Z téměř sto třiceti milionů obyvatel Bangladéše je jeden milion příslušníků zhruba dvaceti etnických kmenů pouhou kapkou v moři Bengálců. Většina kmenů žije mimo velká města, často v zalesněných, hůře přístupných pohraničních oblastech. I do těchto končin se ale stěhuje stále více Bengálců z přelidněných nížin a tradice kmenové populace pomalu berou za své. Buddhisté konvertují k rozšířenému islámu, animisté se stávají křesťany, indická sárí střídají typické vyšívané oděvy a šamanské rituály upadají v zapomnění. Tři nejpočetnější kmeny – Čakmové, Khásíové a Gárové – patří k nejchudším vrstvám v zemi a často jsou diskriminovány jak ze strany vlády, tak i svými muslimskými spoluobčany. Přesto se stále snaží nepodléhat vlivu rozpínavé společnosti Bengálců a relativně se jim daří zachovávat si své staleté zvyky.
ČAKMOVÉ
Starý rybář mě vede barevným tržištěm v Rangamati, největším městě Čittagongských hor, až ke schodům svažujícím se do vody malého přístaviště na jezeře Kaptai. Z několika člunů si vybírám ten nejmenší – dřevěnou pramičku se dvěma vesly zaklesnutými na zádi. Stařík pouze pronajímá, plavidlo bude řídit jeho vnuk. Klukovi může být tak deset let, ale vesluje se silou a rychlostí dospělého.
Výjimečná kopcovitá krajina pokrytá hustou džunglí ostře kontrastuje s jinak nížinným zbytkem země. Kaptai leží uprostřed Čittagongské oblasti a je největším uměle vytvořeným jezerem v Bangladéši. V roce 1964 jej k využívání vodní energie nechala zbudovat tehdy ještě pákistánská vláda. Voda zatopila 40 procent plochy, kterou obdělávaly místní horské kmeny. Sto tisíc jejich příslušníků přišlo o domovy a mnoho jich proto muselo odejít za hranice do Indie.
Kmenová populace kolem jezera je známá jako džúmiové. Slovo džúm označuje zdejší způsob zemědělství, kdy se mezi lednem a dubnem pokácí a vypálí les, aby se vzniklá půda mohla po prvních deštích obdělávat. Další rok nechají farmáři vyčerpanou půdu ležet ladem a začnou hospodařit jinde. Neustále tak dochází k postupnému a riskantnímu odlesňování, lidem tady však nic jiného nezbývá.
Více jak polovinu kmenové společnosti v Čittagongských horách tvoří mongoloidní Čakmové. Původně byli součástí kmene Tsak v barmském království Arakan, kde prosluli svou odvahou a bojovností. V roce 994 pomohli dosadit na trůn barmského krále Nya Tsing Nya Thaima. Poslední král Tsaků Šer Daulat Khan byl prý nadán ojedinělou schopností vyndavat a čistit si své vnitřnosti. K tomuto úkonu se zavíral ve zvláštní komnatě svého paláce, kam nikdo jiný nesměl vstoupit. Jednou ho v místnosti přistihla zvědavá královna. Král se jí lekl, a nebyl si už schopen orgány správně srovnat. Následkem toho zešílel a vyvraždil celou svou rodinu, včetně nešťastné královny. Jeho lidé byli tak pobouřeni krutostí svého panovníka, že ho brzy nato zabili. Poté z Arakanu odtáhli do Čittagongských hor, kde se jim začalo říkat Čakmové, a usadili se zde natrvalo. Jejich jazyk je důkazem dávné migrace; jde o bengálský dialekt psaný zkomoleným barmským písmem.
Když voda nového jezera zaplavila zdejší kopce, nad hladinou zůstaly čnět desítky malých ostrůvků, některé jen pár metrů dlouhých. Lidé z kmenů, které přišly o střechu nad hlavou, se na nich usídlili a zůstali dodnes. Pro pohyb mezi ostrovy a pevninou je člun nezbytností, a hladinu tak celý den křižují stovky malých plavidel, často jen jednoduchých dlabanek. Pobřeží pevniny a několik blízkých ostrovů dnes obývají hlavně Bengálci, kteří se sem přistěhovali z nížin.
