JUTSKÝ POLOOSTROV

Dánsko nepatří k našim cestovatelským hitům a většinou o něm moc nevíme. Někomu se vybaví hlavní město Kodaň, znalec Hamleta si snad ještě vzpomene, že „je něco shnilého ve státě dánském“, a další si připomene Legoland, svět složený z kostek legendární stavebnice, ležící uprostřed Jutského poloostrova u městečka Billund, kde má firma Lego svůj hlavní stan…
KDE KONČÍ JUTSKÝ POLOOSTROV?
Otázka zdánlivě zbytečná. Stačí se přece podívat na mapu: na jihu přetíná jeho šíji pouhých 69 km dlouhá německo-dánská hranice, mysem Grenen u Skagenu na severním cípu míří jeho špice do vln mezi průlivy Skagerrak a Kattegat. A celé území mezi těmito místy je ve většině map označeno jako Jutland a běžně považováno za Jutský poloostrov, tvořící celé dvě třetiny ze 43 tisíc čtverečních kilometrů celkové rozlohy Dánska.
Kdo však chce projet celým Jutskem od jihu třeba právě až do Skagenu, musí v každém případě v jeho severní části překonat slanou vodu průlivu Limfjorden: tunelem v ̌Alborgu, přes mosty nebo pomocí malých trajeků. Jutský poloostrov končí právě jižním břehem tohoto průlivu, a vše na sever od něj je vlastně ostrovem. V tradičním výčtu dánských ostrovů však většinou vůbec nefiguruje. Do roku 1825 totiž celé území na sever od Limfjordenu bylo součástí Jutského poloostrova, propojenou se zbytkem Evropy úzkou nudličkou pevniny. Ten proužek souše spojoval pevninu na samotném západním pobřeží, mezi rybářskými osadami Agger a Thyborøn, asi 50 km severovýchodně od města Holstebro.
V 19. století velká bouře tuto písčitou šíji provalila. Je zajímavé, že tuto skutečnost zatím nevzali na vědomí ani sami Dánové a s názvem Severojutský ostrov (Norrejyske Ø) je možné setkat se v mapách nebo literatuře jen zcela výjimečně.
KRÁLOVSTVÍ VĚTRU A PÍSKU
Západní pobřeží Jutska patří k největrnějším oblastem Evropy. Průměrná roční rychlost větru tu přesahuje 7,5 metru za vteřinu. Občas se ale od Severního moře přižene orkán. Naposledy to bylo v prosinci roku 1999, kdy vítr dosáhl rychlosti 51,4 metru za vteřinu, to je 185 kilometrů za hodinu, a stovky zdejších střech přitom „vzal na výlet“ nad plochou krajinou.
Vítr ve své mírumilovnější podobě přináší obrovské množství energie. Větrné elektrárny jsou pro obraz krajiny v této části Dánska typické. Dánsko je také světovou jedničkou ve výrobě a exportu velkých větrných elektráren a také zemí, kde Poul la Cour roku 1891 první větrnou elektrárnu sestrojil.
Cesta po západním pobřeží Jutska je jednou z nejzajímavějších a nejunikátnějších krajinných scenerií severní Evropy. Desítky kilometrů této trasy vedou po písečných kosách, místy jen pár stovek metrů širokých. Na nejdelší z nich, jižně od Søndervigu, lákají ukazatele návštěvníky k jednomu z majáků. Každý správný maják má své jméno, tento se jmenuje Norre Lyngvig Fyr. Ve slově fyr je cítit souvislost s ohněm (anglicky fire, německy feuer). Ta přetrvává z dob, kdy majáky měly opravdu podobu otevřeného ohně, ať už zapáleného na vyvýšeném místě pobřeží, nebo v železném koši vytaženém do výšky. I na majáku Norre Lyngvig Fyr se už pochopitelně o světlo stará elektřina, přesto je zajímavé prohlédnout si systém broušených světelných hranolů, jimiž je světlo soustředěno do úzkého paprsku. A také výhled z plošiny majáku na „měsíční krajinu“ písečné kosy stojí za výstup po točitém schodišti do výšky 53 metrů.
