tajgy vznikaly osamocené osady starověrců. V době socialismu však mnohé z nich přirozeně zanikly. Staří lidé umřeli, mladí se odstěhovali do měst za vzděláním a lepším živobytím. Po perestrojce došlo k opačnému procesu. Tito lidé se sem chtějí vrátit. Utíkají do tajgy před civilizací a nezaměstnaností, protože vědí, že tajga je štědrá k tomu, kdo se k ní chová s úctou. Tuvinská vláda ochotně jejich snahu podporuje a přiděluje jim půdu, vždyť starověrci po ní nic jiného nechtějí, ani podpory v nezaměstnanosti, ani sociální dávky. Chtějí si zde postavit dům, mít děti, mít svůj dobytek, svoje pole a svoji víru. Jednotlivé rodiny žijí stovky kilometrů od města, bez přístupových cest, bez civilizačního komfortu. Žijí uprostřed drsné a krásné přírody, v harmonii s ní a v souladu s bohem. “Eleno, pojď se mnou a ptej se, co tě zajímá,” vyzvala mě Natalia, když jsme u jedné z těchto samot zastavili pro chleba a mléko. A já jsem najednou nevěděla, na co se mám ptát. Všechno mi připadalo jasné, tak jasné, jako modrá obloha nad tímto rajským údolím. Tak prosté, jako jejich život. Chtěla jsem mladou ženu s upracovanýma rukama vyfotografovat. Prudce se však otočila a zakryla si tvář. Má pravdu. K čemu by jí byla fotografie? A já přece dobře vím, kolik za zdařilý snímek mohu dostat. Proč chci fotit ženu, která ráno vstává ve čtyři, aby zvládla celé hospodářství a čtyři děti (dvě z nich se narodily tady, v divočině s největšími peřejemi)? Proč chci fotit ženu, která nám dává chleba, co sama napekla, a mléko, co sama nadojila? Ženu, která nám chce pomoci a neočekává odplatu? Od toho dne vím, jak chutná mléko a chleba – morální políček.
NEBEZPEČÍ NEHROZÍ JEN OD MEDVĚDŮ
Vasilija Fjodorovna Těrmjaková z vesnice Katazy už byla na popularitu zvyklá a ochotně poskytla rozhovor. Tato vesnice je dokonce zaznamenána i na mapách. Zanikla někdy v sedmdesátých letech. Manžel paní Těrmjakové a zároveň staršina obce v ní žil jako dítě. V roce 1989 se na toto místo vrátil se svojí rodinou a celou vesnici postavili znovu. Tvoří ji jedna rodina – 37 obyvatel – 9 synů Těrmjakových s manželkami a dětmi. O bohoslužby se stará otec – staršina, a dětem postavili i školu. Učí se v ní do čtvrté třídy. Potom musejí k příbuzným do města, jestli chtějí pokračovat ve vzdělávání. Pro turisty vybudovali vedle své vesnice dřevěné turbazy (turistické základny) a pravou ruskou baňu (saunu). Američané a Italové jezdí do tajgy na lov medvědů. Kromě vodáků – rybářů, kteří jezdí na horské říčky v létě, lovců, kteří jezdí do tajgy v zimě, a starověrců, kteří v ní žijí trvale, využívají ji také lapkové. Do oblasti nepřístupných lesů a hor, kam už nedosáhne moc vojska ani policie, se stahují různé kriminální živly. To před deseti lety nebylo, kriminalita v tajze neexistovala. Dnes si místní obyvatelé vytvořili jakési vlastní hlídky úzce spolupracující s mongolskou policií a snaží se bezpečnost zajistit vlastními silami. Pečlivě kontrolují každé auto na přístupových cestách do této oblasti, dalo by se říci, že cizinec se sem bez místního doprovodu ani nedostane. Zloději bývají ozbrojeni, ale uspokojí je jídlo a vodka – nic víc v tajze nepotřebují.
HROZBA VODKY
 Okno do budoucnosti? Pokud nebude zasklené lahvemi vodky, mají obyvatelé tajgy šanci na uchování vlastní identity. |
Tuva je nejmladší a zřejmě i nejchudší republikou Ruské federace. Ačkoliv úspěšně dosáhla své samostatnosti, má před sebou obrovské otazníky, jak sladit zákony dvou tak rozdílných světů v rámci jednoho státu. Například sporná otázka soukromého vlastnictví půdy. Copak mohou kočovníci vlastnit půdu? Neskoupí ji bohatí Rusové, bude-li na prodej? Ještě větší strach mají z Čečenců, jsou prý agresivní a už začínají v Kyzylu kupovat domy.
Podle starých tradic Tuvinec do třiceti let neochutnal alkohol. Tvrdý alkohol neexistoval vůbec. Bílá rasa prý přinesla pokrok, ale přinesla také vodku. Jak mohli Tuvinci v pití vodky konkurovat národu, který tuto tradici pěstoval po staletí? V mnohém se historie tuvinského národa podobá osudu Indiánů. Naštěstí přišli bílí lidé do Tuvy později než do Ameriky a Tuvinci, ač nejchudší co do hmotných statků, si uchovali obrovské bohatství své národní kultury. Sečteno s obrovským přírodním bohatstvím jim to dává naději hledět do budoucnosti s optimismem.
