Arabská filozofie týkající se zlata se za posledních tisíc let nezměnila: zlato je majetek. Kdo si místo něj nechává peníze pod postelí nebo v bance, je hlupák. Zlato totiž oproti penězům nedevalvuje. Na rozdíl od bank nezkrachuje. A jeho cena se lety nesnižuje. V Jordánsku během roku kolísá okolo jednoho dináru za gram a je dnes dokonce čtyřikrát vyšší, než byla třeba před čtyřiceti lety. A tak pokud se rodině podaří ušetřit více peněz, koupí za ně zlato. Stačí se zahledět na zápěstí arabských žen, objevující se občas v černém širokém rukávu abáji. Jsou plná cinkajících zlatých náramků. Ostatně jak jinak prezentovat blahobyt a prestiž rodiny než prostřednictvím ženy?
ZLATO PRO NEVĚSTU
Kvílivá arabská hudba řve, až se chvěje podlaha. Místnost je narvaná k prasknutí. Všude samé ženy. Sundaly šátek a vesele se pohupují na židlích. Odvážnější tančí s rukama nad hlavou na malém parketu. Skoro všechny jsou ověšené zlatými řetězy a tlustými náramky. Pro přítomné je to jasný vzkaz: jsem majetná a jsem vdaná. Jen má nezadaná přítelkyně Fatima má na sobě stříbro. Neudělá přece chybu a nepřijde o možnost vdát se. Právě zde na zásnubách totiž matky vybírají svým synům budoucí manželky…
Těžké dveře se opatrně otevřou a dovnitř nahlédne matka ženicha. Všechny ženy se začnou naráz zahalovat. Do místnosti se chystá vstoupit muž, budoucí ženich, aby předal své snoubence, usazené na trůnu v čele místnosti, svůj dar. Pomalu postupuje uličkou mezi dvěma stovkami žen, šperky nese v otevřené krabičce jeho matka. Ať každý vidí, kolik zlata si jejich rodina může dovolit.
Ženich je v evropském obleku s kravatou a jeho vyvolená v rudých šatech bez rukávů, s hlubokým výstřihem a vyčesanými vlasy, které jí odkrývají šíji. Muž, jenž se má za půl roku stát jejím manželem, tak poprvé vidí její krk, dekolt, ramena a bílé paže. Jediné, co chybí k dokonalosti, jsou šperky. Jeho konečky prstů teď laskají nevěstinu kůži, na krk jí připíná těžký zlatý náhrdelník a na uši velké náušnice. Pak snoubenka nastaví svou pravou paži na masivní náramek a levou na prsten.
Ženy v sále se usmívají a šeptem komentují, jak dlouho jí zapínal náhrdelník, spekulují o tom, zda ji skutečně viděl poprvé bez šátku, nebo mu to dovolila již dřív. Hodnotí vkus snoubenčiny tchyně, zda zlato vybrala dobře a kolik tak mohlo stát. Před zraky všech teď splynou jejich těla v tanci. Před zraky všech se bude blýskat zlato, které dívce už nikdo nikdy nevezme. Ani když bude rodina na mizině. Zásnubní zlato je její. A pokud si to během půl roku nerozmyslí, dostane ještě zlato svatební. Zlato je zástava, zlato je záruka, zlatem jsou spojeni.
BLYŠTIVÁ PREZENTACE RODINNÉHO JMĚNÍ
Vlastníte-li na Blízkém východě zlato, máte majetek, který můžete ukazovat. Tato milá povinnost reprezentace rodinného blahobytu připadá na ženy, muži by totiž podle Koránu měli nosit jen stříbro. A tak zatímco na Miami Beach se ženy prezentují ve značkových plavkách, v arabském světě předvádějí zlaté šperky. Ne cizím lidem na ulici, ale v širokém okruhu známých a kamarádek, kolegyň, sousedek a příbuzných. Zlato se ukazuje při návštěvách, ale hlavně na rodinných oslavách. Právě zde se ženy odhalují a zdobí tak, až by leckdo v Evropě zalapal po dechu. Naše známá se nechala slyšet, že jedna sousedka chodí na party zatížená tolika zlatem, že ani není vidět, co má na sobě. Tohle samozřejmě moderní jordánské ženy pomluví jako zbytečnou přeplácanost. „Nemá vkus,“ prohlásí o ní, když se vrátí z oslavy domů. Ale možná je to jen slepá závist. Prostší ženy bývají upřímné a svůj úžas nedokážou zastřít: „Tolik zlata! Musí mít bohatého manžela.“
Takový manžel jde s ušetřenými penězi s manželkou na procházku městem a zákonitě skončí v nejlepším a v nejzavedenějším zlatnictví. Všichni v Akabě mají svá „rodinná“ zlatnictví. Obchody, ve kterých každá rodina nakupuje již po dvě generace a jinam by nikdy nešli.
Jednou jsme pozorovali mladší manžele, kteří přišli a ve výloze si celkem rychle a zběžně vyhlédli náramky, jež následně zlatník na jejich přání sundal a položil na váhu. Žena si je ani nezkusila. Prodavač řekl muži cenu. Ten se krátce zamyslel a prohodil pár slov s manželkou. A zlatník znovu otevírá výlohu a bere další náramek. Už mají na váze čtyři, každý je asi centimetr tlustý. Manželé jsou spokojeni. Dostávají krabičku, muž podává zlatníkovi peníze a odcházejí. Po minutě se však vrací. „A víte co?! Přihoďte mi tam ještě jeden,“ povídá pán zlatníkovi. Ten se jen usmívá. Dnes je dobrá cena a svým zákazníkům se nediví. Dnes by měl koupit zlato každý. Mladý pár tu právě nechal 400 jordánských dinárů, tj. asi 16 000 Kč. V Jordánsku lehce nadprůměrný měsíční plat.
