NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JIŘÍ MARGOLIUS, BŘETISLAV TUREČEK
S pravděpodobností hraničící s jistotou jsem usoudil, že mě Nikos v příštím okamžiku nezastřelí. Dokonce se zdálo, že je ochoten mi potřást pravicí, ale cosi mu v tom bránilo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to zbraň, kterou měl přehozenou přes plece. Musel si ji přidržovat oběma rukama, aby nestáhla k zemi. Tou zbraní nebyl samopal, jak jsme zvyklí u vojáka na stráži, nýbrž lehký kulomet. Musel být proklatě těžký. Dívám se z Nikósie do Nikósie. Nevábná zeď – frontová zelená linie – se zakousla do hlavního města Kypru jako zhoubný nádor do bezbranného těla. Připadám si jako v Berlíně před několika lety. Po dřevěném žbrlení jsem tam vyšplhal na malou plošinu zrovinka v těch místech, kde kdysi stál Kennedy a před celým světem prohlásil: „Ich bin ein Berliner!“ Schůdky nahoru jsou takřka stejné, plošinka snad o něco menší. Kolem je ticho, jen voják stojí krok ode mne, vpravo od zdi těžké pytle s pískem, vlevo strážní budka. Ve zdi úzký průzor střílny. Trochu se sehneš a na druhé straně vidíš několikasetmetrové pásmo nikoho. Mrtvé domy, osleplá okna, jimiž se rozpustile prohání vítr, ulice se zašlými štíty obchodů, které už dávno umřely, protože není nikoho, kdo by do nich vešel. O kousek dál vartuje nárazník modrých přileb jednotek OSN. A za nimi, už v nedohlednu, zase vojáci. Dvě republiky v jedné zemi. Rodáci z Kypru na sebe míří zbraněmi. Za mnou Kyperská republika, přede mnou Severokyperská turecká republika.
V KRAJI ŽABÍCH MUŽŮ
Za prvním dotykem zelené linie se vydávám do Bohem zapomenutého kraje na severozápadním pobřeží ostrova. Domnívám se, že ve vesničkách schoulených pod rozeklanými horami najdu nejryzejší podobu lidských reakcí na uměle vytvořenou hranici a na někdejší sousedy, nyní neprodyšně oddělené ostnatými dráty. Sem nejezdí zahraniční turisté, tady se z lidského utrpení nedělá ani atrakce, ani propaganda. Nejbližším místem zmíněným v turistických příručkách je městečko Polis se svými Afroditinými lázněmi. Odsud také vyrážím, odkázán na ochotu domorodých řidičů, po jediné silničce, která vede do pohraniční vísky Kato Pyrgos. Řeka rozpáleného asfaltu se vine po úbočích divokých skal porostlých na troud suchými borovicemi. Čím více se přibližujeme k hranici, tím častěji lze zahlédnout pozorovací stanoviště kyperské armády. V místech, kde silnice náhle opouští obrysy moře, přibývají hlídky jednotek UNFICYP a také turecké armády. Hovorný řidič zpozoroval můj zájem a vysvětluje: Turecká enkláva, kterou jsme nuceni objíždět, prý vznikla organizačními zmatky při vyloďování intervenční armády. Výsadku, který zde obsadil část pobřeží, se včas nedostalo materiální podpory z týlu, a tak nemohl pokračovat v postupu do vnitrozemí. Situace se nezměnila až do zastavení bojů a příchodu jednotek OSN. Turkům tak nezbylo než se opevnit na nepatrném pruhu země obklopeném kyperským územím a mořem – jedinou spojnicí se světem. Poté, co se opět přibližujeme k pobřeží, padá definitivní rozhodnutí: žádám překvapeného řidiče o zastavení a odcházím najít příhodné místo k noclehu. Tajuplnější a krásnější bych stejně asi nenašel. Přes útesy ze spacáku pozoruji úchvatný západ slunce a vychutnávám pocit bezpečí, který ve mně vyvolávají vojenská opevnění tří armád rozesetá po okolních kopcích. Hlídky bedlivě hlídají nejen mne, ale především sebe navzájem. Kupodivu nepodléhám ani obavám, které ve mně chtěl vzbudit místní kolemjdoucí sedlák. Když odhadl můj záměr strávit noc na pláži, s upřímně ustaraným výrazem mi sdělil, že tábořím právě na místě, kde se z moře pravidelně vynořují žabí muži – turečtí diverzanti. Jako bezbranný cizinec prý nemám šanci na přežití. Nepřemýšlím ani tak o případném senzačním setkání se záškodníky, jako spíš o onom dobráckém muži s mezkem. Přemýšlím, jaké všechny škody páchají války na lidech.
