Po příletu na mezinárodní letiště Indíry Gándhíové v Nai Dillí se imigrační úředník zeptal: “Jsi z Československa? Jak to tam u vás vypadá po rozdělení?”
“Myslím, že lidi nemají mezi sebou žádné problémy, jsme přátelé a byla to spíš politická záležitost,” říkám na vysvětlenou.
“I my jsme s Pákistánci bratři, přátelé, jenom naše vlády to nechtějí pochopit,” posteskl si smutně a výraz ve tváři prozrazoval, že to myslí upřímně.
Z LADAKHU DO KAŠMÍRU
Doba, kdy karavany táhly bez větších omezení po původních cestách údolími a podél řek, je nenávratně pryč. Novodobá historie vytvořila často logice odporující hranice, a tím se původní trasy cest změnily. Jednou z nich je strategická zásobovací cesta Leh – Šrínagar.
Krátké léto skončilo a je čas vydat se z městečka Leh dolů, do Kašmíru. Ze dvou významných cest do hlavního města Ladakhu je právě tato do Kargilu a Šrínagaru otevřená o měsíc déle. Do Manali je cesta průjezdná jen do října, protože potom v pětitisícových sedlech Tanglang La či Lačulang La zapadne sněhem. Vydáváme se stopem po teprve nedávno otevřené cestě, kterou uzavřeli v roce 1999 po vpádu islámských ozbrojenců ve snaze přerušit zásobování do této oblasti. Vojenská operace indické armády zatlačila vzbouřence zpět a v dlouhotrvajícím kašmírském sporu nastalo relativně klidnější období.
První část cesty údolím Indu je klidná. Jen přítomnost vojska dává cosi tušit. Nad klášterem Lamayuru svítí hvězdy, ranní slunko pak prosvětluje zvířený prach pod koly v sedle Fotu La. Snídáme v poslední buddhistické vesničce – v Mulbekhu. Před námi leží Kargil a začíná islám.
KARGIL
 Běžný den na strategické zásobovací tepně Šrínagar-Leh. Fotografie je z blízkosti města Kargil, kde se linie příměří cesty téměř dotýká. |
Město s nádechem nebezpečí. Linie příměří leží v horách na druhém břehu říčky. Občas sem “zavítají” i pákistánské rakety. Nákladní auta i autobusy tu mají přestávku na cestě tam i zpět. Obyvatelstvo patří k šíitské větvi islámu, a na každém domě proto visí obrázky íránských duchovních vůdců Chomejního a Chameneiho, někde i rozesmátá tvář současného íránského prezidenta Chatámího. Vojáci převážejí na korbách stáda ovcí, po nebi občas přelétne ruská helikoptéra Mi-17. Většina indické vojenské techniky pochází právě z Ruska. Děti se smějí a chtějí se fotografovat. Rodiče je sem tam okřiknou.
Údolí za Kargilem se zužuje a na strmé svahy, za nimiž leží Pákistán, míří hlavně indických děl zakrytých maskovacími sítěmi. Ve vzduchu je cítit nervozita. Právě na nedalekém kopci Tiger Hill se odehrály jedny z nejtěžších bojů za poslední dobu.
Vesničky okolo Drásu připomínají filmy o Divokém západě. Dřevo-plechové domečky, telegrafní stanice a kolem sucho. Drás je nejchladnějším místem Indie, ale teď to ještě nepociťujeme. Je teplé sluneční odpoledne. Kolem nás projíždějí karavany aut a co chvíli nad námi poletují helikoptéry. Druhý den nás čeká úkol překonat třiapůltisícové sedlo Zoji La.
