Kam zmizelo devatenáct lidí z dejvického nádraží?

Napsal: JIŘÍ MARGOLIUS
Je vůbec možné, aby někdo beze stopy zmizel ze světa? Nejdříve probleskly zprávy, že nezvěstných lidí je patnáct. Brzy se jejich počet rozrostl o další dva. Tedy sedmnáct? Nikoli, naše sčítání obětí záhady, proti níž je tajemství bermudského trojúhelníku nevinnou kratochvílí, ještě nekončí. Smutné počítání se zastaví u čísla devatenáct. Přesně tolik lidí zmizelo jednoho květnového dne z pražského dejvického nádraží. Už je nikdo nikdy nespatřil. Stříbřité stužky kolejí svítí v jarním slunci jako blyštivý náhrdelník.
Stromovkou, jejíž stromy se už poznenáhlu oblékají do zeleného kostýmu, jede k Dejvicím osobní vlak směrem ke Kladnu. Na nástupišti čeká jen hrstka cestujících. Ne, nic zvláštního nespatříme, i kdybychom si oči sebevíc namáhali. Lidé nastoupí, vlak se opět hrkavě rozjede, kola brnkají o koleje neměnnou melodií. Přijde průvodčí: jízdenky, prosím. Tehdy také přijel vlak. Devatenáct lidí ale ještě ani v nejmenším netušilo, že jim osud nedopřál zpáteční jízdenku. Ten vlak v žádném jízdním řádu neexistoval. Přijel mimořádně, neboť i doba byla mimořádná. Na nádraží Praha-Dejvice přijel toho dne, 5. května 1945, pancéřovaný lazaretní vlak. Nevezl žádné zraněné a nemocné; pasažérem byla po zuby ozbrojená jednotka wehrmachtu. Praha povstala. Na nádraží visí dlouho ukrývané červenobílé vlajky s modrým klínem. Lidé se ozdobili trikolórami. Někdo třímá nůž, jiný vzduchovku, ba najde se šťastlivec s pistolí za pasem.
„Co se tu slaví?” ptá se překvapeně velitel vlaku. Dostane se mu odpovědi od Karla Hofbauera, přednosty stanice: „Válka skončila!” Odpověď je předčasná, přání je otcem myšlenky. Záhy seznáme, že nelítostný osud ještě nedostihl svou poslední oběť. Ve vlaku jsou většinou Rakušané, navlečení do německých uniforem. S úlevou odevzdávají zbraně. Jsou rádi, že je konec. Většina z několika desítek lidí čeká na své vlaky. Devatenácti z nich už nikdy žádný nepřijede.
Zatím jsme pouze u prologu: lidé se zmocňují zbraní, naženou vojáky do čekárny. První dějství nevysvětlitelné tragédie může začít. O devatenácti lidech se už nic nedozvíme. Nenajdou se ani jejich pozůstatky. Na dosah ruky už voněla svoboda a přece se do jejího příchodu stačila vklínit smrt. Z domova odešel Miloš Leskovec. Je mu devatenáct let. Jaroslav Primas. Václav Procházka. Dva Štikovi – otec a syn. Emanuel Červený nedávno oslavil šestnácté narozeniny. Oblékl si tmavozelené pumpky, modrý svetr se světlým pruhem, přes něj hnědou bundu; ještě není takové teplo. Z domova odchází těsně před polednem. Rodiče ho nabádají, aby si dal pozor. Devatenáct lidí se většinou neznalo. Jen jedno měli společné – sešli se na jednom místě. Na dejvickém nádraží. Nebudeme přikrašlovat skutečnost; ne každý šel bojovat proti Němcům. Někdo čekal na vlak, jiného přivábila zvědavost, další jen bloumali a čekali, až jim někdo dá povel, řekne, co mají dělat, kde vyfasovat zbraně. Opusťme na chvíli dejvický perón, podívejme se nahoru na protější svah. Po pravé ruce máme Prašný most, nalevo křižovatku U Špejchara. Přímo proti nádraží stojí na kopci rozsáhlá budova. Z oken je výtečný rozhled do údol í, nádraží leží jako pod drobnohledem. Tomu, kdo je v oknech po zuby ozbrojen, skýtá výtečný a jistý cíl. Budově se od nepaměti říká Kadetka. Teď, 5. května, je v ní ubytov ána horda zabijáků, záložní jednotka SS divize Das Reich. Velí jí obersturmbannführer Eduard Krüger. Je mu třiatřicet let. V evidenci SS ho najdeme pod pořadovým číslem 53 896. Stranický průkaz NSDAP nese číslo 341 036. Krüger válku přežil, štěstí měli i jeho podřízení – Karl Hauschild, Jacob Deert, Karl Claus, Willi Huber, Paul Holzinger, také Karl Bracht, který velel kasárnám v Kadetce před příchodem Krügerovy hordy. Krüger ještě v sedmdesátých letech bude žít v Osnabrücku, Langestrasse 108.
