Trojice ostrovů Inishmore, Inishmaan a Inisheer, které tvoří souostroví Aranských ostrovů, byla osídlena pravděpodobně už čtyři tisíce let před naším letopočtem osadníky z kontinentální Evropy. Po vyspělé civilizaci se na ostrovech dochovaly ruiny megalitických hrobů a pevnosti. Co se tu přesně odehrávalo, nevědí ani archeologové, zatím se o minulosti spíše přou. Nejzáhadnější je pevnost Dún Aengus na strmých útesech ostrova Inishmore. Podobá se stavbám na pobřeží Skotska, Walesu a Španělska. Po stovkách let, kdy odolávala nepříteli, jsou její masivní kruhové zdi v obležení proudících davů turistů.
Ještě větší význam ale získaly Aranské ostrovy v počátcích křesťanství. Křesťany sem podle legendy přivezl na kamenné lodi svatý Enda už v 5. století, tedy dříve, než se v Irsku podařilo hlásat tuto věrouku svatému Patrickovi. Zatímco Irsko o několik století později upadlo pod nadvládu Anglie, Aranské ostrovy zůstaly více méně nezávislé a vyhnula se jim i ekonomická revoluce v 70. letech minulého století, která zpátečnické Irsko proměnila v moderní a bohatou zemi. Na Aranských ostrovech se podařilo uchovat původní jednoduchý způsob života.
Naděje uprostřed šedi
Hluboké vrásky a ošlehané tváře ostrovanů dodnes potvrzují, že život tady byl dlouhý souboj s nelítostnou přírodou. Když stojíte na okraji téměř devadesát metrů vysokých útesů Inishmoru, tají se vám dech nejen z vln dole, ale také ze strohé krajiny před sebou. Inishmore je s délkou čtrnáct kilometrů největší z trojice ostrovů a působí drsným a opuštěným dojmem i v létě, přestože se jeho úzké silničky zaplní turisty. Malé pastviny vypadají jako ostrůvky zeleně v nekonečném moři vápence, jež občas přeruší už jen osamělý domek nebo sloup elektrického vedení. Irský spisovatel John M. Synge ostatně na začátku minulého století o zdejší krajině napsal: „Chodil jsem po ostrově každý den a pokaždé jsem neviděl nic jiného než mokré skály, pruhy příboje a pěnivé vlny. Kamkoliv jsem se otočil, tam všude jsem viděl záplavu šedivé barvy a slyšel kvílet vítr v mezerách kamenných zídek.“
Není divu, že už dlouho si antropologové kladou otázku, proč si někdo vybral k životu tak nehostinné místo, v zimě bouřlivým Atlantikem často zcela odříznuté od světa. Kdo se kolem sebe rozhlédne, snadno pochopí, proč ho ostrované zdlouhavě přesvědčují o existenci země věčného mládí, štěstí a bohatství s názvem Hy Brasil, která leží údajně kdesi mezi irským pobřežím a horizontem. Optický klam byl jedinou nadějí při těžké práci na poli, které je kvůli skalnatému podloží možné zúrodňovat jen pomocí písku a mořských řas. Jakmile farmář získal zdlouhavým způsobem kousek úrodné půdy pro pěstování brambor, ze zbývajících kamenů postavil mezi svými a sousedními pozemky zídku. Ty se pustou krajinou vinou jako nekonečné šedivé nitky a dávají ostrovům jejich nezaměnitelný charakter.
Turisté nosí nejistotu
Se stejnou houževnatostí, s jakou čelí nepřízni počasí a rozbouřenému Atlantskému oceánu, ochraňují obyvatelé Aranských ostrovů také své zvyky a tradice. Běžně mluví irsky, angličtina je pro ně až druhým jazykem, nutným pro komunikaci s turisty. Ještě nedávno zde všechny ženy nosily červené flanelové sukně a pletený šál kolem ramen, pro muže byly zase typické tradiční svetry z ovčí vlny, jejíž lanolin funguje jako dokonalá impregnace. Kromě ochrany před nepřízní počasí měly svetry ještě jednu funkci – každá místní rodina si uchovává svůj vlastní vzor, takže když byl po týdnech na moři nalezen ztracený rybář, stačil k jeho identifikaci svetr.
