Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. (1954) – policejní psycholožka, vedoucí katedry společenských věd Policejní akademie ČR, dobrovolnice občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, které pomáhá obětem trestných činů. Vystudovala jednooborovou psychologii na Karlově univerzitě v Praze, napsala knihy Forenzní psychologie (1994), Kriminální psychologie (1998), Policejní psychologie (2002).
Jak vypadá práce policejní psycholožky?
Hlavní částí mé práce je činnost vysokoškolského pedagoga na Policejní akademii. Učím policisty aplikovat psychologii v nejrůznějších okamžicích jejich práce. Aby například uměli využít psychologický náboj situace, použili svou řeč a tělo jako prostředek komunikace, třeba ke zklidnění rozčileného člověka. Ale je také nutné odlišit smysluplné vyjednávání od situací, kdy stojíte tváří v tvář člověku pod vlivem amoku a destruktivního jednání.
Vedle toho pro policejní praxi poskytuji konzultace v případech, kde má vyšetřovací tým pocit, že psychologický pohled na věc pomůže vyšetřování. V takových situacích jsem v roli konzultanta a vstupuji do živých případů. Když jsem si dělala bilanci, mám za sebou zhruba 30 těchto případů.
Dostanete se do přímého kontaktu se zločinci?
Také, ale většinou šlo o profilování dosud neznámého pachatele. Byla jsem přizvána, abych sledovala, obrazně řečeno, psychologické stopy, tj. přesněji vykreslila portrét pravděpodobného pachatele – například kolik mu je let, jaké má vzdělání, jaké je jeho profesionální zázemí. Loni jsem pracovala na případech vyděračů, posuzovala jsem vážnost hrozby, profil pachatele. Zdrojem psychologických úvah byly produkty vyděračovy duševní činnosti – vlastně řečové chování. Se samotnými pachateli se do kontaktu v některých případech dostávám, jde obvykle o přímý kontakt s osobou, která je v té době podezřelá. Často přicházím do kontaktu s poškozenými, tedy s oběťmi různých kriminálních činů.
Proč jste si toto povolání vybrala?
Sama sebe jsem se už několikrát ptala. V mé rodině žádné kontakty na psychologii nebo podobný obor nebyly. Snem mého otce bylo, abych studovala práva nebo oční lékařství. Když jsem sdělila, že se hlásím na psychologii, nesetkalo se to s velkým nadšením. Z pohledu mého otce šlo o disciplínu, která se přílišnou exaktností nevyznačovala. Myslím, že jsem chtěla přesvědčit okolí, že psychologie může v praktických situacích pomoci, protože naladí na správnou cestu řešení. Každopádně to byla dobrá volba, své povolání mám moc ráda.
Proč jste si vybrala policejní psychologii, a ne třeba partnerské krize?
Téma partnerských krizí mě neoslovilo. Myslím, že důležitou roli v mém rozhodování sehrál pan docent Čepelák, který vyučoval předmět forenzní psychologie na pražské Filozofické fakultě. Jeho přednášky mě zaujaly. Pamatuji si, jak vykládal, že ve vědě vlastně už 2000 let visí otázka, odkud se to bere, že se člověk člověku stane nepřítelem, odkud se to bere, že člověk, i když ví, co je morálka a jaké jsou zákony, se dopustí při plném vědomí skutku, který v ostatních vyvolá otřes a šok. Přednášky pana docenta Čepeláka byly opravdu zajímavé. Ale jinak to byla shoda okolností a náhod, že jsem dostala šanci u policie.
Napsala jste tři odborné knihy, nelákají vás publikace pro širokou veřejnost?
Lákají, ale zatím nemám volnou kapacitu.
Existují mezi policejními psychology opravdové špičky? Podle čeho se hodnotí dobrý a špatný psycholog?
Existují v každém oboru, a tak jako jinde, se poznají podle výsledků práce. Policejní psychologové se věnují také výběru policistů, protistresové intervenci, tam si lze kritéria dobře odvedené práce docela dobře představit.
Jste vedoucí katedry společenských věd na Policejní akademii. Kde se vzděláváte vy a od kterého kolegy si ráda přečtete knihu?
Vybírám si z nabídky různých výcviků nebo jiných vzdělávacích akcí. Dnes je jich na trhu vzdělávání v oboru psychologie spousta, není problém se dostat i na akce, které u nás vedou zahraniční lektoři. Občas se mi podaří také vyjet za věděním do zahraničí. Čtu také odborné zahraniční publikace. Z jiných oborů psychologie si čtu knížky pro radost. Teď jsem například měla v ruce publikaci Petra Šmolky, který se věnuje právě partnerským problémům. Jeho útlounká knížka o nevěře mi přišla jako velmi svěží počtení.
