Prodírali jsme se hustým, trnitým porostem. Buš se pak, po několika desítkách kroků údolím, změnil ve vlhký les. Na kopci nad námi řvali paviáni. Byli vyplašení, stejně jako skálolez – antilopa, uhýbající nám z cesty neuvěřitelnými skoky kamenitou strání. Sukulentní rostliny ustoupily liánám, visícím z vysokých stromů. Jejich spletence vypadaly místy jako nepovedené preclíky a jinde zas jak dlouze protažená babiččina vánočka. Z korun stromů se ozývalo výstražné volání turaka a kolem květů obletovali strdimilové.
Právě jsem se chystal fotit nádherně pokroucený a zdeformovaný kmen stromu, který jako by se snažil skrýt svou nahotu a vtěsnat se do průrvy obrovského žulového bloku, když jsem si všiml kamenů, tvořících zeď napravo od skalního masivu. Se zatajeným dechem jsme se přes kopřivy dostali až ke kamennému portálu, a jím pak na jakési nádvoří zarostlé jak zámek Šípkové Růženky. Tady byla další zeď a další branka na druhé, vnitřní nádvoří. Zleva patnáctimetrový balvan, který jsme právě obešli. Napravo byl podobný a uprostřed o kousek dál třetí, položený tak, jako by měly v půdorysu tvořit hroty trojúhelníku. Shora na jejich vnitřních okrajích ležel čtvrtý, a uzavíral tak jako střecha tento přírodní výtvor. Vnitřní a vnější pás zdí pak výrazně zvyšoval bezpečnost dávných obyvatel tohoto sídla.
MIMOZEMŠŤANÉ NEBO STŘEDOVĚK
Ještě v nedávné historii se lidé domnívali, že kamenná architektura Afriky víceméně končí pyramidami v Egyptě. V roce 1868 však lovec Adam Renders objevil zříceniny Velkého Zimbabwe. O pár let později je poprvé popsal německý cestovatel Karel Mauch.
Stavba v údolí byla zpočátku spíše drancována než studována. Pozdější archeologické a restaurátorské práce tak často napravují víc zásahy “zlatokopů” než zubu času.
Zdi z nasucho kladených žulových kvádrů a nálezy sedmi kamenných soch ptáků na nedalekém opevněném skalnatém vrchu vyvolaly řadu diskusí o původu těchto staveb. Jedna teorie střídala druhou. Chrám postavili Egypťané, potom Féničané, jednu dobu také neznámá civilizace, která se vynořila z nitra Afriky, postavila Velké Zimbabwe a zase záhadně zmizela. Cecil John Rhodes “budující” se svými pionýry Jižní Rhodesii pro britské impérium byl ochotný, při spatření prvních fotografií staveb spíše uvěřit, že jde o bájnou zemi Ofir, než by připustil africký původ stavby. Při pozdější návštěvě sdělil domorodcům, že se “velký pán” přišel podívat na chrám, který kdysi patřil bělochům. Po mnoho dalších desetiletí byly cenzurovány veškeré vědecké poznatky, které by mohly zpochybnit tyto pochybné teorie.
Dnes již africký původ komplexu nemůže nikdo upřít. Chrám a sochy sedmi sedících ptáků z měkkého kamene, umístěné původně na kamenných sloupech na kopci (později přibyl ještě osmý, nalezený v údolí vedle hlavní stavby), jsou symbolem státní svébytnosti země, jež po získání nezávislosti nese jméno tohoto místa.
Kamenní ptáci se po svém objevení většinou rozběhli po světě. Pět jich zůstalo v Jihoafrickém muzeu. Jednu sochu vlastnil i prezident Transvaalu Kruger a od něj ji koupil sám Rhodes. Později se stala součástí prezidentského sídla v Kapském městě. Pouze dvě zůstaly v Jižní Rhodesii. Mladá Zimbabwe získala ostatní po revoluci výměnou za svou největší sbírku motýlů. Dnes jsou součástí muzea na místě, kde byly objeveny.