NA ZELENÉ LINII
Mezinárodní letiště Nikósie, kde se ještě před dvěma desetiletími protínaly trasy transkontinentálních letů, zeje prázdnotou. Nedaleko odbavovací haly, která slouží jako skladiště výstroje kanadských příslušníků UNFICYP, nečinně sedí letadlo kyperských aerolinií. Připomíná starého vypelichaného ptáka – i laik pozná, že mu leccos chybí k tomu, aby vzlétlo. Nejcennější zařízení si směli Kypřané ze stroje vymontovat, zbytek musel zůstat na letišti. Od turecké invaze letiště slouží výhradně potřebám OSN. Tudy na ostrov proudí nováčci jednotlivých národních praporů mírových jednotek, sem přilétají vyjednavači světového společenství, aby se pokusili narušit bezvýchodnou zatvrzelost ostrovních politiků. V přísně střeženém areálu letiště také vzniklo mezinárodní městečko, kterému do těch civilních nechybí snad vůbec nic. Ani anglikánský kostel, ani škola, ani hospody. U brány do areálu teď čekám na svého průvodce. Phil má trojjediné zaměstnání, které mu vlastně mohu závidět. Pracuje v tiskovém odboru v hlavním velení UNFICYP, pro tutéž organizaci pracuje i jako fotograf. Po skončení pracovní doby odjíždí do svého fotoateliéru v Nikóse, případně fotografovat typicky bujarou řeckou svatbu. Díky těmto profesím mu nedělá problém zastavit během naší jízdy po zelené linii přesně na tom místě, kde stojí za to naexponovat několik políček filmu. Projíždíme po vymleté asfaltce lemované z obou stran truchlivě vyhlížejícími budovami. Lidé odsud utekli tak rychle, že ani nestačili zabalit, natož zabezpečit svůj majetek. Skrz zadrátované okno nahlížím do restaurace, v níž se zastavil čas. Na stolech popelníky a lahve, na věšáku ošuntělá čepice, to vše pod letitou vrstvou prachu. V nedaleké dílně jsou na dřevěných podpěrách usazeny dva starodávné motocykly, které už nikdo nestačil opravit. Příčné uličky jsou zaslepeny pytli a sudy s pískem – pohled skrz opevnění umožňují jen dřevem obložené střílny. Ty nalevo zbudovali Řekové, napravo Turci. Ještě nedávno je místy dělilo pouhých pět metrů.
ZATAJENÉ MĚSTO
V oficiální turistické mapě kyperské metropole je v jižní části vyznačeno nesčetně památek a významných míst. V severní polovině není vyznačena ani jedna, zato je tam nápis „Území je kvůli turecké okupaci nepřístupné?. Jak se však časem podaří zjistit každému zvídavějšímu cestovateli, není to tak docela pravda. Přestože zelená linie je jinak nepropustná, existuje místo, kde ji lze překonat. Na označení „hraniční přechod“ jsou Řekové hákliví, neboť Turky obsazené území nepovažují za stát. Etničtí Turci však přísně střeženému koridoru jinak neřeknou – vždyť jde o jedinou pozemní cestu do Severokyperské turecké republiky. Jinak se do ní lze dostat pouze lodí či letadlem z Turecka. A tak se v těsné blízkosti jedné ze základen mezinárodních jednotek každé ráno tvoří skupinka zahraničních turistů, kteří se chtějí alespoň na jeden den podívat do turecké části města. Ráno jsou zapsáni do seznamu a pokud by nebyli do odpoledne při návratu odškrtnuti, nečekalo by je nic dobrého. Potkalo by je to samé, co naivní pokušitele kyperské trpělivosti, kteří přijedou přímo do severní části ostrova a poté se snaží dostat na jih. Zadržení, výslech a nejspíš i vyhoštění. Nemluvě o ohrožené šanci podívat se například do Atén, neboť řecké úřady jsou rovněž citlivé na jakékoli dráždění jejich ostrovního chráněnce.