 Od roku 1964 jsou nejdůležitějším dopravním prostředkem loďky. |
Přistáváme u vzdálenější ostrovní vesnice Čakmů. Jednoduché chatrče jsou postaveny výhradně z bambusu. Mezi nimi vede udusaná pěšina až na jakési miniaturní náměstí uprostřed osady, kde se na slunci suší kukuřice, muži zpracovávají ryby a ženy před svými chýšemi rozvěšují šaty právě vyprané v jezeře. Mnoho žen ještě nosí tradiční thami, dlouhou sukni z obdélníkového kusu ručně tkané modré látky, khadi, krátkou blůzu, a někdy i bílý turban. Stále oblíbenější jsou však sárí. Neustále kolem mě pobíhají děti z celé vesnice a i dospělí na mě často zírají s otevřenou pusou. Čittagongské hory byly totiž donedávna pro cizince zakázanou oblastí, směli sem jen se zvláštním povolením. Teprve před rokem byla nutnost povolení zrušena, a tak místní lidé ještě neměli mnoho příležitostí vidět bělocha.
Ačkoli jsou dnes Čakmové buddhisty théravádového směru, dříve vyznávali i animismus, hinduismus a islám. Z každého náboženství si ve svých tradicích a způsobu života něco zachovali. Hodně z nich má kupříkladu muslimské jméno. Z animistické víry jim zůstalo uctívání mrtvých předků a přírody ve formě kamene a stromu. Tradiční písně zase pojednávají o hinduistických bozích a legendách. Na náboženské obřady ve vesnicích dnes dohlížejí rariové, buddhističtí kněží. Když však nepomůže náboženský rituál, lidé chodí za ódžhou, vesnickým šamanem. Ten například pomáhá v trápení zamilovaným chlapcům. Když o zamilovaného nemá jeho vyvolená zájem, ódžha před rozedněním naplní misku vodou a tou pak za odříkávání manter mladíka pokropí. Úspěch je prý zaručený.
Písně a tance si Čakmové spojovali s náboženstvím odedávna a jejich tradice se často neměnily ani při přechodu na jinou víru. Zvláštním tanečním rituálem se například přivolává déšť nebo dobrá úroda. Mladí při něm tančí a zpívají uprostřed vesnice a starší vesničané je kropí vodou. Ke vzývání deště v obdobích sucha někdy Čakmové uspořádají bijanger bija, žabí svatbu. Žabí svatby často svou okázalostí předčí i pestré svatby lidské. Žábu si Čakmové odpradávna spojují s deštěm. Podle jedné pověsti kdysi panovalo na celé zemi neskutečné sucho, protože všechnu vodu vypila obrovská žába a lidé ji museli rozesmát, aby se z ní vylila.
Čakmové se dělí asi do sto padesáti góz neboli klanů. Jména těchto klanů jsou odvozena od místa jejich vesnice nebo nějakého známého skutku náčelníka, popřípadě jednoho ze starších příslušníků klanu. Například jeden náčelník při vyjednávání s náčelníkem jiného kmene nechtěně zlomil pirhu – židli. Jeho klan byl pak pojmenován Pirha bhangha góza – Kmen lamače židlí. Další zase na důkaz své odvahy spolkl velkého brouka, a jeho kmeni se dostalo jména Kankra góza – Kmen brouka. V čele každého klanu stojí divan – náčelník. Tím se zpravidla stává hlava rodiny, která kmen založila, nebo významný muž, po němž je klan pojmenován. Divan rozhoduje kmenové spory, vybírá daně a vůbec organizuje všechny záležitosti uvnitř své gózy. Za to mu náleží určitá privilegia, například nárok na nejlepší část zvířete zabitého lovcem jeho kmene. Klany Čakmů většinou nejsou vzájemně znepřátelené, naopak jsou povinny pomáhat si v jakýchkoli nesnázích.
