JMÉNO MAGICKÉHO SOCIALISMU – KUBA
Kdyby se měla Kuba vyjádřit jedním slovem, tak je prostě šťavnatá. Šťavnaté jsou místní drinky, rum z cukrové třtiny, tabákové listy. Kuba má také dvě šťavnaté tváře. Ta první je plná cuba libre, mochita a dalších koktejlů, které se pijí v barech s karibskou hudbou. Odvrácená tvář Kuby, vyhrazená pro chudé rybáře a zemědělce, nabízí sice nepříliš šťavnaté kubánské pomeranče, ale o to šťavnatější kubánský rum, box, doutníky a ženy. A také afrokubánské náboženství, které se jmenuje santeríe a je směsicí katolicismu a vúdú. Ale skutečným lidovým náboženstvím je vzývání šťavnatosti ve všech formách života. Dokonce i ten socialismus tu je šťavnatější. Je to magický socialismus.
POSLEDNÍ VELIKÁN
Fidel Castro, jeden ze služebně nejstarších světových vůdců. Říkají mu poslední z velikánů. Za těch čtyřicet let, co je na Kubě máximo líder, se v USA vystřídalo devět prezidentů. Jeho nejdelší projev slyšel parlament až letos. Trval 7,5 hodiny a Fidel prý brojil proti potratům. Ani na takové věci nezapomíná šéf vlády, vrchní velitel armády, generální tajemník komunistické strany a samozřejmě kubánský prezident. Je mu 72 let a loni v říjnu navrhl jako svého nástupce o pět let mladšího bratra Raúla, kterému lid přezdívá ideologický jestřáb.
Fidel je na Kubě na každém rohu, stejně jako v Indii Mahátmá Gándhí. Oba jsou ztělesněním národního charakteru – to je taky jediné, co mají společného. A snad ještě umění fascinovat milionové davy stejně jako světové celebrity. Třeba hollywoodskou hvězdu Jacka Nicholsona, který se tu nechával fotografovat s láhví kubánského rumu a doutníkem v ústech. Další významný host, papež Jan Pavel II., si podobné výstřelky odpustil. Ještě nedávno o něm Fidel řekl, že nechápe, proč líbá na každém letišti zem, po které šlapaly nohy vojáků, a teď se kvůli papežovi voják Castro poprvé převlékl z uniformy do fraku. Statisíce lidí se shromáždily na Plaza de la Revolución na závěrečnou mši Svatého otce. Vedle Castra stál na tribuně jeho přítel spisovatel Márquez a Castro vyzval papeže, aby “mluvil svobodně”. A papež ve svém projevu odmítl kapitalismus i marxismus s tím, že “přišla hodina vydat se na nějakou třetí cestu”. Pak Castro Jana Pavla II. pochválil za větu, že “několik málo zemí bohatne, protože mnoho jich chudne”. Takové bylo setkání posledních velikánů tohoto světa.
Fidel Castro totiž ke všem svým funkcím je navíc a hlavně symbol kubánské cti. Když nedávno zemi zpustošilo největší sucho od počátků socialismu, znásobené ještě hurikánem, Castro vyzval bohaté země kromě USA, aby pomohly Karibiku. Nikoliv Kubě, ale Karibiku. Spojené státy vynechal, protože přijmout jejich pomoc by odporovalo kubánské cti. Otázka cti sledovaná v čase je vůbec choulostivá: zatímco v Ženevě Fidel řečnil o úspěších kubánského zdravotnictví, na Kubě lidé zbytečně umírali na nedostatek léků. Pak se léky přece jen dostaly na izolovaný ostrov – dopravilo je humanitární letadlo z USA. Jako by Castrova legenda nebyla už teď dost rozporuplná, další rozpor přidává bývalý generál americké námořní pěchoty, který se dříve na Kubu díval z vojenské základny Guantánamo. Generál Sheehan tvrdí: “Fidel Castro je okouzlující, neobyčejně příjemný člověk a velký politik, který zná svou historii.”
Škoda jenom, že jsem to neslyšel od žádného obyčejného Kubánce na ulici.
PIRÁTI A EL MORRO
“Je obsazeno, seňore, támhle je hotel Prezident.”
“Ale ten je moc drahý.”
