TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Tahle země není pro slabý… Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.
Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…
VĚTRNÍK
Slunce se na východě pomalu chystá vyhoupnout nad obzor a vtom se objeví mrak, zakryje ho a je po záběru. Snad je ještě malá šance, že se obloha vybere, tak skáču do džípu a přesouvám se k jezeru Nordenskjöld. Nízké paprsky vycházejícího slunce zasvítí do mraků přilepených na vršky „rohů“. Teď by to mohlo vyjít. Jenže je tu ON. Vlastně je tu pořád. Snaží se vás shodit, když se drápete na některou z vyhlídek. Zalézá pod všechny vrstvy oblečení, aby vás roztřásl zimou, když čekáte na světlo. Úplně nejradši si hraje s ohněm. Nejspíš se tu někde narodil. Vítr. Lomcuje mi se stativem, že musím sundat aparát. Když se snažím fotit z ruky, schválně do mě strká silou, která mi bere rovnováhu. Tak to nakonec vzdám a ukládám vše zpět do auta. A on je tu znovu, aby mi vytrhl dveře z ruky. Pak ho slyším se mi smát v suché trávě, než pro zábavu vytvoří gejzír prachu a žene ho pampou daleko do krajiny.
KONDOŘÍ HOSTINA
Jen pár metrů od cesty leží zbytky čerstvě zabité lamy huanaco. Žije zde jen jediný tvor, který je schopen zabít tak velké zvíře a téměř celé je zkonzumovat. Puma. Kolem kořisti se otisklo množství stop velké kočky. Je ale jako duch. Když se dalekohledem snažím propátrat okolí, vím, že je to celkem zbytečné. Suchá tráva, žlutošedé skály… všechno ve stejné barvě, jakou má srst druhé největší kočkovité šelmy tohoto kontinentu. Pumy v této oblasti jsou výrazně větší a světleji zbarvené než jejich příbuzní blíž k rovníku. Jenže podzim není tou nejlepší dobou pro jejich pozorování. Ne, že by tu nebyly. Populace těchto šelem je zde poměrně zdravá, ale žijí převážně ve vyšších polohách. Dolů sestoupí až s prvním sněhem. Přesto jsou setkání s pumou i v letních měsících docela častá. Moje puma už se k zabité lamě nevrátí. Leží někde, možná jen pár metrů opodál, a spokojeně tráví. Na obloze plachtí kondoři. Přiletěli si pro svou část úlovku. Nezbývá, než se věnovat ostatním obyvatelům národního parku. Lamy jsou poměrně zvyklé na přítomnost lidí a dá se k nim přiblížit na krátkou vzdálenost. Ovšem o pózování před fotoaparátem nemají ani páru, a tak pokaždé, když už mám pocit, že štíty hor za nimi jsou tak akorát správně, popojdou, skloní hlavu, lehnou si nebo utečou. Lezu po čtyřech a v duchu jim nadávám. Nutno říci, že jim to moc nevadí. Stejně tak nanduům pampovým, které se snažím zachytit z korby pickupu. To ale začíná pršet. Společně se silným větrem činí oba živly můj další pobyt mimo vyhřátou jurtu zcela nesnesitelným.
NIC PRO FAJNOVKY
Patagonie, kus země, o niž se Chile dělí s Argentinou, zabírá obrovský prostor na dolní špičce jihoamerického kontinentu. Přestože by se do krásných kulis parku Torres del Paine vešla celá Česká republika hned dvakrát, je to jen malá část patagonského puzzle. Copak si asi myslel portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, když tudy v roce 1520 proplouval a objevil Tierra del Fuego (Ohňovou zemi), nejjižnější cíp Nového světa? Domníval se snad, že doplul až na jeho konec? V každém případě tu nebyl vítán. Domorodci na svém území rozdělali varovné ohně (odtud název Ohňová země), aby troufalého cizince odehnali co nejdál od své domoviny. Přitom jim tady příroda přichystala ty nejtěžší podmínky k životu. Anglická cestovatelka lady Florence Dixie, autorka knihy Napříč Patagonií, si v roce 1881 poznamenala: Není místa, kde byste se cítili osamělejší. Nikde jinde nenajdete plochu o rozloze sta tisíc mil čtverečních, na níž se můžete příjemně vyskotačit a přitom si užít velmi zdravého podnebí, aniž by vás trápila horečka a obtěžovali přátelé, divocí domorodci, dotěrná zvěř, telefony, poštovní služby a další složitosti, kterými jste jinde pronásledováni doslova na každém kroku. Od té doby se zde mnoho nezměnilo, pominu-li vyhledávané turistické lokality, které jsou na plnění přání svých návštěvníků dobře vybaveny. Jinak je Patagonie hlavně nekonečné nic, přesněji řečeno pláně vedoucí odnikud nikam za doprovodu nestálého počasí a především větru. Ten jakoby se tady z té prázdnoty přímo rodil.
ČESKÁ STOPA
Češi jsou v Chile populární, byť naše proslulost má trochu hořkou pachuť. V roce 2005 náš krajan v Torres del Paine nešťastnou náhodou vypálil šestinu z tohoto chilského přírodního pokladu. Za vším stála neopatrná manipulace s benzinovým vařičem, jejž silný vítr převrhl. Tahle nepovedená polévka přinesla požár, který po dobu dvou týdnů hasila téměř tisícovka hasičů. Požáry v Torresu ale nejsou ničím neobvyklým, české prvenství spočívá v tom, že náš turista se ke svému hříchu sám přihlásil. Česká republika se ke snaze o obnovu parku postavila čelem, což místní kvitují. „A ty si vodkaď?“ zeptal se mě průvodce Rodrigo. „Z Evropy,“ nechtělo se mi úplně přiznat barvu. „A to jako vodkaď?“ nenechal se odbýt. „Ze středu Evropy, z České republiky,“ trochu jsem zahuhlal. „Czech Republic? To je bezvadný, vy tady sázíte stromky,“ zatvářil se uznale. Češi zde vysazují tisíce sazenic stromků lenga, podobných našemu buku, pomoc má probíhat ještě pět let a pak dalších sto let bude trvat, než se les dostane do původní kondice. Ještě než opustím hranice Chile, chodí mi na mobil zprávy od kamarádů s prosbou, ať jim přivezu pero. V té době jejich vzkazům nerozumím, protože jsem si tu žil spokojeně bez politických zpráv. Až doma jsem pochopil, že jsme se opět nesmazatelně zapsali do chilských dějin, tentokrát kauzou „český prezident a chilské pero“. Nevím, zda z toho mám mít radost, ale je pravda, že Chilané i díky tomu rozhodně vědí, že nějaká česká pidizemička leží v srdci Evropy.