NA LINII PŘÍMĚŘÍ
 Ochranka v akci. Tito chlapci ručí za bezpečnost ministra obrany regionální vlády severoindického státu Džammú a Kašmír během jeho návštěvy festivalu ve městě Leh. |
Od sedla Zoji La vane chladný vítr a první vločky jemného sněhu dopadají na chladnou zem. Krátké horské léto skončilo a nad širokým údolím visí vůně přicházející zimy. Oranžové nákladní auto TATA zastavuje na parkovišti pod sedlem. Zde spolu s našimi sikhskými průvodci přenocujeme u vojenského tábora, protože dál se nedostaneme. Pro hustý provoz je cesta otevřená jen dopoledne. Vystupujeme z aut a s horkým čajem a chilli toasty jdeme ke stanům. Údolím vládne ruch. Vojáci ruší své pozice a stěhují se před nepříjemnou zimou. Všude se povalují kartonové obaly z dělových nábojů. Slunko pomalu zapadá za okolní hřebeny a v houstnoucí tmě svítí vzdálené plameny ohníčků. Směřujeme k nim a ohníčky ztrácejí svou romantiku. Jsou to obrovské hořící kupy obalů z munice. Armáda se před odchodem na jih rozhodla pro úklid. U jedné z nich se ohřívá skupinka vojáků. Velitel, indický kašmírský muslim, nám nabízí čaj, sušenky a mléko v tetra paku s nápisem For Defence Forces only. Vojáci vyprávějí o měsících prožitých v těchto nehostinných krajinách, kde se odehrál jeden z posledních konfliktů ve sporu o Kašmír.
Noc na korbě nákladního auta je chladná a světlo hvězd je zahalené mlhou. Dvě hodiny před svítáním nás všechny probouzejí. Rozespalý šofér několikrát prošlápne plynový pedál a auto kodrcá prašnou tmou po rozbité cestě. Studený vzduch proniká až do morku kostí, zatímco kolona podivných “motorových živočichů” sjíždí serpentinami ve vyježděných kolejích špatné cesty. Strach z tušené hloubky pod námi je hustý stejně jako tma kolem nás. Ráno nás osvobozuje z fantastické hranice snu a skutečnosti.
ROZDĚLENÁ SKUTEČNOST
Na svazích postávají pastevci se stády ovcí. Čekají na auta, aby se i se stádem svezli do nížiny. Spolu s desítkami oveček nasedáme na korbu. Pocestujeme společně do jejich zimoviště v jedné z vesniček nedaleko Šrínagaru. Cestu křižují vojenské skupiny se psy a minohledačkami. Každý most i křižovatku střeží ozbrojená hlídka krytá pytli s pískem. Vesničky mi připomínají Zakarpatskou Ukrajinu. Dřevěné stavby osvětlují sluneční paprsky. V okolí Šrínagaru panuje pozdní léto. Pastýři kladou do mezer mezi korbu a zadní bočnici dřívka, aby si scházející ovce neporanily nožičky.
Ve Šrínagaru je stávka. Auta se tam nedostanou. Lidé na loďkách čistí jezero od vodních rostlin. Stařík s vnukem nám nabízí hausbót, my však s díky odmítáme. Za městem Anantnag stoupá autobus do hor. Naposledy se před námi otevírá pohled do široké rajské kotliny. Potom tunel a dlouhá cesta deštivou nocí do Džammú. Následuje Amritsar a cesta na druhou stranu. Vstupujeme do Pákistánu. I tam žijí lidé, ale většina z nich nikdy neuvidí svět na druhé straně. Rozděluje je nejen linie příměří – čára na mapě, ale i skutečnost…
SLOVA PROPAGANDY
 Podzim poblíž sedla Zoji La. Armáda po sobě uklízí a vojáci se těší dolů na jih, na teplo a své rodiny. Vojna pro tento rok, jak věří, skončila. |
Pákistánské časopisy jsou plné hrozivých zpráv z indické části Kašmíru. Indické zase přinášejí články o hrdinství svých vojáků, o mladé dívčině – pilotce lehkého bojového vrtulníku, či o celonárodních sbírkách pro vojáky v Kargilu. Konflikt v roce 1999 rozdělil celou společnost a rozšířil se i na území přesahující hranice Kašmíru. Na jihu při vzájemné hranici u Rann of Kutch sestřelila dvojice Migů indického letectva údajné protiponorkové špionážní letadlo Pákistánu, v němž zahynulo 14 osob. Trosky letadla dopadly na území Pákistánu, což vyvolalo bouřlivou debatu o tom, nad čím územím bylo letadlo vlastně sestřeleno. Situaci ztížil fakt, že od roku 1998 jsou obě země jadernými mocnostmi, disponujícími raketami se značným doletem. Lidé na obou stranách konfliktu tlaku propagandy podléhají. Přitom mnozí Indové sní o návštěvě rodin žijících v Pákistánu. Tam zase v čajovnách vysedává mládež a hltá očima tanečnice z indických filmů. Fotografie krásných indických hereček se našly i v kapsách mrtvých bojovníků na Tiger Hill. V jednom se ale jak Indové, tak i Pákistánci shodují: být politikem je dobrý byznys. A přitom v obou zemích, kde se horečně zbrojí, žije většina lidí v úplné chudobě.
