Jihoamerické Andy jsou kolébkou mnoha obdivuhodných civilizací, z nichž bezesporu nejznámější je ta poslední: říše Inků. Snad každý, kdo má jen trochu ponětí o incké civilizaci, zná výrok o dokonalosti inckých kamenných zdí, kde do škvír mezi dvěma jednotlivými kameny nelze strčit ani žiletku (čepel nože). Ovšem kameny v době Inků sloužily nejen jako stavební materiál pro impozantní stavby, nýbrž i jako náboženské objekty, tzv. huacy. Někdy snad sloužily coby oltáře nadpřirozeným silám, jindy byly samy předmětem uctívání. Některým byl ponechán původní přírodní tvar, jiné byly zčásti upraveny, avšak někdy byly opracovány s takovou rafinovaností, že o záměrech jejich tvůrců můžeme dnes jen spekulovat. Jako třeba v případě oltáře chrámu Slunce v komplexu Santo Domingo anebo pumího kamene v lokalitě zvané Qenqo.
OLTÁŘ V SANTO DOMINGO
Centrem incké říše bylo impozantní kamenné město Cuzco, považované Inky za symbolický střed světa. Podle současných historiků je Cuzco nejdéle nepřetržitě obývané sídliště Jižní Ameriky. Slávu někdejší incké metropole vystřídala pověst šperku koloniální architektury. Jenže španělské budovy stojí na základech ze staršího období a při pozornějším pohledu nám neunikne, že celé půdorysy zdejších domů tvoří incká zdiva.
 Konfrontace inckého stavebnictví se starým evropským vyznívá jednoznačně ve prospěch toho staršího… |
Jednou z nejzajímavějších ukázek mísení inckého stylu se španělským je dominikánský komplex Santo Domingo. Dominikáni nechali vybudovat kostel na rozvalinách hlavního inckého chrámu – jako symbol vítězství evropského křesťanství nad inckým náboženstvím.
Když ale v roce 1950 zasáhlo Cuzco poslední velké zemětřesení, v troskách španělského kostela vynikla takřka neporušená incká zdiva, a dokonce se znovu objevily pasáže, o nichž neměli dominikáni ani ponětí… Po 400 letech bylo na základě dochovaných popisů z 16. století možné identifikovat jednotlivé části původní stavby, jako například vlastní chrám Slunce, Měsíce, Blesku nebo Duhy…
Po zemětřesení v roce 1950 se v Santo Domingu více než symbolicky odhalila také rituálně-astronomická část starého chrámu slunce. Jako by chtěla připomenout, že dávné náboženství není mrtvé, ale pod fasádou katolického křesťanství žijí i v dnešním Cuzku některé jeho prvky dál…
V těsné blízkosti hlavního oltáře můžeme totiž pozorovat zdánlivě nelogicky vystouplý kámen, který vytváří zajímavý stínový efekt: prodlužující se stín dosahuje svého nejzazšího bodu vpoledne v den zimního slunovratu. Jistě to není náhoda, protože zimní slunovrat – den znovuzrození slunce – považovali Inkové za nejdůležitější den svého kalendáře. Každoročně v tento den pozorně sledovali, zda se jim začne jejich sluneční božstvo opravdu zase vracet, přibližovat… Ve vyhledávání a vytváření takovýchto stínových efektů byli Inkové velmi vynalézaví.
 Kámen, který vytváří zajímavý stínový efekt: prodlužující se stín dosahuje svého nejzazšího bodu v poledne v den zimního slunovratu. |
PUMÍ KÁMEN
 Pumí kámen: o zimním slunovratu se postupně nasvěcují kamenné kolíky, které mohly sloužit jako oltáře. |
Ovšem Inkové byli hluboce zaujati nejen stínovými efekty, ale tvarováním a opracováváním kamenů vůbec. Nad tvary posvátných kamenů nám často zůstává rozum stát…
Za příklad uveďme lokalitu zvanou Qenqo. Tvoří ji jedna větší skalka s reliéfem vytesaným v různé stupně, schůdky či kanálky. Spolu s přirozeně členitým povrchem vytváří naprosto neuvěřitelnou spleť. Značná část původního reliéfu byla bohužel zničena španělskými conquistadory, ať už za účelem vymítání ďábla, anebo z důvodu potřeby stavebního materiálu. Přesto se ve zbytku miniaturního kamenného labyrintu dodnes dochoval zřejmě zásadněji neporušený takzvaný pumí kámen.
