Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca, pobřežní mlha přinášející život.
Jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a pak pokračovat dál až do přístavního města Arica. Chile je nejbezpečnějším státem Jižní Ameriky, a tak bez obav spíme v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulychnia.
PTAČÍ OSTROVY
Ráno halí krajinu hustá pobřežní mlha – camanchaca. Stoupá a halí celé nebe do poněkud smutné nálady. Přijíždíme do malého přístavu Punta Choros. Krajina je stále pustá, písčitou zem zdobí nízké keříčky a trsy seschlé trávy. Na dřevěných sloupcích sedí kondoři krocanovití – jeden vedle druhého, jako by tady měli kondoří sněm. Zastavujeme až v přístavu, odkud je to do národní rezervace Pingüino de Humboldt co by kamenem dohodil – nebo přesněji řečeno, doplul. Tušíte správně, na nedalekých ostrovech hnízdí tučňáci Humboldtovi.
Národní rezervace Pingüino de Humboldt leží sto dvacet tři kilometrů na sever za městem La Serena. Rozkládá se na ploše osm set šedesát hektarů a zahrnuje tři větší skalnaté ostrovy a několik dalších malých ostrůvků a z vody vyčnívajících skal. V tamních vodách se často objeví hejno rozdováděných delfínů skákavých, v rozhoupaném moři se dají pozorovat mořské vydry či lachtani hřivnatí. Z ptačí říše jsou tady zastoupeni kromě tučňáků také pelikáni, kormoráni, rackové a terejové.
Stále je pošmourno. Jediné, co hýří barvami, je motorem poháněná rybářská kocábka a naše křiklavě žluté záchranné vesty. Míjíme potápěče, který nám krátce zamává a dál se věnuje lovu ryb. Loď pozvolna připlouvá ke skalnatým žulovým útesům ostrovu Isla Choros. Motor utichá a kýl jen lehce, víceméně setrvačností klouže po hladině. V úžasu míjíme tmavě šedá skaliska a obdivujeme drobné tučňáky Humboldtovy, vidíme pelikány, černé i bíločerné kormorány a krásné tereje. Ani lachtani tady nechybějí a ve vodě sebou mrskne mořská vydra. Na jednom skalním převisu vidíme dokonce několik párů kormoránů rudonohých – skutečné krasavce ptačí říše. Mají tmavě šedé tělíčko, v týle velkou bílou skvrnu a křídla posetá stříbrnými flíčky. Pyšní se výrazným žlutým zobákem a zářivě červenýma nohama.
Míjíme ohromný skalní otvor a potom se opět za zvuku motoru vydáváme k dalšímu ostrovu. Rubén Lopez na přídi nám ukazuje skaliska připomínající sedícího velblouda, zatímco Roberto Agiurre sedí na zádi, v ruce kormidlo. Po nějaké chvíli přistáváme na osamělém ostrově Isla Damas, kde se může vystoupit na břeh. Žulový ostrov je porostlý trsy různých kaktusů, na ostnech visí cáry lišejníku. Na skalnatém kopečku sedí opět velké hejno kondorů krocanovitých – poznají se podle jednotného černého peří a výrazné červené hlavy. Po návratu na pevninu brouzdáme ještě podél břehu a nasáváme do sebe vůni moře. Krabí schránky, spousty škeblí, velké trsy rejnočích vajíček a vyplavené tlející řasy svědčí o bohatém podmořském životě, který umožňuje studený Humboldtův proud.
KDE LIŠKY DÁVAJÍ DOBROU NOC
Na druhý den, po dalších více než čtyři sta padesáti kilometrech nepřetržité jízdy směřujeme opět k pobřeží – do národního parku Pan de Azúcar, který se rozkládá na ploše necelých čtyřicet čtyři tisíc hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi nulou až devíti sty metry nad mořem. Kordillery, pobřežní poušť, skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže, opět mořské vydry, tučňáky, pelikány, kormorány, lachtany, přes dvacet druhů kaktusů a sukulentů, lamy huanaco a lišky – tohle vše tady najdete.
Po krátkém zastavení v informačním centru se vydáváme na vyhlídku Mirador. Husté bílé mraky se roztrhnou, na nebe se dere slunce. Krajina najednou jakoby změní svůj ráz. Cestu lemují světlé okrové zaoblené kopečky zdobené početnými nádhernými košatými kaktusy Eulychnia sant-pieana. Zlaté slunce a stále se zvětšující blankytné nebe připomíná, že jsme ve skutečné poušti.
Nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. A najednou před námi stojí malá pouštní liška! A hned za ní druhá a pak třetí! Zvědavě si nás po očku prohlížejí, nejeví vůbec žádnou bázeň. Okolo prašná vyprahlá zem, úžasné kaktusy, boží klid a v dálce šum moře. Jako v ráji, pomyslíme si a zaujatě se věnujeme fotografování a filmování malých lišek. Čas jako by najednou neexistoval, je pouze tady a teď – my dva a ty tři pouštní lišky na okraji Atacamy.
Konečně dorazíme na vyhlídku, která je vskutku velkolepá. Pobřežní mlha v tuto dobu již dočista ustoupila a před námi se otevírá úchvatný pohled na moře a nedaleký ostrov Isla de Azúcar, Cukrový ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná cukrovou homoli.
Den nekončí, dopřáváme si ještě deset kilometrů pěší túry napříč pobřežní pouští v oblasti zvané Las Lomitas. Užíváme si samoty a rozlehlých dálek plnými doušky.
