PLÁTNA Z KAMENE
O původních obyvatelích Austrálie se právem říká, že byli lidmi doby kamenné. A kámen také hrál v jejich umění základní roli. První “výtvarníci” ryli do skal a později malovali na svá obrovitá “plátna z kamene” podivuhodné obrazy nadpřirozených bytostí, jež uctívali, a živočichů, které lovili.
Nejdávnější “výtvarníci” Austrálie však zpočátku zdobili kamenné bloky a zejména skalní stěny jen vlnovkami či řadou bodů, případně kruhy a jindy přímkami. Asi před 15 000 roky začali tvořit i první ozdobné předměty – náhrdelníky sestavené ze zubů různých živočichů či z mušliček.
Později začali domorodci zdobit také své zbraně a pak i další předměty denní potřeby, zejména ty, které používali při svých náboženských obřadech. Výzdobu tvoří jednoduché ornamenty, buď dlabané, nebo ryté, a později malované hlinkovými barvami – bílou, hnědou, červenou, okrovou.
Kromě kamene začali postupně domorodí tvůrci užívat i další materiály – dřevo, rostlinné materiály, které se hodily například na výrobu košíků, a zejména stromovou kůru, jež se postupně stala “plátnem” všech australských malířů. A přitom právě malba byla nejdůležitějším, zdaleka nejvyspělejším i nejrozšířenějším oborem výtvarné činnosti.
Domorodý malíř používá kůru jednoho druhu blahovičníku a své budoucí “plátno” si sám v blahovičníkovém háji vyhledá. Kůra stromu musí být totiž nepoškozená. A navíc dostatečně velká, aby se na ni celá zamýšlená kompozice vešla. Kůru pak malíř očistí a nahřeje nad otevřeným ohněm. Nyní už rovné kůrové “plátno” pokryje nejprve základním nátěrem. Ten pak zpevní šťávou, kterou získá tak, že rozžvýká stonky australských orchidejí.
Domorodý malíř má k dispozici jen omezený počet barevných hlinek – žlutý okr, červenou hlinku, dále bílou, kterou získává z australského “kaolinu”. Svůj obraz pak vytváří pomocí jednoduchého štětce, ten si ale musí vytvořit sám. Mnohdy bývá štětcem australského výtvarníka malá naříznutá větévka, jindy seříznuté ptačí pero.
Malba, celé australské domorodé výtvarné umění, se velice těsně váže k bájím domorodců a k jejich náboženským představám. Vůbec nejčastěji se pak pojí k onomu pradávnému období, kterému Austrálci poeticky říkají “čas snů” (anglicky Dreamtime). Kdybych měl zvolit dva výrazy, které symbolizují celé australské domorodé umění, použil bych slova “kámen” a “sen”.
OBŘI I TRPASLÍCI
“Čas snů” vyplňuje v bájích domorodců období, ve kterém sice už svět existoval, byl stvořen, avšak nežili v něm ještě lidé, ale nejrůznější nadpřirozené bytosti. Ty také hrají v náboženských představách a v mytologii domorodců zcela prvořadou roli. Některé z těchto nadpřirozených bytostí nacházíme na obrazech australských malířů, kde vyhlížejí jako sfingy. Jsou to napůl zvířata, napůl už skoro lidé. Zemi a zejména její útroby však v “čase snů” obývali také různí obři (například sto metrů vysoký Lamu-Lamu vystupující v bájích nejsevernější Austrálie). Podobně jako jiné nadpřirozené bytosti se i tito obři podíleli na tvorbě australské krajiny. To oni stvořili různá skaliska, hory, jezera i řeky.
Malíř často zobrazuje také “totemy” své skupiny, své pradávné mytické předky, například krokodýla. Malíř ovšem rád maluje i nadpřirozené bytosti, které prý obývají svět i dnes, kdy už “čas snů” dávno pominul. S oblibou portrétuje takzvané mimy – neškodné skřítky, trpaslíčky, kteří prý obývají četné jeskyně. Jindy naopak zobrazuje maamy. Ti jsou mnohem nebezpečnější a škodí člověku, jak jen mohou. S velkou oblibou prý nasazují domorodým mužům “parohy” – je-li například domorodý muž na lovu, je velice pravděpodobné, že takový maam vyhledá lovcovu manželku a pokusí se ji svést.
Australský umělec netvoří z prosté potřeby namalovat výtvarné dílo, ale proto, že tím vlastně plní určitou rituální povinnost. To se týká nejvíce skalních maleb, ale i maleb, jimiž Austrálec zdobí své tělo. Tato rituální povinnost vychází opět z bájí a náboženských představ příslušné domorodé skupiny.
