Snad každý z nás si dovede živě představit pravého anglického gentlemana. Tmavý oděv, tvrdá buřinka, vycházková hůl a v koutku úst dýmka. Anglická tradice a důstojnost opustily břehy království a postupně dobyly Evropu i ostatní svět. Kuřáky dýmek byli i mnozí slavní lidé.
Patřili mezi ně třeba Schiller, Beethoven, Bismarck, Washington, Bedřich Veliký, A. Conan Doyle, Albert Einstein, ale i taková rozporuplná osobnost jako J. V. Stalin.
“…Ten, kdo bere do zubů dýmku,
musí mít nejvznešenější vlastnosti:
chladnokrevnost vojevůdce,
mlčenlivost diplomata
a klid falešného hráče.” Ilja Erenburg
Dýmky porcelánové jsou sice pro kouření naprosto
nevhodné, neboť nevstřebávají vzniklý dehet,
ale zase vynikají estetickou krásou a rozmanitostí. Dýmky jsou něco, co jejich kuřáci a sběratelé už po staletí obdivují. Jejich krásné ladné tvary, které mnohdy připomínají svými svůdnými liniemi překrásné ženy, dokáží okouzlit i ty, jež je nikdy nekouřili. Zamyslete se nad sebou, a ruku na srdce. Kdo z nás mužů se o kouření dýmky nikdy nepokusil? Vydrželi však jen málokteří. Ti, co to vzdali, nemohli poznat, že kouření dýmky je nadřazeno všem ostatním kuřáckým požitkům. Přes veškeré blouznění o modravých oblacích dýmu je kouření dýmky velice obřadná záležitost. Dýmky nemohou kouřit lidé těkaví a nervózní. Z dýmek, tak jako z jejich majitelů, čiší klid a pohoda. Je jim lhostejný uspěchaný a bláznivý svět.
“Indiáni objevili kouření, které je
největším vynálezem a jediným
kulturním pokrokem od počátku světa.” Victor Auburtin Tento výrok zní na konci 20. století, v době, kdy velká většina zemí světa bojuje proti kouření, asi poněkud groteskně. Přesto ještě podstatná část lidstva kouří a elitou mezi kuřáky jsou právě milovníci dýmek. Dýmka totiž chutná lépe než všechno ostatní. Lépe než viržinka, cigarety, a dokonce lépe než doutník. Tak proč mezi sebou potkáváme tak málo jejich vyznavačů? Důvod je poměrně prostý. Je to netrpělivost, která způsobuje, že většina těch, kteří se o to pokusí, to po krátkém čase vzdá. S dýmkou se totiž musí zacházet jako s láskou na první pohled, ale o kterou je potřeba urputně bojovat, aby se z ní stala žena na celý život. Dýmka, tak jako spolehlivá žena, je nejlepší zbraní proti stresu a spěchu. Dýmka vás donutí ke klidu a rozvaze. Každá dýmka se kouří poměrně velice dlouho. V průměru tak kolem jedné hodiny a navíc musíte mít kolem sebe řadu speciálních nástrojů, které se používají během kouření a po jeho dokončení i k čištění. S dýmkou si musíte rozumět. Musíte se s ní mazlit a chovat ji jako v bavlnce. Jenom tak se vám odvděčí a nesežehne váš jazyk a ústa horkým a štiplavým dýmem. Dýmka, zrovna tak jako náročná žena nebo milenka, si žádá neustálé pozornosti. Nechci zde na tomto místě řadit kuřáka dýmek do kategorie Casanovů a záletníků. Myslím si, že velká většina jich tam nepatří už jenom proto, že jejich láskou jsou dýmky a množství jiných náročných vztahů by jim prostě notně komplikovalo život. Kuřák dýmky totiž nemůže mít jen jednu jedinou, byť sebelepší a nejkvalitnější dýmku, a to z jednoho prostého důvodu, že si ji nemůže zapálit, pokud úplně nevychladla. A tak i člověk racionální a spořivý musí mít nejméně čtyři dýmky. Ale to se stává jen málokdy. Opak je pravdou. Dýmka, to je vášeň! Dýmka je sama o sobě věc krásná. Vždyť existuje tolik nádherných tvarů, značek a jmen, že už jen při jejich vyslovení kuřák slastně sní. Taková správná Bentka, Billiard, Dublin, Buldok nebo Stand-up-Poker dokáží s kuřákem pořádně zatočit. To jsou však pouze názvy všeobecné, týkající se klasických tvarů. Ale vyslovení jmen světoznámých výrobců, jako třeba Dunhill, Parker, Peterson, Vauen, Savinelli nebo Chacom, vyvolává mrazení v zádech, třes rukou a často dlouhé, bezesné noci. A tak, jak jde čas, zasteskne se vám po změně a nové dýmce jejíž nákup vám přinese tolik potěšení a radosti. Pak přijde období námluv a zakuřování, kdy se spolu důvěrně seznámíte a stanou se z vás přátelé na celý život. Kuřáci dýmek to v žádném případě nemají jednoduché, protože tento rituál se několikrát do roka opakuje. “Uznávám pouze vodní dýmky