O zimním slunovratu zde dochází k postupnému nasvícení dvou kamenných kolíků, které mohly sloužit jako malé oltáře. Když se ale slunce vyhoupne ještě o něco výše, v okolí kamene se vytvoří stín ve tvaru sedící pumy, ve které nasvícené kolíky svítí jako její oči! Pracuje zde jen naše obrazotvornost a fantazie, nebo byli Inkové tak geniální kameníci?! Jisté je, že puma byla jedno z nejdůležitějších mytologických zvířat andských civilizací od nepaměti, symbolizovala sílu, odvahu a nepřemožitelnost. Vždyť i samotné město Cuzco bylo za 9. vládce Inků Pachacuteca přebudováno – do tvaru ležící pumy.
 Když slunce vystoupá výš, v okolí kamene se vytvoří stín ve tvaru sedící pumy. Nasvícené kolíky září jako oči. |
DOMY MRTVÝCH PŘEDKŮ
 Mumie některých Inků “přežily” až do dnešních dnů. Model “mallkiwasi” – domu mrtvých předků – můžete zhlédnout v Regional History muzeu v Cuzku. Každý incký vládce si musel za svého života vybudovat vlastní palác. Po jeho smrti bylo tělo mumifikováno a s mumií bylo zacházeno jako se živým. |
Do kamenného světa Inků ale nepatří jen obydlí živých lidí… Zcela bizarní svět skrývaly za svými precizně zhotovenými kamennými zdmi tzv. domy mrtvých předků, mallkiwasi. Každý incký vládce si musel za svého života vybudovat vlastní palác. Po jeho smrti bylo tělo mumifikováno a s mumií bylo zacházeno jako se živým. V palácích se jí věnovalo služebnictvo jako za vládcova života: mumie byly převlékány, byla jim podávána strava. Lidské schránky totiž nebyly považovány za mrtvé, dokud se úplně nerozpadly, jejich neživého stavu ale pozůstalí využívali pro kontakt s nadpřirozenem…
Tuto pravdu inckého světa připomínal incký řád prostým lidem i v ulicích města: při důležitých státních ceremoniích byly mumie vynášeny na denní světlo, aby se mohly účastnit slavností se svým národem…
HISTORICKÝ PARADOX
 Mapa: Vladimír Žákovič |
Řádu, který Inkové nastolili teprve počátkem 15. století a jejž označovali za dokonalý a neměnný, udělali v letech 1532-3 velmi krátký konec svým příchodem Španělé. Malé družině Francisca Pizarra se v krátké době podařilo proniknout do nitra obrovské říše, lstí zajmout jejího posledního vladaře Atahualpu a po několika měsících ho popravit. Tím silně centralizovanou říši zcela paralyzovali. Inckému národu zvyklému na absolutní moc vladaře zbyly jen oči pro pláč – a tvrdá realita cizích vládců.
Délka území inckého impéria od severu k jihu v době jeho největší slávy by byla na mapě Evropy srovnatelná s pásem země sahajícím od Portugalska až za východní hranici Ukrajiny… K paradoxům dějin jistě patří to, že co do rozlohy nejrozsáhlejší říše Jižní Ameriky trvala ze všech jihoamerických kultur nejkratší dobu – expanzivní období se počítá na pouhých 95 let. Jen tak krátká doba uběhla od nástupu Pachacuteca, inckého zakladatele obrovské říše s imperiální ambicí, do příchodu Španělů.
