Zástup na jižní straně sedla neměl konce. Vlnil se jako obrovský had ve skalnatém labyrintu vysokohorského údolí. Hnědé pruhy na jeho hnědém těle tvořily za sebou seřazené karavany tisíců jaků z celého Dolpa. Had se sunul po serpentinách horského chodníku a ustal v pohybu jen za účelem, aby si mohli plně naložení jakové vydechnout. Postávali s vyplazenými fialovými jazyky a někteří se třásli námahou. Svým divokým vzhledem, malou hlavou a dlouhou hustou srstí připomínali pravěké kolosy. Nad nimi poletovaly výkřiky honců, kteří se snažili přinutit zaostávající zvířata k pochodu. Chraplavý dech jaků se v horském sedle mísil s třepotem modlitebních praporků, cinkotem zvonečků koní a radostnými výkřiky lidí. Se slovy „so, so lha gjalo – nechť zvítězí bohové“, a přihozením kaménku na velkou kamennou stúpu oslavovali dosažení sedla.
Khung-la je jedno z mnoha sedel v hlavním himálajském hřebeni, je nejvyšším bodem staré obchodní cesty mezi oblastí Dolpo na severu Nepálu a Tibetem. Pro Dolpo-pa, jak se obyvatelé Dolpa nazývají, byl tento horský chodník vždy nejdůležitějším spojením s okolními oblastmi v Himálaji. Dolpo, řídce osídlená vysokohorská krajina poblíž čínské hranice na severu Nepálu, patří k nejodlehlejším oblastem v Himálaji. Dolpo ohraničují vysoké horské masivy s těžko průchodnými sedly a v zimě je celá oblast po čtyři měsíce nedostupná. I díky tomu Dolpo zůstalo netknuto civilizací. Dodnes představuje tibetskou enklávu v převážně hinduistickém Nepálu s jedinečnou kulturou a zvyky, které se ani během staletí nezměnily. Způsob života lidí zde určují přírodní zákony, nepříznivé klimatické podmínky a nutnost zabezpečit obživu pro dobytek.
BOJ O PŘEŽITÍ
Téměř celý rok připomíná Dolpo vysokohorskou poušť a jen během letních měsíců se monzunové mraky přetlačí za hřebeny horských masivů Dhaulagiri a Kanjiroba, což přináší mírné srážky. Na vysoko položených lukách roste čerstvá tráva a místní lidé tráví se svými stády jaků a ovcí čtyři měsíce na salaších. Tou dobou připravují zásoby másla a sušeného tvarohu na dlouhou zimu. V září se kvůli začínajícím mrazům a nedostatku pastvy stahují pastevci do nižších poloh. Začátkem října sklízejí úrodu. Pěstují vysokohorský ječmen, brambory, luštěniny a dva druhy salátu. Jejich pole i výnosy jsou však malé a samotné zemědělství by nestačilo k obživě, proto jsou tito lidé odjakživa odkázáni na obchodování se sousedními oblastmi.
Před okupací Tibetu přešli vždy začátkem zimy se stády jaků přes khungské sedlo na tibetskou plošinu, zaplatili za pastviny a nechali svá stáda v Tibetu přezimovat. Jinak by dobytek v jejich vesnicích v úzkých údolích v zimě zahynul hladem. V červnu vyměnili s tibetskými nomády část úrody ječmene za sůl, a když roztál sníh ve vysokých sedlech, vraceli se nazpět do Nepálu. Sůl potřebovali nejen pro svou spotřebu, ale hlavně na prodej do oblastí ležících jižně od Dolpa, obývaných Nepálci. Výměnný obchod měl dlouhou tradici a sůl ze solných jezer na severu Tibetské náhorní plošiny byla žádaným zbožím v Himálaji.
Dnes je všechno jinak. Číňané zakázali přezimovat v Tibetu a uzavřeli hranici Tibetu s Čínou a Nepálem – s jedinou výjimkou. Obyvatelé Dolpa mohou v červnu přijít do Tibetu a zúčastnit se výměnných obchodů s tibetskými nomády. Na tržišti v Kjatu mohou nakoupit i potraviny a jednoduché průmyslové výrobky. I když se po sedmi dnech musejí vrátit do Nepálu, je to pro ně jedna z nejdůležitějších událostí roku.