KAŠMÍRSKÝ PŘÍBĚH
Historie Kašmíru – “ráje na zemi”, jak o zemi obyvatelé hovoří – sahá do třetího tisíciletí před Kristem. Připomíná se kašmírský klan Mahabharata. V dalším období se vystřídalo více panovníků, mezi něž patří Sandiman, Sunder Sen, či Nara. Kolem roku 250 před Kr. založil Ashoka Veliký město Šrínagari, nepříliš vzdálené od dnešního Šrínagaru. Králové se střídali až do islámské invaze v polovině dvanáctého století. O necelé století později následovala invaze Turků. V letech 1394-1416 za krutovlády vládce centrální Asie Sikandera zůstalo naživu jen 11 ze všech hinduistických rodin. Současný stát byl vytvořen dohodou mezi britskou Východoindickou společností zastupující britskou vládu a mahárádžou Gulabem Singhem v Amritsaru dne 16. března 1846. Britská nadvláda skončila 15. srpna 1947. Země se rozdělila na Indii a Pákistán, ale kašmírský vládce mahárádža Hari Singh se nerozhodl, na kterou stranu se má přiklonit. V říjnu pak byl Kašmír napaden pákistánskými ozbrojenci a jimi naverbovanými afghánskými paštunskými kmeny. Hari Singh požádal o pomoc Indii a podepsal dokument o vstupu Kašmíru do Indie. Krátce po podpisu dohody vytlačilo indické vojsko ozbrojence z velké části země. Koncem ledna 1948 byla ustavena komise Spojených národů pro Indii a Pákistán. Její úlohou bylo nastolit mír a vytvořit podmínky pro plebiscit o budoucnosti Kašmíru. Poslední den roku 1948 obě strany souhlasily s příměřím. Indie však ignorovala požadavek plebiscitu. A konflikt pokračoval občasnými šarvátkami. Po indicko-čínské hraniční konfrontaci o Aksai Chin rozmístila Indie nové jednotky podél hranic v reakci na pákistánskou mobilizaci. Vzájemné napadání vyřešila až Taškentská dohoda z 10. 1. 1966, konaná pod záštitou SSSR, která přinesla snížení vojenského napětí v oblasti. Na prosincovém summitu v roce 1985 byla dosažena dohoda o vzájemném zřeknutí se použití nukleárních zbraní, ale indický návrh na ukončení bojů v roce 1986 byl stažen, když Pákistán zrušil slib nepožadovat plebiscit na mezinárodním poli.
 Ministr obrany přichází přednést projev na téma bezpečnosti v regionu. Na jeho vlastní dohlížejí ostřelovači z okolních střech. |
Koncem roku bylo podél hranic rozmístněno 340 000 vojáků, ale později se strany sporu dohodly na 70procentním snížení. V červnu 1988 začali militantní kašmírští muslimové s krvavou protestní kampaní. Slibně vypadající situaci po mírových rozhovorech na Maledivách změnil nástup nacionalistické politické strany BJP v Indii k moci. V květnu 1998 uskutečnily obě strany několik nukleárních testů. V únoru 1999 se indický premiér Vádžpéjí setkal s pákistánským vůdcem Navázem Šarífem s cílem zmírnit napětí. V květnu téhož roku však napadli kašmírské militantní skupiny z Pákistánu Indii. Byl mezi nimi i určitý počet Afghánců. Na několika místech narušili LoC ve snaze zablokovat cestu Šrínagar-Leh. Indické jednotky za podpory letectva dobyly území zpět a Naváz Šaríf byl v říjnu po nekrvavém vojenském puči svržen generálem Parvízem Mušarafem. Situace se částečně uklidnila, ale napětí a ozbrojené konflikty trvaly. Unikátní kašmírský summit z července roku 2001 nedosáhl žádných výsledků a situace se opět vyostřila po bombovém útoku na parlament indického svazového státu Džammú a Kašmír. Při útoku zemřelo nejméně 25 lidí a přinejmenším dalších 75 bylo zraněno. K atentátu se podle agentury AFP přihlásila radikální islámská skupina Džajš-e-Muhammad, sídlící v sousedním Pákistánu. V prosinci loňského roku se tak napětí dále stupňovalo a na neklidné hranici umíraly desítky lidí. V době uzávěrky březnového vydání magazínu Koktejl končil summit Jihoasijského sdružení pro oblastní spolupráci v nepálském Káthmándú, na kterém došlo k formálnímu podání ruky mezi nejvyššími představiteli Pákistánu a Indie. Summit podle oficiálních sdělení “nesnížil ani nezvýšil napětí mezi oběma znepřátelenými zeměmi”.
