Excelentní zpravodajství z válečného Bagdádu ho vyneslo mezi novinářskou elitu. Stal se nejznámějším českým novinářem a jediným českým hrdinou operace Irácká svoboda.
Byl jste na Balkánu, v Afghánistánu a Iráku. Z pohledu normálních lidí jen blázen vyhledává situace, v nichž jde o život. Co vás do nich žene? Nedostatek pudu sebezáchovy, adrenalin, kariéra? A nemáte výčitky vůči své rodině?
Výčitky tam byly. Ale je úžasné být na místě, kde se děje to, co právě hýbá světem, kde doslova kráčejí dějiny. Vidět to na vlastní oči a nemít to „přežvýkané“ od západních agentur. A kromě toho lidé, které tam potkáte, jsou úplně jiní, než můžete potkat v našich zeměpisných šířkách. Žijí jiné příběhy, v nichž jsou vystaveni mezním situacím, kde se rozhoduje o životě a smrti. Pro každého novináře, který dělá zahraniční zpravodajství, je to prostě výzva, otázka profesionální cti být u toho.
Rozhodně nejsem cvok, který to dělá kvůli adrenalinu, nedělal jsem to ani kvůli kariéře, ani kvůli penězům. Taky nejsem blázen, který chce riskovat. To riziko, které tam reálně existuje, mně nebylo příjemné. Nevyhledával jsem ho a snažil jsem se ho omezit. Podvědomě jsem byl pořád ve střehu. Uvědomoval jsem si, že tam člověk může umřít, taky několik mých zahraničních kolegů umřelo. A přitom neudělali ani žádnou chybu. Kamera, od níž se odrazil záblesk, který si Američané vyložili jako zaměřovač ostřelovačů, nebyla v hotelu Palestina ani na jejich balkoně, byla o patro výš. Jenže smrt vás může potkat kdekoli. Kolik lidí za tu dobu umřelo třeba někde na přechodu v Praze?
Proč jste si vlastně vybral zahraniční zpravodajství?
Zajímaly mě věci, které se děly v zahraničí, a to, že jsem se dostal do krizových oblastí, byla vlastně náhoda. První cesta, kterou jsem uskutečnil, vedla do Bosny. Vlastně to byla taková inspekční cesta českého ministerstva obrany, respektive generálního štábu tři roky po válce. Nikdo od toho nečekal nějakou pecku. Jenže my tam přijeli a začaly nepokoje mezi bosenskými Srby. Dopadlo to tak, že hodili granát na pozice české armády a my byli zrovna jediní novináři, kteří byli u toho. Takže z toho byl „otvírák“ do Událostí, a pak už to jelo.
Jaký máte hodnotový žebříček? A co je vaší nejsilnější, rozuměj nejlepší vlastností?
Nemám to nějak uspořádané. A pak – jsem introvert, nerad o těch věcech mluvím. Takže abych se z toho nějak „vyvlíknul“, důležitá je pro mě vnitřní harmonie. Pocit, který se skládá z uspokojení z práce, osobního života, samozřejmě k tomu patří zdraví, rodina.
A moje nejlepší vlastnost? Asi vytrvalost. Když se do něčeho zakousnu, dotáhnu to do konce.
Válka rozdělila světovou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory odpůrců a příznivců. Kam patříte vy a proč?
Když jsem odjížděl, samozřejmě jsem znal argumenty obou táborů. Vědomě jsem se snažil udržet si odstup. Ale spíš jsem měl vnitřní pocit, že by ta válka měla být, protože snahy o mírové řešení evidentně nikam nevedly. To, jak válka proběhla, bylo velmi elegantní řešení problému. A že se zbraně hromadného ničení zatím nenašly? No, většina vojáků měla ve válce jiné starosti, než je hledat. Jsem přesvědčen o tom, že až se situace stabilizuje, budou je hledat jako diví. A něco najdou.