KARAVANY
Sedlem procházela pestrá směsice lidí – lakomí obchodníci z údolí Bandzangu pověstní tím, že pro cizince nemají ani misku čaje zadarmo, ctění lamové z nyingmanské školy tibetského buddhismu, kde se vlastnictví klášterů i titul lama dědí z otce na syna, mniši vyznávající bön – směs původního tibetského animismu a buddhismu, ženy s velkými stříbrnými ozdobami na hlavách a chudobní sedláci z Nangkongu, kteří neměli tažná zvířata a celý náklad museli nést ve velkých nůších. Mladí muži jezdili obyčejně na koních a doprovázeli karavany jaků.
„Dro, dro – pospěšme si,“ pobízel mne Cevang a nervózně se rozhlížel. Byl vůdcem karavany z vesnice Karang a stádo, za které byl zodpovědný, už scházelo na druhé straně sedla. Rychle jsem si nalíčil obočí a oční víčka načerno a tvář si natřel maskovacím krémem. Na ruce jsem přidal trochu popela, aby vypadaly jako ruce místních, kteří každý den rozdělávají oheň. Výsledek byl uspokojivý a Cevang souhlasně přikývl hlavou. Nasadil jsem si paruku s dlouhými černými vlasy a do copu mi Cevang zapletl tundzab – červenou ozdobu, kterou nosí všichni chlapi v Dolpo obtočenou kolem čela a týlu. Potom jsem si oblékl čubu – tibetský kabát se strašně dlouhými rukávy, a jak bývá zvykem, pravou ruku a rameno jsem nechal volné. V pase podkasaný kabát vytvořil na levé straně hrudi velkou kapsu. Do ní jsem ukryl zrcadélko, hnědý krém, fotoaparát a pár drobností. Nakonec jsem podle tibetského zvyku položil kousek ovoce jako obětinu na vrchol pyramidy, aby mi bohové zůstali příznivě nakloněni, a ilegálně jsem překročil čínsko-nepálskou hranici.
Před odchodem jsme seděli ve stínu na verandě Cevangova domu a vymýšleli společnou strategii. Byl příjemný podvečer. Slunko pronásledovalo cáry monzunových mraků po azurové obloze a jejich obrovské stíny se lenivě převalovaly údolím, nazývaným Nangkong. Jako vrásky na starcově tváři se řadily za sebou strmé srázy s hlubokými příkopy a nahé, erozí rozbrázděné horské svahy se na obzoru tyčily k zasněženým štítům hor. Domy byly roztroušené po úzkém údolí. Jejich hrubé zdi a ploché střechy s poskládaným rákosem, sloužícím v zimě jako nejlepší palivo, spolu s koňmi a ovcemi pasoucími se na svahu nad vesnicí vytvářely dokonalou atmosféru klidného podvečera. Kolem domů se terasovitě rozkládala políčka obklopená zavlažovacími kanály, vodou z rezervoárů zásobovaných z horských potoků. Jejich svěží zeleň ostře kontrastovala s okrově šedivým tónem okolní krajiny. Přístupové cesty do vesnice chránily čorteny – červenobílé sakrální stavby, které měly chránit domovy lidí před zlými duchy. Jaci stáli ve dvoře a spokojeně bučeli, když jim Cevang věšel na rohy červené ozdoby. Já a ostatní členové karavany popíjeli na terase čang – ječmenové pivo – a už několik hodin jsme přemýšleli nad plánem, jak bych mohl doprovázet karavanu do Tibetu. Situace nebyla jednoduchá. Na čínské území mohli vstoupit pouze z Dolpa pocházející občané Nepálu, ale horský chodník přes khungské sedlo nebyl z nepálské strany kontrolován a překročení čínské hranice bylo bezproblémové. Těžkosti nás čekaly až na tábořištích v Tibetu, příležitostně kontrolovaných čínskou policií.
„Lidé z Dolpa nejsou zrádci, neudají tě,“ povídal Cevang, „ale Tibeťanům se nedá důvěřovat. Mnozí z nich spolupracují s čínskou policií a na širokém prostranství, kde nejsou stromy ani domy, se nemáš kde schovat.“
S tím jsem počítal. Navrhl jsem možnost přestrojení a před Tibeťany hrát němého, aby podle mé slabé tibetštiny nepoznali, že jsem cizinec. V nejhorším případě jsem měl v zásobě svůj pas s platným čínským vízem.
