JOSEF KLÍMA
„Pojďte sem. No pojďte,” pokýval na mě tajemně prstem revizor v pražské tramvaji. „Ten lístek jsem si normálně cvaknul,” namítnul jsem trochu nejistě, trochu podrážděně, když jsme poodešli pár kroků od ostatních cestujících v řídce zaplněném voze. „To jo,” přikývl revizor a ztišil hlas. „Ale ten lístek je falešný.” Tak jsem se poprvé dozvěděl o jízdenkové mafii. * * *
Padělání je staré jako tento svět: padělaly se už osobní doklady, řidičské průkazy, faktury, obrazy, rodokmeny psů, závěti, kompromitující dopisy, viněty na vína a na rum, ba i fotografie, jak dokazuje ta proslavená z Vítězného února na Staroměstském náměstí, kde postupně mizeli ti Gottwaldovi druzi, kteří Gottwaldovými druhy být přestali. Archivy tajných služeb jsou dokonce plné i „padělaných” lidí; tzn. osob, které získaly z nejrůznějších – povětšinou špionážních – důvodů druhou, třetí, čtvrtou identitu. Nicméně – jak jednoznačně dokazuje historie – nejvíc se vždy padělaly peníze a světovými rekordmany v této činnosti se stali nacisté: v letech 1940-1941 v rámci tajné akce „Bernhard ” natiskli pětilibrové bankovky v celkové hodnotě 150 miliónů liber. Že by ale někomu stálo za to padělat něco tak obyčejného, jako je jízdenka městské hromadné dopravy?
A přece – inkriminovaná jízdenka (koupil jsem si celý bloček v regulérní prodejně) se zjevně lišila od oficiální. Jiný druh písma, tisk ostrý jak z kopírky nebo z počítačov é tiskárny, podobný, ale přece jen odlišný druh papíru. Problém byl v tom, že se lišila, až když jsem si ji po upozornění podrobněji prohlédl. Což – stejně jako většina cestujících – běžně nedělám… Kdo si dá práci falzifikovat jízdenky? Je to jedinec, organizovaná skupina? Nebo dokonce nějaká ta mafie, vlastn ící široce rozvětvenou distribuční síť? A jaké tihle falzifikátoři vůbec mohou mít zisky? Asi se to vyplatí, když to dělají. Ale jak se jim to vyplatí? To všechno byly otázky, které jsem si nad falešnými jízdenkami kladl. Včetně té hlavní: Ví o tom policie? A pakliže ví – dělá s tím něco? Po dotazu na tiskovém odboru Správy hlavního města to vypadalo, že o tom moc lidí neví. V podstatě nejspíš jen my dva: já – a ten anonymní revizor, který mě na to decentně upozornil…
* * * Dva muži z odboru kontroly pražského Dopravního podniku se také tvářili skepticky, dokud jsem jim falešné jízdenky neukázal. Pak si mě vzali do kanceláře a zavřeli dveře na chodbu. „Narazil jste na něco, o čem bychom strašně neradi cokoli publikovali,” řekli mi na rovinu. „My o těch falešných jízdenkách pochopitelně víme, pracujeme už delší dobu na tom, abychom podchytili všechny prodejny, kde se distribuují, a předčasné zveřejnění tohohle problému by mohlo celé to naše namáhavé úsilí pokazit.” Potěšilo mě, že v době, kdy se zakládají ad acta hromadné krádeže aut a lidé si kupují legálně i načerno revolvery, protože nevěří, že by jim státní orgány mohly zachránit život, se někdo pracně a seriózně zabývá něčím takovým, jako je falešný proužek papíru, který si cvaknete v tramvaji a vyhodíte. „Máte už v tomhle směru nějaké poznatky? Jak rozsáhlá činnost to je, k jaké škodě došlo? „Opravdu vám k tomu nemůžem říct nic konkrétního,” kroutili se. „Ovšem vyčíslení škody, to je ten největší problém vůbec. V podstatě se tu střetávají, právně vzato, dva přístupy.
Podle jednoho ke škodě dochází, až když si cestující koupí falešnou jízdenku a cvakne si ji. On sám žádnou škodu neutrpěl – koupil si přece jízdenku v dobré vůli za regulérní čtyři koruny – ale tenhle akt způsobil škodu dopravnímu podniku. Jenže podchytit všechny cestující, kteří tohle udělal, je prakticky nemožné, takže my vyházíme z druhého přístupu ke škodě, která nám byla způsobena: škoda vzniká už ve chvíli, kdy si distributor – prodejna potravin, trafika, pouliční stánek a podobně – koupí falešné jízdenky od fale šného výrobce. Protože pak si pochopitelně o tolik méně odebere od nás. Tam se to dá vyčíslit snáz. Podle počtu lístků zadržených na prodejnách, podle výslechu obviněných a podobnými způsoby. Ale stejně to bude problematické, až dojde na trestnost celé věci. Jízdenky – na rozdíl třeba od bankovek – nejsou považovány za ceninu. Tudíž i padělání je obtížné postihnout.” „Chcete říct, že až po měsících pátrání skutečně bude někdo dopaden a usvědčen, nebude odsouzen?” „Nějaké případy z minulosti tu už jsou. Měli jsme pracovníka, který si vyčíhnul, jakou metodou mechanik, opravující jízdenkové automaty v metru, zkouší, jestli fungují. Využíval pak nočních směn, kdy je v metru poměrně klid, a jízdenkové automaty ,dojil”. Jenže ten soukromě rozprodával pravé jízdenky, to lze trestat jako zpronevěru nebo krádež. Kdežto výroba a distribuce nepravých jízdenek…” krčili pochybovačně rameny.
