Napsal a vyfotografoval Tomáš Svoboda Konečně vysněná Etiopie! Noc v Addis Abebě. Konkrétně je půl druhé. S taxíkářem hledáme nocleh. Tedy samozřejmě on jej hledá pro mne, že. Žádná velká legrace to není, všude je totiž plno a po městě fungují už jen noční bary, které jsou ve většině afrických měst kombinované s bordely. I když v nich je jakási možnost ubytování, tak se mi do nich nějak zvlášť nechce. Nakonec se podaří sehnat ubytování v hotelu Taitu, hotelu v typickém africkém stylu. To znamená starý a plný omšelého šarmu, který ještě pamatuje (velmi krátkou) nadvládu Italů. V pokoji objevuji díru v podlaze a po mých afrických zkušenostech už vím jistě, že ji vykousaly krysy. Nevadí, dávám na ni tenisku a krysa sem nevleze, ani kdyby chtěla. ●●● Druhý den se hned po ránu dávám do řeči s jedním Polákem a Japoncem, jsou zhruba v mém věku a praštění jako já (což je dobře). Společně vymýšlíme cestu na jih, do údolí řeky Omo. Není to úplně jednoduché, než vyřešíme všechny detaily, tak uplynou čtyři hodiny.
Před cestovní kanceláří létají stovky dravých ptáků. Jsou to luňáci a jsou nádherní.
Chvílemi prší a nad Addis Abebou se honí efektní bouřkové mraky. Luňáci nám chvílemi krouží nad hlavami, ale jakmile se zase rozprší, vracejí se na svá stanoviště na stromech. Tento výjev se neustále opakuje, podobně jako se opakují naše otázky ohledně cesty. Šéf cestovky z nás začíná být mírně hotový. Ten den ještě stíhám navštívit Merkato. Je to obrovské místní tržiště, kde seženete – pokud tedy něco sháníte – snad úplně všechno. Výjevy jsou to zde téměř apokalyptické: žebráci s leprou, děti zmrzačené válkou, řezníci, kteří rozsekávají celé kusy dobytka přímo na ulici…
Začíná opět hustě pršet. Muslimové se v lijáku modlí přímo na ulici. Vypadají přísně a já si je ani netroufám fotografovat (jsem zde teprve krátce). Všude jsou zubožené žebrající děti, působí to krutě…
Večer si v hotelu dávám první typické etiopské jídlo. Je to inžera, jakási chlebovitá – mírně houbu připomínající – palačinka, která se namáčí do různých omáček. Mimochodem vůbec nejsou špatné. ●●●
Na krku mi již visí dva stříbrné kříže, které jsem zakoupil na trhu, a tak nějak doufám v jejich ochranu.
Těsně vedle hotelu je malý obchůdek, kde starší pán maluje obrázky s různými religiózními výjevy. Trochu jej fotím a také zjišťuji, že tuto práci dělal již jeho otec a dědeček. Rozhlížím se kolem: jeho obrazy a obrázky nejsou vůbec špatné. Malířova malá dcerka spí na lavici zachumlaná v dece, všude po zdech visí staré rodinné podobizny. ●●●
Další den brzy ráno již svištíme přímo na jih. Shashamene je malé městečko, asi sto dvacet kilometrů jižně od Addis Abeby, kde je kolébka hnutí rastafariánů. Je to zde skromné: několik pestře pomalovaných domů a kostel. U vchodu hlídá starší muž se samopalem značky Kalašnikov, jak jinak. Jdeme dovnitř na menší travnatý plácek a fotíme pestře pomalované zdi všude kolem. Po chvíli se objeví jakýsi rastafari-dědeček s velkým stříbrným křížem na krku – je to biskup – a docela razantně nás seřve, co prý to tady děláme a co to fotografujeme a kdo nám to dovolil a tak dále a tak dále. Má dlouhé bílé vlasy a vousy a stále povykuje, že je z Jamajky a tento kousíček půdy dostali rastafariáni přímo od jeho veličenstva Haile Selassieho. (Císař Haile Selassie se totiž před svou císařskou korunovací jmenoval Ras Tafari – odtud pramení název tohoto hnutí.)