Když byla ještě tato oblast součástí koloniální Indie, Britové vydali zákon, podle něhož mohli půdu v Čittagongských horách vlastnit pouze jejich původní obyvatelé. Po odchodu kolonizátorů však tehdejší pákistánská vláda toto právo přestala uznávat a do hor se začali stěhovat Bengálci z přelidněných nížin. Vláda nezávislého Bangladéše, který si vydobyl nezávislost na Pákistánu v roce 1971, dokonce vydávala bezdomovým Bengálcům povolení k osídlení země Čakmů a ostatních kmenů. Do deseti let se zde usadilo přes 400 000 Bengálců – skoro tolik, kolik čítala populace všech zdejších kmenů.
Nespokojené kmeny pod vedením Čakmů vytvořily stranu Šanti Bahini. Ta měla bojovat za politickou autonomii, která by zajistila ochranu jejich kultury, jazyka a způsobu života. Po neúspěšných jednáních s vládou si strana začala vynucovat svá práva násilím. Útoky na bengálské přistěhovalce se staly každodenní rutinou. Situace se vyhrotila, když byla v horách objevena ložiska ropy. Bylo jasné, že vláda jen tak nepřenechá důležitou surovinu vzbouřeným kmenům. Proto prohlásila Šanti Bahini za nezákonnou organizaci a do oblasti vyslala početnou armádu, aby zjednala pořádek. Přes 50 000 původních obyvatel prchlo před následnými konflikty za hranice do Indie, kde přežívají v ubohých podmínkách utečeneckých táborů. Pověsti o bangladéšských vojácích vypalujících vesnice Čakmů se brzy rozšířily až za hranice země. Indie, zavalená uprchlíky, začala tlačit na vládu Bangladéše, aby zabránila násilí. Prezident nakonec armádu umírnil a v roce 1994 slíbil každému uprchlíkovi, který se vrátí z Indie, navrácení půdy, pytel rýže a 10 000 taka (asi 7000 Kč). Kmenoví utečenci se tedy pomalu vracejí do svých domovů, málokdo však věří slibům, že bengálští přistěhovalci se z hor vystěhují zpět do nížin, odkud přišli.
KHÁSÍOVÉ
Přestože Noxia Pundži stojí v kopcovité oblasti Sylhetu až na severní hranici s Indií, daleko od velkých řek i moře, všechny domy ve vesničce jsou postaveny na zhruba 3 metry vysokých dřevěných pilotech. Některé domky mají navíc ke kůlům přivázány loďky. Když v létě přijdou monzunové deště, voda často zaplaví celý kraj. Několik málo osad zasazených uprostřed betelových plantáží obývá, stejně jako za hranicí v Indii, kmen Khásíů.
Odhaduje se, že Khásíové přišli do dnešního indického státu Meghalaja a bangladéšského Sylhetu asi před 500 lety z horských oblastí Číny. Existuje dokonce domněnka, že pocházejí z Mongolska. Ještě předtím však pravděpodobně obývali Barmu, kde museli tamnímu králi každoročně předávat sekeru jako symbol své pokory. Tento původ dokazují i jejich charakteristické rysy – světlá kůže, zploštělý nos a malé oči. Od okolo žijících Bengálců je odlišuje i jazyk, dialekt podobný khmerštině.
Mladí Khásíové stále více podléhají bengálským křesťanským misionářům. Khásíjec Mark, u jehož rodiny jsem v Noxia Pundži bydlel, získal své křesťanské jméno teprve před měsícem, na Štědrý den. V jeho pokoji visí svaté obrázky s Ježíšem a Pannou Marií vedle plakátů fotbalistů a populárních indických zpěváků a herců. Skoro denně tráví trochu času ve vedlejší vesnici v katolickém kostele sv. Patrika, zatímco jeho bratranec William dochází do protějšího, presbyteriánského kostela. Většina starších vesničanů však ještě vyznává tradiční animistické náboženství. Vedle duchů svých předků uctívají desítky dalších bohů a dobrých i zlých démonů.