Jen velmi pomalu se však daří poodhalit roušku tajemství nad ústřední stavbou. Sto metrů dlouhé a 70 metrů široké elipsovité místo bylo ohraničeno deset metrů vysokými a místy až pět metrů silnými zdmi. Zachovaly se tu terasy, brány, průchody, schodiště a především zvláštní plná kónická věž o výšce 11 metrů. Dolní šestimetrový průměr se postupně zužuje až na dva metry. Myšlenka, že by pod věží mohl být hrob, se nepotvrdila. Celá stavba měla buď sakrální charakter, nebo byla sídlem panovníka. Možná tak trochu obojí.
Jiný názor na původ zřícenin má však pan Däniken. Půdorys stavby dává do souvislosti se skalními malbami Dogonů ze severoafrické Mali. Zmíněné malby mají mít vztah ke slavnostem, které se pořádají jednou za padesát let, a ty se zase shodují s průletem hvězdy Sirius B kolem hvězdy Sirius A v souhvězdí Velkého psa a jejich vzájemným ovlivňováním. Vzhledem k tomu, že Sirius B není vidět ze Země a podle dogonského bájesloví prý Nommo sestoupil na zem v hřmícím přístroji až se písek rozvířil, není tato teorie bez zajímavosti. Malba, znázorňující podle autora model systému Siria, svou elipsou skutečně zdánlivě připomíná zmíněný půdorys stavby ve Velkém Zimbabwe. Avšak argumenty, které by měly podpořit tuto teorii jsou velice slabé. Rozměry uváděné Dänikenem si, i bez znalosti místa, po pouhém pozorném přečtení, značně odporují. A vysvětlení, že nemohlo jít o královskou rezidenci, protože nebyly uvnitř nalezeny žádné písemnosti, sochy, busty, zbytky řemeslného nářadí a tím méně sarkofágy nebo hroby, je velmi laciné. Je známo, že žádná z okolních kultur písmo neznala, a tedy ani jeho absence na tomto místě nemůže být brána jako důkaz proti teorii královy rezidence. Jediné sochy byly nalezeny ve svatyni na opevněném kopci a jedna vedle hlavní stavby. Jejich nepřítomnost uvnitř sídla však opět nic nedokazuje, protože ani v jiných obydlích náčelníků zde i jinde po celé zemi se žádné jiné kamenné sochy nenašly. Nakonec – v arabské kultuře také nikoho nepřekvapí, že dává přednost ornamentální výzdobě před figurální. Rovněž se zdá velmi pošetilé očekávat nálezy řemeslného nářadí v sídle panovníka. V okolí ústřední stavby, kde sídlil dvůr a řemeslníci, jich bylo objeveno dostatek. A skutečně by muselo jít o zcela ojedinělou kulturu, aby sarkofágy nebo hroby tvořily součást hlavního panovníkova stanu.
Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde zbylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného středověkého státu.
SKALNÍ KRESBY
Historie různých kulturních národů mezi řekami Limpopo a Zambezi je však daleko starší. Ještě před příchodem bantuských kmenů nomádi jako Sánové a Kungové, nazývaní také Křováci, zanechávali v jeskyních a na stěnách granitových skal překrásné výtvory, zobrazující zvířata a život lidí kolem. Do jisté míry tak nahrazují ono chybějící písmo. Dnes takové malby najdete od Namibie až po Mosambik. Nedaleko hlavního města Zimbabwe – Harare (dříve Salisbury) je na krásném obrovském žulovém monolitu prostorná , i když mělká jeskyně, jejíž stěny jsou pokryty výjevy zvířat a lovu. Domboshava je dnes vyhledávaným místem pro odpočinek. Pestrobarevné ještěrky potěší oko. Vůně květů, hlasy ptáků a chuť pokrmu připraveného na ohni pod širým nebem uspokojí ostatní smysly a duše se může věnovat meditaci. S nepopsatelným výhledem na okolní krajinu má člověk pocit, že alespoň na chvíli dokáže rozeznat podstatné od malicherného a pomíjivého, a vžít se do cítění dávných obyvatel, kteří vytvářeli tyto galerie. Podobných jeskyní najdete daleko víc v provincii Jižní Matabeland v národním parku Matopos. Bambata, Nswatugi, Pomongwe a Silozwi jsou ty nejznámější. Podle stylu kreseb se dá určit i přibližné stáří. Nejstarší vznikly před 2 až 3 tisíci lety. Poslední pak někdy v době, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku.
