TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Serge Mbarga běhá nahoru a dolu po schodišti, vytvořeném z použitých pneumatik. Svědky jeho fyzické dřiny jsou odpadky a chudinské chatrče na okraji metropole. Sergeovi je to ale jedno. Je na cestě za svým snem. Být nejlepším boxerem světa.
Tmavá hala, kde oči jen mžourají, žárovka na trámu svítí jen silou vůle, děravá plechová střecha dělá z místa hotovou saunu, do toho se rozlévá pach potu. Tak nějak vypadá tréninková hala, kde se po hodinách střídají kamerunští sportovci. Uprostřed rušného hlavního města Yaoundé je to opravdová oáza, protože všude okolo vládne dopravní chaos.
SÍLA VŮLE
Ring uprostřed haly patří především boxerům. Každý den sem přicházejí ti nejlepší sportovci země s jediným cílem, uspět a vyhrát. Trénují tu především muži od patnácti do třiceti let, i když sem chodí i ženy, přihlížejí tréninku a také se pilně zapojují. Všichni se tu snaží, ale jejich cíle jsou často odlišné, někdo chce být nejlepší, jiný touží rychle zbohatnout, mnozí si jdou jen vyčistit hlavu. Každopádně všichni nacházejí svůj ideál v každodenním náročném tréninku. „Sportovat v Africe znamená obětovat všechno a věřit ve štěstí, protože jinak člověk zůstane jen troskou,“ vysvětluje šéf kamerunské federace boxu Enama Ongono Constantin, ostatně taky bývalý boxer. Tento muž v dobře padnoucím obleku je ředitelem sportoviště s příznačným jménem „Camp Unité“. Tady se každý den střídají s železnou pravidelností boxeři, kickboxeři, karatisti, judisti, ale i nadšenci dalších bojových sportů. „V Kamerunu nedostane nikdo nic zadarmo, být sportovcem je dřina, oběť, ale i živoření,“ pokračuje ředitel. „Tady se každý živí, jak umí, ale mezi tím nesmí zapomínat chodit na pravidelné tréninky, jinak hned vypadne z formy. Jen pár z kluků, které tady vidíš, mají rodiče, kteří je zajišťují, ostatní se ztěžka protloukají. Sponzoři, ti jsou i v Africe, ale ty táhne leda fotbal, který uvidí všichni v televizi, ostatní sporty je moc nezajímají,“ smutně dodal ředitel.
ZRODILA SE LEGENDA?
Většina boxerů přes den pracuje, jednoduše jíst musí každý, někdo trénuje hned od brzkého rána a potom uhání za výdělkem, jiní volí třeba práci vyhazovače v nočních podnicích, což může někdy být i náhražka tréninku, jenže hlavním kamenem úrazu je nedostatek spánku a ten již během dne při trénování nelze dohnat. Pak prostě těmto tvrdým hochům nezbývá nic jiného než najít nějaký kompromis, nebo zapomenout na reprezentaci. Asi nejlepším příkladem typického rytmu boxera je slávou ověnčený Serge Mbarga. Ve svých osmnácti letech už byl dvakrát mistrem Kamerunu ve své váze a také vítězem dvanácti profesionálních turnajů. Někde mimo Afriku by už byl učiněnou legendou. Tady o něm nikdo neví a vlastně ani nikoho nezajímá. Samotný Serge mě překvapil svou slušností, úctou, pílí a také bázlivostí. Jinak je na první pohled úplně obyčejný kluk, kterých tady běhá bezpočet, jen s tím rozdílem, že když se on ocitne v ringu, tak jeho nemilosrdně mířeným úderům málokdo dokáže uhýbat. Jakmile pak vidíte oškubané kraťasy, triko pamatující snad jeho narození a oloupané rukavice, které sotva Čadské jezero drží pohromadě, vůbec nikoho nenapadne, co všechno má tento mladý sportovec za sebou. Serge nemá v žádném případě budoucnost vydlážděnou. Pochází z malé vesničky asi šedesát kilometrů severně od Yaoundé.
