Je pět ráno a budík zvoní. Nemůžu ho najít, zpitoměle šátrám po podlaze pokoje, než ho konečně umlčím. Vstávání je tak těžké! Jsem na Madagaskaru už půl roku a můj organismus si na místní klima, energii domorodců a jejich alkohol stále nezvykl.
Zastřešená tržnice coby společenské, obchodní a nejspíš i kulturní centrum vesnice Andreba Gare už začíná ožívat trhovci. Jen co jsme se se Soňou, Alenou a Petrem objevili před domem, jsme zase středem vesmíru zdejších obyvatel. Náš včerejší příjezd do Andreby znamenal pro místní pozdvižení. Mám kolikrát strach, aby se vesničané v našich dveřích neumačkali.
Rybář, který nás dnes má vozit po jezeře, si dává na čas. Hodinami, časem schůzky a podobnými zbytečnostmi se může zabývat jedině vazaha – tedy běloch. Patrick, náš malgašský kamarád, je na rozdíl od nás zcela klidný, je přesvědčen, že onen znalec jezerních lemurů, kterým se zde říká bandro, určitě přijde.
Má pravdu. Rybář je tu. Rozcuchaný, bos, v pravé ruce krásné pádlo, které vypadá spíše jako válečnická zbraň. Kdybych později neviděl, jak snadno a tiše se zařezává do hnědé vody, nevěřil bych, že je určeno k pádlování. Z obou stran má špičaté čepele s ostrými hranami, vyřezávaná plochá rukojeť je vykládaná ozdobnými plíšky. Palisandrové dřevo mu dodává typickou hnědou barvu, ale hlavně neuvěřitelnou odolnost a tíhu.
Rybář si nás vede uličkami vesnice. Proplétáme se kravinci a kalužemi rozmoklou ulicí. Přestože před pár hodinami lilo jako z konve, je jasno a obloha je nekonečně modře hluboká. Čerstvý větřík od jezera nás probírá z bezesné noci. Jdeme mlčky, podobně jako před pěti roky, kdy jsem tu byl poprvé. Stejná stezka, stejná rosa, stejné ráno…
Na břehu jezera stojí hlouček lidí. Kolem nich na zemi leží pirogy, kánoe vydlabané z jednoho kmene stromu, některé i pět šest metrů dlouhé, široké téměř metr. Jiné zase naopak budí dojem, že nemohou uvézt na vodě nic kromě pádla a proutěné vrše na ryby. Rybáři postávají a kouří. V odrbaných vatovaných bundách neurčitelné barvy, špinavých pletených čepicích a naboso vypadají jako přízraky. Beze spěchu vylévají vodu z lodí a komentují úlovek na dně jedné z pirog. Ženy si rozebírají ryby a v proutěných koších je na hlavách odnášejí do vsi.
Uplynula hodina a stále se nic neděje. Rybáři se nějak nemohou rozhodnout, jak si nás rozeberou a v kolika lodích se pojede. Ale čekání a organizační zmatky jsou na Madagaskaru národním sportem číslo jedna, a kdo se tomu z nějakého důvodu nechce přizpůsobit, má jednoduše smůlu. Pak už ale začne být nervózní i Patrick, který nám pomohl dojednat dnešní výlet na jezero, a najednou jsme během několika málo minut nastoupili do dvou pirog a ještě před půl sedmou byli na vodě.
Hon na bandro
„Manauna, manauna, monsieur,“ zdravíme usměvavé rybáře plující kolem. Jezero je mělké a v těchto místech rozparcelované na přibližně hektarové plochy. Po pravé straně míjíme břehy zarostlé rákosím a šáchorem, které tvoří různě veliké plovoucí ostrůvky oddělené kanály a průlivy. Tady, v labyrintu třímetrových rostlin, hledáme jedno z nejvzácnějších zvířat na světě: Malgaši ho nazývají bandro, vědci lemur šedý alaoterský, latinsky Hapalemur griseus alaotrensis. Patří mezi poloopice a je o něco menší než kočka. Žije ve skupinách po třech až sedmi jedincích v hustých pobřežních porostech rákosí a šáchoru, jejichž listy a výhonky se také živí. Celý život tráví na plovoucích ostrůvcích těchto rostlin a v neprůchodných mokřadních houštinách. O tomto druhu primáta se ví poměrně dost, protože se celkem úspěšně chová i v zajetí. Nejpodstatnější však je, že se vyskytuje jen okolo jezera Alaotra! Jako by nestačilo, že celá skupina lemurů, madagaskarských poloopic, je endemická, tedy nežijí nikde jinde, lemur šedý se vyskytuje pouze u tohoto jezera! Přesněji ve zbytcích porostů rákosí a šáchoru u jižních břehů…
Jezero Alaotra jsem navštívil poprvé v únoru 1999. V obci Andreba Gare tehdy pracoval tým biologů z ochranářské organizace JWPT (Jersey Wildlife Preservation Trust), který se právě zabýval studiem zmenšující se populace lemurů šedých. Po dobu několika let sledoval skupinu těchto poloopic a výsledky pak napomohly k úspěchům v jejich chovu v jerseyské zoologické zahradě.