V poslední době se intenzivně věnujete viktimologii…
Je to nauka o obětech trestných činů a věnuji se jí jak v akademické oblasti, tak v praxi. Sama pracuji jako dobrovolník v občanském sdružení Bílý kruh bezpečí. Zaměřujeme se na praktickou pomoc obětem trestných činů. Každý, kdo vyhledá poradnu Bílého kruhu v šesti městech České republiky, může získat právní a psychologickou pomoc týkající se jeho problému či situace. Oběti trestný čin nespáchaly, tu roli si nevybraly, přesto nemají u nás na růžích ustláno. Takže v poradně se snažím pomoci, aby se co nejdříve vrátily do normálního života a obnovily si iluzi o dobrém a spravedlivém světě. Bez té se nedá kráčet všedním dnem s pocitem základního životního klidu a pohody.
Snažíme se ale nejen o praktickou pomoc, ale i o změnu legislativního prostředí. Vyšli jsme například s iniciativou, aby na soudech byly čekárny, ve kterých by mohli vyčkat svědkové či poškození, aniž by se setkali na chodbě s pachatelem.
V poslední době se Bílý kruh věnuje také případům obětí domácího násilí. Byl u zrodu a je také nositelem řady projektů v této oblasti. Spolupracuje také s dalšími organizacemi, které usilují o řešení domácího násilí u nás. Jsem ráda, že veřejnost na tento problém reaguje už citlivěji. Dříve bylo násilí v rodině hlavně za zavřenými dveřmi a pod pokličkou. Dnes se snažíme, aby se o tom hodně mluvilo. Informace mohou pomoci obětem a možná i násilníkům. Poselství, které říká, že násilí v rodině není normální, může dát obětem sílu, aby hledaly účinná řešení těžké životní situace. Když se z nejbližšího člověka stává nevypočitatelná osoba, která je zdrojem nejhoršího strachu, je to velmi obtížná situace, na kterou nemáme předem připravené životní scénáře. Zaskočí to i silného jedince. Signál, že to není normální a že se s tím dá něco dělat, že jsou místa pomoci, pak má cenu zlata.
Ráda bych o obětech trestných činů napsala knihu. Pokud vím, tak žádná taková ucelená a současně praktická publikace na knižních regálech u nás neexistuje.
Co z nás dělá oběti trestných činů?
Samozřejmě pachatelovo konání. Vedle toho může hrát roli naše neopatrnost, nepozornost nebo třeba důvěřivost. Momentálně však v tomto ohledu přišla věda se zajímavým názorem: nejspolehlivějším signálem rizika je samotný fakt, že jsme se stali obětí trestného činu. To nás činí po určitou dobu zranitelnými, a proto vzrůstá pravděpodobnost, že se staneme tzv. opakovanou či mnohočetnou obětí. Téma opakované viktimizace (tj. stávání se obětí) je nyní intenzivně studováno.
Zažíváte pocity strachu kvůli vaší práci?
Je pravda, že myslím na to, co vše se může stát, a tak mám poměrně katastrofické představy, když děti odjíždějí z domova nebo někam večer jdou. Spíš pociťuji strach o své blízké a někdy se cítím stísněně, když se v noci vracím opuštěnou ulicí. V rámci prevence upozorňujeme, že ke zločinům dochází také před vchodem do domu nebo ve výtahu, tedy na místech, kde se už cítíme doma a bezpečně. Jednou jsem takhle stoupala po schodech k bytu a v našem patře byl o stěnu opřený muž. V noci. Začala jsem hned v kabelce hledat sprej a hlavou se mi honily poučky typu, že největší riziko hrozí u tzv. slušných, naivních, důvěřivých obětí. Do toho ten mladý muž promluvil a já v něm konečně poznala přítele sousedovy dcery.
Kam k psychologovi chodíte vy?
Netrpím dělením lidí na potenciální oběti nebo pachatele. Ale několikrát se mi proti mé vůli vkrádal do mysli pocit, že osoba, se kterou jsem se ve společnosti právě setkala, se stala obětí nějakého trestného činu. Pak se to potvrdilo. Pokud mi nějaký případ uvázne v hlavě, je fakt, že hůře spím. Ale když dojde k jeho vyřešení, pachatel dostane svou tvář, dokážu vše vymazat. Ctím radu našich vyučujících na vysoké škole, kteří už tehdy zdůrazňovali, že pravidlem číslo jedna je nezavlékat si práci do svých vlastních rodin a do privátních kontaktů.
A osobní problémy si každý z nás musí prožít, mají svou dynamiku a nedají se uspíšit. Důležité je mít se komu vypovídat a já místo psychologa využívám kamarádku, u které cítím pocit bezpečí.
Je v každém z nás násilí? Jen se u někoho projeví a u někoho ne?
V každém z nás je potenciál zareagovat agresivně. Pokud nám někdo šlápne na tvz. „slabé místo“, emoce se rozjedou a může se objevit agrese. Znám příběhy i velmi slušných pachatelů, do kterých by to nikdo předtím neřekl. Zřejmě neplatí, že největší hrozba pochází od útočných, neustále dominujících a agresivně jednajících lidí. Z praxe vím, že to bývá naopak – z těch kontrolovaných, uťáplých a ve své podstatě vyšinutých „nýmandů“ vychází daleko větší zlost.