NIC NEŽ DŘINA
Do hlavního města ho nalákal jeho současný trenér, který má mimo jiné plnou stěnu vlastních diplomů a ocenění. Čirou náhodou objevil v klukovi ze zapadlého koutu země nadějného šampiona. Cesta to ale byla trnitá, zpočátku rodina nechtěla o boxu ani slyšet. Spíše doufali, že kluk bude živitelem rodiny, přesto se ale nechali trenérem přemluvit. A tak se nadějný atlet věnuje tomuto sportu intenzivně už devět let. Podle všech, s nimiž jsem mluvil, patří Serge opravdu k nejlepším. A je také jedním z mála, kteří jsou boxu ochotni podřídit vše, jen mu chybí zázemí a především finance. V současnosti žije s matkou a dvěmi sestrami na okraji metropole v domě svého strýce. Ten ho podporuje stejně jako celou rodinu, kterou otec před lety opustil a už se neukázal. Strýc je na svého synovce hrdý, ale nemá tolik prostředků, aby rodina neživořila. Někdy je situace neúnosná, ale strýc stále věří v lepší budoucnost. „Třeba si Sergeho náhodou někdo všimne, nebo mu dá šanci v zahraničí a pak bude lépe pro celou rodinu,“ říká. Ten, kdo by sledoval život Sergeho, bude překvapen stereotypem, který vybočuje jen při občasných zápasech v ringu. Boxer vstává každý den kolem čtvrté hodiny ráno. Probouzí se v pokojíku připomínajícím malou špinavou díru. Jediným vybavením v zamřížovaném pokoji jsou dvě opotřebované nepotažené matrace a také dva staré rezavé kufry, ukrývající celý rodinný majetek. Dalším doplňkem je pouze prádelní šňůra vlající nad improvizovaným příbytkem s věcmi, které jsou určeny pro sváteční okamžiky. Tady boxer přespává se svými sestrami a matkou, která je nyní vážně nemocná, a tak veškerá starost o rodinu připadá pouze na něj. Den Sergeovi začíná kromě krátké rozcvičky vypravením malých sester do školy. Za rozbřesku, v šest hodin ráno, míří společně k domu učitelky, která dívky naloží spolu s dalšími spolužáky do malého minibusu, za který se každý den platí 400 CFA (asi 16 Kč za obě cesty tam a zpět). Pak následují povinnosti doma, je nutné poklidit domácnost a také společné prostory, které rodina sdílí se strýcem. Onou společenskou místností je jídelna a hala v jednom, prostoru vévodí velký neopracovaný stůl a několik plastových židlí, doplněných starou pohovkou pro návštěvy.
VYKOUPAT SE V POTU
Každý den ráno se musí uklidit a vytřít celý dům. Pak je čas na rychlou a obyčejnou snídani, několik uvařených brambor, či hlt kasavy (kořen kasavy je převážně jídlo chudých). V osm hodin nastává čas odchodu, Serge se pravidelně chystá na poklus přes celé město k trenérovi. Cesta je dlouhá asi patnáct kilometrů, i když proplétání chaosem města není jednoduché, je vlastně takovým zahřívacím kolem před tréninkem s mužem, který věří v jeho neskutečný talent. Trenér za svůj čas nic nechce, sám dostal podobnou šanci, a tak s radostí oplácí stejnou měrou. Celý dopolední program je o fyzické přípravě, většinou se cvičí a běhá z kopce střídavě nahoru a dolů po improvizovaných schodech z použitých pneumatik, mezi odpadky a chudými staveními na okraji tepající metropole. Místní už nic takového nepřekvapí, nebýt přítomnosti fotografa z Evropy, to se shromáždí i hlouček zvědavců. Trenér je nesmlouvavý a jeho žák během tvrdé přípravy doslova plave v potu. Když pozoruji Sergeho, pořád nechápu, kde bere tu úžasnou energii a sebekontrolu, která ho žene kupředu za jeho vysněným cílem „být nejlepším boxerem na světě“. Možná mnohé napoví jeho vyprávění o chudém chlapci hltajícím každý zápas boxerů, který viděl dírou v plechové ohradě v televizi patřící bohatším sousedům. Z těchto chvilek vznikl klukovský sen, za nímž si Serge jde opravdu důsledně.