Výzkumníkům pomáhali rybáři z Andreby – poskytovali jim ubytování, dvakrát denně je vozili pirogami po jezeře, účastnili se odchytávání zvířat. Rybáři tak sami zjistili, že existují i jiné zdroje obživy než jen lov ryb či zemědělství. Ale prezidentské volby v roce 2001 přinesly opět neklid a spory mezi etniky Betsimisaraků a Merinů a užuž to vypadalo na občanskou válku. Naštěstí k ní nedošlo, ale biologové kvůli hrozícím rozbrojům z Madagaskaru odešli. I přesto, že projekt byl považován za úspěšný také kvůli masivní osvětě domorodců, výsadbě lesů a dalšímu, mnoho tu po něm po pravdě řečeno nezůstalo.
Teď jsem byl zpět. Domorodí průvodci znalecky obhlíželi houštiny kolem a do jedné z nich nakonec i vplouváme. Muži vytahují pirogy na ostrůvek plovoucích rostlin. Bandro zde prý zaručeně budou.
Začíná pálit slunce. Jezero se už definitivně probudilo a bludištěm rákosí se co chvíli mihne stín některého z ptáků. Malinkatý hnědý chřástal probíhá mezi stébly tak rychle, že přemýšlím, jestli se mi jen nezdál. Zato rákosníci si nad naší přítomností hlavu nijak nelámou a klidně obhlížejí své teritorium z roztržitě roztřepených vrcholků šáchorových stébel. Zacvrlikají a hned mizejí ve spleti rákosí, aby prohnali jiné rákosníky, kteří bez pozvání zavítali na jejich území.
Ze směru, kam odešli naši průvodci, se začíná ozývat volání, šplouchání a lámání suchého rákosí. Skupinka Malgašů nahání k našim loďkám lemury. Hlasy se přibližují. Porost před námi je velmi hustý, a tak čekáme napjatí s připravenými fotoaparáty a kamerami. Až některý lemur vyběhne, bude zaručeně vidět jen pár vteřin. V rákosí se cosi mihne. Nakonec se ale vynoří rybář, po prsa v kalné vodě, a něco mumlá. Moc bych za to nedal, že to nebyla právě nejslušnější malgašská věta. Za pár minut přicházejí i ostatní, všichni zmáčení a špinaví, vypadají jak madagaskarští vodníci. Bandro ani nezahlédli. Vytahují naše pirogy ze zajetí rákosu a pokračujeme v plavbě kolem břehů k severu.
O kousek dál se celá anabáze opakuje. A pak znovu… Neúspěch jsem sice trochu čekal, sám jsem plaché zvíře viděl na jezeře v roce 1999 až při šestém pokusu, po mnoha dlouhých a tichých hodinách strávených v piroze, ale teď nás všechny napadá něco jiného – co nastane, pokud se rybářům přece jen podaří nějakého lemura chytit?
Tváře našich průvodců byly čím dál rozladěnější. Dohadování, kde by přece jen ještě mohli být, bylo čím dál tím vzrušenější. Nebylo pochyb, že rybáři nevědí, kde je hledat. Zamířili jsme proto k ostrůvku, kde mělo být tábořiště. Vystoupili jsme z lodí na podivnou pevninu, kde si další rybáři opékali na malém ohníčku ryby. Všude se povalovaly rybí kostřičky, barevné kusy igelitových tašek a nějak se nám ani nechtělo posadit se na vlhký tlející rákos.
Co teď? „Vypadá to, že dneska už žádné bandro neuvidíme?“ ptám se našeho průvodce.
„Ne, ne, určitě je někde najdeme,“ odpovídá. Moc jistě ale jeho hlas nezní.