Nemohu si pomoct, mně se zdá, že v akci Irácká svoboda šlo víc než o cokoli jiného o byznys. A nejen o ropu. Vždyť americké hospodářství potřebovalo rozhýbat. A pak – je tu dynamicky se rozvíjející Čína. Američané potřebovali získat strategické pozice v regionu…
Každá válka je byznys, ale podle mě neexistuje pouze jeden hlavní důvod. Kromě byznysu to určitě byla také snaha vyřešit blízkovýchodní problém (například rodiny palestinských teroristů byly finančně podporovány Saddámovým režimem, ale těch aspektů tohoto problému bylo víc) a myslím, že i strach ze Saddáma, že má zbraně hromadného ničení. Bylo jen otázkou času, kdy se dva protiamerické postoje sblíží natolik, že by je mohl předat někomu jinému. Myslím, že mu v tom Američané chtěli preventivně zabránit.
V Iráku jste byl s kameramanem Petrem Klímou. Jak se určuje, s kým pojedete? Direktivně shora, nebo se můžete rozhodnout sám? A jaký je váš vzájemný vztah? Čistě kolegiální, nebo jste kamarádi? A jak se to projevovalo?
Na začátku jsme spolu jeli do Kosova a Petra mi doporučil, mám dojem, Libor Dvořák, který s ním byl předtím během bombardování v Černé Hoře. Reportér si kameramana vybírá sám. To je věc, na kterou si nenechám sahat, a všichni to tady respektují. Protože být 40 dní s člověkem, kterého neznám, od kterého nevím, co můžu čekat, na kterého se nemůžu spolehnout a se kterým si třeba nerozumím, by bylo šílené, prostě peklo.
Poprvé to tedy bylo v roce 1999 Kosovo. Všechno šlo výborně. Petr točí obrázky, které jsou na evropské i světové špičce. A jemu zase vyhovuje, že pokaždé když píšu reportáž, si předem obrázky prohlédnu, takže vím, co máme natočeno. Když s někým projdete Balkán, Afghánistán a Irák, tak to není jen kolegialita, ale něco víc. Vlastně jsem asi se žádným člověkem nestrávil tolik času jako s Petrem – čtyřicet dní 24 hodin denně.
Skoro pořád tam byly také situace, kdy jsem ho ocenil nejen jako profíka, ale i jako praktického člověka. Uměl zařídit spoustu věcí, díky němu jsem například mohl úplně vypustit obstarávání zásob. Bylo to moc příjemné.
Jak se o vás postarala ČT? Jaké jste měli zázemí, vybavení, pojištění? Mimochodem slyšela jsem, že televize Petra vůbec nepojistila, jenom vás. A víte na kolik?
O pojištění opravdu nevím nic. My jsme tyhle věci neřešili. Možná z pověrčivosti se o to vůbec nezajímám. Jinak vybavení jsme měli srovnatelné se zahraničními štáby. Technicky jsme byli vybavení špičkově, rozhodně stoprocentně srovnatelně. Měli jsme vlastní střižnu, výbornou kameru, satelitní telefon. A taky dost peněz. Možná míň než ostatní, ale tak to chodí, protože ČT nemá rozpočet jako BBC. Rozhodně ale dost peněz na to, abychom tam mohli bezpečně žít a neriskovat svoje životy. Opravdu jsme se necítili jako chudí příbuzní.
Jiná věc je počet lidí. My děláme ve třech lidech, ale třeba v Makedonii měla BBC šedesát. Také máme trochu jiné pokrytí. Zatímco oni vysílají 24 hodin a musejí konkurovat agenturám, my si točíme příběhy a pohledy, které jsou zajímavé pro Čechy, a nemusíme pokrývat úplně vše, co se tam děje.
Kdy jste měl v Iráku opravdu strach? A proč jste neodjel, konvoje přeci směřovaly do Sýrie stále?
Když Američané ostřelovali hotel Palestina a řekli, že to nebylo omylem, že se v hotelu pohybují ostřelovači a šla odtud palba, takže hotel je jejich legitimním cílem. Když nám nad hlavami přelétávaly bombardéry a bombardovaly pozice, které byly jen sto metrů od nás. A taky tu poslední noc, kdy se blížila fronta a mohlo se stát cokoli. Mohli přijít iráčtí ostřelovači rovnou k nám do pokoje, Iráčané si nás mohli vzít jako živé štíty.