SPÁNEK MÍSTO JÍDLA
Čas plný cvičení a potu s trenérem končí před obědem, následuje běh ucpanými ulicemi zpět domů. Když se poštěstí a je něco k jídlu, tak si dá i oběd. Pokud není co zakousnout, je tu jednoduchý recept, hlad se nejlépe zažene spánkem. Už ve tři hodiny ale musí být náš atlet v hale v centru města. Přesun je, jak jinak než poklusem, dobrých devět kilometrů mezi věčně troubícími taxíky, které uvázly v zácpě a sunou se jen šnečí rychlostí. Kupodivu, než nervózní pasažéři dojedou ke svému cíli, Serge se už dávno věnuje odpolednímu praktickému tréninku. Tady se nejen cvičí taktika, ale také přesné údery na pytel, boxuje se naplno v ringu s trenérem nebo kolegy. Vybavení sportoviště je jednoduché, dva pytle houpající se na trámech, několik činek a stará váha pro zvážení před zápasy. Pod rozpálenou střechou v žáru dne se zpotí i sedící, bojující však vypotí doslova litry potu. Tady už nikomu nemůže vadit pach potících se těl, tady jsou všichni na jedné lodi. Atmosféra neuvěřitelného odhodlání, věčné energie, je opravdu fascinujícím zážitkem a proto není divu, když i mimo zápasy na sportoviště často zavítají příznivci a fanoušci.. Přestože box je tvrdým sportem a nemusí být pro každého, tady v Kamerunu je samozřejmostí úcta k trenérům a vítězům. Člověk má rázem pocit opravdového sportovního ducha, jenž vládne v takto skromných poměrech bez financí a komerce.
NA ZÁBAVU NENÍ ČAS
Jakmile skončí odpolední trénink, tak již za tmy čeká Sergeho návrat domů ulicemi zahalenými smogem. Čekají ho opět povinnosti, musí obstarat nákupy a uvařit skromnou večeři. Pokud si někdo myslí, že sportovec v Kamerunu jí vyváženou stravu nebo si pomáhá potravinovými doplňky ke zlepšení kondice, je na omylu. Tady se stravuje podle toho, co dům dal a kolik peněz se podařilo ten den vydělat. Někdy větší porce, jindy menší, ale o pestré skladbě jídla složeného ze zeleniny a masa nemůže být ani řeč. Posledním úkolem, který zbývá před posilujícím spánkem, je postarat se o milované sestry a také se s nimi učit. Ostatně se sestrami tráví Serge veškerý volný čas. Samozřejmostí je pomoc matce, která má malý přenosný krámek, zajišťující jedinou obživu pro celou rodinu. Na žádné jiné činnosti nebo dokonce zábavu není čas. Tak se opakuje den po dni bez výrazné změny až do neděle. To odpadají oba tréninky, ale Serge to řeší po svém, v tento sváteční den si naděluje ještě tvrdší trénink. Prostě a jednoduše bez jakékoliv pauzy směřuje za svým snem a opravdu si ho chce splnit. Nic nenormálního, jen velikost oběti je neuvěřitelná. Jiní kluci v jeho letech mají přítelkyni, občas zajdou i na pivo, které je v Kamerunu obzvláště oblíbené, ale on nemá na takovou kratochvíli vůbec čas. A jak se s radostí svěřuje: „Trénink, cvičení, to je moje zábava.“