Z dnešního výletu jsem rozpačitý. Hodně věcí se u jezera Alaotra změnilo. Vlastně nejen u jezera – Madagaskar je po pěti letech jinou zemí. Nový prezident Marc Ravalomanana je poměrně mladý, vzdělaný a cílevědomý muž, který se z postu majitele jedné z největších zdejších potravinářských firem dokázal prosadit až na politický vrchol své země. Výsledky prozápadní orientace a otevřenosti zahraničním investicím jsou zatím nejvíce patrné v hlavním městě Antananarivu, ale dostaly se už i do zapadlých koutů ostrova, kde lze sehnat téměř veškeré potřebné zboží. Malgaši podnikají, na tričkách už nenosí jen portréty Bruce Leeho a Chucka Norrise, ale také smějící se tvář nového prezidenta.
Když při vládní krizi před dvěma lety odjely z Madagaskaru všechny výzkumné týmy biologů, domorodci přišli o zdroj peněz. Dalo by se ale říct, že se proto s nadšením pustili do jakési obdoby ekoturistiky. Jakmile se na prašné návsi obce z nějakého dopravního prostředku vynoří běloch, okamžitě se na něj vrhnou s tím, zda náhodou nepřijel do Andreby, aby viděl proslulé lemury. Pokud kývne, je mu bleskurychle zajištěno ubytování, a pak následuje smrtelně vážné vyjednávání, kolik turista zaplatí rybářům za vyjížďku a nalezení lemurů, které trvá až den…
Z myšlenek mě vytrhl pohyb v rákosí. Rojnice nadhánějících rybářů postupuje pomalu k nám. Hlasy se přibližují a nezdá se, že by houští před námi skrývalo nějaké lemury. Pak ale jeden z honců začíná vzrušeně křičet a utíká porostem. A pak je zase ticho, nejspíš opět planý poplach. Najednou ale vyskočí polonahý ušmudlaný rybář vedle Patricka a ukazuje do trsů nízké trávy a stébel před námi. A opravdu, nějakých dvacet metrů od nás jdou po vlhké zemi dva hnědí lemuři. Opatrně přeskakují půlmetrovou mezeru v rákosí nad vodní hladinou a nenápadně se snaží zmizet. Pokoušíme se fotit a filmovat, jenže jsou příliš rychlí. Malgaši křičí na rybáře v rojnici. Všichni se rozbíhají do míst, kde před okamžikem obě poloopice zmizely. Vyděšená zvířata začíná honit deset obrovských Malgašů. Hulákají, lámou prořídlý rákos, výskají vzrušením. Díváme se na sebe a mlčíme. Nechceme, aby je takhle honili jako nějakou kořist. Říkáme Patrickovi, ať toho nechají, že zvířata jsou určitě vystrašená, že mohou šokem pojít. Už je ale pozdě. Jeden z lemurů zaběhl do slepé uličky na poloostrůvek končící jezerem a Pascal ho chytá do rukou. Zvíře se zmítá, vřeští a snaží se ho kousnout. Promočený, špinavý a unavený Pascal k nám vítězoslavně přichází. Druhý bandro naštěstí utekl a rybáři se vracejí zpátky.
Rozčilené zvířátko vypadá v mozolnatých rukou Pascala drobné a křehké. Pak si ho bere Patrick a předvádí nám ho v celé kráse. Jednou rukou ho drží prsty kolem krku, druhou za zadní nohy. Chroptící lemur se přestává vzpírat, zato ale z podstoupeného stresu kálí nazelenalý trus plný nestrávených rostlinných zbytků. Vypadá zdravě, šedohnědou srst s nádechem zelené má lesklou a hustou, černé přední packy s drobnými nehtíky připomínají ručky skřítka. Palce na zadních nohou jsou legračně rozšířené a kulaté. Hnědá očka si nás ustrašeně prohlížejí a my pospícháme s fotografováním. Po pár minutách naléháme na Patricka, aby už zvíře pustil do rákosí. Nějak to nechce pochopit a pořád nám ho ukazuje ze všech stran. Vždyť ho lovili kvůli nám, vždyť jsme jim za to zaplatili. Nakonec ale zvířátko konečně odbíhá do houští.
Oddechli jsme si. Lemurů by mělo v okolních rákosinách ještě přežívat několik tisíc. Přesný stav populace ale nikdo nezná. V místech, kde jsme teď, žila před lety větší skupina zvířat, kterou vědci studovali. Dvakrát denně je jezdili pozorovat, odebírali jim vzorky k dalším analýzám. Dnes podnikaví domorodci vozí turisty na jezerní safari, při kterém si na bandro můžete sáhnout.Alaotra chřadne
Opět svítá. Včerejší zážitek z honu na bandro z nás ještě nevyprchal a už spěcháme vstříc dalšímu. Dnes odjíždíme, a tak ještě chceme stihnout jednu důležitou věc. V únoru roku 1999 jsem se vypravil se svým průvodcem na nejvyšší kopec v okolí, abych viděl jezero z ptačí perspektivy. Byl to úchvatný pohled. Teď jsem se o něj chtěl podělit i se svými přáteli.