“Tak počkejte.”
A pak mi v Havaně přišel zařídit bydlení chlapík, který v onom hotelu natíral zábradlí. Ani nepoložil štětku namočenou v bílé barvě. Vedle státního a soukromého sektoru zbývá pořád ten největší – ilegální, se vším, co k němu patří. A tak mám obavu napsat jméno toho hotelu, aby si státní bezpečnost nezjistila jméno onoho člověka. I přes potíže dvojí ekonomiky (anebo možná právě díky nim) je bydlení v Havaně příjemné. Nadarmo se netvrdí, že Havana svými širokými bulváry a pestrou národnostní směskou připomíná New York. Hráči basketu, baseballu a jezdci na kolečkových bruslích kreslí šťavnatý kolorit, který ohromoval turisty ze socialistického tábora celá desetiletí. Ještě víc ohromují výstavné paláce staré dokonce celá staletí.
Přitom podle Kolumbových současníků žádná Havana být neměla. Za svou existenci může hlavní město Karibiku poděkovat pirátům. Na útěku před nimi se celá města stahovala od moře do vnitrozemí anebo pod ochranu nějaké příhodné zátoky. Například té na severu ostrova, která se později měla stát jedním z nejlepších přístavů na světě. Celá staletí se tu ohlašoval konec týdne výstřelem z děla bílé pevnosti El Morro. Zatím z Castillo de la Punta, pevnosti na druhé straně zálivu, natáhli pod hladinou řetěz, který zadržel každou nezvanou loď. Havana se stala největší španělskou vojenskou základnou v Karibiku. Ne náhodou se první veřejné náměstí z roku 1519 jmenuje Plaza de Armas, náměstí Zbraní. Nejmajestátnější je ovšem pomník básníku a vlastenci José Martímu, dominující náměstí Plaza de la Revolución. To on napsal známý kubánský song, kde se praví: “Já jsem ten muž ze země palmových stromů.”
Po pirátech dobyli rajský ostrov až Fidelovi vousáči barbudos a tím zakázaným jablkem a zároveň trojským koněm byla myšlenka komunismu. I když se dnes zdá, že trvanlivější než ta myšlenka je západ slunce nad pevností El Morro. Každý den tu najdete nějaké rybáře. I Hemingway tady chytal ryby. “Krásné místo, úžasný výhled, co? Večer šel do hotelu a tam se zrubal koktejlem mochito a daiquiri. Byl to velký muž,” řekl s obdivem nahodilý kubánský průvodce. Hemingway je mýtus. Všem místům, kde tu žil, se souhrnně říká Hemingwayana. Kubánci jsou jako on. Mají rádi box, rum, doutníky a Kubánky. A tak není divu, že měl Hemingway rád Kubánce.
LATINSKOAMERICKÁ PRAVIDLA ŠACHU
Hocher (čti hoše), student umění z Lucernu, kreslil poslepu. Díval se na ulici a ruka mu běžela po papíře. Kreslil tužkami z Čech, protože jsou prý nejlepší, a vysvětloval, že to je něco na způsob automatické kresby. Slíbil, že mi po návratu pošle své obrázky, abych je mohl dát k reportáži. Asi ztratil adresu, a tak jestli chcete zažít prchavý stín magického realismu, zkuste si jeho obrazy aspoň představit – tvář, do které se netrefíte s očima, strom, na kterém nakreslíte listí o kus vedle.
Dojeli jsme společně na neturistickou pláž k malým bungalovům, ve kterých tráví dovolenou Kubánci. Chceme tu přespat, ale není to možné, protože se blíží cyklon. Postrach Karibiku obešel Santiago a nikdo neví, jaký směr dál zvolí. Rajský ostrov je zabalen do mořských proudů jako do obkladu, ale jak je vidno, nějaké nebezpečí mu přece občas hrozí i odjinud než z Washingtonu.