Indů a Peršanů. Pokud jde o hmotné
požitky, jsou nám Orientálci
jednoznačně nadřazeni.” Honoré de Balzac DÝMKY Z VŘESOVCE V současné době většina kuřáků dává přednost dýmkám vyrobeným z kořene vřesovce neboli bruyére, který roste především ve Středomoří. Dřevo jeho kořene v sobě spojuje všechny vlastnosti, které jsou žádoucí pro výrobu kvalitních dýmek. Je tvrdé, hustě žilkované a odolné vůči vysokým teplotám. Zároveň si však zachovává sací schopnost, a tak se snadno vyrovnává s tabákovým kondenzátem. Dýmky se vyrábějí i z jiných dřevin, ale ty postrádají odpovídající kuřácké vlastnosti a ani jejich řemeslné zpracování nepatří k nejlepším. A jak taková dýmka z vřesovce vzniká? Na samém počátku se nachází blok dřeva z kořene. Nejkvalitnější jsou staré až 80 let. Blok se očistí od hlíny a výhonků a uloží do speciálního příkopu, ve kterém je neustále zavodňován. Potom se tyto bloky rozřežou na části zvané ébauchony, na kterých už lze rozpoznat žilkování dřeva, a mohou se roztřídit podle kvality. Než dojde k vlastnímu zpracování “ébauchonů”, musí se dvanáct hodin vyvářet, aby se z nich odstranila pryskyřice a usmrtily ještě žijící klíčky. Potom se materiál musí ještě dalšího půl roku sušit, než může být dále zpracován. Podíl práce lidských rukou při výrobě dýmek je stále vysoký, což se samozřejmě odráží i v jejich ceně. Čím je dýmka individuálnější a dokonalejší, tím je její cena vyšší. Na závěr výrobního procesu se dýmky buď lakují k zachování přírodního stavu, nebo se pod vysokým tlakem pískují. Potom se ještě moří a leští. Pokud se týče náustku, prosadil se v současné době převážně parakaučuk, což je tvrdá, lisovaná guma. Je to materiál hygienický, odolný, a přesto příjemný v ústech. DÝMKY Z MOŘSKÉ PĚNY Dýmky z mořské pěny jsou jediné, které mají právo “briérce” konkurovat. Pěnovka se stala populární v 18. století, kdy byl tento materiál dovezen z Turecka. Jedná se o měkký minerál, hydrosilikát magnezia, který je podobný hlíně, na vzduchu tuhne a dá se bez problému zpracovávat. Jejich chuť však postrádá individualitu, protože jim chybí originální příchuť vřesu. Důvod, proč nenašly širšího uplatnění, je v jejich křehkosti. Mají povrch, který je velice citlivý na dotek a je na něm vidět každý škrábanec. Pokud vám pěnovka nešťastnou náhodou upadne na zem, rozletí se na tisíce kousků. VODNÍ DÝMKY Vodní dýmky, o kterých se tak pochvalně zmiňuje Balzac, jsou velice rozšířené v zemích Středního východu, kde se nejznámější z nich nazývají nargilé. V evropských zemích nenašly širšího uplatnění. I tyto dýmky mají však svůj rub a líc. Je celkem logické, že systém vodní dýmky poskytuje velmi chladný a čistý dým, neboť kouř prochází čirou nebo parfémovanou vodou. Na druhé straně je to systém těžko přenosný a vyžaduje odbornou instalaci. Dalším problémem je, že tabák se musí udržovat v doutnajícím stavu kouskem žhavého uhlíku. A ten nemusí být vždy po ruce. Z vlastní zkušenosti vím, že v kavárnách těchto zemí existují jakési erární dýmky, které si kuřáci propůjčují za mírný poplatek, a pouze výměnný náustek nosí s sebou. A nakonec. Celý systém se velice obtížně čistí. Jestli přesto chcete vodní dýmku vlastnit, kupte si perskou. Prý jsou nejlepší. DÝMKY PORCELÁNOVÉ Mezi velice známé dýmky se řadí i dýmky porcelánové. Vynikají svou krásou a někdy jsou až kouzelně kýčovité, pomalované alegorickými výjevy, ženskými hlavami, lesními výjevy divoké zvěře a dokonce i erotickými scénkami. Jediné, k čemu se však hodí, je sběratelství, protože tato dýmka dokáže neuvěřitelně zdevastovat váš jazyk a patro. Je pro to celkem logické vysvětlení. Porcelán nevstřebává žádný tabákový kondenzát a dýmka se velice rychle přehřeje. Proč dosáhly v minulých staletích takové obliby, je záhadou. “Není nic, co by se vyrovnalo tabáku.