Já se ale nemohu zbavit pocitu, že je pořádně „zhulenej“. Chvilku ještě takhle jódluje, že on nám do obýváku taky neleze, když se ho ale zeptám, jestli si ho můžu vyfotit, tak jen mávne rukou a mizí v jednom z přilehlých domků. Nemohu se zbavit pocitu, že jsme se tak nějak neskamarádili…
Později hovořím s několika místními obyvateli městečka Shashamene a mám pocit, že i oni zde berou rastafariány s rezervou, neboť jak nás informují, tito lidé až přespříliš kouří tu svou marjánku a těžko se s nimi potom komunikuje, jde to prý pouze po ránu. ●●● Městečko Arba Minch (v překladu to znamená Čtyřicet pramenů). Jdeme se podívat do kostela na ranní mši. Etiopané jsou silně věřící. Je to koptská církev, která tak trochu připomíná církev řeckou. Jsou zde ženy v bílých šátcích a posedávají – odděleně od mužů – pod starými stromy, které rostou všude kolem. Před vchodem kostela sedí několik církevních hodnostářů s nezbytnými relikviemi. Skupina jeptišek se dává do tance (!) za hlasitého dunění bubnů.
Mše je velmi zajímavá, zpěv a tance ji činí extatickou a dalo by se říci i výbušnou.
Žebráci stojí před kostelem a čekají na almužnu. Je to škoda, že musíme již pomalu jít. Pieta a pokora jsou ve zdejším náboženství opravdu markantní. Etiopie je prostě boží! ●●● Národní park Nechisar je na rozdíl od jiných v Etiopii plný zvířat. Narazíte zde na stáda zeber, antilop, gazel a kopytníků kudu. Jsou zde také velcí varani, želvy a spousta opeřenců. Výhledy do travnaté savany také stojí za to. Člověk by jen fotil a fotil… Když jste v Arba Minch, tak si také nenechte ujít projížďku po jezeře Chomo. Zde je to hlavně o pelikánech, krokodýlech a hroších. Hroši se umějí skvěle potápět a to, jak se dovedně vyhýbají naší loďce, ve mně evokuje pocit, že jsou chytřejší než my. Večer si v kempu děláme menší táborák a hvězdy svítí jako blázen.
Brzy ráno jsme na cestě do údolí řeky Omo. Hned za městem zastavujeme u početné skupiny místních paviánů, někteří samci jsou docela urostlí a rafinovaně na nás loudí jídlo. Jeden z nich dokonce vyskočí na kapotu auta a skrz přední sklo se nám drze dívá do očí. ●●● Náš řidič-průvodce se jmenuje Šalamoun a dělá vskutku čest svému jménu. Jih Etiopie zná velmi dobře a mluví celou škálou místních dialektů. Hodí se to. V okolních vesnicích vzbuzujeme docela pozdvižení, místní z nás mají asi legraci: tři magoři s foťáky fotícími snad úplně všechno… Začíná vedro, není se vlastně ani čemu divit, neboť rovník je odtud ani ne pět set kilometrů. V městysu Konso je pondělní velký trh. Všude spousty venkovanů s nejrůznějšími produkty. Jsme již v oblasti Omo a každý zde vyžaduje za jednu fotografii nejméně 2 birry (0,25 amer. dolaru), jinak ani ránu! Každý den mám v kapse nový balíček bankovek – na konci dne mi v kapse po svazku bankovek zbývá pouze prázdná gumička.
Sjíždíme z náhorní planiny do údolí. Děláme malou zastávku a najednou je kolem nás několik dětí, bůhví odkud, a prodávají nám, respektive snaží se nám prodat ze dřeva vyřezané modely kalašnikovů.