Druhý den jsme se probudili a všechno bylo najednou jinak. Jeden známý Iráčan nám dole v hotelu řekl, že už to prasklo. Po vojácích nebyla v ulicích ani stopa, respektive jen kanady a uniformy, jako by se iráčtí vojáci vypařili… Pak vypukl totální chaos. Po ulicích běhali lidé s kalašnikovy a stříleli po novinářích, jedno novinářské auto okradli necelých 300 metrů od hotelu. Prostě ho zastavili, vytáhli ven novináře a ukradli kameru. Uvědomil jsem si, že irácký stát zkolaboval, ale s ním zmizela i instituce, která nás chránila. Těch šest hodin, než přijely americké tanky, bylo totální bezvládí. Dav se těžko odhaduje a Iráčané jsou opravdu jiná kultura. Neříkám, že horší, ale jiná. Nejsem moc optimista, že by ideály západní demokracie šlo aplikovat v téhle zemi.
Naposledy jsem měl strach, když bylo po všem. Ovládl mě pocit, že je dobojováno, že už je vše v pořádku, nemůže se nic stát. A toho pocitu jsem se zalekl. Jakmile totiž člověk přestane dávat pozor, přestane se soustředit, přestane předvídat nebezpečí, ohrožuje tím sám sebe i Petra. A tak jsme přes Sýrii odjeli i my.
Veřejnost žila příběhem americké svobodnice devatenáctileté Jessiky Lynchové, která se se zásobovacím konvojem ztratila v písečné bouři, poté ji Američané vážně zraněnou osvobodili z nemocnice v Násiriji. Nebo příběhem dvanáctiletého iráckého chlapce Alího Ismaíla Abbáse, který při americkém bombardování přišel skoro o celou rodinu, obě své ruce a ještě měl těžké popáleniny. Dostal jste se během vašeho pobytu blíž k lidskému utrpení…?
Když jsme potřebovali do ulic, byl osvědčený recept říct člověku z iráckého ministerstva informací, který nás provázel, že chceme jet do nemocnice, a pak ho požádat, aby to vzal oklikou. Takhle jsme projeli celé město a kontrolovali, kde budou obranné linie a kam až postoupila americká fronta. Jednou jsme dojeli do nemocnice a on říká, tak pojďte alespoň na 20 minut. Ukazovali nám civilní oběti, až jsme došli do sálu, kde pod prostěradlem leželo malé tělíčko. U něho plakala matka a říkala, že její dcera zemřela před dvěma minutami na následky zranění od tříštivých bomb, které se používaly k ničení jednotek v poli, ale Iráčané tvrdili, že je Američané shazovali i v obytných čtvrtích v Bagdádu. Bylo to takové syrové připomenutí války.
Hledat v tom prostředí něco humorného je poněkud morbidní. Ale přesto, zažil jste něco, co vás pobavilo nebo alespoň pro určitou chvíli působilo očistně?
Byly to výkony iráckého ministra informací. Jednou nám takhle povídá: No to jste určitě viděli na CNN. Všichni jsme propukli v upřímný smích, protože kromě irácké televize tam samozřejmě nic nevysílalo. O postupu Američanů jsem měl zprávy jen z Prahy a vždycky jsem také slyšel příspěvky, které šly přede mnou. Takže z toho jsem měl přehled nejen o Iráku, ale i o sněhové kalamitě v Čechách.
Spoléhat na iráckého ministra informací tedy opravdu nešlo. Jednou nám tvrdil, že americké tanky, které jsme na okraji Bagdádu viděli, ve skutečnosti tanky nejsou. Že je to jenom atrapa, jakýsi výsadek americké propagandy.
Zpravodaj CNN zásadně vystupoval v propoceném tričku. Vás člověk každý den viděl v čisté košili. Působil jste v tom prostředí jako někdo z jiného světa. Jaký to pro vás mělo význam a jak se vám to vlastně podařilo? Měl jste s sebou tři kufry čistého prádla, nebo jste uprostřed válečné vřavy denně pral a žehlil?
