Nejbližší vesnice leží tři desítky kilometrů za mými zády. Od zelených polí a zavlažovacích kanálů mě dělí celodenní pochod. Stoupám stále sevřenějším údolím mezi divokými skalami, teď zjara oživenými temně zelenou trávou a keři. Za pár týdnů nebude po vegetaci ani památky. S příchodem suchého a horkého léta však nezmizí jen zeleň, ale i ti, k nimž nyní směřuji: kočovní pastevci z kmene Kaškajů.
 Kaškaj |
Pohoří Zágros se táhne v délce přes tisíc kilometrů napříč jihozápadním Íránem. Je v něm soustředěna velká část více než miliónové íránské kočující populace. Hory byly odedávna těžko přístupné jak vnějším dobyvatelům tak i místním zemědělcům, kteří se raději usazovali v klimaticky stálejších oblastech a především v dosahu vody. Zágros se tak ve středověku stal doménou kmenů, které do Persie zavála četná dobyvatelská tažení. Dodnes tu žijí v těsném sousedství Lorové, Bachtijárové a Kurdové patřící k íránské etnické skupině. Kočovnictvím se v této oblasti živí i část semitských Arabů. Kaškajové, kteří do Persie přišli z dnešní západní Číny v důsledku Čingischánových výbojů, zastupují turkicko-altajské národy.
Kočovné kmeny odedávna patřily k potenciálním hrozbám pro centrální perskou vládu. Před autoritu vládních úředníků a armády stavěly vlastní mocenskou strukturu a rodovou sounáležitost. Přesto se několik mužů s kočovnickým původem dokázalo prosadit i ve vysoké politice. Nomádi disponovali silnými ozbrojenými jednotkami, které sloužily především k obraně jejich pasteveckých teritorií. K posledním výraznějším střetům s vládní mocí docházelo v první polovině 60. let. Tehdy začal šáh Muhammad Reza Pahlaví provádět pozemkovou reformu, která v podstatě nutila kočovníky k usedlému způsobu života a narušovala tak jejich tradiční společenské uspořádání. Panovníkovi se záměr, ať již přímo či nepřímo, vydařil. Ozbrojený odpor horských kmenů byl zlomen a šedesátá léta znamenala pro mnoho kočujících pastevců trvalé usazení. Kaškajové dnes tvoří v provincii Fárs velkou část urbanizovaného obyvatelstva. K asimilaci nepochybně přispívá i systém školství, v němž jsou příslušníci kočovných národů vzděláváni výhradně v perštině a jejich mateřskému jazyku se mohou věnovat až jako předmětu univerzitního studia.
NEKONEČNÁ CESTA
Životní rytmus těch, kteří zůstali v horách, je stále určován jejich nejvlastnější činností – kočováním. Migrace se řídí střídáním ročních období a nutností uživit stáda dobytka. Zimu tráví nomádi v nižších polohách, kde je jednak tepleji a také je tu dostatek vláhy. Přelom března a dubna se ve většině táborů nese ve znamení příprav na přesun do hor. Počátkem jara se totiž začíná prudce oteplovat a setrvání v údolích se stává nesnesitelným nejen pro pastevce, ale i pro jejich zvířata. V chladnějších polohách zůstávají kočovníci celé léto a do nížin se opět vracejí s prvními příznaky nadcházející zimy.
Jednotlivé kmeny se během jarní i podzimní migrace přesouvají po tradičních rodových stezkách, il-rah. Svůj majetek většinou převážejí na oslech a koních, i když poslední desetiletí přinesla mnohé převratné změny. Bohatší rodiny již nezřídka vlastní automobil, popřípadě jim jej zapůjčí příbuzní z města a přesun tábořiště se stává otázkou pár hodin. Obvykle však stěhování trvá několik týdnů, v závislosti na vzdálenosti letní a zimní lokality, která nezřídka činí i stovky kilometrů.
VODA NAD ZLATO
Zásoby vody se mi ztenčily natolik, že musím řešit otázku, kde je doplnit. Poslední studnu jsem minul časně ráno. Od načerpání vody mě ale odradil intenzívní zvířecí zápach. V blízkosti osad bývají vstupní otvory do studní přehrazeny kládou, a zvířata tak k chladivé tekutině nemají přístup. V odlehlých horských končinách tomu tak ovšem nebývá. Kvůli představě, že piji vodu, v níž smočilo své pysky stohlavé stádo koz a ovcí, jsem tedy stále odkázán na pár lahví, v nichž se neúnavně prohánějí desítky larev komárů a mlhovina drobného vodního planktonu.