“Vztahy se nezlepšily, ale také nezhoršily,” řekl pákistánský prezident Parvíz Mušaraf. Summit byl poznamenán střelbou v oblasti Kašmíru, který dále vyhrotil vztahy mezi oběma zeměmi.
LIDÉ A LIDÉ
Hranice vždy rozděluje a vždy je někdo na druhé straně. Za linii příměří není vidět a kam není vidět, tam vznikají mýty. Indie má dnes s Pákistánem otevřený pouze jeden hraniční přechod Wagah-Atari na cestě z Lahore do Amritsaru. Ale provoz je tam i tak malý. Dostat pro Pákistánce indické vízum a stejně naopak, je složitou záležitostí. Před ambasádami čekají stovky lidí na pohovor s úředníkem. Počet každoročně vydaných víz je značně omezen. V pákistánské Krétě jsem potkal 17letého chlapce, syna státního úředníka. “Mým největším snem je vstoupit do armády a bojovat proti Indii,” povídal. Odpoledne jsme strávili v jabloňových sadech jeho rodiny. Všichni byli pohostinní, jak je tu zvykem. Když však přišla řeč na Kašmír, dostal rozhovor zvláštní spalující jiskru a tváře lidí se rázem změnily. Na druhé straně v indickém státu Džammú a Kašmír žije i početná buddhistická populace. Vadí jim, že Ladakh nebo Zanskar, kde žijí, nemá vlastní stát v rámci Indie. “Když chceme něčeho dosáhnout, musíme to nejdřív prosadit ve vládě státu Džammú a Kašmír, což jde těžko,” řekl mi ladacký horolezec Dawa z Lehu. “Bojíme se, že jednoho dne si indická vláda řekne: kašleme na Džammú a Kašmír, a my se ocitneme v Pákistánu. To by byl náš konec,” dodal. S poukazem na další nebezpečí v podobě Číny.
Indičtí kašmírští muslimové jsou povětšinou pastýři a obchodníci. Jejich široce rozvětvené rodiny tkají koberce a ty pak v malých obchůdcích prodávají turistům a bohatým mužům z arabských zemí. Někdy se dá vydělat i přes tisíc dolarů za měsíc. Vedle toho pronajímají hausbóty v Šrínagaru nebo pořádají pro turisty výlety do hor. Často jsou při obchodování nepříjemně vlezlí a peníze pro ně znamenají víc, než je zdrávo. O kašmírské otázce hovoří neradi. Některým je to jedno, jiní by chtěli svobodný Kašmír bez Indie i bez Pákistánu. “Ale kdybych se měl rozhodovat, vybral bych si Pákistán,” řekl mi mladý učitel z Kargilu. I na pákistánské straně existuje hnutí usilující o svobodu bez Indie či Pákistánu. V posledních letech byli někteří jeho členové zatčeni a uvězněni po protestním pochodu na Line of Control s hesly typu: “Žádná Indie, žádný Pákistán, chceme svobodný Kašmír.”
Žít mezi dvěma velkými státy, být součástí hry světové politiky je těžké. Hranice nemusí být na nejpříhodnějším místě, ale měla by být průchodná. Vyřešení kašmírského problému je v nedohlednu, i když bych ho lidem na obou stranách přál.
KAŠMÍR
 Mapa: Vladimír Žákovič |
ROZLOHA: 222 236 km²
POČET OBYVATEL: 8 500 000
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: historická oblast a sporné území, rozdělené mezi Pákistán, Indii a částečně Čínu
HLAVNÍ JAZYKY: kašmírština, paňdžábština, urdština aj.
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Kašmířané (54 %), Paňdžábci (25 %), Hindustánci, Tibeťané aj.
NÁBOŽENSTVÍ: muslimové (80 %), hinduisté