Stvořitelem světa je podle Khásíů U Blei Nag Tho. Pověst říká, že na Zemi nejdříve stvořil ženu a muže. Když se však na ně přišel po čase podívat, s hrůzou zjistil, že “podlehli zlým duchům” (blíže se legenda nevyjadřuje). Stvořil tedy nový pár, ten se však zachoval stejně. A tak velký U Blei poslal na zem psa, aby na lidi dohlížel. Od té doby žilo lidstvo víceméně mravným a bohabojným životem. I když je U Blei Nag Tho považován za nejvyššího boha, nevyžaduje příliš mnoho masa a jiných obětí a věřící jej vzývají jen v dobách těžké krize. K nejuctívanějším božstvům naopak patří bůh vody, bůh bohatství, démon cholery, démon malárie a spalniček.
Aby je bohové a démoni vyslyšeli, věřící jim musí nabídnout patřičnou oběť, zpravidla kozu, prase nebo kohouta. Nad všemi náboženskými ceremoniemi dohlíží langdo, vesnický šaman. Ten má v khásíjské společnosti nejvyšší postavení a z každé úrody mu náleží malý díl. Langdo lidem říká, jakých obětin je třeba, a je dokonce schopen určit, zda bohové oběť přijali. Když např. zabijí kohouta, langdo vyjme jeho vnitřnosti a rozdělí je na dvě části – jedna je u blei neboli božská část a druhá u brib – podíl člověka. Pokud se božský díl vnitřností třese, je to znamení, že bůh byl s obětí spokojen. Pokud se vnitřnosti ani nepohnou, bůh obětinu nepřijal.
Dnes už jsou zakázány kdysi praktikované lidské oběti. O počátku tohoto obětního systému vypovídá stará legenda o hadovi. Thlen, jak Khásíové nazývají krajtu, žil v jeskyni u města Čerápuňdží, ležícího v dnešní indické Meghalaji. Často napadal vesničany a žral jejich zvířata. Jeden statečný muž nakonec vzal k jeskyni celé své stádo koz a jednu po druhé je netvorovi nabídl. Odvážlivec si postupně získal hadovu důvěru. Naučil ho otvírat tlamu na povel vždy, když se chystal vhodit mu další kozu do chřtánu. Na radu boha U Suid-noha jednou roztavil kus železa. Když jako obvykle přikázal hadovi otevřít tlamu, vhodil mu dovnitř místo kozy rozpálený kov, a tím ho usmrtil. Jeho tělo pak rozporcoval a poslal kusy masa do všech vesnic v okolí, aby je lidé snědli. V osadách, kde byly kusy masa snědeny, se už Thlen nikdy neobjevil. Zbyl však jeden kousek, který nikdo sníst nechtěl. Z něho se zanedlouho vylíhlo hejno obrovských krajt, které zaplavily celý kraj. Od té doby bylo třeba Thlenovi obětovat lidskou krev, jinak na zemi seslal nemoci a chudobu. Lidé nechali krev oběti stéci do bambusové nádoby, kterou pak umístili na vrcholu nejbližšího kopce. Vláda už tento krutý rituál zakázala a lidské oběti byly nahrazeny zvířecími. Khásíové však dále krajtu uctívají jako symbol nesmrtelnosti.
Jiný rituál dosud připomínají obrovské kameny vztyčené ve skupinách v několika okolních vesnicích. Trochu se podobají monumentálnějším megalitům v anglickém Stonehenge. Khásíové obvykle stavěli vysoké kameny na kopcích na památku zemřelých příbuzných. To mělo jejich duším zajistit pokojné místo. Říká se, že pokud se kámen leskne, znamená to, že je duše nebožtíka zdravá a silná. Dříve se ke kamenům pokládalo jídlo jako oběť předkům, v současnosti se obětuje už jen v domě rodiny.
Ještě dnes většina Khásíů respektuje tradiční gena neboli tabu. Podle nich je například zapovězeno stavět domy s kamennými stěnami na všech čtyřech stranách, používat při stavbách hřebíky, kácet stromy v posvátných lesích, překračovat přes tělo jiného člověka, pít kozí či kravské mléko nebo zabít zvíře bez toho, že by se na něj nejdříve hodila hrstka rýže.