Tradiční aranské svetry si jako malý kousek historie mohou turisté koupit zhruba za padesát eur. Na rozšíření popularity aranského oděvu má zásluhu dublinský spisovatel a právník Pádraig Ó Síocháin, jenž se na Aranské ostrovy v 50. letech minulého století přijel učit irštinu. Místo toho nakonec radil zdejším pletařům, jak vyrábět svetry ve standardizovaných mezinárodních velikostech. Díky tomu dnes na aranské svetry narazíte téměř po celém Irsku. Stal se z nich výnosný obchod.
Stále čilejší turistický ruch je krví a zároveň největší hrozbou Aranských ostrovů. Turisté, ochotní zaplatit za zážitky ve světě bez technických vymožeností, hledají na ostrovech romantické domky s doškovou střechou, jenže to zase paradoxně nutí ostrovany modernizovat a přizpůsobovat se požadavkům zhýčkaných návštěvníků. Byly sem proto postupně dovezeny generátory vyrábějící elektřinu, traktory, auta, minibusy a silnice dostaly asfaltový povrch. Ještě před sto lety žilo na ostrovech dva tisíce čtyři sta obyvatel, dnes je jejich počet zhruba poloviční. Méně ovlivněny zůstaly už jen málo navštěvované ostrovy Inishmaan a Inisheer.
„Současný způsob života je vlastně moderní. K atmosféře starého Irska si proto už můžete jen přičichnout, většinou je pryč,“ vysvětloval Dara Molloy, jeden z ostrovanů. Narodil se v Dublinu, ale ostrovy mu tak učarovaly, že se zde před dvaceti lety natrvalo usadil.
Irština ostrovanům zůstala
Donagh, innis, lough, skellig, tedy kostel, ostrov, jezero a útes… Podobná slova uvidíte v Irsku na různých informačních tabulích často, ale jen v několika mizejících oblastech je uslyšíte zcela běžně v hovoru. Irština zůstala hlavním jazykem i pro obyvatele Aranských ostrovů. Je dokladem toho, že na svou bohatou keltskou minulost ještě tak úplně nerezignovali. „S každou další generací se ale zvyšuje riziko, že angličtina bude jednou na prvním místě. Mnoho mladých ji už jako hlavní jazyk používá,“ říkal Molloy.
Na úpadku irštiny se kromě silného vlivu Velké Británie podepsal hlavně zdrcující hladomor v polovině 19. století, který si oběti vybíral vnejchudších vrstvách, kde byl tento jazyk vždy nejrozšířenější. Obyvatele a jejich jazyk zachránil při neúrodě brambor rybolov, přesto byl hladomor pro ostrovy velkou ránou.
Nadšení z oživování irštiny ale překvapivě nesdílejí všichni Irové. Ke znalosti irštiny se sice přihlásila třetina z nich, ale jako hlavní jazyk ji používá jen 65 tisíc Irů. A čím více se vzdalujete od západního pobřeží Irska, tím méně se objevuje.
„Na její podporu se vyhazují obrovské a zbytečné peníze. Nelíbí se mi také, že se ji děti ve škole musí povinně učit,“ zlobil se později v Dublinu starší muž.
Pro řadu Irů má podpora irštiny nádech nacionalistického boje, který už dávno v samostatné části Irska ztratil své zastánce. „Bylo by určitě dobré mít svůj vlastní jazyk, ale vrátit irštinu do každodenního používání je prakticky nemožné. Pro hodně lidí nic neznamená,“ vysvětloval mi smířlivě Tom
McKinnarney, Ir, kterého jsem potkal po návratu z ostrovů v Dublinu. Podle něj se ale situace postupně zlepšuje. „Kdysi ani nebyl důvod irsky mluvit, jenže teď máme dokonce irský televizní program. Mladá generace má nyní k irštině větší respekt,“ míní. Od ledna 2007 se irština stane oficiální řečí Evropské unie.
Cesta poznávání
Jako by cestě za magickou atmosférou starého Irska mělo předcházet důkladné poznání Irska současného. Vydat se na Aranské ostrovy, vzdálené od pobřeží jen několik kilometrů, z Dublinu totiž znamená cestovat z východního pobřeží na západní, tedy napříč celým Irskem. Nejprve čtyři hodiny autobusem do Galwaye, následně hodinový přesun na sever do přístavu Rossaveel, odkud vás na ostrovy přepraví malý trajekt. Vyplouvá pětkrát denně a zpáteční jízdenka stojí 25 eur. Alternativou je desetiminutový transport letadlem z letiště severně od Galwaye s cenou 45 eur za zpáteční letenku.