Je vášní ctihodných lidí,
a kdo se bez něj obejde, není hoden žít.” Jean Baptiste Moliére Vyrábějí se dýmky i z dalších materiálů. V minulosti bývaly velice rozšířené dýmky tvarované z hlíny a pak vypalované v pecích. Vyrábějí se i dýmky kovové nebo z kukuřičného klasu. V Americe se vyrábějí dokonce z umělé hmoty. Všechny mají některé dobré stránky, ale mnohem více negativních. Žádné však nedokáží konkurovat dýmkám vyrobeným z kořene vřesu bílého. TABÁK Názor slovutného dramatika jistě nemusíme brát za bernou minci. Doba se změnila a názory na tabák jsou v současnosti opačné polarity. Přesto se tabák pěstuje a ještě asi poměrně dlouhou dobu bude zpracovávat. Kuřáci dýmek by si bez něho nedokázali život představit. Nehodlám vás unavovat dějinami ani způsobem pěstování a výrobou tabáku, která dosáhla téměř dokonalosti. Na trhu je k dostání mnoho jeho druhů. Slova jako flake cut, cavendish nebo ready rubbed znamenají různé sorty a jsou velice informativní pouze pro zasvěcené. Tabákové směsi se nyní vyrábějí ve dvou základních verzích, a to Latakia založená na bázi lehkých orientálních tabáků a Burley, která tvoří její hlavní část a je doplněna lehkým tabákem Virginia. Tato směs bývá často velice silně aromatizovaná. Tyto dva směry zahrnují ovšem stovky směsí a každý kuřák dýmky si může vybrat podle svého gusta. “Mám pocit, že díky tabáku procitla
Anglie z dlouhého spánku.
Lidé, kteří se doposud bavili jen
o omezených domácích záležitostech,
si vložili dýmku do úst
a stali se z nich filozofové.” Sir James Barrie SBĚRATEL Pan Leander Osztényi, který pracuje jako ředitel firmy LEANDER 1946 a. s., porcelán Loučky, je i vášnivým a dlouholetým sběratelem dýmek. Pro jeho neustálou zaneprázdněnost však trvalo poměrně dlouho, než jsem byl schopen si s ním domluvit schůzku. Teprve jednoho červencového dne jsem seděl u něho v kanceláři obklopen desítkami dýmek, které jsou však jen skromnou částí jeho rozsáhlé sbírky. A tak první otázka byla celkem jednoduchá. Jak jste se ke sběratelství dýmek dostal? Každý sběratel má určitý životní bod, který změní jeho život. U mě to bylo v roce 1961, kdy jsem navštívil v Budapešti jednoho svého příbuzného, který byl velmi vážený a bohatý pán. I za minulého režimu vlastnil několik lékáren a patřil k maďarské aristokracii. Měl také rozsáhlou sbírku dýmek a mnohokrát jsme si o nich povídali. On k nim měl neobyčejně krásný vztah, a tak jsem se pomalu seznamoval s rituálem dýmek, jak se k nim chovat, jak o ně pečovat, jak je ošetřovat. Tam jsem také okusil poprvé slast jejich kouření. Když jsem odjížděl, dostal jsem od něho darem jednu dýmku, kterou zakoupil už v roce 1937 v Londýně. Byl to pro mě důležitý moment a dodnes mám dýmku ve své sbírce. Na základě jeho rad jsem koupil několik dalších dýmek. Když jsem po krátké době zjistil tu ohromnou rozmanitost, členitost a všechny ty možnosti, které v této oblasti sběratelství skýtá, začal jsem to brát vážně. Počátky mého sběratelství spadaly do nešťastné doby a pohlíželo se na ně spíše jako na podloudnickou nebo překupnickou činnost. Kolik v té době dýmky stály? Cenové rozpětí bylo poměrně veliké. Ale v 70. letech už vznikaly první burzy a na nich se daly zakoupit velice kvalitní dýmky. Tak například klasickou Petersonku s bílým puntíkem se dalo pořídit