 Khásíové si ke sběru betelových listů najímají i bengálské sběrače, kteří hbitě šplhají po vratkých žebřících. |
Mark s Williamem mě berou na obhlídku svých betelových plantáží. Po pět generací jejich rodiny obhospodařují pět zahrad s betelovými stromy. Žvýkání arekového oříšku zabaleného do listu betelu je po staletí oblíbeným zvykem obyvatel jižní Asie, a tak o poptávku nikdy není nouze. Až na čajové plantáže nesmějí Bengálci v této pohraniční oblasti obývané kmenem Khásíů vlastnit půdu. Veškeré pozemky s betelovými stromy, banánovníky a mangovníky tedy patří khásíjským vesničanům. Ti si na sběr betelových listů najímají i bengálské sběrače, kteří v přepočtu za dvacet až třicet korun denně hbitě šplhají s proutěnou nůší na zádech po vratkých žebřících. Mark zaměstnává pět baliček listů a patnáct sběračů, především tmavých lidí Delaváriů, kteří se sem přistěhovali z jihoindického státu Urísa po vzniku nezávislého Bangladéše. Delaváriové jsou totiž ochotni pracovat za nižší mzdy než Khásíové nebo Bengálci. Žádná nevraživost však mezi zdejšími národnostmi není znát a každé odpoledne chodí všichni mladí muži hrát fotbal na hřiště za kostelem sv. Patrika.
GÁROVÉ
Na začátku všeho byla temnota a nekonečná vodní masa. Jednoho dne si bůh Tatara Rabuga usmyslel, že stvoří svět. Nejdříve pokryl vodu gigantickou pavučinou. Pak na povrch vysypal písek. Pavučina však jeho váhu neudržela, a vše kleslo ke dnu. Bůh tedy pod vodu poslal obřího brouka. Ten ze dna všechnu zeminu shrnul do kopců, jež vytvořily novou pevninu. Vše bylo ale mokré, a tak Tatara Rabuga stvořil slunce, měsíc a vítr. Zanedlouho byl svět připraven pro nový život a bůh na zem seslal prvního muže – Sani a první ženu – Muni.
 Míšenec Bengálce a Gára. Bengálci se na území původně obydlené etnickými menšinami stěhují z přelidněných nížin. Mísení nelze zabránit, ale kmenům se přesto daří zachovat si své staleté zvyky. |
Tolik o vzniku světa vypráví stará legenda Gárů, kmene obývajícího zalesněné oblasti severního Bangladéše. Do svých současných domovů přišli před staletími z tehdejšího Asámského království, z Gárských kopců, podle nichž dostali svůj název. Také se jim někdy říká Mandi, což v jejich jazyce znamená jednoduše “lidé”. V současnosti jich na území Bangladéše žije asi 150 000. Ještě předtím, než země získala nezávislost na Pákistánu, to však byla sotva desetina.
Když v roce 1947 odešli britští kolonizátoři, nová pákistánská vláda prohlásila svůj stát za muslimskou republiku. Následná islamizace kmenů vyznávajících většinou animistická náboženství způsobila exodus těchto etnických menšin za hranice do Indie. Bangladéš, odštěpený od Pákistánu v roce 1971, se prohlásil za sekulární stát respektující všechna vyznání a ocenil i boj menšin proti pákistánské vládě v občanské válce. Gárové se začali vracet, ve svých domech však často našli zabydlené bengálské rodiny. Několik tisíc jich proto stále zůstává v Gárských kopcích indického státu Meghalaja. Ještě dnes se táhnou zdlouhavé majetkové spory mezi původními kmenovými obyvateli a bengálskými přistěhovalci. V mnoha lesnatých oblastech obývaných Gáry navíc pokračuje rozsáhlá těžba dřeva. Odlesňování ničí jejich přirozené prostředí, ale špatně placení úředníci za úplatek vydají povolení k těžbě každému zájemci. Mnoho Gárů, zvyklých na volný pohyb v řídce obydlených lesích, potom prodává svou půdu a stěhují se do odlehlejších oblastí na severu. Proto roku 1977 vznikla Asociace pro kmenové záležitosti. Jejím úkolem je poskytování právní a poradenské pomoci Gárům i jiným kmenům. V malé vesničce za Haluaghatem, nejsevernějším městem pohraniční provincie Mymensingh, jsem se setkal s jejím spoluzakladatelem a prezidentem.