Po ostatních se slehne země. Hauschild prý byl v květnových dnech zastřelen, ale šlo jen o neov ěřené dohady. Holzingera vypátraly justiční orgány v roce 1970, ale než mohl být souzen, stačil 3. července téhož roku zemřít. V záhadě dejvického nádraží vystupují ještě další osoby. Nedá se o nich říci, že by hrály podružnou roli. Třeba Ferenc Schiszler nebo dr. Karol Petrech. Vypovídali o tom, co se v Kadetce stalo. Můžeme jim ale věřit?
Když Češi odzbrojili vlak a zmocnili se zbraní, esesáci začali střílet z oken. Z bran Kadetky vyrazily tanky. Esesáci obklíčili nádraží. Mezi šedesáti lidmi je Václav Honč, správce blízkého uhelného skladu. Je mu osmatřicet let. Nemá žádnou zbraň, to ho zachrání. Z jeho výpovědi můžeme vystopovat možný důvod zmizení devatenácti lidí: „Mohlo být asi pět odpoledne, když esesáci odvedli několik desítek lidí, včetně mne, nahoru do Kadetky. Na dvoře nás bedlivě prohlédli. Kdo měl nějakou zbraň, třeba jen obyčejný nůž, byl odveden na stranu. Ženy s dětmi byly propu štěny. Každému z mužů se esesáci dívali pozorně do tváře, dá se říct, že si je pozorně prohlíželi. Stranou zbylo asi šestnáct mužů, přesně to nevím, nikoho z nich jsem ani neznal. Nás ostatní odvedli do velké místnosti ve třetím patře. Kolem sedmé večer se směrem do tisk árny, kde byla střelnice, ozvala kulometná střelba a pak jednotlivé rány z pistole. Esesák, který nás střežil, řekl, že muži z té menší skupinky byli zastřeleni. Druhý den nás přivedli na zahradu. Tam jsme kopali jámy. Cestou jsem viděl kalu že krve. Ale ty jámy prý byly pro nějaké mrtvé esesáky. V Kadetce jsme zůstali do 8. května. Asi v osmnáct hodin jsme byli propuštěni.” Ne šestnáct, ale devatenáct lidí, jak ukáže pozdější přesné pátrání, mělo být zastřeleno. Kam ale zmizelo tolik mrtvol? Nezapomeňme na důležitou pasáž z Hončova svědectví o tom, jak si esesáci každého zajatce bedlivě prohlíželi a dívali se mu do tváře! Jeden z svědků, někdejší zaměstnanec vojenské zprávy, vzpomíná: „Esesáci odjeli z Kadetky 8. května večer. Na nákladních autech s sebou vezli několik našich lidí.”