Jediným zdrojem vláhy jsou v jižním Zágrosu zimní srážky. Voda se po povrchu terénu svádí pečlivě tvarovanými stružkami, mnohdy sestávajícími jen z dlouhých řad oblázků, přímo do studní. Jejich kuželovitý, bíle natřený příkrov zabraňuje vysychání a znečištění vody. Nezabrání však v přístupu hmyzu, který je odkázán na život nebo rozmnožování ve vodě. Uklidňuji se, že tato “živá voda” mne bude provázet snad jen pár dnů. Místní obyvatelé jsou na ni odkázáni po celý život. Mnohem snadnější život mají pastevci tábořící v blízkosti horských říček. I jejich koryta se ovšem v průběhu léta proměňují v bezútěšné hromady rozpáleného kamení. STAN ZNAMENÁ DOMOVTábor sestávající ze čtyřech černých stanů jsem tak našel v pravý čas. Přivedlo mě k němu snad na tři kilometry slyšitelné ženské halekání. Mužské hlasy chyběly. Domněnku, že muži trpně naslouchají spílání svých žen, jsem však musel záhy zavrhnout. Jejich úkolem totiž je, pokud nejeli na trh, pást dobytek. Tábořiště zpravidla opouštějí časně ráno, za relativního chládku, kdy se zvířata neunaví často až několikakilometrovým přesunem na pastviny.
Jakmile mne ženy spatřily na obzoru, křik ještě zesílil. Vědí o mně, něco na mě volají, jen netuším co. Turkický jazyk Kaškajů je naprosto odlišný od perštiny, a tak mi nepomáhá ani znalost základních slovíček. Nezbývá než se vydat přímo za hlasy, přestože do poslední chvíle váhám, nakolik je vhodné “přepadnout” tábor v době, kdy zde není nikdo z mužů.
U většiny kočovnických národů stále přetrvává společenské uspořádání založené na příbuzenských vztazích v mužské linii. Navzdory tomu, že v 50. letech byl úředně zrušen institut hlavy kmene il-chána a mocenská hierarchie jednotlivých vůdců, která byla v podstatě samosprávou kočujících obyvatel. V celém Íránu je v současnosti na 90 kočujících kmenů. Jednotlivé kmeny se dělí na klany čítající stovky až tisíce příslušníků. Klany jsou dále členěny v několika stupních až po společenství nazývaná obe. Komunity obe zpravidla sestávají z několika stanů, z nichž každý náleží jedné rodině. Stan – látkový či kožený přístřešek – má u kočovných národů ještě další, podstatnější význam. Nejenže v některých jazycích výraz pro “stan” sémanticky odpovídá slovu “domov”. Stan, a tedy rodina, která jej obývá, je však také základní jednotkou jejich společenství. Během návštěv některých táborů mi tak odpovědí na otázku ohledně počtu jejich obyvatel byl právě počet stanů.
Členové obe společně pasou dobytek a prodávají zvířata, ženy si pomáhají při výrobě koberců a dalších domácích pracech. Tábořiště těchto komunit, takzvaná jourty, bývají umístěna odděleně od ostatních obe. Obvykle se združují až během jarní a podzimní migrace, kdy stěhující se skupiny čítají i několik set osob. V průběhu roku se příslušníci jednotlivých obe vzájemnému kontaktu většinou vyhýbají. Přestože je od civilizace někdy dělí i desítky kilometrů, je pro ně mnohdy nepřípustná návštěva sousedního údolí, kde žije společenství jiných rodin.
VE STÍNU KOZÍ SRSTI
Přijetí v táboře překonává vše, co jsem v prudérním Íránu mohl očekávat. Čtveřice žen mne vítá se směsí přívětivosti, radosti a zvědavosti. Houf dětí za nimi v ničem nezaostává. A tak jsem to náhle já, kdo se tváří chladně a nepřístupně, jak mě to naučila ponurá realita islámského státu, kde se muž nesmí zeptat cizí ženy ani na cílovou stanici autobusu. Úbory kaškajských žen jsou na první pohled odlišné od oblečení většiny Íránek. Jsou mnohem pestřejší, převažují křiklavé barvy a množství náhrdelníků, řetízků a dalších ozdob. Do temného čádoru se halí jen výjimečně při návštěvě města. Pod lehkými šátky jim prosvítají havraní vlasy, které se ani nesnaží více skrývat.
Sotva stačím sundat batoh a vysvětlit, k čemu tento nevídaný předmět slouží, ženy mne vedou do jednoho ze stanů. Na udusanou hlínu rozbalují ručně tkaný koberec gelim a v otlučené čínské termosce přinášejí čaj. Zatímco mne hostitelky s úžasem pozorují, mám čas prohlédnout si jejich obydlí. Černý stan se používá s menšími konstrukčními obměnami v letním i zimním tábořišti. Pouze během pravidelné migrace staví Kaškajové lehké přístřešky, které chrání v noci před chladem a ve dne před úmorným sluncem.
Střechu i stěny černého stanu tvoří temně hnědá tkanina z kozích chlupů. K zemi je připoutána silnými konopnými provazy, místy nastavenými silonovými lany. Všechny spony a jehlice, které drží pohromadě celou stavbu i jednotlivé dílce tkaniny jsou ovšem původní, dřevěné. Nitro příbytku je zařízeno velmi účelně a na první pohled je patrné, že navštívené tábořiště patří k chudším. Pod stropem je roztaženo plátno, v němž se před hmyzem a hejnem slepic, které pobíhají všude kolem nás, skrývá sáček s čajem, koření a také nasekané kousky cukru. Zadní část stanu je vyhrazena soukromí členů rodiny. Na metr vysoké kamenné podezdívce, v níž se ukrývají vaky s moukou, vlna a další nezbytné suroviny, je lůžko vystlané gelimy a vlněnými přikrývkami. Obvykle na něm spí většina příslušníků rodiny, teď nás odsud ovšem okukuje několik nedávno narozených kůzlat.