Odkudsi přibíhá nádherná mladá dívka, téměř nahá, a chce se nechat za nějaký ten peníz vyfotit. Nakonec ale není nějak spokojena s honorářem, kdyby její oči mohly vraždit, jsem několikanásobně mrtvý! Krátká zastávka v osadě Weyto. Dívky z kmene Tsamai se také nechávají fotit za peníze. V tomto chudém kraji je to vlastně jeden z mála způsobů obživy.
Později odpoledne nás Šalamoun odváží do vesnice Erbore. I tady za fotky rozdávám mužům, ženám a dětem další a další jednobirrové bankovky.
Jistý stařík je uražený, že ode mne nic nedostal. Má na hlavě jakýsi pestrobarevný cylindr a když si po chvíli jdu sednout s kolegy na kávu, začne nás – a to docela nepříjemně – otravovat. Šalamoun jej ale velmi profesionálně „rovná“. Nakonec dávám staříkovi jeden birr. Mužík ihned někam odkvačí, nejspíš dát si medovinu, je totiž typickým místním nápojem. ●●● Osada Dimeka je v oblasti, kde dominuje kmen Hamar. Jsou sice divocí, ale údajně se s nimi dá vždy dohodnout. Odpoledne se dozvídám, že máme to štěstí zúčastnit se rituálu skákání přes býky. Opět pouze za peníze. Stojí to sto padesát birrů „a stojí za to“. Hamarové, kteří si natírají vlasy, krk a trup speciálním jílem smíchaným s tukem, vypadají divoce a senzačně.
Slavnost začíná pozdě odpoledne ve vyschlém písčitém korytu místní řeky a trvá několik hodin. Muži a ženy sedí ve stínu stromů a pijí domácí kvašené pivo. Dostávají se pomalu do varu. Přicházejí další muži kmene Hamarů ze vzdálenějších vesnic. Všichni mají na ramenou nezbytné kalašnikovy.
Neodmyslitelnou součástí oslavy je mrskání žen. Mladé ženy ve věku dvaceti pěti až třiceti pěti let se nechávají od místních „šuhajů“ švihat přes záda, nohy, ruce a ramena. Rány ostrými pruty jdou hluboko do masa a silně krvácejí. Ženy si do nich vtírají jíl, aby se jizvy co nejdéle hojily a byly co nejnápadnější. Dokonce se ještě při tom i usmívají! (Je to úplně něco jiného než velikonoční pomlázka u nás, to je jasné.) Na druhé straně se ale spolu vzájemně baví a svůdně laškují se svými mužskými protějšky a nějaká ta erotika je rozhodně ve vzduchu.
V nedalekém lesíku je na menší travnaté ploše připraveno stádo místních buvolovitých krav. Den pomalu končí a začíná typický africký soumrak. Býky drží za ocasy a rohy tak, že stojí v řadě za sebou a mladík (úplně nahý) je přeskakuje jednoho po druhém. Krátce předtím na něj starší členové kmene a šaman kapali při jakémsi rituálu mléko a nad hlavou mu drželi různé klacíky.
Celé to skákání trvá pouhých třicet vteřin. Cestou zpět jde mladík chvilku vedle mne, celý rozzářený a šťastný. Právě byl totiž přijat do klubu mužů. Brzy bude také nosit na rameni svůj vlastní kalašnikov… ●●●
Večer loudím v kempu po kuchařích nějaké zbytky, nebyl totiž čas jít na nákup. Dostávám kozí guláš a je senzační (svolávám požehnání na hlavu kuchaře, Afričané rozhodně vařit umějí – tedy když se jim zrovna chce).
Již jsou tři hodiny v noci, všude houkají sovy a tu a tam zaslechnu kvákání nějaké té etiopské žáby. Také jsou slyšet zvuky dřevěných zvonců volně potulujících se krav. Jsem k smrti unaven, ale jen velmi těžko usínám.
Ráno vstáváme všichni pozdě, zjišťuji, že spousta stanů, které původně stály vedle mého, se v noci o několik desítek metrů přemístily – prý jsem strašně chrápal.
Jedeme do vesnice kmene Karo a cestou děláme krátkou fotografickou zastávku. U cesty totiž postává rodina kmene Bena, právě zabili krávu a porcují ji. Byla prý nemocná, a tak se ji snaží prodat kolemjdoucím alespoň jako maso pro psy.