OBCHODOVÁNÍ PŘI JEZEŘE HUNDUNG-CO
V Tibetu se mi naskytl úplně nový pohled. Úzká údolí a strmé horské hřebeny přešly do nekonečných dálek Tibetské náhorní plošiny. Po čtyřech hodinách pochodu od khungského sedla jsme postavili stan na břehu jezera Hundung. Ráno jsem se probudil časně, ostatní členové karavany ještě spali zachumlaní v ovčích kožešinách. Uprostřed stanu čadil oheň a Cevang se vsedě modlil. Jeho do půli pasu obnažené tělo se kolébalo v rytmu zvláštních melodických zvuků, přecházejících často do hlubokých tónů. Občas prohrábnul oheň a přiložil jačí trus. Když voda vřela, odlomil kousek z cihly lisovaného čaje a nechal ho povařit, dokud se čajové stonky neusadily. Potom přidal hrstku soli a máslo. Byl to nejhorší zelený čaj, který Číňané považují za odpad, ale Tibeťané oceňují jeho hořkou chuť. Pobízel mne mezi odříkáváním modliteb a jako pozorný hostitel doléval čaj podle tibetského zvyku do nedopitých misek. Slaný máslový čaj se našinci těžko polyká, ale pro lidi žijící ve velkých nadmořských výškách je ideálním nápojem.
Dým z okolních stanů kolem jezera zahalil údolí mlhou. Nejmladší členové karavany vyháněli jaky na pastvu do svahu nad jezerem. Cevang se stále modlil. Nikdo ho nevyrušoval, protože měl před sebou důležitý den. Modlil se až do příchodu tibetských obchodníků se solí. Pozdravili se starým nomádským tibetským pozdravem – vzájemně se dotkli čelem. Následující hodiny trávili všichni ve stanu. Pili čaj a klevetili o všem možném, pokoušejíce se skrýt vlastní nervozitu. Po obědě Cevang otevřel bandasku čangu a požádal vůdce Tibeťanů, aby mu ukázal sůl.
„Není nejčistší,“ řekl zadumaně a pomalu se přehraboval v nabízeném pytli se solí. „Deset měřic ječmene za dvacet měřic soli, souhlasíš?“ začal smlouvat. Tibeťan se zamračil a nesouhlasně pokývl hlavou.
„Představoval jsem si deset měřic za deset měřic.“
„To je nesmysl,“ pousmál se Cevang, „ale protože s tebou obchoduji již roky, stačí mi osmnáct!“
Tibeťan znovu zavrtěl hlavou. „Víš, jaké nám Číňané dělají problémy. Za každý pytel musíme platit daň, měsíce jsme na cestách, a ty mi nabízíš méně než minulý rok. Moji chlapi mě zabijou, ale na dvanáct měřic je mohu přemluvit.“
Cevang dolil čang do nedopitých misek. „Ta sůl není tak dobrá jako jiná léta. Nemohu jít pod sedmnáct měřic soli za deset měřic ječmene.“
„To je hloupost,“ odpověděl Tibeťan. „Sůl je pořád stejná, ale tvůj ječmen nestojí letos za nic. Když nesouhlasíš se čtrnácti měřicemi, prodám jinde…“ Tibeťan předstíral, že je na odchodu.
„Počkej!“ Cevang ho chytil za ruku a přinutil sednout. „Nebuď citlivý jako baba. Ustupme oba. Dohodněme se na šestnácti, to je férová cena. Taková byla i loni.“
„Pro mě je to málo,“ řekl Tibeťan rozhodně. „Letos je všechno dražší. Nemohu ti dát víc než patnáct měřic soli, i kdybys mi byl bratrem. Věř mi. Šestnáct ku deseti nedostaneš letos od nikoho.“
Cevang tušil a věděl, že nemá na vybranou. Podali si ruce, čímž přijal Tibeťanovu nabídku. Potom seděli na bobku nad pytli a odpočítávali měřice, dokud měl Cevang ječmen.