Začátkem roku bylo zabito třináctileté děvče. Přibývá případů se sexuálním podtextem?
Každý takový případ nastartuje ve společnosti strach a šok. Rizika, která hrozí dětem, ale statisticky vzato leží jinde. Pokud jde o sexuální zneužívání, pachatelé pocházejí obvykle ze sociálního „obalu“ zneužívaného dítěte (podle statistik z více než tří čtvrtin). Myslím si, že media o těchto případech nyní informují více než dříve, a proto může u veřejnosti vzniknout dojem, že sexuální delikty na dětech narůstají. Informování má ale i pozitivní důsledky: vrůstá citlivost a vnímavost na signály sexuálního zneužívání. Utajení sexuálního zneužívání se tím stává obtížnější.
Je to dobře, že se těmto případům média tolik věnují?
Dnes není možné o takových případech neinformovat. Na druhé straně není dobře informovat o takových věcech, které pak komplikují vyšetřování. Na začátku je nutné vážit, co do médií pustit a co ne. A jde také o ochranu a respektování soukromí obětí. Mnoho obětí nese zájem médií velmi těžce. Někdy mohou média dokonce sekundárně viktimizovat oběť nebo její blízké. Jinak řečeno, média pak ubližují oběti a její rodině podruhé, tyto rány mohou být stejně kruté. Představte si například oběť znásilnění, jejíž příběh je do detailů probírán v médiích, mnohdy i s neověřenými a nepravdivými detaily.
Co se týče trestů za tyto sexuální zločiny, jsou podle vašeho názoru dostačující?
Otočím trochu otázku. Z mého pohledu nejde ani tak o tresty pro pachatele, jako o ochranu společnosti před nebezpečnými zločinci. A jsem přesvědčena o tom, že ochrana společnosti u nás není dostačující.
Váš názor na trest smrti?
Je to otázka vyhrocená. Osobně jsem prošla názorovým vývojem. Můj ryze privátní názor momentálně je, že bych mohla žít s trestem smrti. Dovedu si ho představit pro určitý typ pachatelů, jejichž zločiny jsou v obecném morálním úsudku neslučitelné s další šancí na život. Například pokud někdo opakovaně zabíjí jenom pro chvilkové potěšení, rozkoš. Ale rozumím i argumentům druhé strany. Trest smrti podle všeho není otázkou vědecké pravdy, ale otázkou lidského přesvědčení a zájmů společnosti.
Mohou se bestiální mnohonásobní vrazi polepšit?
Stává se absolutně všechno! Stává se, že takový člověk sám vyhledá policii, aby ho zadržela a ukončila jeho běsnění. Stává se, že v rozhovoru terapeutovi řekne, že nemůže jít mezi lidi, protože nad sebou nemá kontrolu a obává se svého chování. Ale stává se, že u terapeuta tvrdí, že už mu vraždění nic neříká, a dole v zaparkovaném autě má v kufru další mrtvolu. Znalci mají v případech posuzování napravitelnosti velkou zodpovědnost, na základě znaleckého posudku rozhodují v určitém slova smyslu o osudu nejen pachatele, ale i jeho potenciálních obětí.
Mají zločinci společné povahové rysy?
Dnes na tuto otázku odpovídáme záporně. Je totiž tak pestré pole deliktů, že mluvit o společných vlastnostech pachatelů je velmi riskantní. Momentálně je tendence dělat určité rámcové profily na typy deliktů, zkoumá se například, kdo se dopouští loupežného přepadení, kdo krade v obchodních domech, jak vypadají základní typy pachatelů domácího násilí, znásilňovačů atd.
Pracujete na profilech mezinárodních zločinců?
Nemám takovou zkušenost. Ale redakce jednoho německého časopisu mě oslovila s tím, abych posoudila dopisy pachatele, které psal zhruba 8 let před spácháním trestného činu. Potřebovali člověka zvenku, který nemá mediální informace z domácí scény. Pustila jsem se do toho. Popsala jsem, jak by se mohl pachatel do budoucna v určitém ohledu chovat, a vyšlo mi to. To je potvrzení, že psychologie funguje a že je postavená na poznatcích, faktech, na vědecké bázi, a nikoli pouze na intuici.
Co pro vás znamená úspěch?
Působím jako vysokoškolský pedagog na Policejní akademii a studenti jdou na tuto školu s představou o akčnějších předmětech, než je psychologie. A proto mám radost, když se v nich naší katedře podaří vzbudit zájem. Je příjemné být na výuce a vidět, že problém i výklad posluchače zajímá. Několik studentů se nám podařilo nadchnout pro obor do té míry, že se vydali studovat psychologii na jiných vysokých školách.
Jak hospodaříte s časem? Myslíte, že žena může dělat svou profesi naplno, aniž by okrádala rodinu?
Snažím se čas natáhnout, když jsem ve velkém presu, hledám priority. A také chvilku má třeba přednost práce a pak se to na nějaký čas obrátí. Bez pomoci rodiny nebo zaplacené služby cizího člověka nemůže žádná žena ideálně fungovat všude naplno.