Náš Šalamoun mluví šesti místními kmenovými nářečími a zná se zde snad s každým. Inu Šalamoun… ●●● Přijíždíme do vesnice Karo, která se nachází na návrší nad řekou, výhled na ni je úžasný. Místní lidé ale jsou více než komerční, bohužel. Neustále ze sebe vyrážejí: „Foto, foto, foto!“ Jejich vesnice je nesmírně chudá a turistické fotografování je pro ně jediným zdrojem obživy. Všichni jsou pomalovaní jakýmsi vápnem a to velice rafinovaně. Přes ramena jim visí jejich nezbytné kalašnikovy a vůbec jsou celí nádherní. Tito lidé z údolí řeky Omo jsou taková chodící umělecká díla.
Chvíli ještě zůstáváme, náčelník po mně loudí něco proti bolení hlavy, dávám mu dva aspiriny a po chvíli raději jedeme pryč, neboť již nikdo nemá v kapse ani jeden birr. (Za každou fotografii se zde tvrdě platí, proč vlastně také ne, člověk má alespoň tak trochu pocit, že těmto chudým lidem finančně vypomůže.)
Kolega Hiro je právník z japonské Ósaky, má s sebou bezva digitální kameru, natáčí snad skoro všechno a musím dodat, že velice zručně. Je mu pětatřicet a má velmi roztomilou a úsměvnou angličtinu. Je to docela zážitek jej pozorovat, jak s typickou japonskou korektností komunikuje s místními obyvateli. ●●●
Nocleh v městysi Jinka. Raději volím ubytování v levném místním hotýlku, nemohu se totiž tak nějak zbavit pocitu, že mně do stanu vleze nějaká jedovatá potvora.
Hned brzy ráno všichni tři překvapivě zjišťujeme, že přistávací dráha letiště se nachází přímo ve středu města a vytváří tak jakoby hlavní náměstí (!). Cestou na tradiční trh do Key-Afaru pozorujeme u cesty postávající skupinky nahých a efektně pomalovaných dětí. Ještě navíc ale stojí na vysokých chůdách a opět se nechávají za nějaký ten peníz fotografovat. Jejich rodiče polehávají s nezbytnými samopaly pod nedalekými stromy. Trh v Key-Afar je hlavní pro kmeny Tsamay a Bena. Je solidně zataženo a pomalu začíná mrholit. Po trhu mne provází malý, asi osmiletý klouček a všechno zařizuje. Smlouvá s lidmi kvůli focení a také se od něj dozvídám některé docela zajímavé informace o lidech, kteří v této oblasti žijí. Později se k nám ještě připojuje jeho o něco málo starší bratr, beru je do místní taverny, kde se popíjí silná místní medovina. My to ale raději odbýváme coca-colou.
Později ten mladší zjistí, že ztratil dvacet pět birrů a doma dostane co proto, začíná natahovat… Možná to hraje. Ale dávám mu nějaké peníze, o něco málo víc, než ztratil, a je zase všechno v pořádku.
Vyměňuji starší hodinky – které jsem si za tímto účelem z Prahy přivezl – za dýku, jejíž pouzdro je nádherně zdobené korálky. S tím kulišáckým prodejcem jsem to usmlouvával snad půl hodiny. V Jince večeříme mleté maso s čočkou, zítra totiž maso v restauracích k dostání nebude, neboť středa a pátek jsou v Etiopii postními dny a berou se zde opravdu vážně. ●●● Ráno je horké, projíždíme národním parkem Mago a míříme k obávanému bojovnému kmenu Mursi. Poblíž bažin na nás útočí celé eskadry much tse-tse. Stačí jen mírně otevřít okénko, a snad všechny jsou uvnitř. Mají velikost našich ovádů, jsou mírně nazrzlé a bodají ostošest. Nejhorší však je, že některé mohou přenášet nebezpečnou spavou nemoc.