Trochu zmuchlaní pospícháme ranním šerem k úpatí kopce.
„Tady musíme z cesty uhnout a jít už jenom nahoru,“ říkám Aleně se Soňou. Mám trochu výčitky svědomí, že je tak časně honím nevyspalé do kopců. „Za chvíli vyjde slunce, tak bude lepší, když každý půjde tak, jak bude moct. Sejdeme se nahoře, jo?“
Pospícháme nahoru. Kopec je porostlý jen trsy zlatavé trávy, přesto není jednoduché najít schůdnou cestu. Povrch půdy je rozbrázděn místy i několik metrů hlubokými erozními rýhami, které je nutné obcházet. Přestože je příjemně chladno, teče ze mě pot. Vrchol ale není tak daleko, jak se na první pohled zdálo. Kopce kolem jezera Alaotra sice dosahují výšky přes tisíc metrů nad mořem, sama jezerní pánev je ale položená vysoko, a tak převýšení není nijak veliké.
Stěží popadám dech a nohy se mi únavou třesou. Zbývá posledních několik metrů. Vybíhám na vrchol hory v poslední chvíli. Vychází slunce. Kraj jezera Alaotra se budí.
Jezero Alaotra halí jemný šat vodních par. Ubíhá kamsi do nekonečna. Horizont zmizel a jezero mlčí, nezrcadlí nic. Miliony let tu pokojně klimbá a nerado se dělí o svá tajemství. Nedotknutelné a nezranitelné jezero staletí živilo vzrůstající populaci Malgašů rýží a vším ostatním, co z úrodné půdy vzejde. Lidé využívali kalné vody k zavlažování svých polí, dřeva z okolních lesů ke stavbě obydlí a k topení. Zvětšující se stáda zebu, koz a ovcí spásala hektary trávy. Rybolov poskytoval obživu všem vesnicím v kraji. Osud Lak Alútř, jak domorodci jezeru říkají, už dávno zpečetil pád posledního stromu na úbočí okolních hor.
Stojíme v suché trávě a rozhlížíme se kolem. Kopce, které se táhnou až na daleký obzor na všechny světové strany, jsou holé. Uvědomit si tragédii někdy trvá dlouho, i když je přímo před očima. Les tu už neexistuje. A nebude. Les přitom původně pokrýval celé pohoří centrálního plató, které se táhne ostrovem od severu k jihu.
Lidé káceli, pěstovali, chovali a množili se, až přišel nenápadně okamžik, kdy stráně už nebyly schopny bez dostatečného rostlinného krytu udržet půdu před deštěm a ten ji odplavil do jezera. Dnešní kopce jsou rozbrázděny erozí nevídaných rozměrů. Proces pomalého zanášení jezera půdou trvá staletí. Dnešní rozloha jezera Alaotra je oproti té původní jen třetinová, přibližně 22 tisíc hektarů. Jezero nebylo nikdy příliš hluboké, dnešní průměrná hloubka je kolem dvou metrů, a tak jeho rozloha také závisí na období dešťů. Na samotném úbytku vody se ale s největší pravděpodobností nejvíce podepsal monstrózní zavlažovací systém, díky kterému se celá jižní třetina jezerních mokřadů v sousedství města Ambatondrazaka přeměnila v úrodná pole. Výsledek je bohužel ten, že toto město, které původně leželo na březích jezera, je nyní od vodní hladiny vzdáleno skoro dvacet pět kilometrů.
Mám s sebou v kapse fotografii vesnice Andreby, kterou jsem pořídil před pěti lety. Břeh jezera se při srovnání obou pohledů vzdálil od vesnice o dobrých sto metrů.
Scházíme dolů rychle a bez potíží. Slunce už zase nemilosrdně praží do trsů trávy, střech domů, nepálených cihel a oznamuje blížící se líné poledne. Pomalu si balíme naše věci zpět do batohů. Musíme odjet.
Je snadné nasednout do objednaného auta a opustit tento zaprášený kraj. Těžko ale nemyslet na zmenšující se mokřadní svět lemurů – bandro, svět potápek skořicovohrdlých a poláků madagaskarských, které už nikdo za posledních patnáct let nezahlédl. Jak zapomenout na skutečnosti, že trávou porostlé svahy se přes veškerou mezinárodní snahu nedaří znovu zalesnit? Eroze dál a dál ukrajuje kusy kopců, které končí na dně jezera. Pomalu a neodvratně zarůstá a mizí. Kalné vody jezera stále mlčí. Alaotra umírá.