Znamená to, že se vracíme do městečka Pinar del Rio zase po té dálnici, kde je zvykem stopovat náklaďáčky. Státní nákladní auta mají totiž povinnost zastavit a cestující na korbě patří k ortodoxnímu koloritu této země. Stopaři nosí deštníky proti slunci, a když nemají deštník, maskují se větévkou. V Pinar del Rio jsou obchody vesměs prázdné, a tak je nejlepší trhat ovoce přímo na stromech pokaždé, když to je možné. Banány, kubánské pomeranče anebo guajávo. Druhý den pokračujeme taxíkem do Viňáles. Hudba je tu osvobozující jako revoluční hnutí. Sedíte v taxíku, řítíte se serpentinami uprostřed tropických hor a padesát let starý chevrolet poskakuje v rytmu samby. Ta krajina připomíná dva díly legendárního seriálu o majoru Zemanovi natáčené v zahraničí, totiž na Kubě. Ubytovat se tu není problém. Je to takzvaně “na černo”, ale pozorovat život běžné kubánské rodiny lze s plným pozorovatelským komfortem. Manželská hádka jako bonus navíc. A to vše se odehrává na dvou metrech čtverečních betonové terásky před domkem vsedě na houpacích křeslech. Seděli jsme na těch vyřezávaných uměleckých dílech, uvážlivě měnili těžiště a hráli šachy s mladou paní domu. Její latinskoamerická pravidla ji sice neuchránila od porážky, ale poskytla nám další lekci magické reality. Její pěšák se zničehonic zvedl a přeskočil figurku střelce před sebou, načež ji paní sebrala jako ve hře zvané dáma. Od porážky ji tento neobvyklý tah neuchránil, ale zlepšila se jí nálada. Magicky rychle zapomněla na policistu, který ji donutil zaplatit padesát dolarů za to, že cizince ubytovala na černo.
MOGOTY
Vedle míst tak notoricky známých, jako jsou Trinidad, Santiago de Cuba, Guantánamo, jsou tady i místa naprosto neznámá. Ale oblast okolí Viňáles k neznámým rozhodně nepatří. Jsou tu totiž mogoty, nebo také věžovité kopce, vápencová zaoblená skaliska vysoká až 300 metrů. Odloučeny od sebe jsou obývány svéráznými druhy měkkýšů, které nežijí nikde jinde. Rostou tu i zvláštní palmy – cykasy, tajnosnubné pozůstatky druhohor. Kromě Kuby a Portorika jsou už jen ve Vietnamu a Číně. V jeskyních se nacházejí nejen stalaktity, ale i staré indiánské kresby původních obyvatel, kteří tu žili ještě před Kolumbem. Jsou magicky barevné a znázorňují největší technické vynálezy své doby – například rozdělávání ohně třením dřevěných klacíků.
VAQUEROS ANEB ŽIVOT NA VSI
Kubánský kondor připomíná trochu slepici a slepice na Kubě zase vypadá trochu jako kondor. Je to pro Kubu typické. V domácnostech mají podle stejného vzoru místo ovoce obraz zátiší s ovocem namalovaný na zdi. Ti bohatší se pyšní atrapami z polystyrenu nebo z jiné umělé hmoty.
Všeobecně panoval na vesnici božský klid. Pokud vám nevadí, že tu sekají i trávu mačetou a všichni nosí za pasem kudlu. Pokud vám nevadí historky, jak tu před rokem zařízli dva německé turisty, vychutnejte si, jak tu chlapíci jezdí na koních po těch krásných tropických lesích. Neříká se jim kovbojové, ani gaučo, ale vaqueros. Ti z nich, co jsou navíc i soukromí zemědělci, se mají na Kubě nejlépe. Všechno, co potřebují k jídlu, jim vyroste na zahradě. Také jich není moc, jen 60 000 vyvolených smí soukromě obdělávat, nikoliv vlastnit, státní půdu. Ale na vesnicích si s nějakými zákony hlavu nelámou a těch, kteří mají zahrádečku, jsou miliony.
KDO ZNÁ LIDICE?
Santa Clara je město, kde se tyčí památník Che Guevary, vyhlížející trochu jako Terezín. Sedají pod ním milenci. Dostal jsem v tomto městě tři doutníky od mladého sportovce jako satisfakci za to, že mi ve vlaku homosexuál rusky řekl, že mě miluje. Koupil jsem si levný rum na rohu ulice a dal řeč se strýci. Jeden z nich mi vysvětloval, že nemá rád Američany a zná Lidice. Jeho kluk jde zítra do boxerské školy, aby z něj byl druhý Savon, jeho dcera potřebuje tužku. Nakonec chtěl deset dolarů. Pak už jen jeden. A pak aspoň jedno peso. Všichni nakonec něco chtějí.
