K indiánům na Rio Mogue

Stejně jako v jiných oblastech světa, i v Panamě deštný les mizí. Jedinou záchranou může být zasta vení závratného růstu lidské populace. Zatím se kolem každé chatrče v celé Panamě, ať už indiánské, černošské či míšené, hemží kvanta dětí. ty za deset, patnáct let budou mít zase desítky dětí. A zase budou potřebovat postavit nové chatrče a vymýtit pro obživu kus lesa. A tak to půjde dál a dál, až poslední prales zmizí. Co budou jíst ti, kteří už nebudou mít kam rozšiřovat osídlen í, zatím nikoho nezajímá. Když jsem pozoroval pracovníky ochrany přírody učící indiány okopávat sazenice na ploše několika arů, napadlo mne, zda by nakonec nebylo efektivnější a lacinější naučit je používat prezervativy. Zatímco za velké slávy a fotografov ání sazenice okopávali, na jin ých místech, včetně rezervací, zcela jistě hořel či byl mýcen prales. Protože nepatrně úrodná půda už nebyla schopna další a další děti uživit.  Na cestu do indiánské vesnice na středním toku řeky Mogue vyrážíme brzy ráno, ještě za tmy. Je toti ž nutné využít přívalu Panamy, dosahuje výšky až pěti metrů. Díky tomu je řeka Mogue pro malý motorový člun podobu několika hodin splavná. Opozdit se by znamenalo čekat na další přílivovou vlnu do odpoledních hodin. Náš průvodce obratně manévruje člunem mezi vlnami zálivu a po půl hodině jízdy zamíří do zdánlivě nepropustné stěny mangrove, zakrývající ústí meandrující řeky, široké v těchto místech minimálně sto metrů.DO NITRA PRALESASlunce se již mezitím vyhouplo nad horizont, ranní opar rychle zmizel a tak si můžeme jízdu krátit pozorováním okolního života, který se postupným vzdalováním od moře rychle mění. Mangrovníky, které měly podél mořského pobřeží charakter vysok ých keřů, jsou postupně vystřídány stromovými druhy. Po obou stranách řeky se tyčí hradba více než 20 metrů vysokých štíhlých stromů s mohutnými kořenovými náběhy stabilizujícími stromy v bahnitém terénu. Z výšky mnoha metrů visí svazky vzdušných kořenů. Na padlých kmenech podél vody vysedávají různé druhy volavek a kukačů, po březích probíhaj í bahňáci. Živočichů zde žije stovky druhů, většinou jsou ale skrytí za neprůhlednou a neprostupnou zelenou stěnou. Vzácně tu žije i krokodýl americký. Díky neustálému pronásledování je však velmi plachý a před motorovým člunem včas zmizí. Po několika kilometrech se řeka zúží na šířku 10-20 metrů, začínající odliv, který zasahuje až sem, pomalu obnažuje bahnité břehy i překážky v podobě padlých stromů. Okolní terén porostlý deštným lesem. Na porostech jsou vidět známky osídlení, úseky prim árního lesa jsou stále častěji střídány lesem sekundárním, vyrostl ým na místě vyklíčeného pralesa. Na řece se již také objevují první indiáni plovoucí v úzkých, z jednoho kmene vytesaných člunech. Ke stezce vedoucí k indiánsk é vesnici dorážíme na poslední chvíli, řeka už se pomalu stává díky odlivu neprůjezdnou.INDIÁNI VE SKUTEČNOSTIVesnice, vzdálená od místa přist ání asi půl hodiny pochodu, se jmenuje stejně jako řeka, Mogue. Obývá ji přibližně 500 indiánů kmene Embera. Část typických domů postavených na vysokých kůlech je soustředěna na přibližně jednohektarové velké mýtině ostatní jsou rozptýlené po okolí, především v blízkosti řeky. Indiáni jsou pochopiteln ě v kontaktu s „bílou civilizací. Muži jsou běžně oblečeni v šortkách, někteří mají i trička s nápisy. Ženy jsou obaleny pestrobarevn ými látkami. „nahoře bez je většinou jenom starší generace. Na první pohled je vidět, že kromě tradičního lovu a sběru, či pěstování plodin a domácích zvířat, žijí částe čně i z turistů. Nabízejí nám ze dřeva vyřezané předměty, především zvířat, nebo z rostlinného materiálu upletené tašky. Většina za 10 dolarů. Otázka ovšem je, kolik turistů se do tohoto zapadlého kouta světa dostane. Nejbližší polní letiště v městečku La Palma je vzdáleno od ústí řeky Mogue několik hodin plavby motorovým člunem. Spíše se sem dostanou jenom menší skupiny nadšenců. Pro klasické turistické výpravy je osada příliš vzdálená a příliš reálná, vzdálená jejich představě o indiánech. Pro tyto turisty jsou určeny umělé indiánské vesnice v blízkosti turistických center, kde jim pestře odění indiáni předvedou tanečky a další folklór. Protože vesnice leží v přírodní rezervaci Punta Patiňo, snaží se pracovn íci panamské ochrany přírody z organizace ANCON ve spolupráci s indiány vypracovat management hospodaření. Mimo jiné postavili pro děti