Za pobřežní linií písečných dun, alespoň v částečném závětří, stavěli v minulých staletích svá osamělá a do čtverce či obdélníku uzavřená sídla i farmáři. V posledních desetiletích byla přeměněna ve víkendová obydlí nebo chaty, které jejich majitelé pronajímají pro delší letní pobyty. Na straně od moře mají tato obydlí jen malá okénka a působí takřka jako opevnění. Je to však jen obrana proti větru, který do stavení nepřetržitě posílá svou písečnou vizitku.
ESBJERG A OKOLÍ
K mořskému pobřeží patří především přístavy. Na linii západního jutského pobřeží jich moc není. Opravdový námořní přístav pro osobní i nákladní linky je tu vlastně jen jeden: Esbjerg.
Město a jeho přístav jsou pobřežní základnou pro naftaře těžící ropu v dánském sektoru severomořských nalezišť. Staví a opravují se tu těžní plošiny, v přístavu je možné vidět sklady potrubí a jiných dílů pro těžbu. Zaujmou úctyhodné rozměry těchto zařízení a dílů, které napovídají, s jakými silami přírody musí člověk při těžbě z mořského dna počítat, chce-li Zemi vyrvat kousek jejího bohatství. Přístav je také největší základnou dánského mořského rybolovu.
Z Esbjergu vyjíždějí pravidelné linky trajektů do britského města Harwich a mnohem menší také do Nordby, jednoho ze dvou městeček na nedalekém ostrově Fanø. Obyvatelé Fanø přijíždějí ráno do Esbjergu za prací, studenti do škol. V přístavním terminálu mají většinou uložena v prosklených přístřešcích, spíš sklenících, svá kola. Když vystoupí z trajektu, šlápnou do pedálů kol a jedou za svým cílem. Odpoledne a večer převládá frekvence opačným směrem.
Na 55 čtverečních kilometrech ostrova Fanø žijí necelé tři tisícovky stálých obyvatel. Během turistické sezony se počet jeho obyvatel zvyšuje, protože je vyhledávaným místem pro letní pobyty. Na ostrov se svými auty přijíždějí návštěvníci z celého Dánska, mezi cizinci převládají Němci, naši turisté zatím tuto krajinu neobjevili. Každý spoj v tomto čase převáží cyklisty i s jejich plnou kempovou polní. Mají pravdu: na 15 km dlouhém a nejvíce 5 km širokém ostrůvku je auto opravdu zbytečným luxusem.
Asi 30 km jihovýchodně od Esbjergu leží město Ribe, které bývalo sídlem dánských králů. Na základech vodního hradu na okraji Ribe stojí pomník královny Dagmar, dcery Přemysla Otakara I., která sem připutovala jako manželka dánského krále Valdemara II. Vítězného a roku 1213 zde také zemřela.
MANDØ: ANI LODÍ, ANI PO MOSTĚ
Na Mandø neplují trajekty, protože by jejich kýly zůstaly beznadějně trčet v bahně, nevede tam běžná silnice, protože by ji zaplavoval příliv. Most na ostrůvek s jedinou vesničkou se dvěma desítkami obyvatel by byl i pro bohaté Dánsko luxusem. Přesto se tento ostrůvek stává každoročně, především v letních měsících, cílem tisíců turistů. Jeho nejdelší rozměr nepřesahuje 4 kilometry a jeho plocha je pouhých 7,6 km2. Nejvyšší bod ostrova má nadmořskou „výšku“ 12 metrů. Lákadlem je totiž samotná cesta na ostrov.
