Lidstvo si oddechlo, konec světa se nekonal. Zatím. Přesto se čeká. Zjevení Jana, apokalypsa, přitahuje i děsí… Leckomu se zdá, že Bohu už nutně musela dojít trpělivost, že nezůstane kámen na kameni, mrtví povstanou, živí zemřou.
Mesiáš má přijít Zlatou bránou jeruzalémskou. Kdy? Nikdo neví, ale třeba zrovna o Velikonocích.
SVATÍ VE SVĚRACÍCH KAZAJKÁCH Kromě přecpaných hotelů a hostelů se čeká i nával na klinice, na psychiatrii. Čekají se zástupy Josefů a Marií, Pavlů a Petrů… Na pochytané, ve svěracích kazajkách přivlečené biblické postavy mají v Jeruzalémě zvláštní oddělení. Diagnóza vždy stejná: jeruzalémský syndrom. duben 2001
Desítky lidí ročně přijdou, aby se náhle rozpoznali, podle jiných aby se “zbláznili”.
Stačilo málo… a blázinec ani mě neminul. Jsem totiž křtěná Maria Magdalena, a jsem křtěná ve Svaté zemi. Vloni.
OKUPOVANÝ BETLÉM
U Damašské brány beru scherut, rozhrkaný mikrobus s cedulí Betlém. Hned za Jeruzalémem, na dostřel k Betlému – v Izraeli je ostatně všechno na dostřel, izraelský voják pečlivě kontroluje doklady mých arabských spolujezdců, já ho vůbec nezajímám.
Betlém je jako vloni, a jako nikdy, v představách věřících samý Arab, samý rygol, hlína, špína. Arabské městečko jako každé jiné.
Na kopci za Dómem děda, prodavač překližkových Kristů a Panenek Marií, ke mně vystartuje a nesvatě mě poplácá, kde to nesnáším. Gestem pohádkového dědečka mávne k obzoru… a já jdu.
Jdu za nosem a… ranní jarní slunce si hraje se stíny… arabské dětičky s taškami na zádech a v uniformách se udiveně ohlížejí a mizejí v zaprášené budově. Biblická krajina, kraj pouště, kopce, kopečky… a také novodobé krychle vilek a paneláků. No a mezi vilami, v olivovníkovém sadu plném plastikových láhví od Coca-Col, pase Beduín biblické ovečky. Kdybych kouřila, tak si zapálím.
SAMOVAZBA
Za nosem, jinou možnost nemám, se sunu do údolí. S poslední vilou se konečně gumují dvě tisíciletí. Olivovník, olivovník, teráska, olivovník, teráska… jeskyňka… Slyším zpěv ptáků. Pode mnou, pod převisem, na šňůře vlaje černý mnišský hábit. Vypínám mozek na pár sekund, na pár metrů, a stojím před jeskyní, pak před ním. Je rád, je jasné, že On je rád. Ovšem z jeskyně mě lifruje ven. Tuší správně, že pokřtít jsem se nenechala… a jeskyně je příliš svatá a příliš jenom mužská. Je to klášter nejpřísnější, dobrovolné asketické vězení. Usedáme pod tisíciletý olivovník. Dostávám kafe, chleba a zelené olivy.
“Až do Velikonoc je půst, my pravoslavní máme jíst jen pár oliv a vodu.” Moc mi to chutná.
Povídáme, tedy povídá On. Nejdříve anglicky, pak přechází na svoji mateřštinu, srbštinu.
Je mi fajn, brzdím slunce na obloze, abych mohla zůstat ještě chvíli. Ale koule mizí za Betlémem a On znervózní a vystrčí mě z jeskynní rezidence: “Pozítří přijdu na Golgotu, navštiv zatím ruský monastýr na Olivetské hoře. Navštiv baťušku Ilju a popros ho o křest.”
Tuším mučednickou cestu.
MŠE
Cestu na Olivetskou horu odkládám.
Až tedy nakonec nahazuji co nejslušnější oděv a ploužím se povinně a pokorně stmíváním na svatou horu. Alibisticky doufám, že vchod nenajdu… Jenže umouněná malá Arabka mě strká k brance.
“Ja by chotěla govoriť s baťuškom Iljom,” škemrám, ale couvám zároveň.
Malinký slepý arabský vrátný otevře a zavře.
Jsem v pasti. Černé stíny kuželkoidních jeptišek se slévají ke vchodu chrámu. Ta, co se tváří nejpřísněji, je, jak odhaduji, matka představená. Opovržlivě ohodnotí můj model a vytáhne silonový šátek typ kolchoznice. Poslušně se měním na ruskou matronu a zasouvám se do nejtemnějšího kouta už tak dost ponurého kostela.
Černé zakuklené kuželky šustí vlečkami…, přesouvají se podél ikon, třikrát pokřižovat, políbit, posunout se, třikrát pokřižovat… Asi se to má, napadá mě, ale zůstávám ve své bezpečné tmě.
Baňatá kuželka zapaluje svíčku, nasazuje brýle, otvírá buclatou knihu a pusu k táhlému “áááááááááááá”.
Ostatní kuželky, vesměs také obrýlené, občas zavyjí sborově: “Hospodě pomiluj, hospodě pomiluj, hospodě pomiiiiiiiluuuuuj.”
Hodina. A žádného mužského nevidím, natož baťušku. Odevzdaná do osudu mihotavého světla svíček, nasládlého oparu kadidla a kvílení kuželek začínám i já občas padat na kolena. Baculka jen po mně loupne spokojeně okem. Konečně provlaje mužské roucho a zmizí v ikonostasu. Radostně padám na kolena… Mše začíná, končí po dalších dvou hodinách.