Pan Promode Mankin mě přivítal ve svém rozlehlém domě stojícím uprostřed palmových hájů. Na stěnách jeho kanceláře visí zarámované fotografie, na kterých je zvěčněn v přítomnosti Papeže Jana Pavla II. V roce 1986 se s ním setkal v Dháce jako zástupce bangladéšské křesťanské komunity. Byl také prvním nemuslimským poslancem v bangladéšském parlamentu, kde se významnou měrou zasadil o zlepšení životních podmínek etnických menšin. “Vím, co si vy Evropané často myslíte o misionářích, kteří lidem vnucují svou víru,” říká Mankin, “ale faktem je, že místním kmenům jejich příchod nepochybně prospěl. Například postavili školy skoro v každé zdejší vesnici. Malí Bengálci už od útlého věku dřou na poli, naše děti si ale vždycky najdou alespoň trochu času na školu a mohou se tak později lépe uplatnit.” Jeho slova potvrzují i statistiky. Zatímco mezi bengálskou populací je asi 70 procent negramotných, u Gárů je to jen 20 až 30 procent.
Přes stoleté působení misionářů si však mnoho Gárů zachovává svou víru v tradiční animistické kulty, uctívání duchů předků, přírodních sil a božstev. Kromě nejvýznamnějšího boha-stvořitele Tatary Rabugy uctívají Gárové mocné živly a duchy: déšť (Norečire-Kimorbeokre), slunce (Salžong), měsíc (Susime), hvězdy (Naringo-Nadžingo), hrom (Goera), bohy rýže (Misiagrang-salžong-song-gitang), ochránce mrtvých (Nawang) a další božstva. Život Gárů se točí především kolem zemědělství, a tak většina obětí padne hlavně za naději na dobrou úrodu. Když se opozdí deště nebo jsou pole naopak ohrožena záplavami, uspořádají Gárové nákladné obřady, aby si přírodu náležitými obětinami usmířili. Když se ve vesnici objeví nakažlivá nemoc, lidé ji musí zastrašit a vyhnat. K tomu účelu dva muži přivážou na dva provazy kozu nebo opici, kterou pak vodí do každého domu. Obyvatelé stavby přitom zvenčí bouchají do zdí, aby tak vyhnali všechny zlé duchy. Nakonec zvíře odvedou na kraj osady, tam je zabijí a nabodnou na bambusovou tyč. Mršina má potom chránit vesnici před nemocemi a divokými zvířaty z lesa.
Gárové se dělí na šest hlavních klanů, přičemž muž se nesmí oženit se ženou ze svého vlastního klanu. Kvůli tomuto vzájemnému míšení nejsou mezi jednotlivými klany žádné větší rozdíly. Po svatbě je to muž, kdo se stěhuje do rodiny nevěsty. Gárové jsou totiž tradiční matriarchální společnost. Hlavní slovo v rodině má žena a i majetek se dědí po ženské linii. “Mně se to taky moc nelíbí,” směje se pan Mankin, “ale je to silně zakořeněná tradice, takže s tím nic neudělám. Říká se, že lidstvo vzešlo ze ženy, a ta se proto považuje za nadřazené stvoření.”Matriarchální systém má však význam pro všechny rodiny, které jej dosud uznávají. Bengálští muži si totiž často berou dívky z etnických kmenů jen proto, aby získali půdu, která je pro mnohé Bengálce z nížin tak těžko dosažitelná. Svou manželku muslimové obvykle donutí přijmout islám. Když se s ní potom muž rozvede, připadne mu většina majetku včetně domu a ostatních pozemků. V matriarchální rodině však žena málokdy konvertuje k manželovu náboženství a přísluší jí i případné dědictví. Proto se Mankin a jeho organizace snaží zachovat svou společnost alespoň takovou, jaká dosud je.prosinec 2000