už v rozpětí 100 až 200 korun. A to byla v té době velice hezká dýmka. Sedmdesátá léta zaznamenala ve sbíraní a kouření dýmek rozmach. Zasloužil se o to především Waldemar Matuška, který ve filmu DÝMKY hrál hajného sbírajícího dýmky. Ale mělo to poměrně krátké trvání. To znamená, že i sběratelství prochází určitými obdobími vzestupu a poklesu? Samozřejmě, že sběratelství prochází určitými fázemi. K největší degradaci došlo v době, kdy se Němci začali zajímat o naše vojenské náměty na porcelánových dýmkách. Tyto dýmky, které nebyly lepší než kterékoli jiné třeba s výjevy z mysliveckého života, se dostaly v průběhu krátké doby na mnohonásobně vyšší hodnotu. Tyto tržní vlivy působí sběratelům značné potíže. Jak jste si svou sbírku organizoval? Po určité době mně bylo jasné, že si sbírku musím nějakým vhodným způsobem rozdělit. Jsou určitá oficiální kritéria, ale i tak je to vždy velice individuální záležitost. Já jsem se soustředil na to, abych si vytvořil určitou kolekci. Například v dýmkách pěnovkách jsem chtěl mít zastoupenou pěknou řezbářskou práci vídeňskou, budapešťskou a pražskou. Potom jsem tam chtěl mít několik rarit, které buď zpracováním nebo místem původu mají svou hodnotu. Dostal jsem se například čirou náhodou k doutníkové špičce Ferdinanda d’Este. Seznámil jsem se s jedním starým pánem, který u Ferdinanda d’Este pracoval jako zahradník, a ten mu jednou v rozmaru špičku daroval. Že je to špička skutečně originální, lze doložit dobovou fotografií, na které Ferdinand d’Este drží tuto špičku v ruce. Ne ve všech případech se podaří původ tak jednoznačně prokázat. Jak se tak na vás dívám, tak kouříte cigarety. Kouřil jste je už předtím, než jste začal kouřit dýmku? Ne, nekouřil. Začal jsem je kouřit až mnohem později. Já jsem vlastně kuřák cigaret. Dýmku kouřím jen příležitostně a vždy s nějakou tou důstojností, která k dýmce patří. Kuřáci dýmky, jací jsou to lidé? U dýmek je zajímavé to, že nepatřily nikdy jen k určitým společenským vrstvám, ale přesto byly dýmky vždy citově a duševně odlišné. Já si myslím, že švec, který vyráběl boty, nebyl žádný aristokrat, nýbrž obyčejný chudý člověk, ale ta určitá dýmka k němu patřila a její kouření bylo pro něho určitým odreagováním a odpočinkem. Podobné to bylo i s dalšími profesemi, výrobci nábytku, truhláři, kováři nebo námořníky. I když to byli lidé prostí, všichni byli podle mého názoru osobnostmi, protože i ti nejobyčejnější lidé dokázali dýmku velice uctivě kouřit. Já v dýmce vidím nejen propojení společenského postavení, ale i osobnosti člověka. Ať už je kuřákem dýmky kdokoliv, od řemeslníka přes umělce a politiky, je to člověk, který je svým způsobem zajímavý duševně. Jakým dýmkám dáváte přednost? Máte některou oblíbenou značku? O volbě dýmky se velmi hodně mluví. V některých specializovaných obchodech se kupují před zrcadlem, aby člověk viděl, jak mu která dýmka padne. Třeba člověk silný a zavalitý může kouřit velkého čibuka. K takové vizáži se to hodí. Velký čibuk ovšem nebude dobře sloužit člověku štíhlému a šlachovitému. Ten bude muset volit dýmku štíhlejší a delší. Je to podobná situace jako při výběru psa. Jeho majitel si vždycky nějak podvědomě vybírá rasu, která se mu podobá. Já osobně jsem ve výběru dýmek velice konzervativní a dávám přednost absolutní