Na silnici v Bedřichově je rušno. Krajinu pohltil mlžný opar hustý jako mléko a štrúdl barevných cyklistů chaoticky křižuje namoklou asfaltku. Prazvláštní dav na horských kolech se šikuje ke startovní čáře. Je podobný spíš podivnému vojsku, než nadšeným sportovcům. Závod ještě nezačal, a všichni jsou promoklí na kost. Jen recesisté na historických modelech typu Ukrajina, posilnění ohnivou vodou, probouzejí úsměv na tváři promrzlých, pod deštníky schovaných diváků. Za pár minut bude odstartován největší závod “biků” v Čechách. Patnáct set cyklistů všech možných kategorií je připraveno zdolat Jizerskou padesátku na kolech. Profíci i nadšenci, staří i mladí, recesisté i borci s pořádnou fyzičkou.
Prásk. Rána z poplašňáku katapultovala profíky z první lajny do neprostupné mlhy. Stehna jako písty mizí v bílé tmě. Za nimi nastupují daleko pomalejší neprofesionálové a turisté, až se peloton na ucpané vozovce zcela zastaví a naoko naštvaní recesisté na Ukrajinách pokřikují: “Tak hejbejte se, ať tam letos dojedeme!” Nakonec celé cyklistické stádo mizí v odhodlání projet bahnem, mlhou a zimou až do cíle. Ve stopách zimních běžkařských kolegů na trati dvacet nebo padesát kilometrů dlouhé.
Pro diváky nastává dvouhodinová pauza na párek a grog. I když…? Podle několika známých tváří profesionálních bikerů typuji, že by první jezdci mohli být v cíli o něco dříve. Za hodinu a půl dorážejí k cíli první borci, poněkud upravení kropenatou maskou z bláta a potu. Sakrují a láteří v cílových serpentinách, kde nepomáhá ani hrubý vzorek pneumatik a jsou nuceni k pokorně plouživé jízdě. Kdo by se chtěl ke konci etapy před diváky vymáznout? Žluté pláštěnky pořadatelů v cíli, aplaus a červené mikrofony – to novináři vyzvídají, jaká byla trať. “Jelo se dobře, je to moje práce,” odpovídá profesionálka Jana Jeřábková s úsměvem zcela nezadýchaným, jako by se jen vrátila z bahenních lázní. “Nazdár,” řvou recesisté na Ukrajinách a jediní jsou čistí, neboť švindlovali a nastoupili na trať kousek před cílem. Padesátku si zredukovali na Jizerskou dvojku a na řídítkách se jim houpou bandasky s pivem. Ti jediní by se Rychlým šípům nelíbili. Velký obdiv patří nezdolným turistickým jezdcům, kteří byli v cíli úplně “hotoví”, ale dojeli, nebo alespoň dotlačili “biky” do cíle.
Bilance? Nikdo nevyhrál miliony, nikdo nebrečel, že prohrál, a nikdo nežaloval na Ukrajiny, že švindlovaly. Profíci byli rádi, že až tak o moc nešlo, a amatéři měli radost, když ujeli to, co profíci. K žádnému ztotožnění davu s nadpozemským vzorem sportovce nedošlo (byly jen pochvaly, ne spílání poraženým). Takže mohli všichni sice s blátivou maskou, ale s úsměvem na rtech odejít do bufetu na párek s hořčicí. Tak zase za rok. Nemohl by každý sport mít takovou svou padesátku?
