PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MICHAEL FOKT
Zdeněk Mahler mi neustále kladl na srdce, aby čtenáři brali jeho slova jako návod k přemýšlení, nikoli jako poučování. Odcházel jsem od něho se smíšenými pocity. Stál jsem před bednou plnou jeho deníků a řekl mu: „Vy byste tu měl žít ještě čtyřicet let, abyste to všechno stihl. A on na to: „A víte, že už ne, jsme jen užiteční naivové.“ Vybavuje se mi scéna, kdy jste při natáčení Amadea v kostýmu papeže žehnal lidem na ulici. Máte rád mystifikaci? Pokud nejsou zlé a nechtějí lidi pokořovat či zesměšnit je, tak ano. Takové mystifikace bravurně pomáhají poodhalovat pravdu, jde v nich o druh humoru, který osvobozuje.
V dnešním světě vidíte spíše tu dobrou, nebo tu zlou mystifikaci?
Jedna ze současných mystifikací, které svět podléhá, je hra na demokracii. Ocitáme se v éře postdemokratické, ve které velmi často rozhodují lidé, kteří nebyli vůbec voleni. Ať jsou to manažeři, lobbyisté, redaktoři a média vůbec. Vezměte si, jak fantastický vliv má televize na celém světě na formování veřejného mínění. Když televize navíc podléhá zákonu trhu, tak oslovuje to, co vyhovuje průměru. To znamená břicho, žlázy, nikoli srdce a mozek. Role televize, zejména v Americe, se mi zdá drtivá.
Myslíte, že tenhle „rozjetý tank“ lze nějak zastavit, kultivovat?
Není to jen možné, ale nutné. Vliv médií byl v Americe výrazně posílen po 11. září. Amerika najednou zjistila, že pokud chce zajistit bezpečnost svých občanů, musí je vlastně připravit o řadu svobod. Bushova vláda na tu katastrofu reagovala nešťastně: místo sebereflexe předváděla svaly. Došlo k mnoha neblahým rozhodnutím, kterým je vystaven i dnešní prezident Obama s novou koncepcí. Víme, že existuje mnoho sil, které se zasazují o to, aby Obama selhal. Doufejme, že ho nezastřelí. Možná je to první americký prezident, který si uvědomuje, že není prezidentem zeměkoule, protože vystrkují růžky možná už silnější velmoci, jako je Čína. Amerika vždy zdůrazňovala své prvenství. Třetinu amerického dluhu už koupila Čína, další třetinu Japonsko… Obama si uvědomuje, že se Amerika bude muset vyrovnat s tím, že na světě se formuje několik center, která si vládu nad světem nově rozdělují. Expanze má novou podobu: nevidíte tanky, ale banky. Lidé si původně vymysleli peníze, aby si usnadnili směnu, ale peníze se postupně emancipovaly natolik, že ve světě dnes máte jedinou supervelmoc, a to jsou peníze. Všichni se tím musejí řídit a všichni to musejí poslouchat. Amerika si v těchto dramatických chvílích uvědomuje, že není na vzestupu.
Takže konečně u Američanů dochází k jisté sebereflexi?
Ano, byť většinou býváme k sebereflexi přitlačeni. (smích) Vzpomínám si, jak jsme i my v roce 1990 podléhali euforii, že jsme div ne mistři světa.
Nebyla to totální absence sebereflexe?
Komické na tom je, že jsme si to nemysleli sami. Začaly se sem sjíždět mozky tohoto světa s tím, že si slibovaly, že se odtud objeví nová vize, koncepce budoucnosti.
Proč?
Naše bohatá dějinná zkušenost, ba i ta popálenost je vedla k tomu, že se na nás dívali jako na ty, kteří zmoudřeli až k jasnozřivosti. Brzo se ukázalo, že se na to nezmůžeme. Ale tahle situace je obecná ve světě: lidé dobře vědí, co ne, ale nevědí, co ano. Jsme ve fázi přechodu, ve fázi hledání na vratkém můstku.
Kde jsme v počátku udělali největší chybu?
V podcenění mravního řádu. Nedělejme si iluze, že za první republiky se nekradlo, ale byl tu přítomen jistý mravní maják. Když Masaryk nepodal ruku korupčnímu ministrovi Práškovi, mohl si ten pán sbalit fidlátka. Po roce 1989 u nás nastupovala především garnitura ze sféry humanitních věd a umění. Měla jistou idealistickou představu, která se později ukázala jako značně utopická. Velice rychle byla vystřídána garniturou pragmatiků, ekonomistů, monetaristů. Tahle garnitura dnes už ovládla všechny sféry společenského života.
Dá se to dnes změnit třeba volbami?
Kdybychom mohli něco podstatného změnit volbami, tak oni by je dávno zrušili. Pokud vím, současný prezident podal ruku nejednomu „Práškovi“, a dnešní „Práškové“ stejně neradi balí fidlátka. Václav Klaus říká: „Nekriminalizujte podnikavost!“ Ukažte mi pak jediný velký ekonomický kriminální čin, který byl došetřen policií, soudy a stanoviskem politiků. Marně pátrám… Vím, že nejste zastáncem tvrzení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží…
Já jsem ten názor po čas sdílel, ale copak si tohle, pane Sarvaši, zasloužíme?Před deseti lety jsme se bavili o tom, že vyspělá společnost možná nemá dostatečně přísná pravidla, aby v člověku zkrotila šelmu, která „žere“ stále víc.