TĚŽKÉ KOUSKY Z 21KARÁTOVÉHO ZLATA
Základní rozdíl v arabských zemích a v Evropě je v tom, proč zlato kupujeme. Lidé v Evropě ho kupují jen při výjimečných příležitostech jako šperk. Obchod se zlatem tu není ani z desetiny tak rychlý jako v Jordánsku, kde se ve zlato proměňují rodinné úspory a jeho pravidelný nákup a prodej připomíná naše ukládání a vybírání peněz v bankách. Vyžaduje-li to momentální situace, žena sundá své oblíbené náramky a řekne manželovi, aby je prodal. Ví, že do několika měsíců dostane nové. Zlatník dá ošoupaný náramek na váhu, určí gramáž a vynásobí. Zákazník za svůj starý šperk dostane cenu odpovídající mezinárodním trhům. Tratí pouze na tom, kolik při jeho koupi zaplatil zlatníkovi za práci. Právě proto jsou na Blízkém východě oblíbené jednodušší masivní kousky, které nám Evropanům připadají zbytečně velké, příliš těžké, nevkusné a moc žluté. Jsou totiž většinou z jednadvacetikarátového zlata.
V jednadvacetikarátovém zlatě se z pohledu Jordánců snoubí užitečné s příjemným: zlato je v této slitině zastoupeno z 87,5 %, čili dostatečně. Slitina je měkká a dá se dobře a levně tvarovat, takže zlatníci si za práci účtují pouhé 1-2 jordánské dináry za gram. Jednadvacetikarátové zlato je tedy měkké, ale ne zase příliš, na rozdíl od čtyřiadvacetikarátového zlata, které neobsahuje žádné přidané kovy. „Nedá se nosit. Náramky z ryzího zlata se křiví, řetízky trhají. Co se zlatem, když mi leží doma v šuplíku?!“ vzdychne každá marnivá Jordánka nad čtyřiadvacetikarátovým zlatem.
Čtrnácti, nebo snad desetikarátové zlato, které se kupuje v Čechách, v celém Jordánsku nenajdete a osmnáctikarátové zlato je tu jen kvůli turistům. Je o poznání bledší než žluté jednadvacetikarátové, které cizinci nesnášejí. „Osmnáctikarátové zlato má příliš příměsí, slitina je tvrdší, a proto náročnější na zpracování. Práce s ním je velmi drahá. Šperk je možná elegantnější a propracovanější, ale Jordánec si ho nekoupí. Na prodeji takového starého zlata by lidé tratili spoustu peněz,“ poví vám tady každý zlatník.
ZLATO UŽIVÍ I PĚT ZLATNICTVÍ V ULICI
V současné době se cena jednoho gramu jednadvacetikarátového zlata pohybuje v Jordánsku mezi 7-8 jordánskými dináry, tj. asi 280 Kč. To, co tady zaplatíte za centimetr tlustý prsten z jednadvacetikarátového zlata o váze 5,6 gramu, byste v Čechách dali za dva milimetrové kroužky ze zlata čtrnáctikarátového. Zlatníci v Jordánsku vydělávají na něčem jiném než na přemrštěných cenách. Vydělávají díky vysokému obratu.
Potvrzuje to i Khamis Al Dýb, který první zlatnický obchod v Akabě založil již v roce 1966. Je dobře zavedený a s velikou jistotou ještě hodně dlouho bude. Pan Al Dýb, který byl se svou rodinou vyhnán z Palestiny, tu začínal jako zlatník řemeslník. Tehdy tu nebylo žádné zlatnictví, a tak se jeho nápad zdál dobrým. Zlato sám vyráběl a prodával. Lidé v Akabě však po zlatě doslova prahli a sotva šlo jejich žízeň utišit. Ženy žádaly nové a nové šperky, měl tolik zákazníků, že to nezvládal. Proto se zaměřil na rychlejší obrat a začal zlato pouze kupovat a prodávat. Nechává si ho z vlastního materiálu vyrábět ve zlatnických dílnách v Ammánu. V dnešní době je tenhle nenápadný drobný muž nesmírně bohatý. „Všechno zlato, které právě vidíte kolem sebe, což je asi 150 kg, má hodnotu nějaké dva miliony dolarů,“ svěřil nám jednou při dlouhých večerech, které jsme zde jako jeho přátelé trávili. A čistý měsíční zisk z jednoho zlatnictví v městečku je okolo 1,5 milionu korun. Ani nevím, kolik má obchodů, sejfů a zlata v zlatnických dílnách v Ammánu. Na své postavení je rodina Al Dýb právem pyšná. V obchodech pracují všichni jeho synové a synovci a pan Khamis dává šanci vypracovat se i Egypťanům. V Jordánsku bývají obvykle najímáni na tu nejhorší práci a všichni, kteří pracují pro Khamisovu rodinu, si proto své práce velmi váží. Začínají jako „poskoci“ – nosí čaj, leští pulty a výlohy, zametají před obchodem, uklízejí. Když se projeví jako důvěryhodní, dostanou lepší práci: mohou uklízet zlato po zákaznících zpět do výkladních skříní, anebo ho dokonce prodávat. Za svou snahu jsou znamenitě oceněni: dostávají vysoký plat a ubytování zdarma. Těm nejlepším se jednou poštěstí vést celý obchod. A v Jordánsku je to skutečné terno.
Fotografie ze zlatnictví jsou uveřejněny s laskavým svolením slavné zlatnické
rodiny pana Khamise Al Dýb, kterému autorka tímto děkuje.