Začátkem druhého tisíciletí se do této oblasti dostali Bantuové ze severovýchodu. Křováci byli postupně zatlačováni na západ a přizpůsobili se životu v nehostinné Kalahari, tedy oblasti pozdějšího svobodného státu Bečuánska, dnešní Botswany.
Střední tok Zambezi ovládli Tongové. Dodnes se jejich potomci živí na tomto veletoku rybolovem. Většinu území na jih až po Limpopo pak osídlily kmeny Mašonů. Jejich rychle se rozvíjející kultura, která znamenala přechod od neolitu přímo k používání železa – tzv. “rodéská doba železná”, vedla v 15. a 16. století ke zformování mohutného státního útvaru, nazývaného podle titulu nejvyšího vládce – Monomotapa. Hlavní sídlo krále bylo v té době pravděpodobně zmíněné Velké Zimbabwe. Elegantní stavba v údolí i architektonicky skvěle zvládnuté zapojení vrcholu skalnatého kopce do systému opevnění akropole však nejsou jediné kamenné stavby z tohoto období. Z více než 400 známých sídlišť zasluhují největší pozornost Dhlo-dhlo, Khami a Naletale. Po provedené restauraci výtvarně vyniká zvláště ornament na obvodových zdech posledně jmenovaného sídliště.
Snaha panovníků upevnit svůj vliv znamenala rozklad rodové společnosti. Tradiční zvyk rituálního zabití starého, nebo nemocného Monomotapy byl odstraněn. Král získává absolutní politickou i ekonomickou moc. Na jeho dvoře žijí synové místodržících a dalších vlivných osob, a garantují tak věrnost svých otců nejvyššímu vládci.
Přesto dochází k rozporům uvnitř státu, které mají za následek odtržení především části jižních provincií pod vládu dynastie Čangamire. Později se vytvoří stát Hurozwi, i když Rozwiové musí stále odolávat snahám Monomotapy o opětovné začlenění do staré říše. Intriky Portugalců ze strany dnešního Mosambiku v 17. a 18. století však urychlí rozklad a zánik této nejvyspělejší africké kultury středověku na jih od rovníku.
OBJEV UTAJOVANÉHO
Objeli jsme pár známých zřícenin. Dojem z těch největších nám rušily stánky s coca-colou a parkoviště. Jak jinak bychom ale věděli, že už jsme ve dvacátém století.
Po týdnech cestování jsme přijali pozvání mého černého přítele Chrise na farmu jeho rodiny, do Rusape.
Byl jsem tu už v roce 1991, a tehdy jsem v překrásné kopcovité krajině na vrchu nedaleko od farmy našel zbytky zdí a mezi nimi množství keramických střepů. Podle druhu zastoupené keramiky a různých technik použitých při jejím zdobení se dalo předpokládat velmi dlouhé období zdejšího osídlení. Přitom, jak jsme později zjistili, tady zatím nikdo neprováděl ani orientační výzkumy. Pouze jeden britský profesor objížděl kraj, a podle vyprávění evidoval místa dávného osídlení.
Chtěli jsme po letech znovu prozkoumat toto místo a podívat se také po okolí. Tak se stalo, že jsme v údolí ve vlhkém lese narazili na mnohem rozsáhlejší komplex. Najednou bylo jasné, že zdi na vrcholu nedalekého kopce jsou stejně jako ve Velkém Zimbabwe zbytky jakéhosi strážního hradiště, které mělo zajišťovat bezpečnost údolního sídliště především od mosambických hranic. Přes řadu těchto opevněných míst se také daly velice rychle předávat zprávy na velké vzdálenosti.