KUBÁNSKÁ KELLY FAMILY
“Olé, gringo,” vzbudilo mě ráno bušení na okno zakryté dřevěnou roletou. “Pojedeme na pláž.” Jaké překvapení, když jsem zjistil, že za mou maličkostí přijel celý autobus. Moje průvodkyně pracuje totiž v restauraci a organizuje tady v rámci hudebních slavností pobyt dětské hudební skupiny LOS YANDIS. Nahrnuli se do autobusu jako povodeň. Úžasně muzikální kluci a holky, zpěváci a tanečníci, kubánská Kelly Family. Že jedeme na pláž, jsem pochopil z jejich hudebního projevu. Třískali a bubnovali rukama do všeho, co vydávalo nějaký zvuk, a zpívali: “Plaja, la plaja, plaja, plaja.” Vyrazili jsme směrem k hotelu a pláži Rancho Luna. Atmosféra byla rozjásaná jako uprostřed brazilských fanoušků, když se stali Brazilci mistry světa ve fotbale.
Dosud jsem znal z kubánských moří jenom kalnou vodu rybářských zákoutí páchnoucích naftou a rybími vnitřnostmi, ale tohle byl modrý Karibik, až zrak přecházel. A děti do něj naskákaly s písní na rtech. Bubnovaly prsty o vlny a zpívaly něco o tom, že jdou do vody. Ani neplavaly, jen tak prostě stály v přijatelné hloubce a hrály vodní hry. Nedaleko od nich postával v moři manželský pár. Zřejmě hoteloví hosté. Popíjeli láhev kubánského rumu, a aby nezteplal, ponořili ho pod hladinu. Když jsme za čtyři hodiny odcházeli, stále ještě stáli na místě a pořád drželi tu láhev rumu pod vodou.
A večer to teprve začalo. Když je ve městě fiesta, strhne se něco nepopsatelného. Ve stotisícovém městě vyrazí sto tisíc lidí do ulic a všichni tančí, všude hraje hudba, pije se cerveza neboli pivo rovnou z hliníkových kyblíků a zajídá se to kusy prasat, opečených a vystavených vcelku.
ZAJATEC MAGICKÉHO REALISMU
Kabaret Tropicana je snad to nejslavnější, co v Latinské Americe existuje. Sen všech Kubánců. Show jako na karnevalu v Riu. Tropicana leží v Marianau, dřívější milionářské čtvrti, uprostřed bujné tropické flóry. Je to celý komplex budov a nočních podniků. Zřídil ji Kubánec italského původu. O tom, jak to tady vypadá, svědčí stará píseň: “Když mulatka tančí, aj madre mía! To už není song. To cyklon v bocích se jí vzpíná a bije hrom!”
Magický realismus vás tu přímo pronásleduje. Nestačilo, že jsem přišel v šortkách a kalhoty mi půjčil o hlavu menší kubánský známý. Mulatce s třícentimetrovým obočím, zahalené jen v peříčkách jako tanečnice z Ria, nevadilo ani, že jsem naboso v sandálech. Musel jsem s ní kvůli magickému realismu tancovat před zraky všech návštěvníků. A jako by to pořád bylo málo, po skončení show mě na ulici oslovila jiná mulatka s copánky místo vlasů. “Nerozumím vám,” odbyl jsem ji. Až pak mi přeložili, co říkala: “Já jsem ta, co s tebou tancovala, a ty mě ani nepoznáváš.”
Vraceli jsme se z Tropicany k ránu. Ulice prázdné, jen poslední opozdilci se vraceli ze schůzí pouličních výborů na obranu revoluční bdělosti.
KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI
Všichni Kubánci jsou tanečníky už jen z titulu své národní hrdosti. A ta není ledajaká. Všichni se taky usmívají a jsou na sebe milí. Vědí proč. Jedinou alternativou úsměvu je kudla v břiše. Znalci latinskoamerické mentality tvrdí, že když někdo urazí vaši ženu, máte právo ho zabít. A všichni to vědí. Zdá se vám to jistě přehnané, ale to jen do chvíle, než takový pokus uvidíte na vlastní oči přímo na té nejrušnější křižovatce v centru Havany. Latinskoamerický spisovatel Márquez, mimochodem Castrův přítel, o tom dokonce napsal knihu s příznačným názvem: “KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI”. Kdo z mužů tu neboxuje, učí se aspoň džudo anebo karate. Na vojnu se tu nerukovalo jako u nás za účelem sloužit, ale opravdu bojovat – hlavně do Afriky. “Posílali nás do první řady,” ukazuje můj známý Carlos zahojený průstřel ramene. Šklebí se při té vzpomínce a hrozí Castrovi: “Prý černoch jako černoch.”
JINETERAS
Staronovým symbolem kubánských pláží jsou kakaové krasavice v evropských rukou. Vlastně to připomíná seriál “Pobřežní hlídka”. Dávají si tu dostaveníčko ty nejkrásnější dívky z celé Kuby a dobře vědí, proč to dělají. Loni navštívilo “ostrov svobody” 740 tisíc turistů a utratili tady zhruba miliardu dolarů. Letos prý bude turistů milion a podle “očitého svědectví” utratí miliardy nejméně dvě. Zatímco dřív se těm děvám říkalo jineteras, což ve španělštině znamená “někdo, kdo se veze na zádech turistů”, nyní jdou na věc stále pragmatičtěji, a proto jim říkají pravým jménem – prostitutky.
Jejich hlavním stanem je Varadero, přístav ležící východně od hlavního města. Podle listu Juventud Rebelde v tomhle osmnáctitisícovém městečku loni pracovalo osm tisíc šlapek a stejně tolik pasáků, taxikářů a lidí, jak se říká, v přidružené výrobě. Oficiální činitelé se utěšují, že situace pořád není tak špatná jako v padesátých letech, kdy na ostrově “pracovalo” 100 tisíc prostitutek. Ovšem neoficiálně to vypadá, že vzhledem k ekonomické situaci bude na Kubě stále obtížnější najít mladé pohledné dívky, které prostitutkami aspoň příležitostně nejsou. A jak socialistický stát umí vést třeba “boj o zrno”, tady se z nejvyšších míst bojuje proti prostituci.
ZELENÝ SVĚT
Přes tyto pihy na morálním profilu jsou na Kubě lidé ušlechtilejší než my. Pouliční stánky s tiskovinami nejsou zavalené pornografií, rodokapsy ani červenou knihovnou, ale opravdovou klasickou literaturou. Najdete tu ohmataného Homéra vedle Stručných dějin literatury, básnické poemy, filozofické eseje. A abychom nezůstali jenom u literatury, pokud se chystáte na Kubu, připravte se, že na vás z ubohé průměrnosti obyčejného krámku aspoň jednou vybafne oslnivý ohňostroj barev na plátnech místních malířů. A ne ledajakých. Takový Raúl Martínez kreslí na svých obrazech křiklavě zelené lidi. Blázen? Ale když to uvidíte, pochopíte, že to je barva kubánské přírody, která je stejně živá jako lid, a dojde vám, že Kubánce vlastně ani lépe než zeleně malovat nelze. O kus dál strojní inženýr na penzi prodává staré knihy a vzpomíná na Československo stejně nadšeně jako bývalý kubánský reprezentant v džudu.
LA HABANA ORIGINAL
Vůně doutníků je na Kubě všudypřítomná, a přitom neviditelná. Třeba ho tu vykouřil někdo, kdo před chvílí odešel, napadne vás. Realita je realističtější. Kubánské cigarety se balí ze stejného tabáku jako doutníky. Kuřáci doutníků jsou tu také. Nesou se s důstojností španělských grandů, i když třeba právě jedou na kole anebo zametají chodníky. V koutku úst hnědý váleček a v očích výraz blaženého soustředění. Život je krátký, tak si zapal, amigo.
Kouřit naučili svět dnes už vyhynulé kmeny kubánských indiánů. Tvrdí to Kolumbův kronikář Fray Bartolomé de las Casas: “Suché rostliny vložené do suchého listu… dýcháním se pohlcuje nebo dostává dovnitř onen kouř, jím se uklidňují a skoro opíjejí a také říkají, že nepociťují únavu.”