Z vesnice Vester Vedsted na Jutském poloostrově na něj vede ojedinělá linka „traktorbusu“. Silný traktor za sebou táhne jednu nebo i více vleček se zvýšenou korbou, upravenou jako kabina se sedačkami pro pasažéry. Souprava jezdí dvakrát denně po tzv. Mandø Ebbevej – dočasně odhaleném mořském dně při odlivu. Právě podle přílivu a odlivu je sestaven nepravidelný jízdní řád této unikátní linky. Záleží však i na směru a síle větru, který může výšku hladiny při odlivu také ovlivnit, a tak mohou být avizované spoje odvolány. Cesta pro „traktorbus“ je jen částečně zpevněna štěrkem a pro jistotu vyznačena po obou stranách větvemi a pruty zapíchnutými do mořského dna.
Ostrov byl v historii několikrát zaplaven silným přílivem, například roku 1981 se hladina zvedla o 440 centimetrů. Roku 1634 dosáhla dokonce více než 5 metrů nad normální úroveň. Přesto má ostrov pořád stálé obyvatele, kteří se do svých obydlí i po katastrofách vracejí. Živí je zemědělství – především chov ovcí, je tu malý obchůdek s potravinami a malá pošta, ale poslední rybář odtud vyplouval na moře před 40 lety.
RØMØ: PLÁŽOVÝ ADrENALIN
Jen o šest kilometrů jižněji od ostrova Mandø leží v Severním moři další cíl turistů, ostrov Rømø. Ten má naopak rozlohu skoro 100 čtverečních kilometrů a také výška jeho nejvyššího bodu – necelých 20 metrů nad hladinou moře – stojí ve zdejších poměrech za zaznamenání. Ostrov je s pevninou propojen již od roku 1948 devět kilometrů dlouhou kamennou hrází Rømødaemning, po níž vede silnice. Největším lákadlem tohoto ostrova je dlouhá a nebývale široká pláž lemující jej po jeho západním břehu. Trochu jsem se podivoval tomu, že automobily mohou volně projíždět napříč několik stovek metrů širokou pláží, a obdivoval také vzájemnou ohleduplnost řidičů i chodců. Pro řadu řidičů je jízda po písku originálním zážitkem, kdo nemá s technikou jízdy po takovém povrchu zkušenosti a nechá kola auta ve svém sportovním nadšení hrabat, může brzy zapadnout až po nápravy.
I vyprošťování uvázlého vozu tu ale může být, jak se zdá, pro turisty neobvyklým zážitkem. Když se ani po několika pokusech nepodaří auto z písku vydolovat, objeví se záchrana v podobě terénní Toyoty s náhonem na všechna čtyři kola a s navijákem, která tu neustále patroluje. Její řidič sleduje dalekohledem dění na širokém úseku pláže – jako nějaká písečná pobřežní hlídka – a v případě potřeby „trosečníka“ z písečného zajetí vysvobodí.
Na jihu ostrova jsou dvě pláže vyhrazené ryze větrným sportům – jachtingu na plážových „jachtách na kolečkách“ a vyznavačům jízdy na vozících tažených po větru padákem.
Také na tomto ostrově, který je svým původem i podstatou vlastně jen jakousi částečně zarostlou písečnou dunou omývanou nevypočitatelným mořem, žijí stálí obyvatelé už stovky let. Původně to byli pochopitelně především rybáři. Jedna z usedlostí, pocházející z roku 1848, která dříve patřila kapitánovi rybářské bárky, se dochovala v osadě Toftum v severní polovině ostrova. Dnes je v objektu Kommandørǧard expozice dánského národního muzea, znázorňující nejen obydlí jeho původních, poměrně zámožných obyvatel, ale dokumentující i hospodaření na této farmě. Vystaveno je také používané domácí i hospodářské nářadí.
Fanø, Mandø, Rømø…, ostrovy, o nichž jste možná zatím ani neslyšeli. Geograficky i přírodou unikátní místa na mapě Evropy, stejně jako přilehlé pobřeží Jutského poloostrova. Místa, kde se důvěrně stýká moře s pevninou.