Po osvobození speciální jednotky použily při pátrání v zahradě Kadetky i detektory. Odkryly všechna podivná místa s čerstvě navršenou půdou. Nalezly několik mrtvol, šlo ale o pozůstatky esesáků. Svědectví Václava Honče je zřejmě přesné. Patrně 6. května spolu s ostatními nekopal na zahradě jámy jen pro nic za nic. Ale nikdo z našich lidí v nich neležel” Po osvobození bylo v Praze odkryto několik hromadných hrobů. V žádném neležel nikdo z devatenácti zmizelých. Tři mrtvoly byly nalezeny v Jelením příkopu. František Hájek, účastník bojů o Pražský hrad, vypovídá: „Mrtví byli identifikováni jako dr. Havránek, řidič Ramas a vrátný Vágner.” Nikdo z nich nebyl na dejvickém nádraží ani v Kadetce. Janu Slukovi, bytem v Dlouhé třídě, bylo tehdy osmatřicet let. Doplňuje další kamínky do záhadné mozaiky: „Zbraně, které jsme měli, byly většinou bez nábojů. V Kadetce nás rozdělili na skupinky. Stáli jsme ve třech řad ách se zvednutýma rukama. Mne i řadu dalších vyslýchal esesák Hauschild; měl skleněné oko. Zařadil mě do početnější skupiny, kterou odvedli do místnosti v posledním patře. Byla to zřejmě učebna, všude visely mapy. Hlídal nás jistý Schiszler. Lámaně mluvil slovensky. Dovolil nám pootevřít okno, ze kterého jsem viděl malou skupinku. Byl v ní i Benetka, kterého jsme dobře znal. Měl zavázanou hlavu. Vedl je Hauschild, všichni odcházeli směrem k tiskárně. Pak jsem slyšel výstřely. Neviděl jsem nikoho, že by se vracel. Schiszler mluvil o tom, že byli zastřeleni.” Vraždu devatenácti lidí nikdo na vlastní oči neviděl; nanejvýš slyšel střelbu.
Ale střelba byla v těch květnových dnech v Praze zcela běžným jevem. Jan Sluka po válce hledal s ruskými vojáky hroby svých kamarádů – bezúspěšně. Při konfrontaci s Ferencem Schiszlerem 3. června na 25. policejním revíru v Praze 6 pouze Schiszlera identifikoval. Do protokolu uvedl, že nezvěstné z Kadetky utíkající esesáci odvezli. Nevěděl, jestli živé nebo mrtvé, věděl-li vůbec něco. Pokud devatenáct lidí neopustilo Kadetku, musely by se najít mrtvoly. Němci neměli už čas kopat hroby pro devatenáct lidí. Potřebovali se rychle dostat na západ. V civilních šatech a s cizími doklady by to šlo lehce, bez potíží. Ferenc Schiszler byl 1. srpna 1945 předán k odsunu. Protože byl maďarské národnosti, dalo se po letech předpokládat, že žije v Maďarsku. Tamější vyšetřovací orgány ale zjistily, že žádný Schiszler v evidenci není. Poslé- ze se objevila stopa vedoucí do Rakouska. Schiszler prý bydlí na adrese: Vídeň XII, Gudrunstrasse 16. Na uvedeném místě ale stojí velké vídeňské nádraží! Jan Marvart byl důstojník v záloze, není divu, že má výborn ý postřeh, takřka fotografickou paměť: Byli jsme internováni ve velké místnosti se šesti okny. Na stěně viselo německé heslo Moje čest je věrnost! Vedle portréty Göringa, Himmlera a Heydricha, v popředí stála Hitlerova busta. Bylo nás tam asi třicet. Večer jsem z okna viděl nějaké postavy a za chvíli se ozvala střelba. Druhý den mě nahnali na kopání hrobů. Ne, mrtvoly jsem neviděl.”
Jan Marvart si pamatuje i Karola Petrecha, strážného, který pocházel z Bratislavy a matku měl Němku. Nosil zadrženým cigarety a jídlo, dokonce i šest revolverů, se kterými se měli probít na svobodu, kdyby je Němci chtěli zastřelit. Petrech je informoval i o situaci v bojující Praze. Když se zadržení přesvědčili, že nemá esesácké tetování, slíbili mu po válce pomoc. Rok po válce říká Karol Petrech při výslechu: „Jestli byl někdo ze zadržených zastřelen? Nevím.” Stopy se po něm ztrácejí v Německu, kam přesídlil 15. 1. 