SLAVNÍ A LEGENDÁRNÍ
Za Limassolem, směrem k městu Pafos, stojí skála, při jejímž spatření váš zrak znejistí: proboha, copak existuje takhle veliký velbloud? A co dělá na tom kopci? Jsou vůbec na Kypru tihle tvorové? A když ne, jak se sem tohle monstrum dostalo? Při bližším ohledání zjistíte, že místo na velblouda se díváte na skálu. Má dva hrby a tlamu. To je Petra tou Romiou, Skála se dvěma hrby. Kousek odtud se stříbřitě leskne přenádherná pláž. Teď na ní lapá jarní paprsky slunce hrstička srdnatých britských turistek. Mnohé jsou krásné, ale každá má k té, která se tu prý zjevila před mnoha lety, stejně daleko jako baba Jaga k Miss ČR. Jak legenda praví, právě tady se z vln Středozemního moře vynořila řecká bohyně krásy a lásky Afrodité. Viděl jsem ji na vlastní oči, dokonce v mnoha provedeních. Na kdejakém rohu si můžete koupit její sošku. Pokud sádrová podoba souhlasí s bájným originálem, muselo to být opravdu čupr děvče. A teď k mužské návštěvnické celebritě: na jaře roku 1191 se na Kypru, díky mizernému počasí, zjevil anglický panovník! Král Richard Lví srdce se ubíral na korábu ohledně válečnických kratochvílí do svatého města Jeruzaléma. Bouře ho donutila přistát u ostrova na místě dnešního Limassolu (stejně jako Afrodité!). Jeruzalém zůstal tedy nějaký čas v klidu, zato na Kypru se děly věci! Nikoli náhodou se na Kypru vynořila též vdavekchtivá navarská princezna, slovo dalo slovo a 12. května 1191 se konala velkolepá svatba. Richard Lví srdce nechal korunovat novomanželku coby anglickou královnu a na počest novomanželů teklo proudem skvělé kyperské víno. Mimochodem, v Limassolu se každoročně koná dvanáctidenní festival vína. Můžete chodit se džbánem od stánku ke stánku, čepuje se zadarmo, stejně jako prý při té dávné slavné svatbě. Tradice příjemná a veskrze královská, zejména když uvážíme, že výše zmíněný Richard má na ní lví podíl.
ANGLIČANÉ
Cestou z Larnaky k přímořskému letovisku Agia Napa na jihovýchodním cípu ostrova řidič zčistajasna přibrzdí. Silnici přetíná široká brána. Je otevřená dokořán. Nevěřím svým očím: u brány stojí strážní budka, před ní vartuje policista v uniformě. Nebylo by na tom pohledu nic zvláštního, až na to, že uniforma je anglická. Přes ni má oranžovou vestu, aby byl dobře vidět, až se smrkne, což se tady ve Středomoří stává dřív, než si stačíte sundat brýle proti slunci. Vlevo i vpravo od silnice hustý drátěný plot, za ním budovy, louky, hřiště, náměstí, silnice, garáže, startovací plochy, ježaté antény na střechách, vrata vedoucí kamsi po zem, vojáci s flintami, děti na pískovišti, maminky s kočárky. Prý je tam taky golfové hřiště, ale to nevidím. Zato oplocenou pláž, kterou asi hlídá obrněnec. Všude cedule se zákazem fotografování. V pohoří Troodos ve výšce skoro dvou tisíc metrů, kde už píchá v uších, rostou černé borovice, a ulice horských vesniček vypadají jako v tibetské Lhaase, jen dalajlámův palác nikde nevidět, sedí na jednom kopci olbřímí bílá koule. Vypadá jako zázrak, něco jako sochy na Velikonočním ostrově nebo dekorace z Hvězdných válek, ale v žádném případě neběží o žádnou dekoraci mimozemské civilizace. Je to radar. Obří radar. Anglický radar. Poutem neviditelných vln je spojen s oběma anglickými základnami. Stříbrná koule je vševidoucí oko, které zaznamenává kdejaké šustnutí. Když na bagdádské ulici vystřelí dýchavičná motorka do výfuku, mají to na základně v tu ránu jako na talíři. Nevěříte? Tahle koule sehrála významnou roli při operaci Pouštní bouře v době krize v Zálivu. Součást britské špionážní sítě, vládní spojovací část, zvaná zkráceně GCHQ, právě tady, na Kypru, zachycovala a monitorovala všechny radiové relace a telefonní hovory v krizové oblasti. Ten, kdo v Iráku poslouchal vysílání BBC v arabštině, připravované v Londýně, mohl se jen, včetně Husajnovy rozvědky, domnívat, odkud je posíláno do éteru. Teď už to můžeme říci: z anglické základny na Kypru, kterou zleva zprava hlídají u silnice dva policajti. Aspoň to tak na první pohled vypadá? Nikos mě nezastřelil. Dokonce se odvrátil, když jsem opustil střílnu, pytle s pískem i jeho lehký kulomet, a vydal se temným průchodem do opuštěné ulice, kde kromě kočky v papundeklovém bydlišti nebylo živé duše. Vlevo opuštěné domy, vpravo zeď. Zákaz fotografování. Najednou narazíš na dvířka další strážnice. V těchhle místech je jich asi víc, než krámků se suvenýry na nedaleké obchodní třídě. Dva vojáci po mně mrsknou okem a pak upřou dál zraky na televizní obrazovku. Vysílají fotbal. Válečný stav musí chvíli počkat. Lehké kulomety mají na dosah ruky. O pár set metrů dál Nikos už skončil hlídku. P. S.: Za spoluúčast na reportáži děkujeme CK Travel.