Prodírali jsme se a někde i prosekávali tímto zarostlým templem. První zajímavý nález byl kamenný mlýnek na obilí. Přibylo mnoho keramických střepů a hrot kopí. Dále pak mosazný náramek, korálek a dva prsteny spletené z mosazného drátu. Pod převisem jsme našli žebřík, svázaný vlákny stromů, který se po menší opravě dal použít k výstupu na jeden z přilehlých balvanů. Na jeho vrcholu byly další základy typického kruhového obydlí, a zase mlýnek a keramika. Odtud také bylo možno dorozumívat se s opevněným hradištěm. Pod asi 150tunovým balvanem, opírajícím se asi sedm metrů nad druhým nádvořím o tři podobné Herkuly, jsme vešli do podzemní chodby. Po několika schodech částečně zanesených zeminou se chodba, vytesaná v jakémsi slepenci, stočila nalevo a dál klesala jen velmi pozvolna. Místy do ní prostupovaly kořeny stromů, na kterých viseli netopýři. Několik odboček bylo zasypáno kamením a hlavní chodba končila asi po sto dvaceti metrech od vchodu. Udělali jsme si pár snímků a začali prozkoumávat nejbližší okolí.
Zpod některých žulových bloků za zdí byla vyplavena zemina a vytvářely se tak různě hluboké jeskyně. Jedna, která měla částečně vyzděný vchod, se dala prohlížet jen vleže. Pomalu jsem se posouval vpřed a uvažoval, zda budu mít to potěšení potkat plivající kobru. V tom se kousek přede mnou vynořilo něco, co jsem zprvu pokládal za ucho keramické nádoby. Teprve kužel světla slabé baterky mi pomohl určit, že jde o pánevní kost člověka. Strop rozsáhlého prostoru kolem byl jen asi 40 až 45 cm nad zemí, a přímo před sebou jsem viděl obezděné místo o průměru tak jednoho a půl metru. Odtud bylo vyplaveno několik dalších kostí. Uvnitř ležela dobře zachovalá kostra poměrně mladé ženy a keramická nádoba s potravou na poslední cestu, ze které zbylo jen několik kostních úlomků.
Večer, když jsme se vrátili na farmu, zastihli jsme Chrisova bratra Francise před domem. Vyptával jsem se na zříceniny. Pozorně poslouchal, ale odpovědi byly velice kusé. Později mi Chris vysvětlil, že nemají moc zájem o to, aby místo podrobně studovali archeologové, a pak se tu objevil stánek s coca-colou vedle hrobů jejich předků.
OD NEOLITU KE KONCI 20. STOLETÍ
Chrisova rodina byla věřící. Děd byl reverendem anglikánské církve, a protože za Rhodesie propagoval názory neslučující se s rasistickým postojem tehdejší vlády, byl z církve vyobcován. Založil si tedy vlastní církev. Tu po něm zdědil Chrisův otec. Rodina měla slušné postavení a velký vliv na okolí i v době bojů za nezávislost. To byl také asi pravý důvod, pro který byl reverend Nyabadza v noci v dubnu 1978 před svým domem zavražděn.
Dnes církev vede nejstarší Chrisův bratr Francis. Před domem několik aut, farma řízená přes počítač, na kterém si děti hrají stejné počítačové hry jako v Americe, Evropě, nebo Austrálii. Jaký zajímavý příklad konvergentního vývoje. Co ale v domě chybí, je kuchyně. Stále ještě se vaří v kulaté zděné chýši se slaměnou střechou za domem. V ní je uprostřed staré, dnes už nepoužívané ohniště a začouzený strop. U zdi jsou kamna na dřevo. Když náhodou dřevo není, stojí vedle kamna na plyn. Vedle nich je mikrovlnná trouba a mrazák. Na kamnech se uvaří kukuřičná kaše a z mrazáku se vyndá chleba, který se rozmrazí v mikrovlnné troubě. Každého, kdo má čas se tady zamyslet musí – přestože jste v Africe – zamrazit. Ohniště jak v pravěku, kamna na dřevo, na plyn a mikrovlnná trouba. V jediném úžasném nepostřehnutelném zlomu času se tu potkává starověk, středověk i novověk. Je to právě teď, protože ještě nedávno tu nebyla ta mikrovlnná trouba, a za nějaký čas tu už nebude to ohniště. V jedné místnosti je celá historie lidstva zhuštěná do několika let. Kultura mezi řekami Zambezi a Limpopo přešla od neolitu přímo do “rodéské doby železné”, a odtud zdá se rovnou do konce dvacátého století.