RENTGENOVÉ MALBY
Austrálec věděl, co chce malovat, které události z “času snů” chce a dokonce musí svým dílem vyprávět. Ne každý umělec ovšem může v australské domorodé společnosti vytvořit takové dílo. Malířem tvořícím kůrový obraz či malujícím na skalní stěnu směl být výlučně jen muž. A navíc ne každý, ale jen ten, který prošel dlouhým cyklem iniciačních obřadů a jemuž byla při těchto rituálech zjevena jinak skrývaná “svatá tajemství kmene”. Navíc platilo ještě jedno omezení: domorodé skupiny byly vždy rozděleny na dvě “poloviny”. Příslušníkům jedné říkali Austrálci dua, druhým iritja. Některá témata přitom směli ve svých dílech zpracovávat jen příslušníci poloviny dua, jiná pak jen ti, kdo patřili k iritja.
Vedle maleb na kůru malují i dnes Austrálci na skalní stěny. Skalních galerií je v severní Austrálii obrovské množství. V krásném Muzeu Severního teritoria v Darwinu mi dokonce jeho pracovník řekl, že jen v Arnhemské zemi a severním Queenslandu existuje 2000 takovýchto skalních galerií! Mnohé z nich ale znají jen domorodci.
Na malbách ve skalních galeriích severní Austrálie i na “kůrových obrazech” zdejších umělců na první pohled upoutá i úplného laika jedna skutečnost. Na svých portrétech lidí a zejména živočichů vyobrazují i to, co je uvnitř těla: páteř, kosti, vnitřní orgány – střeva, játra, často také srdce. Jako by zdejší umělci dokázali hledět i do nitra svých objektů. Právě proto je tato zvláštnost australského umění označována za “rentgenový styl”.
SLOUPY PRO MRTVÉ
Malířství na mě učinilo ze všech složek australského domorodého umění největší dojem. Proto právě o něm nejrozsáhleji vyprávím v tisícistránkové studii o umění původních obyvatel Austrálie a Oceánie, která ale bohužel vyšla jen v zahraničí. Z ostatních výtvarných disciplín mě zaujalo i současné domorodé řezbářství. Zvláště pozoruhodné jsou pak pukanami – bohatě pomalované a nádherně řezané sloupy příslušníků početné australské skupiny Tiwi.
Tiwiové vyřezávají své pukanami na počest zemřelých. Tyto zvláštní, mimořádně krásné sloupy jsou zasazovány do země při domorodém pohřebním obřadu. Pukanami tiwijských umělců pocházejí z izolovaných severoaustralských ostrovů Bathurst a Melville. Podobně jako díla australských malířů, tak i výtvory domorodých řezbářů jsou často spojeny s domorodými mýty, v prvé řadě s bájemi o jedné zvláště obdivované bytosti obývající Zemi v “čase snů” nazývané Purunkapali. Dalšími často znázorňovanými postavami domorodého bájesloví jsou Purunkapaliho manželka Bima a jejich syn Impanali.
Australští řezbáři dnes rádi tvoří i totemy svých skupin, hlavně místních živočichů. A v současné době také antropomorfní plastiky – sošky mužů a zejména žen.
Australské domorodé umění se postupně stalo jedním z nejvýraznějších symbolů národní identity nejen svých černých tvůrců, ale všech obyvatel pátého světadílu. Zatímco ještě před nedlouhou dobou zajímala tato výtvarná díla jen několik desítek etnologů a historiků umění, nyní se k němu obrací pozornost a obdiv celé Austrálie.
Obdiv dokonce vedl australskou federální vládu k rozhodnutí ustavit samostatný celostátní výbor pečující o zachování a další rozvoj domorodého umění. Hlavou tohoto “Aboriginal Arts Board” se stal malíř Wandjuk Marika, jehož otec patří vůbec k nejvýznamnějším domorodým umělcům kontinentu. Výtvarné umění australských domorodců postupně vystoupilo z temnoty. Temnoty tmavší než je barva pleti jeho tvůrců. Dnes vzbuzuje zasloužený obdiv. Je zajisté odlišné od jakéhokoli jiného výtvarného umění na této planetě. Je plné podivuhodných tajemství. A je plné zvláštní, neobvyklé poezie. Jako by “čas snů”, s nímž je domorodé umění Austrálie úzce spojeno, vstoupil s jeho díly i do našeho světa, který sám tak často už ani nedokáže snít. červenec – srpen 1999
Výtvarné umění původních obyvatel Austrálie je, tak jako celá jejich předkoloniální kultura, dítětem doby kamenné. Modernímu člověku vychovanému evropskými tradicemi se právě díky výtvarnému umění australských domorodců otevírá pohled do světa, jenž jinde dožil už před mnoha tisíci lety. Dávní australští “tvůrci” známí ze svých skalních galerií se uměleckým směřováním podobali umělcům, kteří před tisíci roky zdobili svými díly jeskyně ve Španělsku a ve Francii.
O tvůrcích maleb z Altamiry či Lascaux víme jen velice málo. V Austrálii však takové umělce potkali už její první evropští návštěvníci. A osobně mohli poznávat i jejich výtvarná díla a nechat se domorodci poučit o tom, jak takové dílo vzniká a co vyjadřuje, co je jeho obsahem a smyslem. Přitom obdobným způsobem jako paleolitičtí umělci Evropy tvořili domorodci v odlehlých oblastech Austrálie – zejména v Queenslandu a v Severním teritoriu – ještě i v našem století.