školu a zajistili vzdělávání. Na okraji vesnice pracuje několik indiánů v malé lesní školce, učí se pěstovat některé druhy ohrožen ých dřevin a metodiku jejich reintrodukce. Jedná se o část velkého projektu obnovy zničeného deštného lesa financovaného z Japonska. Tyto snahy v obnově deštného lesa se ale spíše dají nazvat „kapkami v moři.V INDIÁNSKÉM DOMĚIndiáni kmene Embera jsou velice milí a příjemní lidé. O některých ženách lze dokonce říct, že jsou krásné. a určité můj dojem nebyl dán hlavně tím, že jsem se předtím pohyboval delší dobu v pralese a ze savců viděl jen opice. Bez problémů a s úsměvem mě nechají prohlédnout svůj dům. Má zajímavý vstup. Na podlahu do výše asi dvou metrů nad zemí je nutno vyšplhat po hladk ém kmeni s nepatrnými stupy. Děti nahoru šplhají jako opice, nechápu, jak se dovnitř dostanou starší lidé. Když si rodina nepřeje návštěvu, otočí vstupní kmen vysekanými stupy dolů a hladkou stranou nahoru. Vnitřní úprava chatrče je jednoduch á. Podlaha z prken, žádné stě- ny, jenom zábradlí, nad tím střecha z palmových listů. Mezi kůly jsou nataženy hamaky na spaní, jinak žádný nábytek, jenom stůl. Předměty denní potřeby, kterých není moc, jsou zavěšeny pod střechou, nebo se povalují po obvodu. Dominují mezi nimi plastové kanystry.SETKÁNÍ NA ŘECEPo prohlídce centra vesnice se vydávám dál do lesa podél řeky. Je to opět Rio Morgue. Na úseku ně- kolika kilometrů proti proudu od našeho kotviště se její charakter zcela změnil. Je široká pouze pět až deset metrů, průzračně čistá voda protéká mezi obrovskými balvany, krytá shora klenbou mohutných stromů. Tu a tam podél břehu jsou roztroušené chatrče. Indiáni řeku používají jako zdroj pitné vody, prádelnu a koupališ- tě. Skupina „náctiletých dívek právě předvádí svou hygienu. Koupou se oblečené, pečlivě namydlí sebe i svůj oděv a celé se ponoří pod hladinu. To několikrát opakují. O kus dál o něco starší dáma pere prádlo, pár metrů po proudu zase jiná kuchá na placatém kameni kuře. Brodím se asi 500 metrů za vesnici korytem řeky ve snaze uvidět nějaké živočichy, ale jsem dost zklamán. Žádné ryby, žádné želvy, jenom občas zahlédnu ještěra baziliška. Ani toho se mi nepodaří pořádně nafotit. Když se konečně po minutách plížení dostanu se stativem a „čtyřstovkou” na potřebných pět metrů, ozve se ze břehu nade mnou halekání starého indiána. Okamžitě se ke mně připojí a má strašnou radost, že mi může dělat průvodce. Že mu nerozumím mu vůbec nevadí. Anglicky zná pouze „kuře – čikin, a tam mi jen pořád ukazuje. Kdykoli se na něj podívám, musím se smát. Vypadá přesně jako krotký pavián namalovan ý panem Ladou v jedné z Haškových povídek. Je mi pochopitelně trapné ho posunky odhánět, a tak se rad ěji bez snímků baziliška vracím do vesnice.GREENHORNEMZcela zpitomělý vedrem a dehydratovaný zapomínám na moudré rady z příručky Pobyt v tropech a naleju do sebe sklenici jakési tekutiny, kterou mi jeden chlapík nabízí. Je to lehce alkoholický nápoj dělaný ze zkvašené drcené rýže. Mládenec vzápětí za tuto pochoutku požaduje dolar. Když ji ještě o něco později doplním šťávou z papáji, patrně zředěnou vodou z řeky, stane se, co se stát musí. Celý příští den, kdy se přesunujeme lodí do mitra pralesů Darienu, přemýšlím hlavně o tom, jak se mi v případě nejvyšší nouze podaří rychle vylézt ze člunu na vysoké bahnité břehy. Ve vesnici si musím zvyknout, že mne všichni nazývají gringo. Mám za sebou dětství s obdobím „mayovek”, ve kter ých je tímto termínem většinou nazývána lehce přitroubl á osoba neznající místní prostředí. zde výraz gringo tak hanlivý není. Je to člověk ze světa, to jest z USA, který má hromadu peněz a zabývá se tak legračními a zbytečnými věcmi jako je například focení bazilišků a žab či prostým očumováním. Děti fascinuje zvláště focení zvířat. Když se k večeru vracím ke kotvišti našeho člunu, připojuje se ke mně několik asi desetiletých dívek. Mé fotografování je tak nadchlo, že mne následují pochopitelně bosé i mimo stezku do trnitého pralesního podrostu. Vrcholem nadšení pro ně je, když postavím teleobjektiv na stativ, namířím ho na jejich usmrkaného bratříčka a nechám je podívat se do hledáčku. Blíží se večer, nasedáme do člunu, který díky přílivu již neleží na obnaženém bahně. Děti nás doprovodily až sem. Některé se smějí a mávají, jiné, hlavně ty starší, nás pozorují s nehybným obličejem. Strašně mě v tuto chvíli zají malo, jaké myšlenky se jim právě honí hlavou.