Změnilo se to za tu dobu k lepšímu?
Všichni si uvědomujeme, že člověk se vlastně skládá ze dvou bytostí – jedna je ještě živočich a druhá je ta člověčí nástavba. Záleží na tom, které vlastnosti režim akcentuje a rozvíjí. Pokud se staví na zásadách typu: urvi, co můžeš, užij si nebo vychutnej si, tak se pochopitelně rozrůstá jako sněť, která naleptává vyšší hodnoty.
Takže za těch deset let nevidíte u člověka sebereflexi: pozor, jsem sobě a této planetě stále víc nebezpečný, protože chci pro sebe urvat co nejvíc?
To uvědomění tady je a má zpracovanou i argumentaci. Převádět to však do praxe je jiné. Myslím, že ten výstražný tikot lidé už slyší.
Slyšíte ten tikot i v médiích?
Tam je to trochu složitější. Řada lidí v médiích pracuje osvíceně a na solidní úrovni, ale charakter většiny médií to nevyžaduje, některá média doslova i manifestačně z kultury sklouzla do zábavy. Baviči, přesněji řečeno děsiči, opanovali terén a takzvaně vyhovují davovému vkusu, jenže to vyhovování se vyznačuje nejen stagnací, ale i poklesem a destrukcí. Probíhá globální debilizace. S lidmi, kteří jsou takto narkotizováni, můžete snadno manipulovat. Svět se bez obrovské spousty lidí obejde. Dnes je tady mnoho lidí, kteří cítí zbytečnost. To je veliká lidská tragédie. A nebezpečná! V Americe jsem teď vnímal nejen vámi zmíněnou mediální debilizaci, ale i takový polovojenský režim. V něčem mě popouzel a v něčem imponoval. Rozumíte mi? Nerozumím. (smích) Třeba i ve fitcentru po mně chtěli pas. Hrůza. A pak vidím svého syna vzorně stát před školkou v jedné ze tří řad „vojáčků“, jak poslušně čeká, až k němu přijde učitelka, která jednoho po druhém vítá… Ta cílevědomá disciplína, úcta k vlajce… Samozřejmě organizace toho obrovsky složitého světa požaduje náramný řád – hrozí ovšem i vychýlení.
Víte, jakých mozků se nejvíce bojím?
Vojenských. Všimněte si, že v posledních desetiletích vymizel z našeho slovníku jeden pojem: odzbrojení. Po dlouhé době s tím požadavkem přišel Obama. Byli jsme smířeni s představou, že kanony se musejí hromadit, až jednou vystřelí. Američané se snaží být ve všem efektivní, nemají v hlavě ten evropský balast…
Poslyšte, nemají k tomu všemu, o čem mluvíte, největší sklon Číňané?
Ti jsou fantasticky disciplinovaní a efektivní. A vypadají náramně spokojeně a sebevědomě… Možná to nemusíme stavět proti sobě. Zorganizovat tuhle fantastickou masu, která se po staletí pohybovala na okraji smrti hladem, to chtělo silný řád. Pochopitelně se onen typ řádu začal evropským normám vymykat. Je ovšem pozoruhodné, že Číňané se ve svých dějinách nevyznačovali agresivitou, sama čínská zeď je de facto obranná.
A co okupování Tibetu?
Tibet byl odedávna autonomní součástí Číny. Navíc i konfuciánská tradice i nenáboženské myšlení, které je realistické, střízlivé, nikoliv omezené a primitivní, tohle všechno mě vede k určité naději, že postupně dojde k určité konvergenci. Chci věřit, že se zachovají určitá specifika kultur, ale budou fungovat na vztahu vzájemného porozumění a tolerance. Jako u toho Komenského…
Ale jak to dnes převést do evropských, potažmo českých hlav?
My nikdy nebudeme ekonomický obr, nebudeme tak početní jako některé evropské státy. To znamená, že náš hlas nemůže mít takovou váhu jako Německo, ale největší kapitál současného světa je myšlenka, nápad, invence – tedy kvalita a nikoli kvantita! Řekl bych, že vím, co chcete říct, ale té kvality kolem sebe tolik nevidím… Nejen to, my se v některých koncepcích, zejména ve školství, dostáváme před Komenského. On dokázal celou svou školskou představu, která má světový přesah, formulovat do třech slov: Všechno, všude, všem. To je nesmírně demokratický koncept.
Neprohřešujeme se dnes na něm?
Tak tedy ještě jednou: Myslíte, že skutečně máme takovou vládu, jakou si zasloužíme? (chvíle ticha) Tohle je znak, který se táhne českými dějinami. Zdejší lid byl často na mnohem vyšší úrovni než ti, kteří se sápali k tomu, aby mu vládli. Je to trochu tragický úděl, ale pokaždé jsme se z toho nějak vybabrali. (smích)