Vypotácím se z chrámu a pátrám po baťuškovi.
“Ujechal na avtomobile,” oznamuje kuželka. “Zavtra útrom v pjať časov.”
Hrdinně se sunu nocí z Olivetské hory kolem tisíce židovských hrobů.
VSTAŇ, LAZARE
Ani druhý den si tříhodinovou bohoslužbou nevyprosím slyšení. Co řeknu Jemu? Být pokřtěna, musím být pokřtěna. Teď už nejen pro možnou komunikaci s ním, ale i z prestiže.
Na nádvoří vleče parta policistů pytel bezvládného Američana.
“Dostal infarkt na Golgotě, je po něm,” sděluje mi Jurij, spřátelený policista – Rus.
Tlupy turistů se chytají za otevřené pusy a ustupují pruhovaným záchranářům. Koušu si nehty a nervózně kmitám po nádvoří.
“Kde je? Má zpoždění!”
Pruhovaní andělé pobíhají mezi nekompromisní rovnou linkou na monitorech a smutným americkým břichem. Přesto znovu a znovu připlácávají na turistovu nahou hruď masážní žehličku. Hodinu a půl. Hrstka duchovních v černých talárech oblehla nezúčastněně sinalé tělo. Dělejte něco! Koušu si nehty vzteky a bezmocí. Nejste tu snad jen pro Amen!!! Amen.
“Tamhle jde,” přitočí se policista Jurij.
Vrhám se směrem k hubenému rozervanému taláru, táhnu ho zběsile k mrtvému.
Policisté obživnou jako na povel, zastupují nám cestu. “Pusťte ho, on jediný mu může pomoci, pusťte ho!!!” ječím a buším pěstičkami do uniforem. Báglík s balzámem letí do kouta, za ním On, za ním já. On kleká a spíná ruce k zoufalé modlitbě. Otáčí stránky ošuntělé knížky, zakrývá si obličej… a slzy tečou skrz prsty.
Něco se děje. Záchranáři vstávají, lekám se jejich prstu otočeného směrem dolů. Vrtí ale hlavou a podávají si ruce.
“To nechápu, to je zázrak. Všechny funkce naskočily,” usmívá se spokojeně na zrůžovělé břicho červený anděl.
On zmizel. Vím, kde Ho hledat. Známý potrhaný hábit čouhá zpod kamenného oltáře na Golgotě.
KŘEST
Dostávám další jméno otce, nyní z Nazaretu.
Otec Roman mě ubytuje ve svém domě. Žije tu pár milých lidiček, ruských emigrantů. Za dva dny dlouhých bohoslužeb tuším, že i pro mě jde o trvalý pobyt. Nesměle se bráním. Otec se zachová otcovsky a nechá mi naději, že snad příště. Za dva dny mě v Jeruzalémě shání sám. Mám se připravit na křest a přijet.
Nazaret, Kane, Kapernaum. Řidič a duchovní v jedné osobě. Otec Benjamin, ruský emigrant, si lebedí vzadu.
“Čitajetě na ruski ili po anglijski?”
“Bože můj, to bude trapas,” mimoděk v duchu zvolím příznačné oslovení. Galilejské jezero před námi mi sevře trémou žaludek.
Červené věžičky ortodoxního kostelíka utopeného v poli a ranním oparu mě něžně pohladí. Sympaťák v pravoslavné uniformě: plnovous a… otevírá vrata jen pro nás. V kostelíku si vybírám nekřesťansky drahý křížek, poslušně pokrývám hlavu, jak pravil… Otec Roman se ujímá práce. Činím, jak káže, jak káže rusky, k tomuhle tedy bylo to x-leté školní trápení. Káže, maluje kříže do vzduchu, já se klaním, koktám v kdysi nenáviděném jazyce. Po hodině do kostelíka vbíhá tlupa kolchoznic, odráží mě i otce Romana, vrhá se na ikony.
Čeká mě akt druhý, koupel v jezeře. Kolchoznice zatím rozbalily svačiny na břehu svaté vody a čekají na atrakci. Ve zbrusu nové haleně ťapkám kolem přežvykujícího obecenstva. Otec Roman ladí nástroje: kadidelnici a misku s olejem. Vrávorám po balvanech, co byly Kristem přeměněny na chléb, rozhrnuji stříbrnou hladinu… a přihlouple se usmívám. Otec Roman mává kadidlem, rukou a ukazuje prstem dolů. Chápu a třikrát zmizím pod hladinou. Coby rousňák se drápu ven. Kolchoznice se ke mně vrhají a vítají mě do nového života.
Třetí akt je oddechový. Kroužím pod kopulí se svíčkou v ruce. Na víc si nevzpomínám. Jen se usmívám…
Chvíle siesty na břehu. Probíráme s otci co jiného než válku v Kosovu.
Za rekordně krátkou dobu ťapkám do biblického údolí. V jeskyni se mihotá světlo věčné svíčky. Černý hubený stín se rozzáří. Odevzdám mu důkaznou mokrou halenu, on připraví večeři – dnes slavnostní: chléb, olivy, humus (drť z cesmíny). Usmívám se jak měsíc v úplňku, jak úplněk, co právě vyšel na jasném nebi.
V noci zahřmělo, strhla se bouřka. Bez deště. Svíčka zhasla. Bezdůvodně.