V hotelu fungovala do poslední chvíle prádelna. Přesně do doby, než vypnuli elektřinu, což bylo řekněme posledních deset dnů. Naštěstí jsem si všechny košile těsně předtím nechal vyprat. Měl jsem jich čtyři pět a ty jsem střídal. Ono to k tomu trochu patří, aby člověk vypadal důstojně. Ale nemusel jsem kvůli tomu leštit límečky po nocích kartáčkem a mýdlem, prostě jsem využíval hotelovou službu.
Horší to bylo s vodou. Ve stejnou dobu, kdy přestala elektřina, přestala téct i voda. V hotelu tekla jen dvakrát denně, vždy ráno a večer, po dvou hodinách. A jen studená. Tak jsme si večer napustili vanu a doufali, že se do druhého dne večer voda trochu ohřeje. A pak jsme se v té vaně střídali.
Přesto jsme měli ještě relativní pohodlí. Reportéři, kteří se pohybovali s americkými jednotkami, se tři týdny nemyli. Neměli kde. Pohybovali se v poušti a pořád jeli dál.
Jak odhadujete další vývoj v Iráku?
Chtěl bych být optimistou. To znamená, že se ustanoví prozatímní vláda a do země začnou proudit peníze. Nemusí jich být zase tak moc, to není Afghánistán ani Kosovo. I když má Irák obrovské dluhy, je tam ropa za tři biliony dolarů. I na lidech je vidět, že si lepší časy před sankcemi pamatují. I Bagdád, i když teď jenom chátrá, musel být bohaté město. Myslím, že když se zdejší ekonomiku podaří nastartovat a lidé se začnou mít lépe, nebudou chtít už válčit. Taky jsou zvyklí žít pod státní mocí, rozhodně demokracie západního typu v žádné arabské zemi asi nebude.
Každý večer jste vstupoval do spousty domácností. Člověk se pomalu bál, aby vás znovu viděl živého, zdravého. Stal jste se jakýmsi vzdáleným příbuzným, nebo chcete-li, veřejným majetkem. Co váš život po Iráku? Dostáváte kromě nabídek k diskusím a rozhovorům v médiích také nabídky k sňatku?
K sňatku zatím ne, ale pozvání na kafe přišlo asi pět nebo šest. Píší dopisy nebo maily. Jsem z toho hrozně rozpačitý, nesvůj. Když jsem se vracel zpátky, říkali mi, že svolávají tiskovou konferenci. Připadalo mi to nepatřičné. Že to nikoho nemůže zajímat. Když se pak sešlo asi 20 novinářů, divil jsem se, co se tady stalo. A šéfové a kolegové mi říkali, změnil se ti život. Zatím hledám nějaké záchytné body, jak se vrátit zpátky. Spoléhám na to, že to bude fungovat podle mediálních zákonů: za týden budeme včerejší zprávou, která nikoho nebude zajímat. Doufám, že ten zájem opadne. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou mně dělá problémy dělit se o osobní zážitky. Jsem totiž spíš introvert.
Excelentní zpravodajství v doslova a do písmene výbušném prostředí vás katapultovalo mezi novinářskou elitu. Jak toho chcete využít? Jaké máte plány do budoucna?
Už předtím jsme s vedením redakce plánovali, že bych měl nastoupit na post stálého zpravodaje do Moskvy po Martinovi Jazairim. Martin se tam totiž chystá asi v polovině příštího roku skončit. Doufám, že se v mezidobí nic nezměnilo, alespoň z mé strany ne.
MICHAL KUBAL
Narodil se 12. října 1976 ve Stodu u Plzně. Dokončuje studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Má za sebou zkoušky posledního semestru a pracuje na diplomové práci na téma role propagandy během kosovského konfliktu. V České televizi pracuje od roku 1997, o dva roky později natočil svou první zahraniční reportáž v Bosně. Pracoval také v krizových oblastech Pákistánu a Afghánistánu.