„Nepálci tlačí na druhé straně ceny dolů lacinou solí z Indie a vy nám prodáváte čím dál dráž. Jak dlouho to máme vydržet?!“
Tibeťan pokývl hlavou. „Vším jsou vinni Číňané. Odvážejí ji na nákladních autech někam do Číny. Nám zůstává málo a za tu trochu musíme platit poplatky. Je to na houby. S Číňany se nedá dohodnout.“
Cevang byl rozladěn a rozhodl se udělat poslední pokus. „Medicínu nekoupíš?“ Otevřel dlaň plnou zvláštních sušených útvarů – jarca gumbu. Tibeťan si je se zájmem prohlížel. Vypadaly jako vysušené larvy, jimž ze zadečku vyrostl dlouhý trn. Jarca gumbu je v přírodě ojedinělou symbiózou živočicha a rostliny, konkrétně hmyzu a trávy. Vyskytuje se na slunečních stráních Himálaje ve výškách nad 4000 metrů a začátkem léta, během aktivní periody larvy žijící v zemi, je možné ji rozpoznat podle neustálého pohybu travnatého výhonku, který je s ní pevně spojený. Obyvatelé Himálaje ji považují za účinné afrodiziakum.
„Kolik chceš za kus?“ zeptal se Tibeťan.
„Sto rupií.“
„Sto rupií? Ty ses zbláznil!“ zvolal Tibeťan a své překvapení zdůraznil teatrálním gestem.
„Nezbláznil. Letos jich nebylo mnoho. V Káthmándú stojí kilo 5000 rupií, ve Lhase 8000. Ať mě bohové potrestají, jestliže nemluvím pravdu.“
„To není dobrá cena,“ nedal se Tibeťan.
„Když nevěříš, optej se jinde. Ale pospěš si. Mám posledních dvě stě kusů!“
Tibeťan rozmýšlel. „Dostaneš 500 rupií za všechny, Souhlasíš?“
„Ne!“ klidně odpověděl Cevang. „Buď dáš tisíc, nebo nedostaneš nic. Číňanům je stále můžeš prodat za dvojnásobek.“
Tibeťan zkoušel ještě chvíli smlouvat, ale Cevang neustoupil ani o krok. Nakonec se dohodli.
„Nebudeš litovat,“ řekl Cevang, když obchodní napětí povolilo. „Letos jsou silné. Stačí polovina do čaje, a tvá žena se neovládne. A ty se budeš cítit o dvacet let mladší!“
„Pomáhá to i na žaludek,“ podotkl Tibeťan zahanbeně.
„No, jasně! To pomáhá na všechno,“ usmál se Cevang a sevřel pěst a celým předloktím naznačil obrovskou erekci. Díky „medicíně“ dopadly obchody nad očekávání dobře a všichni se dohodli, že se půjde večer do Kjatu slavit. Před odchodem jsem si ještě upravil svůj make-up. Od nomádů se Cevang dozvěděl, že v Kjatu nejsou žádní policajti, ale pro jistotu jsme se rozhodli v přestrojení pokračovat.
PITKA V KJATU
Kjato byl malý stanový tábor na skalnaté pláni, téměř neznatelný náznak civilizace v nekonečné tibetské dálavě. Od východu k němu vedla polní cesta, po které mohli obchodníci přivážet zboží na nákladních autech blízko k nepálské hranici. Obyvatelům Dolpa, žijícím daleko od moderní civilizace, se tu naskýtala příležitost nakoupit základní potraviny a jednoduché průmyslové zboží. V porovnání s cenami v odlehlých nepálských horách, kde se muselo všechno převážet dlouhými pochody na hřbetech zvířat, čímž náklady na dopravu udělaly z obyčejného zboží nezaplatitelný luxus, se dalo v Kjatu pořídit vše velmi lacino.
Už z dálky jsme uviděli dvě vojenské boudy stojící osamoceně na okraji tržiště. Naháněly mi strach. Ale jak jsem se později dozvěděl, trh teprve začínal a v celém Kjatu nebyl ani jeden policajt.
Napětí posledních dnů z nás opadlo jako uvadlé listí a my jsme postupovali od stanu ke stanu. Všude se opakovala stejná situace. Cevang objednal pivo a stan se zaplnil do posledního místečka, jelikož si mne každý zvědavě prohlížel a pokoušeli se navázat se mnou rozhovor. Hrál jsem němého, ale brzy jsem začal litovat své přetvářky, protože Cevangovo vysvětlení nepůsobilo přesvědčivě.
