Ptala se: Tereza Hronová, foto: Harry Freeland a archiv festivalu Jeden svět
Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci albínů, lidí, kteří se jako on narodili bez kožního pigmentu. I když je v nebezpečí, stále má sílu vysvětlovat, že albínská krev a uříznuté končetiny nikomu štěstí nepřinesou.
Josephate, cítíte se ohrožený? Snažil se vás v minulosti někdo zranit?
Když jsem se rozhodl obětovat život aktivismu za práva albínů, mnohé se změnilo. Dal jsem výpověď v práci, kam mě vozili autem a měl jsem ochranku. Albíni stále mají ze života peklo, žijí v obrovském strachu. Po jedné z prvních akcí, nenásilné demonstraci, kterou jsem organizoval, začal růst počet mých nepřátel. Tehdy tanzanský prezident veřejně prohlásil, že i my jsme lidé. Tu samou noc mi někdo zavolal. Řekl mi, že bych měl držet hubu, jinak je po mně. Už dva roky nebydlím doma. Vím, že mě tam už několikrát hledali. Stěhuji se z místa na místo, z hotelu do hotelu, měním si telefonní čísla. Přes den se to dá, ale v noci se člověk začne bát.
Stále vám volají? I když jste tak známý?
Nevím, co přijde zítra. Nikdy. V roce 2011 mě někdo přepadl, přežil jsem. Možná to zkusí znovu. Pro jistotu jezdím autem s temnými okny. V Tanzanii mě nepotkáte jen tak na ulici. S aktivismem ale nemůžu přestat, stojí to za to.
Takže dnes jste v hledáčku nejen proto, že jste albín, ale i proto, že se zastáváte ostatních… Víte, kdo po vás jde?
V první řade tradiční léčitelé, šamani, čarodějníci. Vláda se v roce 2009 rozhodla jim odebrat licence a znovu je vyšetřit, aby tak předešla vraždám albínů. Museli prokázat, že nás nezabíjí a nešíří pověry. Byli naštvaní. Dnes už pracuji na mezinárodní úrovni. Vláda cítí, že dělám naší zemi špatné jméno. Ale u nás se opravdu stále dějí hrozné věci! Až bude 100 % dětí s albinismem ve škole, všichni albíni se budou cítit v bezpečí, muži se nebudou rozvádět se ženami, které porodí bílé dítě, až rodiče nebudou odvádět své albínské potomky do speciálních kempů, pak přestanu veřejně mluvit o špatných věcech v Tanzanii.
Proč vlastně lidé zabíjejí albíny?
Spousta albínských dětí je zavražděna hned po porodu svou vlastní matkou nebo komunitou. Lidé vnímají albinismus stále jako trest od boha. Pak jsou tu také pověry a lži, podle kterých části těl albínů mají magickou moc. Lidé věří, že jim umožní letět do sedmého nebe. Říkají, že albíni dokážou vyléčit HIV/AIDS. Prý také přinášíme štěstí, proto lijí krev albínů do míst, kde se těží zlato. Rybáři věří, že nachytají víc ryb. Jsme vražděni kvůli pověrám a kvůli chamtivosti. Lidé chtějí zbohatnout, a tak se naše ostatky prodávají za miliony tanzanských šilinků. Je jasné, že v tomto špinavém byznyse jsou zapojeni lidé, kteří mají dost peněz… Ti, kteří nás porcují zaživa, jen plní rozkazy. Ti také bývají dopadeni. Potkal jsem ženu, která ztratila manžela s albinismem. Vrazi přišli přímo do jejich domu a ona se svou dvanáctiletou dcerou se dívala na to, jak porcují manžela. Ti chlapy začali mačetami oddělovat jejímu manželovi nohu… Vzali si obě nohy a ruce. Jeden z vrahů byl mladší bratr toho zabitého. Ona to řekla i policii a soudu. Dneska je ten příbuzný ve vězení a její dceři je 14 let. Žije s matkou v totální chudobě, nemají na školní poplatky, na uniformu, často ani na jedno jídlo denně. Otázka ale je, kdo si vraždu objednal. Kdo si těla albínů kupuje? Politici? I ti chodí k tradičním léčitelům pro rady. Podnikatelé? Ptal jsem se čarodějníků a ti mlčí. Tohle je největší záhada.
Co ale dělají s částmi těl albínů?