* * * S majorem Pavlíkem z odboru hospodářské kriminality Správy hlavního města Prahy jsme udělali džentlmenskou dohodu: já nebudu psát to, co jsem zjistil soukromě , do určitého termínu, abych mu nenarušil vyšetřování, a on mi pak řekne všechno, co mi může říct, až nebude co narušit. Stejně mi toho nakonec moc neřekl. Vytušil jsem proč: věc už sice převzal vyšetřovatel, ale okruh podezřelých ještě není konečný. Co když někteří zkusí „ještě jednu rund”… Z rozhovoru, který se podobal výslechu velmi neochotného svědka, jsem nakonec vyrozuměl, že: – škoda je pravděpodobně vyšší než 1 milion korun, ale že je to škoda u „jednoho ze zdrojů”, takže skupin, které se zabývají paděláním jízdenek, je víc – pravděpodobných pachatelů jsou desítky, využívají různou technologii padělání (včetně knihtisku) a tudíž i falzifikáty jsou různé kvality (některé velmi dobré) – zatím nic nenaznačuje, že by se na této činnosti podílely zahraniční mafie, byť jde o činnost a dobře organizovanou. „Podle mě téměř všichni prodavači věděli, že prodávají jízdenky, které nejsou v pořádku,” rozpovídal se konečně trochu, když jsme se dostali na distribuční síť. „Ale když mají z jedné jízdenky od Dopravního podniku rabat 5 procent (tedy 20 haléřů) a najednou přijde někdo, kdo jim nabízí jízdenky za 2 koruny 40 haléřů ( tedy se ziskem 1,60 z jedné), jen málokterý odolá. Dokonce i relativně slušní obchodníci – zvlášť když ten, kdo jízdenky nabízí, tvrdí, že sám zkrachoval a teď chce rychle rozprodat to, co mu zbylo. Nebo dokonce ukáže falešný dodací list. Svou roli jistě hraje i obecná morálka. Co si mám myslet o prodejci, který na svou omluvu řekne: – Já nevěděl, že jsou falešné, já myslel, že je ukradl někdo přímo z tiskárny?” „Myslíte si, že je zákon a podobné druhy trestné činnosti krátký a že by potřeboval novelizaci – nebo že je v něm dost paragrafů na postih?” „Nejsem právník, ale myslím si, že se to dá stíhat jako podvod. Včetně podílnictví u některých prodavačů. A to nejsou zase tak nízké postihy, aby dostatečně nevarovaly ostatní.” „Je na celé věci něco, co vás zneklidňuje?” „Je. I loni se tu objevila parta padělatelů a distributorů falešných jízdenek.
Ukázalo se dokonce, že někteří z nich jsou pracovníci Dopravního podniku a jízdenky kopírovali na běžné kopírce typu OC. Byli organizovaní, vypínali proud, aby vyřadili z provozu automaty v metru a aby si cestující museli kupovat jízdenky u dispečerů – ale nefalšovali tak kvalitně, jako ti letošní. Letos je to daleko kvalifikovanější.” „Dá se nějak falzifikaci jízdenek zabránit? Nebo ji alespoň ztížit?” „Teoreticky lze vyrobit nezfalšovanou jízdenku, ale bylo by to asi tak drahé, že by se to ani nevyplatilo. Takže se musí hledat kompromis. Už jsem o nějakých opatřeních s pracovníky Dopravního podniku jednali…”
* * * Je potěšitelné, že v době, kdy přibývají neobjasněné vraždy, loupežná přepadení, znásilnění a neprokazateln é miliardové čachry, stále ještě funguje mechanismus, který neignoruje úzké proužky papíru korunových hodnot. Je ovšem alarmující, že faleš této doby už leze i do takových štěrbin jakou má tramvajový děrovací strojek. Nebo ještě užších? Nedávnou jsem si koupil telefonn í kartu v originálním balení, kterou mi s odporným pískáním odmítly všechny automaty. Vzpomněl jsem si přitom na inzerát firmy, která staré telefonní karty vykupuje. Že by další mafie? Na vnitru mi řekli, že o ničem takovém nevědí…