Se stoupající opilostí se od druhého stanu začalo jeho vysvětlování vylepšovat. U třetího stanu si vymýšlel s takovou přesvědčivostí, že jsem ho začínal obdivovat. U čtvrtého jsem nabyl přesvědčení o své nenápadnosti. V pátém mne objal kolem ramen a pošeptal, že ber – čínské bublinkové pivo – ho dělá stejně šťastným jako rozesmátá mladá žena. Předpokládal jsem, že dá přednost urostlé Tibeťance, která nás obsluhovala. V šestém stanu se přešlo na tvrdé. Naštěstí tam byli Cevangovi známí a on se jim celý čas věnoval. Cestou do dalšího stanu mě chytil za ruku a spiklenecky se zeptal, zda nechci vyzkoušet jarca gumbu. Když jsem pohlédl na dvě urousané padesátileté krasavice, postávající před stanem, nepřipadala mi ta nabídka nejlákavější. Cevang mne stále držel za ruku a já si nebyl jist, zda celou záležitost nehodnotíme rozdílným pohledem. Nakonec jsem se v jednom stanu uložil ke spánku a s úlevou jsem zaznamenal, že si Cevang přisedl k té urostlé Tibeťance.
Ráno jsem měl hlavu jako po výbuchu. Když jsem se postavil na nohy, Cevang už hasil žízeň dalším pivem. Potom se všichni členové karavany rozešli nakupovat zásoby na zimu. Ve všech stanech bylo k dostání stejné zboží: rýže, cukr, keksy, čaj, dva druhy cukroví, prášky na praní, čínské tenisky, bandasky piva a laciná pálenka. Jelikož nakupovali rýži ve velkém množství, dostávali v každém stanu pivo jako pozornost podniku. Raději jsem se vrátil k jezeru, uvařil si konečně normální čaj a rychle zalezl do spacáku. Kolem půlnoci mě probudil dusot koní a vzrušené hlasy.
„Vstávej!“ zatřásl se mnou Cevang, jehož dech páchl pivem. Dozvěděl jsem se, že večer přišli do vesnice čínští policajti a opilí chlapi ze Saldangu jim o mně pověděli. Ráno prý chtějí prohledat všechny stany kolem jezera. Po zádech mi stékal studený pot. Až teprve nyní jsem si uvědomil, jak nezodpovědné bylo mé rozhodnutí jít s chlapy pít do Kjata.
„Musíme se co nejdřív vrátit,“ rozhodl Cevang. „Když tě tu najdou, seberou nám všechno – jaky, sůl, stan, mě zmlátí a už nikdy nepustí do Tibetu. To by byla katastrofa. Chlapi musí za světla osedlat zvířata, naložit pytle a složit stany. My dva vyrazíme před svítáním a na karavanu počkáme v sedle.“
Zbytek noci se mi zdálo o tvrdé pryčně v čínském vězení a už o třetí jsme vyrazili z tábora. Pulz se mi zpomalil, až když jsem viděl modlitební praporky v sedle. Na karavanu jsme čekali dvě hodiny. Cevang s napětím spočítal zvířata i lidi. Nikdo nechyběl. S pokřikem „nechť zvítězí bohové“ zalil kameny pyramidy pivem z láhve. Několik kapek vychrstl k nebesům a na všechny světové strany. Zbytek v láhvi dopil.ROK ZA ROKEM
Po návratu do Dolpa se jakové přemísťují na salaše, kde zůstávají až do konce září, dokud se ve vesnicích nesklidí úroda. Začátkem zimy odcházejí karavany na dlouhou nebezpečnou cestu přes tři vysoká sedla do hor centrálního Himálaje, jihozápadně od jezera Phoksundo, kde vyměňují tibetskou sůl za rýži a kukuřici. V nepálských vesnicích obyvatelé Dolpa přezimují a živí se příležitostnou prací. Na jaře jich část přechází zasněžená sedla, aby se doma mohli věnovat svým políčkům. Do Dolpa se karavany vracejí až začátkem léta, kdy je na horských loukách dostatek obživy pro zvířata. Koncem června vyrážejí do Kjata, aby s tibetskými nomády vyměnili část úrody ječmene za sůl. Tlak trhu nutí obě strany přizpůsobovat se čím dál víc nevýhodným podmínkám, často na úkor tradic. Nedá se odhadnout, jak dlouho ještě zůstanou tato odlehlá údolí osídlena.