1965. V srpnu 1945 se rozhoří jiskérka naděje. Z amerického okupační zóny v Německu posílá depeši československá vojenská mise při velitelství 22. sboru 3. americké armády: „Ze sběrného tábora v Sonthofenu byli 6. srpna odesláni vlakem do Plzně mezi jinými i pohřešovaní Mladý, Grimm, Vávra, Jícha, Guepner, Voráček, Černý, Leskovec, Primas, Benda, Beránek.” Ale do Plzně nikdo z nich nedorazil! Přitom americký důstojník Goworow, sloužící na základně ··· v Mittenwaldu, později potvrzuje, že se pamatuje na transport, v němž byla skupinka československých občanů. Ano, vlak jel ze Sonthofenu do Plzně. Dosvědčuje to i poručík Francis Cantrell, který ve Frankfurtu nad Mohanem podepisoval seznam cestujících. Transport vypravoval další americký poručík McCall. A do třetice poručík, tentokrát jménem Barry. Jeho jediná věta je velmi důležitá: „V Garmisch-Partenkirchenu mnozí, kteří si to přáli, transport opustili.” O něco později, 6. února 1946, se přihlásí s významným svědectvím Václav Vávra. Cestoval zmíněným vlakem z americké zóny. Nikoli, není totožný s pohřešovaným Václavem Vávrou, je to jen shoda jmen. Jeho slova působí jako bomba: „Cestoval jsem asi s dvanácti Čechy, kteří měli doklady se jmény pohřešovan ých osob z Kadetky! Vzpomínám si zejména na Guepnera a Šťástku. Guepner nemluvil dobře česky. Šťástka stále mlčel.” A teď pozor – svědkovi Vávrovi jsou ukázány fotografie pohřešovaných. Třeba někoho pozná. Mezi snímky jsou i tváře Guepnera a Šťástky. Václav Vávra pozorně prohlíží fotografie. Pak omluvně pokrčí rameny: „Je mi líto. Tyto lidi jsem nikdy neviděl.” Hodně cestujících opustilo transport v Ga-Pa. Zřejmě museli mít ke spěchu vážný důvod. Podezřelí museli být kup říkladu „Češi”, kteří neumějí pořádně svoji mateřštinu! Američanům v táboře to v poválečném zmatku možná nevadilo, ale ve vlaku směr Plzeň, jímž se domů vrací spousta Čechů ze všech koutů Evropy, je riziko prozrazení větší. Jak je to jen lehké! Dostat se z tábora na cizí doklady, ujet kus vlakem, na vhodném místě si vystoupit, hlavně aby to bylo ještě před českými hranicemi, honem ke známým, příbuzným, přežít poválečný zmatek, pak se opět, už bez obav, vynořit” Úřady vystaví nové doklady, původní přece „shořely” nebo se v zajetí „ztratily”. Už ne Guepner ani Šťástka, ti už splnili svou úlohu, ze začátku pro jistotu ani ne Jacobs nebo Eduard Krüger. Jiné vysvětlení záhadného zmizení se nenabízí – esesáci potřebovali civil a cizí doklady. Devatenáct lidí z Kadetky mělo jedinou smůlu: svým věznitelům se tu méně, tu více, podobali. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že je esesáci násilím odváželi 8. května v noci na náklaďácích z Kadetky. Kde se svých obětí zbavili, dodnes nevíme. Všechny objevené hroby na ústupové cestě Němců západním směrem byly prozkoumány. Víme, že v souvislosti s jediným hromadným hrobem, kupříkladu ve Střelských Hošticích nebo Třebomyslici, bylo vždy vyslechnuto přes dvacet svědků. Nikdo nic nevěděl.
Nejzazší termín, kdy mohlo být devatenáct lidí z Kadetky odvlečeno, bylo pět hodin ráno 9. května. V té době odjížděl zadní voj jednotky, kterému velel Jacob Deert. Předtím o půlnoci vzaly do zaječích vyšší šarže, mezi nimi i muž s členským průkazem SS č. 53 896, SS obersturmbannführer Eduard Krüger. Víme, že měl štíhlou postavu, obličej podlouhlý, propadlé tváře, tmavohnědé oči i vlasy. Kdo z mužů zadržených na dejvick ém nádraží měl takovou smůlu, že mu byl podobný? Jiří Kostlivý? Josef Benda? Jan Grimm? František Štika st.? František Štika ml.? Václav Procházka? Jaroslav Šťástka? František Beneš? Ladislav Beránek? Ivo Mladý? Josef Jícha? Alexej Guepner? Jiří Černý? Lubomír Benetka? Miroslav Voráček? Jaroslav Primas? Miloš Leskovec? Václav Vávra? Emanuel Červený? Nádraží i dnes stojí na svém místě, stále je odtud dobře vidět velký dům na protějším svahu. Přijede vlak, tentokrát podle jízdního řádu, lidé si nastoupí, dojedou a zase se vrátí. Vlak odjíždí, vagóny se míhají před očima jako defilé vzpomínek, zmizí v dálce a kolem nás zavládne ticho. Nic pozoruhodného tu není. Jen malé nádraží a velký dům na kopci.