Jsou to už staletí, kdy obchodníci přiváželi z Orientu do Evropy exotické koření a vyvažovali ho téměř zlatem. Trh v jemenské metropoli San’á vypadá na první pohled naprosto stejně jako tehdy. A nejvýnosnější komoditou je ale místní droga – kat. Kat: zkáza, či naděje? Napsal a vyfotografoval David Miřejovský Prodavači sedí ve svých obchůdcích a čekají na zákazníky. V každé z úzkých uliček se prodává jeden druh zboží. Koření, látky, jinde zase tradiční jemenské zbraně džambíje. Ručně tkané kašmírské šátky jsou tady snad ještě levnější než na podobných tržištích v Indii. Místní obchodníci ale možná právě proto neradi smlouvají, což někdy překvapní i české turisty, zvyklé z jiných arabských zemí, že musejí trhovce umluvit nejméně na polovinu původní ceny. Staré město je přeplněné davy lidí, ale přesto velmi bezpečné. Místní jsou příliš hrdí, než aby se snažili přijít nepoctivě k penězům. Stále tu panuje solidarita vypěstovaná při staletém soužití v nepříznivých podmínkách. Obchodníci se dávají s turisty i rádi fotit. I tady ale existuje výjimka. Ulička Suq Al-Kat není k fotografům zrovna přívětivá. Jak už její jméno napovídá – prodává se tady jen kat. Keříkovitá rostlina, ve všech zemích světa s výjimkou Jemenu a Nizozemska zakázaná.
Droga? Určitě? Každý den odpoledne vypadá metropole Jemenu jako spící království. Většina mužů v San’á po obědě přeruší práci a žvýká lístky z větví katu. Zařídit cokoli je v té době téměř nemožné. Lístky katového keře se pouze žvýkají. Kouřit je nikdo nezkouší. Přesto mají na konzumenty podobné účinky jako marihuana nebo hašiš. Podle toho, co v ulicích San’á cizinec vidí, má pocit, že kat užívá snad každý. Že by šlo o drogu, ale všichni uživatelé tvrdě odmítají. „Já kat žvýkám přes deset let hlavně proto, abych zahnal nudu, a taky na zlepšení koncentrace nebo proti únavě,“ říká řidič Ahmed, který ve své obrovské toyotě vozí turisty po úzkých horských cestách. Taky tvrdí, že na kat si nikdo nedokáže vytvořit závislost ani se jím předávkovat.
Z obrázků v ulicích San’á jsem ale měl pocit, že většina mužů nikdy ani nezkoušela se žvýkáním na delší dobu přestat. Čerstvě natrhané větvičky se už od rána dají koupit na mnoha místech. Každé dopoledne jsem pak potkával stovky lidí, kteří pospíchali domů s červenou igelitovou taškou plnou zelených lístků. Točili jsme o Jemenu a jeho problémech několik reportáží pro televizní zpravodajství a více než polovina mužů, se kterými jsme se setkali, měla už při našem příchodu na tváři velkou bouli. Rozžvýkaný kat se totiž nepolyká, ale na konci vyplivne. Během rozhovoru zvládli otrhat i několik větviček a lístky labužnicky rozkousat. Zelenou kaši tak má v ústech téměř každý, koho diváci v reportážích z Jemenu uvidí. Žvýkání katu je v Jemenu prostě tradice a nikdo se neohlíží na její negativní účinky. Fatima Zuhairiová, ředitelka jedné z nejlepších dívčích škol v metropoli, se proti katu snaží bojovat. „Lidé za něj utrácejí spoustu peněz, které pak chybějí v rodinném rozpočtu. Navíc ztrácejí zájem o jiné věci a u žvýkání prosedí třetinu dne. Je to úplně zbytečné,“ říká. Kat roste jen ve vysokých nadmořských výškách. Tam ale leží také hlavní město, kde je soustředěná všechna oficiální moc. Úřady jsou proto na několik hodin denně téměř paralizované.
Chuť nic moc
Cizinci nechápou, co místní na katu přitahuje. Pozvání na kat je velmi neslušné odmítnout a uniknout mu je tak prakticky i pro ně nemožné. Žvýkají se jen nejmladší – měkké lístky na větvích, ale ani ty nemají nijak zajímavou chuť. Kat jsem vyzkoušel dvakrát a jeho nahořklá chuť mi, nevím proč, připomínala vrbové listí. Poprvé ale většinou člověk žádné účinky necítí. Fakt ale je, že povzbuzující účinky asi lístky mají – nemohl jsme rychle usnout a druhý den ráno se přihlásily mírné bolesti hlavy.
Jemenci tvrdí, že žvýkání katu je hlavně společenská záležitost srovnatelná s českým popíjením piva v hospodách. Oni k tomu ovšem potřebují krásný výhled do krajiny, aby mohli přemýšlet. Místnosti, kde se u žvýkání scházejí, se říká mafradž. Každý majitel domu se snaží takový pokoj postavit těsně pod střechou a udělat v něm velká okna. Vybavení je jednoduché, stačí jen několik stolků a nízké sezení. Nejvyhledávanější mafradž je v hotelu Stará San’á. Osmipatrová budova, stará přes čtyři sta let, je nejvyšší v centru města a výhled z ní je skutečně úchvatný.Začarovaný kruh V Izraeli údajně chemici dokázali z látek, které kat obsahuje, vyrobit drogu podobnou extázi. Proto je tam tato rostlina zakázaná. Využít kat k výrobě léků ale zatím nikdo nedokázal. Pro Jemen by to bylo vysvobození. Jedna z třiceti nejchudších zemí světa zatím marně bojuje s osudem. Země nemá téměř žádný průmysl, nerostné bohatství se nedaří efektivně vytěžit a navíc ubývá vody. Ve vysokých nadmořských výškách kolem hlavního města jsou zemědělci odkázaní jen na dešťovou vodu, které je stále méně a méně. Hladina podzemní vody navíc klesla za poslední čtyři roky o osm metrů. Vykopat vrty do hloubky kolem tří set metrů, kde voda spolehlivě je, si ale nemůže dovolit téměř nikdo. Na studnu je potřeba hodně peněz, které tradiční zemědělec nikdy nedá dohromady. Jediná plodina, která udělá z majitele polí milionáře, je právě jen kat. A ten je zase na zavlažování hodně náročný. Uspěl tak jen pěstitel, který měl na pozemku vodu. Takoví lidé pak sady katu stále rozšiřují tím, že od těch méně šťastných kupují půdu. Podél silnic je krásně vidět, v které oblasti se katu daří. Když hliněné domky vystřídají několikapatrové paláce zářící novotou, je jasné, že tady si cestu k vodě najít dokázali. Producenti katu si vodní zdroje pozorně hlídají. Ostatní mají prostě smůlu. Němec Torge Tünnermeier, který v zemi plánuje stavby nových nádrží na dešťovou vodu, bojuje s větrnými mlýny. Stěžuje si: „Jemenci přes šedesát procent veškeré vody využívají k zavlažování polí. A na osmdesáti procentech z nich roste kat. Problém je, že vodu považují za boží dar. To znamená, že když je sucho, tak se modlí, a když vodu mají, tak s ní plýtvají.“