Několik kilometrů před cílem se dozvídáme, že vesnice Mursiů je opuštěná, neboť momentálně je kmen na válečné stezce s jiným obávaným kmenem, Bodie. Konflikt si již vyvolal několik mrtvých a proto se Mursiové stáhli ze svých vesnic do křovinatých prostor v buši. Skupinky patnácti jich potkáváme za chvíli. Jsou pomalováni a vypadají nebezpečně. Dáváme se do focení, Mursiové jsou téměř nazí, ale také velice komerční. Za každé „cvaknutí“ nemilosrdně chtějí dva birry. Všechna ta cvaknutí také pečlivě počítají. Mursiové vypadají jinak než většina místních kmenů, jejich pleť je úplně černá a oči nesmírně divoké. Traduje se o nich, že jsou schopni přežít bez jídla a oblečení v buši déle než jakýkoliv jiný zdejší kmen. Kraj Mursiů není žádný ráj. Nedaleko odtud leží hranice se Súdánem a Keňou a civilizace je zde prakticky nulová.
Na zpáteční cestě (těsně před Jinkou) narážíme na další skupinku Mursiů. Sedí v chládku pod stromy a odpočívají. Jdou stejným směrem jako my – na trh. Ženy mají jednu zajímavou zvláštnost: dávají si totiž do rozřízlého spodního rtu jakýsi kulatý talířek z pálené hlíny. Čím jsou starší, tím více se zvětšuje průměr talířku, může mít až 18 centimetrů! ●●● Odpoledne ještě stavíme ve vesnici Key-Afar a pak Weyto a Konso. Nedaleko od něho leží úžasně pitoreskní vesnička Metčiko. Podívat se sem ale cizinci mohou jen za poplatek 70 birrů za osobu. Ale stojí to za to, malé dvorky, ohraničené kůly a klacky, pěšinky, kamenité zídky a všude kolem čilý život typické africké vesnice.
Metčiko se nachází na návrší kopce a chvíli hledáme cestu zpět, neboť cest a cestiček je zde bezpočet. O něco dál leží přírodní lokalita, které se tady žertem říká New York. Mělo by se jí ale spíše říkat Utah nebo Colorado. Přesně tak to tady totiž vypadá. Všude jsou prapodivně formované červené skalní útvary. Zastavujeme naposled ve vesničce, její jméno neznáme. I zde je jakýsi ubohý lokální trh se spoustou prachu a zdejší lidé nejsou na cizince příliš zvyklí.
Kolega Hiro natáčí na video jakéhosi staříka, který hraje na prapodivný hudební nástroj se strunami. Já se snažím vyfotit malé děvčátko pod velkou tabulí, na které je napsáno: „Ženy nikdy nepostrádaly talent, pouze příležitost!“
Po chvíli si všimnu, jak se po návsi sune Hiro, v ruce videokameru a v očích výraz jakési nepřítomnosti. Za ním svižně belhá onen stařík – v ruce hůl – a za ním asi tak sto dětí. Později se Hira ptám, jak celou situaci vlastně dořešil, a on mi odpověděl typicky asijským způsobem: „Nakonec mne to celé stát jen jeden birr. Ten stařík ale být velice chytrý, jedno z jeho chytrých oček mne neustále sledovat!“ (Vyřešit takovou situaci pouze jedním birrem, tomu tedy říkám úspěch!) Právě v Konso se s Hirem musíme rozloučit. Bude odtud stopovat do keňského Nairobi, je to dobrodruh, to je jasná věc.
Zpátky v Arba-Minch: noc plná hvězd. Popíjím červené etiopské víno zn. Gouder a zvuky afrického buše se pomalu zintenzivňují… Cesta z Arba-Minch do Addis Abeby je mírně fádní a já po všech těch zážitcích tvrdě usínám. Zdá se mi podivný sen: Ráno se probouzím a barva mé pleti je černá, mně to ale nejen nevadí, dokonce mne to ani nepřekvapuje. Kupodivu to ale vadí mému okolí, které je černé barvy pleti…
