Korálové útesy jsou jedním z biologicky nejproduktivnějších a druhově nejbohatších ekosystémů naší planety. Co do složitosti a druhové rozmanitosti je dostihuje pouze tropický deštný les. Jsou také největšími stavbami, které kdy na Zemi vytvořil živý organizmus. Nejmohutnější útes, velký bradlový australský val, dosahuje délky přibližně 2000 kilometrů a jeho objem je odhadován na šestnáct tisíc kilometrů krychlových.
 … |
Korálové útesy se vyskytují v tropickém a subtropickém pásmu podél celé zeměkoule. Vyskytují se v hloubkách od hladiny do asi padesáti metrů, některé korálotvorné druhy rostou i hlouběji. Nejoptimálnější zóna sahá do hloubky pouhých zhruba sedmadvaceti metrů. Důležitá je čistá, prokysličená voda s minimem sedimentů, proto se nenacházejí například v blízkosti ústí velkých řek. Podstatná je teplota vody ideální je mezi třiadvaceti až pětadvaceti stupni Celsia. V oblastech, kde klesá pod osmnáct stupňů, nerostou.
 mohutný trs větevníku Acropora Palmata |
Dominantními živočichy, kteří se podstatnou měrou podílejí na tvorbě útesů, a podle kterých se i celý ekosystém nazývá, jsou drobní láčkovci z třídy korálnatců (Anthozoa), z nich pak především zástupci řádu větevníků (Scleractinia). Jednotliví drobní polypi vytvářejí obrovské kolonie spojené vápenitou kostrou, jejíž tvar je různý podle jednotlivých druhů. Tisíciletým hromaděním těchto koster z uhličitanu vápenatého vznikají obrovské útesy. Barevná krása korálů je dána barvou organické tkáně, vlastní kostra po odumření korála je u většiny druhů bílá. I ŘASY JSOU DŮLEŽITÉ Na rozdíl od všeobecně rozšířené představy se na tvorbě útesů nepodílejí pouze koráli. Podstatnou roli zde hrají rostliny, konkrétně různé druhy řas. Přímo v tkáních polypů žijí symbioticky drobné obrněnky, řasy, jichž je až třicet tisíc na 1 mm3 polypa, což je přibližně pět procent jeho hmoty. Řasy markantně zvyšují schopnost korálů budovat kostru. Za světla probíhá ukládání uhličitanu vápenatého asi desetkrát rychleji než za tmy, což patrně souvisí s odčerpáním oxidu uhličitého při probíhající fotosyntéze. V kostře korálů žijí ještě další druhy řas. Například řasy vláknité, adaptované na menší množství světla, u nichž není dosud známo, do jaké míry se účastní tvorby korálů. Dále pak ruduchy, vytvářející vápenité stélky s příměsí velmi pevného uhličitanu hořečnatého, a v menším množství řasy zelené a sinice. Vápenité řasy se v některých případech podílejí na tvorbě útesů větší měrou než samotní koráli.
 Equetus Punctatus |
Zdrojem potravy korálů je drobný, ve vodě se vznášející plankton. Energii celému útesu dodává také obrovská biomasa řas, vytvářející fotosyntézou organickou hmotu z minerálních látek. Útes je energeticky zcela soběstačný. Bylo prokázáno, že řasy žijící symbioticky v těle korálů přímo předávají organické látky do jejich tkání. Koráli tak dokáží růst i když pomaleji i bez přístupu planktonu. Obrovská biomasa korálového útesu je potravinovou základnou pro fascinující, neuvěřitelně složitý systém stovek druhů živočichů. Červů, měkkýšů, korýšů, ostnokožců a dalších, v návaznosti na to pak stovek rybích druhů nejrůznějších tvarů a barev, a konečně také velkých dravců murén, barakud a žraloků. Vztahy mezi jednotlivými druhy nejsou jen vztahem dravec kořist. Existují zde i velice složité způsoby spolupráce, například mezi velkými rybami a drobnými rybkami čističi, lovícími v tlamách i mezi žábrami “hostitelů” drobné parazity. Jiná drobná rybka ovšem dokáže napodobit “uniformu” čističů, přiblížit se tak k velké rybě a vytrhnout jí ostrými zuby kousek kůže… FOTOGRAFIE “CHUDÝCH” ÚTESŮ Snímky pocházejí z korálových útesů Karibského moře při pobřeží Kuby a Venezuely. Na Kubě byly pořízeny především v okolí města Trinidad, kde jsou na některých místech typické lemové (pobřežní) útesy, začínající něco málo přes sto metrů od břehu. Mezi vlastní útesovou plošinou dobře patrnou podle tříštících se vln a pobřežím leží laguna, relativně mělká a klidná voda s nesouvislými bloky korálů. Ve Venezuele jsme se potápěli asi sto kilometrů západně od Caracasu. Hřebeny pobřežního pásma Cordiller zde, v blízkosti národního parku Henri Pittier, spadají příkře do moře, malé korálové útesy jsou vytvořeny pouze podél některých mělkých zátok. Fauna útesu má obdobný charakter jako u Trinidadu.
 mnohoštětinatý červ rournatec u žahavého korálu rodu Millepora |
Velice nápadným druhem v karibské oblasti je Acropora palmata, mohutný, až tři metry vysoký, stromovitý, žlutě až okrově zbarvený korál. Celkem zde žije okolo čtyřiceti druhů korálů a stovky druhů dalších živočichů, bezobratlými počínaje a nejrozmanitějšími druhy ryb konče. Přes toto nesmírné bohatství je faktem, že západoatlantské korálové útesy jsou ve srovnání s jinými podstatně chudší. Žije zde například “jenom” dvanáct set druhů měkkýšů oproti pěti tisícům druhů indopacifické provincie, obdobné je to s rybami (poměr je šest set druhů ke dvěma tisícům). Hlavním důvodem je patrně ochlazení v době ledové, které v severněji položených lokalitách způsobilo vyhynutí útesotvorných druhů korálů a organizmů na ně vázaných. V průběhu fotografování byly bleskem přisvětleny pouze některé detaily. Celkové záběry se pořizovaly za přirozeného světla v hloubce od dvou do deseti metrů. Dno má proto takovou barvu, jakou ve skutečnosti potápěč vidí. Snímky jsou pouze o něco více zbarveny do modra, neboť film reaguje přesně na složení spektra na rozdíl od lidského mozku, který si vjem koriguje. Na útesu převažuje šedobílá barva, koráli jsou zpravidla zbarveni v různých odstínech okrové, hnědé a žluté. Zářivě svítící barvy mají pouze některé druhy ryb a dalších živočichů.