Jak se přibližujeme k pobřeží, přibývají kaktusy Eulychnie. Je jich čím dál víc a všechny jsou porostlé cáry lišejníku. Kousek od strmého břehu je napnutá obrovská síť, kterou správa parku chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jak velké množství vláhy přichází od moře – proto se tady daří i vlhkomilnému lišejníku. Tuhle jedinečnou vegetaci vykouzlila neobvyklá kombinace – nejsušší poušť světa Atacama a mlha camanchaca.
Pomalu se začíná smrákat. Oblohu opět halí mraky. A díky za ně, neboť jakmile slunce zapadne, začne se nebe podezřele barvit do modra, pak zrůžoví a vzápětí celé hoří krvavou červení. Čas však nejde zastavit, červená vybledne a my musíme pomýšlet na návrat.
A najednou kousek opodál stojí zase liška. Jako by čekala, až se pokocháme a dáme opět povel k odchodu. Je nám stále v patách, sleduje každý náš krok. Už je tma, není vidět na krok. Rozsvěcujeme baterku a v záři slabého světla vidíme dvě lesknoucí se oči. Pouštní liška nás doprovází až k samotnému autu, tady nadobro zmizí ve tmě. Jestli se nás někdo někdy zeptá, kde dávají lišky dobou noc, tak víme, že právě tady – v Chile, v poušti Atacama.
KAKTUSOVÉ POLE
Zůstáváme přes noc. Další den věnujeme kaktusům. Vstáváme ještě před východem slunce a míříme na malou pláň posetou menšími pěknými kaktusy. Máme velké štěstí, že se v době svátku setkáváme s Ibarem Páezem Lana, správcem parku, který si všímá našeho nadšení pro poušť a bez váhání nás nakládá do svého pick-upu, jede cestou necestou přes všechny výmoly, jen aby nám udělal radost a zavedl nás do vzdáleného údolí plného nádherných vzrostlých kaktusů Copiapoa Columna-alba.
V žádném případě si nenecháváme ujít oblast zvanou Pindaros, která se nachází nedaleko od městečka Pozo Almonte. Za starým nádražím, kdysi přepravujícím vagony vytěženého ledku, pokrývají celé úbočí pobřežní Kordillery přes tři sta padesát samostatných geoglyfů. Obrazce z kamene zobrazují z velké části lidské postavy, dále zvířata a různé geometrické útvary. Doba jejich vzniku se datuje mezi 500 až 1500 lety našeho letopočtu.
ZÁHADNÉ GEOGLYFY
U geoglyfů se používaly tři techniky zobrazení. U mozaikové, zvané mosaico, se pokládaly na světlý pouštní písek tmavé kameny, většinou čedičového původu, a vytvářely se různé vzory a obrazce. Vznikly tedy tmavé postavy a tvary na světlém pozadí. Takovéto geoglyfy se nacházejí především v okolí města Arica. U druhé techniky raspaje je to právě naopak – světlá zobrazení se vyjímají na tmavém podkladě. Tady byly tmavé zoxidované kameny odstraněny, pod nimi se objevila světlejší zemina. Třetí technika je v podstatě směsicí prvních dvou.
Obcházíme svahy poseté nadrozměrnými obrazy v úplné samotě. Z kopců na nás dýchá dávná historie a záhada zároveň. Vidíme postavy, lovce, lamy, ptáky, šipky, hady, kruhy, čtverce a kříže. Světoznámé geoglyfy v Nazca v Peru to sice nejsou, ale i tak máme další podnět ke hloubání. Archeologové se domnívají, že obrazce značily významné obchodní cesty, vyznačovaly přítomnost vody, identifikovaly různé etnické skupiny nebo byly náboženského charakteru. Stejně tak nechybí ani teorie o návštěvě mimozemšťanů. Mimochodem, Chile je zemí s největším počtem zaznamenaných UFO.
GIGANTE DE ATACAMA
Dalších pár kilometrů za Pozo Almonte se nachází jeden z nejpodivnějších geoglyfů vůbec. Gigante de Atacama, česky Obr z Atacamy, zobrazuje lidskou postavu obřích rozměrů. Měří osmdesát šest metrů a je vůbec největším archeologickým ztvárněním člověka. Obrazec najdete na poměrně nevýrazném kopci nacházejícím se východně od Panamericany, přibližně čtrnáct kilometrů za osadou Huara.
Postava má hranatou hlavu, ze které vyčnívá dvanáct paprsků. Oči a ústa jsou také hranaté, tělo je obdélníkovité, ruce a nohy štíhlé. Vedle postavy se nachází další těžko identifikovatelné tvary. Z pohledu pozorovatele se napravo údajně nachází opice, jiní říkají had – těžko říct. Já tam vidím ptáka, nebo spíš zase malou raketku.
POUŠTNÍ SOCHY
Čeho si ještě každý při cestě napříč Chile povšimne, jsou takzvané pouštní sochy. Pár kilometrů na jih od města Antofagasta vyrůstá z prašné pouště tajuplná ruka – Mano del Desierto. Tuhle železobetonovou skulpturu vytvořil v roce 1992 antofagastský sochař Mario Irarrázaval. Kousek od města Arica se nachází další pouštní sochy Presencias Tutelares, které jsou dílem chilského sochaře Juana Díaze Fleminga. Zobrazují mužský a ženský prvek. O pár dní později, kdy sjíždíme z And opět do nižších poloh, se chystáme ulehnout. Není však kde zaparkovat, silnici lemují nekonečné náspy měkkého písku. Až po několika desítkách kilometrů nacházíme svoje místo. Ve tmě se najednou něco pohne, objeví se dvě, ne, čtyři lesklé oči! Zase tu máme nebojácné lišky. Po namáhavém dni nám únava sedá na víčka, a tak se zavrtáváme do spacáku. Zhasínáme reflektory a pak jsme to my, kdo dává liškám dobrou noc.