U ohniště vedle stanu se krčí muž neurčitého věku a od žhavých uhlíků si zapaluje vodní dýmku. Zjevně je mentálně i tělesně postižený. Pro rodinu, jejíž fungování je závislé na každodenní práci všech jejích členů, musí být značnou přítěží. Přesto nebyl po narození zabit, jak se často stává v některých dálněvýchodních zemích. A nebyl ani odložen do ústavu, jak se to zhusta děje v zemích evropských. Napadá mě, jak relativní je pojem civilizovaná společnost.
HOSTINA
Na zemi se přede mnou objevil hliníkový tác s natrhanými chlebovými plackami sádž, smíchanými s podmáslím z kozího mléka. Mám co dělat, abych stačil odhánět mouchy, kterých tu poletují snad stovky. Není divu – zápach dobytka, výtrusy slepic, zbytky potravin a sušící se kozí kůže pro ně musejí být rájem. Vybavují se mi slova proslulého lorda Curzona, nejprve na přelomu století indického místokrále, ve dvacátých letech pak britského ministra zahraničí. Ve svém díle Persie a perská otázka napsal na adresu Kaškajů, že “soucitný a ne příliš k zvracení náchylný návštěvník je bude mít rád”. Nevděk a úvahy o hygienické stránce pohoštění zaháním konstatováním, že aristokratovu útlocitnost by nejspíš ohrozil i pohled do většiny kuchyní pražských restaurací.
Hned u stanu je pod jutovými pytli ukryto před slunečními paprsky to, co hledám: černé vaky s vodou. Měchy mašk se velmi jednoduše vyrábějí z kozí kůže. Neporušená kožka se stáhne z trupu zvířete, po vyčinění se podváže krk a otvory zbylé po končetinách a kanystr je na světě. Původ nádoby se ovšem projevuje i na chuti tekutiny a zejména prvních několik loků vyžaduje velké sebezapření.
Základ výživy kočujících pastevců tvoří chléb a mléko. Zásoby mouky v současné době většinou nakupují na městských bazarech, ještě nedávno však jednotlivé pospolitosti zpracovávaly zrno samy. Chléb se peče tím nejjednodušším možným způsobem – těsto se rozválí na placku, ta se položí na rozpálený plech nad ohništěm a po chvíli je vonící lahůdka na světě.
Kozí a ovčí mléko určené k přímému použití se ihned po nadojení svařuje. Většina se ho ovšem dále zpracovává, zpravidla na sýr nebo máslo. Výroba másla je značně namáhavá, a tak si ženy, které ji provádějí, práci usnadňují použitím primitivní houpavé máselnice. Mléko se stlouká v mašku zavěšeném na dřevěné trojnožce malar. Modernizované domácnosti používají i kupované kovové máselnice.
TRADICE ODCHÁZEJÍ
Kontakt s městem má pro kočovníky stále větší hospodářský význam, zároveň je ale zbavuje jejich svébytnosti. Zatímco dříve stačilo občas zajet do města prodat koberec, který ženy utkaly, a za utržené peníze nakoupit cukr, čaj a látky na oděvy, dnes je obchodní výměna s městem mnohem intenzivnější. Materiál na výrobu tradiční produkce kaškajských žen – koberců, pohovek a ozdobných vlněných předmětů – je pořizován téměř výhradně ve městě. Přírodní barviva jsou nahrazována výrobky chemických továren a na bazarech se prodává i předem obarvená vlna. Bazary v turistických městech jako jsou Isfahán a Šíráz praskají pod náporem mnohdy kýčovitých koberečků a dalších suvenýrů vyrobených kaškajskými ženami “na kšeft”. Na městských tržištích se také uskutečňuje výměna a prodej hospodářských zvířat, především ovcí a dlouhosrstých koz. Nomádi tu nakupují nádobí, plastové lahve na vodu, někteří i náhradní díly do automobilů a motorek.Při odchodu z tábora s díky odmítám nabídky k noclehu. Stále mi nejde na rozum nezvyklá vstřícnost a ochota žen, které mi jej nabízejí. Neodvracejí přede mnou tvář. Bez hysterie si nechávají vysvětlit, že jim nechci ublížit fotografováním, i když z přístroje schovaného v brašně mají asi větší radost. Mnohé mi dochází po dvou týdnech pobytu mezi Kaškaji. Hrdost a rezervovanost kaškajských mužů i žen je věcí odvěké tradice, kterou neovlivňuje ani střídání politických režimů v zemi. V drsných horách má přednost rozum a solidarita před nařízeními islámských učenců a vládních úředníků náboženského státu.