I to je velké tajemství. Viděl jsem pětileté dítě, které zavraždili, odebrali mu všechnu krev, ruce a nohy. Krev vypili přímo před očima jeho matky…
První vražda albína, kterou tanzanské úřady začaly řešit, se stala v roce 2006, takže pověry musely vzniknout teprve nedávno…
Jen v Tanzanii od té doby bylo nahlášeno 72 vražd, 34 vážných zranění a 15 rozkopaných hrobů. Případů může být ale mnohem víc. Setkal jsem se s dívkou, jmenovala se Kabola, které někdo uřízl ruku. Ptal jsem se jí, jestli se chce z tábora pro albíny vrátit domů. Řekla, že nikdy, protože by ji zabili. Na ni a na další děti jsem myslel, když jsem lezl na horu Kilimandžáro, abych dokázal, že jsme stejní jako ostatní. Hon na albíny ale pořád pokračuje.
Albíni se už dříve potýkali s vážnou diskriminací. Je to stále aktuální problém?
I ty vraždy jsou přece výsledkem diskriminace. Kdyby nás respektovali, nikdo by nás nechtěl zabít. Vyloučení ze společnosti kvůli barvě pleti, i o tom je můj příběh. Mojí mámě komunita po porodu poradila, aby mě otrávila. Když jsem byl malý a chtěl jsem si hrát s dětmi, utekly. Nemohl jsem chodit do kostela. Lidé se báli, že když se mě dotknou, tak se nakazí albinismem. Spousta albínů spáchala sebevraždu, nemohli mít rodinu, připadali si bezcenní. Ostatní se k nim chovali jako ke zvířatům.
Vy jste měl štěstí. Vzal jste si černou ženu. Bylo to jednoduché?
Potkali jsme se na univerzitě, v kostele. Zamilovali jsme se a hodně jsme o tom debatovali. Ona ale tvrdila, že zná všechna rizika, a tak jsme se vzali. Neměla předsudky. Část její rodiny však nepřišla na svatební obřad. Asi po sedmi letech jsme se usmířili. Teď jsme přátelé. I takto vypadá můj boj s předsudky. (smích)
A co vaši rodiče? Jak se vypořádali s tím, že jste se narodil jako albínské dítě?
Moje maminka pro mě byla vším. Zemřela, když mi bylo dvanáct let. To jsem ztratil všechno. Naučila mě, abych nebojoval násilím a studoval za každou cenu. Ona sama ani neuměla číst a psát. Věděla ale, že sluneční paprsky mě můžou zabít, že se před nimi musím chránit. Největší africký zabiják albínů je totiž rakovina kůže, nemáme melanin. Asi 80 % albínů umírá doma, zoufalí a bez pomoci. Jsou chudí, nemají přístup ke zdravotním službám. Naprostá většina z nich se do nemocnice dostane v pokročilé a neléčitelné fázi rakoviny kůže. Vraždy jsou o postoji společnosti, proti těm budu bojovat ve dne v noci. Pak je tu ale také tenhle tichý zabiják, proti kterému nelze dělat mnoho.
Jak se chráníte vy?
Mažu se krémem s vysokým faktorem, nosím jedině oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi. Mám auto s tmavými skly, které mi daroval jeden muž. Myslím na to, že lidi s albinismem v Tanzanii se dožívají 30 až 40 let. Chodím na kontroly kůže každý měsíc. Co ale ti, kdo žijí v odlehlých vesnicích? Objíždím proto společně s dermatology Tanzanii, i o tom je osvěta.
Musíte být silná osobnost, když vaše matka zemřela tak brzy. Jak jste zvládl vystudovat práva?
Můj otec měl hodně žen. Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný. Otec nejdřív dělal, že mě nezná. Nevěděl, že můžu studovat, že jsem normální. O to víc jsem se pak snažil. Podporovali mě různí lidé, rodina ale ne. Několikrát mě vyhodili ze školy, protože jsem neměl na poplatky. Já jsem se ale vrátil, seděl jsem v lavici a nechtěl jsem odejít. Prosil jsem ředitele, ponižoval jsem se, ale zabralo to. Dneska pracuji hned pro tři organizace – Tanzanskou albínskou společnost, Feed International a Standing voice s režisérem Harry Freelandem.
Prý jste si i změnil jméno..
Ano. Jmenoval jsem se „Vysmívaný“. Když jsem se narodil, všichni se smáli mě i mé matce. Na střední škole jsem si řekl, že se mi nikdo smát nebude a od té doby jsem Josephat Torner.
Nikdy jste nepřemýšlel o tom, že byste se odstěhovat z Tanzanie?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se odstěhoval kvůli barvě pleti. Už mi hodně lidí nabízelo, že můžu emigrovat, třeba do Švédska. O to ale nejde. Až změním myšlení Tanzanců, pojedu si někam na dva až tři roky odpočinout. Chtěl bych právě do Evropy a chtěl bych studovat. Pak se vrátím. Teď mám ale ve své zemi ještě hodně práce.