Do továren chodí tabák v balících. Vysušený a vyfermentovaný, vytříděný podle barvy, protože se skládá jako whisky anebo parfémy do kompozicí. Není pravda, že ho na stehně válejí černooké krasavice. Nešlo by to už jen proto, že letos chce Kuba vyrobit 160 milionů kusů doutníků za 240 milionů dolarů. Listy tabáku máčejí, žilkují, třídí, svinují, zavinují, válejí, vkládají do dřevěných forem, ořezávají a znovu třídí úplně obyčejní, občas hezcí, tabákoví dělníci a dělnice.Ten voňavý div světa je ještě vlhký, když opouští ruce navíječky. Říká se mu syrový, a proto musí zrát jako víno. Ale každý Kubánec vám ochotně prozradí, že pravý Havana je ten, který lze ohnout do obloučku. Koupili jsme doutníky za 20 USD, i když oficiálně stojí 200 USD. Ty doutníky byly značky Cohiba a v Americe se prý platí 50 USD za kus. Pouhých 31 let stará, a přitom legendární značka vznikla pro osobní potřebu soudruha Castra a prvních patnáct let se vyrábělo pouhých 50 kusů denně. Teď jich za rok ubalí tři miliony a Castro už je nekouří. I když se mu prý o nich v noci zdá.
VPŘED K VÍTĚZSTVÍ NAVĚKY!
Tohle známé heslo Che Guevary sice útočí na billboardu z každého rohu, ale je to tak trochu pohaslý útok. Billboardy jsou zase nejzjevnějším důkazem rozpačitého flirtování komunistického ráje s prohnilým světem imperialismu. Pouliční kapitalismus na billboardové reklamě je zábavnější, nápaditější a lákavější. A také nevyhrožuje hesly jako “SOCIALISMUS, NEBO SMRT!” Ale proti neoficiální americké ambasádě, zvané Zájmová sekce Spojených států v Havaně, pořád stojí už trochu zašlý nápis: “SEN~ORES IMPER IALISTAS, ROZHODNĚ Z VÁS NEMÁME STRACH!”
Jenomže o strach už nejde, teď jde o hlad. A metody boje se mění. Právě tato americká budova organizuje unikátní loterii zvanou prostě Bombo. Vítěz nezíská hromadu peněz nebo luxusní auto, ale americké vízum. V roce 1996 žádost o vízum podalo 435 000 Kubánců, přičemž podle mezivládní dohody může být vízum poskytnuto jen pro 20 000 duší. A tak záleží jen na počítači, koho vybere. Loterie s exkluzivní cenou se stává jediným způsobem emigrace Kubánců do USA od té doby, co Washington neuděluje politický azyl kubánským uprchlíkům na vorech a pneumatikách. Anebo můžete zaplatit okolo šesti tisíc dolarů pašerákům, kteří vás přes “louži” převezou v rychlém člunu.
A tak se časy mění. OSN letos překvapivě odmítla přijmout třetí rezoluci odsuzující Kubu za porušování lidských práv. Dokonce americké ministerstvo obrany došlo k názoru, že Kuba není vážnou hrozbou pro národní bezpečnost USA.
Komunismu věří snad jen Fidel sám. A raději to neříká moc často a nahlas. Všichni ostatní čekají, co bude, a zatím španělské firmy tiše skupují, co se dá, a emigranti z Miami vyhrožují, že v restitucích chtějí všechno zpátky. Zvláštní přechodná doba. Skanzen, do kterého prosakuje magická realita. Socialismus je nejspíš neudržitelný. Ke 340 existujícím smíšeným firmám prý přibude dalších 160. Polovina z toho připadá na Itálii, Španělsko, Británii, Francii, pětina na Kanadu a zbytek na latinskoamerické země. Ani Čechy nestojí stranou, protože socialistický tábor je magicky nerozborný, i když už neexistuje. Kubánskou armádou vlastněná firma Tecnoimport chce dovézt pluhy, mlátičky a traktory z Čech.
KUBÁNSKÁ REPUBLIKA
Rozloha: 110 861 km2 Náboženství: katolické 90 %
Počet obyvatel: 10,6 milionu Státní zřízení: socialistická rep.
Hlavní město: Havana Měna: kubánské peso