kvalitě. Pokud se značky týče, inklinuji k Proseči, protože k nim mám dlouhodobou vazbu. Jejich dýmka je pro mne jakousi nostalgií. Tvrdím, že když je prosečská dýmka materiálově dobře vybraná a řemeslně perfektně zpracovaná, může se kvalitou rovnat třeba Dunhillce. Přitom bude cenově několikanásobně levnější. Mám i kolekci Petersonek, které jsou jedny z nejlepších. Já se vždy při výběru dýmky snažím, aby jádro kořene bylo vespod a od toho se rovnoměrně rozšiřovaly kruhy v pravidelném obrazci. Tak vzniká i správná estetická hodnota. Z jakých materiálů se dýmky vyrábějí? Základní jsou čtyři. Porcelán, mořská pěna, bruyére a dřevo. Vyráběly se i dýmky hliněné, ale ve sběratelství se netěší oblibě, protože se vesměs jednalo o velmi jednoduché a laciné dýmky. Přesto byly ke kouření vhodné, neboť je to velmi porézní materiál, který snadno dokáže nasáknout dehet. Jsou však velice křehké a nemají dlouhou trvanlivost. Jedním z prvních materiálů, z nichž se dýmky vyráběly, bylo dřevo. U nás se proslavili především prosečtí řezbáři. Na všech těchto dýmkách je patrný individuální styl jednotlivých tvůrců. Motivy jsou především vesnické nebo lovecké výjevy a různá zvířata. K výrobě těchto dýmek patří neodmyslitelně i prvek lidového řezbářství. Jako materiálu se používalo ponejvíc lipové a višňové dřevo. Jsou to dýmky, mající jistou nostalgii. Speciální kapitolou je výroba dýmek z kmene vřesovce, bruyére, ze kterého se v současné době vyrábí velká většina kvalitních dýmek. Mořská pěna je malým zázrakem v dýmkařství. Je to velmi vhodný materiál ke kouření dýmky. Na jejich hlavičkách lze vidět, až do jakého detailu se dá mořská pěna zpracovávat. Také se pozná, jak hodně se z nich kouřilo. Materiál, který byl původně krémově bílý, dlouhodobým kouřením postupně ztmavne. Porcelánové dýmky bývaly ještě před první světovou válkou velice oblíbené, ačkoli je porcelán jako materiál pro dýmku absolutně nevhodný. Oblibou určitě bylo tvarové řešení a jejich rozmanitost. Jako motiv posloužily myslivecké výjevy, různá zvířata, sličné děvy a v době národního obrození převažovaly motivy husitů nebo praotce Čecha. Velmi zvláštní kapitolou jsou dýmky, ze kterých se nekouří tabák. Můžete nám o nich něco povědět? Jsou to dýmky opiové. Pochází především z Číny a Turecka, ale s jejich výrobou a kouřením se lze setkat v mnoha jiných zemích. Tyto dýmky se skutečným dýmkám podobají jen zhruba, a to především troubelí a někdy i tvarem hlavičky. Prošly dlouhou historií a jsou určitě vývojově starší než tradiční dýmky tabákové. Existuje mezi nimi velká různorodost od velice jednoduchých až po složité ornamentální a stříbrem zdobené. Některé jsou vyrobeny ze slonové kosti. Mají jenom velice malý otvor pro náplň. Jejich kouření je ovšem stylově odlišné od dýmek tabákových. Opium se vždy míchá s nějakou jinou směsí. Je to samozřejmě droga a výsledné pocity jsou ovšem odlišné. Opiový kouř je velmi silný a štiplavý. Proto existuje i mnoho variant opiových vodních dýmek, které kouř chladí a zjemňují. K těmto dýmkám také patří různá speciální nářadí a pouzdra. Jelikož se vždy jedná o individuální práci, je i používaný materiál velice různorodý – od kovu, dřeva až po slonovinu. Jejich ceny často několikanásobně přesáhnou hodnotu i těch nejkvalitnějších značkových dýmek.
