Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.
Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.
Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.
Rozměry jezera Turkana jsou opravdu úctyhodné, je dvě stě dvacet kilometrů dlouhé a padesát kilometrů široké. Některé prameny uvádějí délku až dvě stě šedesát pět kilometrů. Tento rozdíl ovšem není dán nepřesností v měření.
Turkana je bezodtoké jezero, které zásobuje jediná řeka Omo. Protože leží ve velmi suché oblasti, momentální velikost jezera závisí na tom, jestli byl právě deštivý nebo naopak suchý rok.
OBR Z HLUBIN
Vyrážíme na lov. Lojbaš, v širokém okolí nejbohatší rybář, nahazuje lodní motor a vyplouváme na hladinu. Má velikou moderní loď. Skoro by se chtělo říct až nepatřičně moderní loď.
„Měl jsem štěstí. Loď patřila jednomu Australanovi, pro kterého jsem pracoval. Zabil se na motorce a loď je teď moje,“ vysvětluje Lojbaš.
Lovit vyplouvá na jezero každé ráno. Ryb je zatím dost. Však také kmen Turkana nazývá jezero Anam Ka’alakol, tedy moře plné ryb. Ve vodách jezera najdeme tilápie, sloní ryby (Gnathonemus petersia) a mnoho dalších druhů. Nekorunovaným králem jezera Turkana je ale robalo nilský, zvaný také nilský okoun (Lates niloticus). Největší dravá ryba afrického kontinentu je opravdové monstrum, které dorůstá váhy až dvou metráků. Kde se ale nilský okoun vzal v jezeře, které nemá s Nilem nic společného? Pro odpověď musíme pár desítek tisíc let do minulosti. Tehdy totiž byla hladina jezera až o osmdesát metrů vyšší a vodní plocha byla spojená s říční soustavou Nilu. Tak se sem dostal i tento sladkovodní obr. Jeho minulost tedy známe. A budoucnost? Ta je nejistá.
SMRTONOSNÁ PŘEHRADA
V Etiopii budovaná přehrada, která přehradí tok řeky Omo, může znamenat opravdovou katastrofu. Omo je jediný přítok jezera a to je na něm životně závislé. Vláda sousední Etiopie chce vyřešit svoji energetickou situaci přehradní nádrží, která má být dlouhá přes sto kilometrů. Aby ji napustili, budou muset řeku Omo fakticky uzavřít a do jezera bude přitékat výrazně méně vody. Dojde k poklesu hladiny, zvýší se salinita vody a uvidíme, jak se ryby budou schopny adaptovat. Protože toho ale o jezeře mnoho nevíme, je těžké cokoliv předvídat.
Rybářů na jezeře Turkana se ale změny dotknou později. Dramaticky a okamžitě ale změny zasáhnou etiopské domorodé kmeny žijící na spodním toku řeky Omo. Pro kmeny Mursie a Dasaneče, které jsou závislé na zemědělství, bude mít uzavření řeky tragický dopad. Očekává se, že vyvolá velkou migraci lidí, jež zasáhne až půl milionu domorodých obyvatel Etiopie.
V souboji o území zvítězí ti nejsilnější. Kmen Turkana je dost velký i silný na to, aby přežil. Nakonec i ten se sem přistěhoval až před dvěma sty padesáti lety. Proč, to nikdo neví. Podle legendy sem tento lid zavedla zbloudilá kráva, a už zde zůstal. Jisté je, že původní domovinou kmene Turkana byla severní Uganda a jižní Súdán.
VE VÍRU MĚSTA
Od jezera odjíždím do Loiyangalani, jediného města široko daleko, dokonce města okresního. Je zde střední škola i nemocnice. Na hlavní třídě stojí pár kamenných obchodů, kde si pastevci mohou obstarat všechno, co si nevyrobí sami. Kdyby kmen Turkana nebyl kmenem kočovníků, dalo by se říct, že Loiyangalani je jakási jeho kmenová metropole. Na okraji města stojí rozsáhlá kolonie jednoduchých chýší. Mezi nimi se rojí děti, děvčátka mají kolem krku několik vrstev barevných korálků. S věkem přibývají další a další vrstvy a dospělé ženy mají pod krkem tlustý límec z barevných šňůrek. Vlasy mají vyholené, některé ženy a dívky zdobí pramínky hustě spletených copánků. Vdané ženy pak mají v uších velké tepané náušnice ve tvaru listu.
Počet příslušníků kmene se dnes odhaduje na tři sta padesát tisíc. Dost na to, aby si dodnes zachovali svůj jazyk i tradice. Jsou to pastevci, kteří se pohybují se svými stády velbloudů, krav a koz. Velikost stád také vymezuje sociální status jeho majitele. Kdo má více dobytka, může si dovolit i více žen. Kubondo má dvě. „Každá stála hotové jmění,“ směje se. „Možná, že jsem si měl raději jednu ukrást!“ Krádeže žen nejsou pro kmen Turkana ničím výjimečným. Pro nemajetné muže je to jediný způsob, jak si manželku zajistit. Dnes se ale většina takzvaných krádeží odehrává se souhlasem rodiny. Jinak se ale zvyklosti kmene Turkana po staletí nijak nezměnily. Na rozdíl od jiných kmenů v Keni, které přijaly křesťanství, si Turkana dokonce zachovali i své původní náboženství. V jeho středu stojí bůh Akuj, k němuž se lidé modlí a jemuž přinášejí zvířecí oběti. Život kmene nedělí žádné mimořádné milníky. Vše se točí kolem stád, jejich obživy i obrany před sousedními kmeny.
Můj čas postoupil, je horká černočerná noc. Nad obzorem září do tmy souhvězdí Jižního kříže. Ženy sedí před chýší a zpívají. Jejich písně jsou jednoduché, jako v transu se donekonečna opakuje jednoduchý popěvek. Zpívají a netuší, co přijde v nejbližších letech. Nevědí nic o tom, že jezero Turkana, které napájí jejich dobytek, je v ohrožení. Nevědí, že o chudé pastviny budou muset brzy bojovat s nepřátelskými kmeny, které sem přijdou od řeky Omo. Vědí jen to, že zítřek bude stejný jako byl dnešek. Stejně jednoduchý jako jejich písně.
