Dirman a Yusran se krčili pod velkým kostkovaným sarongem a jedli rukama z pomačkaných hliníkových táců svůj příděl suché ryby a rýže. V podpalubí v kelas ekonomi bylo tradičně přeplněno, a stejně tak i pod několika zastřešenými místy na palubě se před planoucím rovníkovým sluncem schovávaly hloučky domorodců. Oba dva byli na cestě z východní Jávy, kde sehráli dvě přátelská utkání s místním fotbalovým klubem. „Muslimah dan muslimin, sekarang sudah waktu untuk sembahyang…“ – „Muslimové a muslimky, nadešel čas k modlitbě… …nasměrujte svou modlitbu pod úhlem… stupňů…“ vyzýval lodní rozhlas věřící, aby se odebrali do mešity k polední modlitbě. Lodí se linulo pronikavé kvílení muezzina. Několik desítek postav v dlouhých saronzích a bílých šátcích se líně šouralo směrem ke svatostánku na horní palubě. Dirman a Yusran nevěnovali volání boha pozornost a stejně jako většina ostatních pasažérů se zaměřili na své jídlo nebo jiné světské radosti. V největší muslimské zemi světa, stíhané v posledních letech četnými etnickými a náboženskými konflikty, zůstává většina jejích obyvatel věrna své pověsti nábožensky umírněného a tolerantního národa. Navíc byli oba značně unaveni, neboť museli po dvou dnech pobytu na Jávě opět podstoupit onu vysilující pouť. Cesta lodí z Jávy vede kolem ostrova Sulawesi napříč souostrovím Moluky až na jejich mateřský ostrov, který leží nedaleko jižního pobřeží Západní Papuy. Na palubě tak stráví bezmála týden. Nevyvádí je to však z míry. Bydlí přece v Indonésii, největším souostroví světa.
Naše loď doráží po necelých dvou dnech plavby z města Surabaya na východní Jávě do malého přístavu Baubau ležícího na jihovýchodním cípu Sulawesi. Dirman a Yusran se s námi prodírají davy cestujících, proudícími úzkými prorezlými dveřmi dovnitř i ven z již dávno vysloužilého plavidla. Ochránci pořádku z místního kantor polisi situaci evidentně nezvládají a jen bezmocně přihlížejí té lidské vřavě. Neklamný důkaz toho, že Indonésie již dávno překročila magickou hranici 200 milionů obyvatel. Dirman nás se svým kamarádem opouští hned na betonovém molu, kam si jen zaskočili nakoupit od místních trhovců zásoby na další plavbu. Ani jim nezávidíme ty další čtyři dny, které je na lodi čekají.
EKOTURISTÉ A DYNAMIT
O nevládní organizaci Operace Wallacea se jednadvacetiletá mořská bioložka Tracy doslechla od staršího kolegy během studia na prestižní britské univerzitě v Oxfordu. Když přišla ve škole na pořad dne závěrečná seminární práce, bylo rozhodnuto. Bude dělat výzkum létajících ryb na korálovém ostrůvku v samém srdci tropického ráje na Zemi – souostroví Tukangbesi. Tvoří ho nespočet malých a větších ostrůvků přiléhajících k jednomu z největších korálových systémů v Indonésii. A zde, v centru mořského národního parku, se na ostrůvku zvaném Hoga nachází základna Operace Wallacea. Projekt je zaměřen především na sběr dat o stavu korálových útesů a mořského života, který je obklopuje, s cílem záchrany celého ekosystému a zřízení dalších mořských národních parků. Pro uskutečnění tak rozsáhlého projektu je třeba velkého množství lidské síly. Přirozeným řešením se proto zdá být ekoturismus, který se tak vlastně stal druhou hlavní aktivitou Operace Wallacea. „Od každého dobrovolníka se očekávají dvě věci – že bude pracovat a že za tuto možnost pracovat bude také platit,“ říká pětatřicetiletý Julien, který je jedním z mála placených zaměstnanců. „Každý platí 300 britských liber za každý týden ‘dobrovolničení’ ve prospěch organizace. Ubytování a strava jsou samozřejmě v ceně.“ Julien a s ním tucet dalších lidí, převážně Britů, dnes tvoří permanentní osazenstvo základny. Většina z nich zde strávila alespoň čtyři roky. Julien byl první, kdo si v jedné vesnici na sousedním ostrově našel svou životní partnerku a rozhodl se zde usadit. Na rozdíl od něj tu průměrný dobrovolník pobývá dva až devět týdnů.
Například jednadvacetiletý Sam, student geografie na cambridgeské univerzitě, se zde už třetí měsíc věnuje výzkumu plovoucích konstrukcí zvaných rompong, sloužících jako lákadlo pro ryby. Den co den odjíždí lodí na sousední ostrov do malé rybářské vesničky, aby se s místními muži později vypravil na moře a pozoroval je při lovu ryb. Jak vysvětluje, původně sice používali pro lov ryb na korálových útesech sítě a oštěpy, avšak v posledních letech stoupá v exkluzivních restauracích v Singapuru, Hongkongu a Japonsku poptávka po některých druzích živých ryb. Ziskuchtiví obchodníci místní rybáře vybavili dynamitem a jedem kyanidem, který ryby nezabije, ale pouze omráčí. Paradoxní je, že je k lovu ryb zapotřebí korálový útes, ale tyto destruktivní metody lovu právě tento útes ničí. „Operace Wallacea proto pořídila plovoucí návnady a dala je těmto rybářům do užívání. Oni tak loví ryby okolo rompongů, které jsou vlastně jakousi umělou náhradou korálů,“ vysvětluje Sam. Po skončení lovu se vrací s rybáři do jejich vesnice. Společně se specialistkou na rybářství všechny ryby z úlovku spočítají a identifikují. Občas je pozván na čaj do rodiny k některému z rybářů a to se většinou diskutuje o tom, jaký byl ten den lov. „Je to dobrá cesta, jak si získat jejich důvěru, která je pro tento druh výzkumu zcela zásadní,“ říká Sam. K některým rodinám z rybářské osady si prý vybudoval velice blízký vztah. „Až budu navždy odjíždět, tak se to určitě neobejde bez slz.“
Během prvního roku projektu Operace Wallacea sem přijelo jen několik desítek většinou mladých lidí. V roce 2001 se takových dobrovolníků našlo už více než 600. Hlavní skupinu tvoří studenti převážně britských a irských univerzit, vedle nich sem však rok od roku stále více přijíždějí i cestovatelé hledající něco více než jen čtyřhvězdičkový hotel na Bali. Dobrovolníci se pod vedením odborníků mohou věnovat například mapování rozsahu poškození měkkých korálů, zkoumání efektivnosti rompongů nebo se zúčastnit výpravy do tropického pralesa. „Každý dobrovolník tu má možnost naučit se potápět a získat tak zdarma certifikát. Potápění je vlastně podstatou celého projektu,“ říká potápěčský instruktor Ben Farrar. Podle něj si člověk ze Západu během pobytu zde v Indonésii musí nutně uvědomit, že se dnes člověk vlastně vrací tam, odkud původně před mnoha miliony let vzešel. Život se zrodil v moři a svět pod vodou je místo, kam dnes míří stále více lidí. „A jak by také ne,“ říká Ben Farrar. „Lidé nazývají tuto planetu nesprávným názvem Země. Dvě třetiny naší zeměkoule tvoří voda, a tak by se měla tato modrá planeta nazývat Oceán!“ Před několika lety při jedné z prvních expedic Operace Wallacea do oblasti indonéských Moluk, nazývaných také „ostrovy koření“, objevil Ben Farrar malý ostrůvek zvaný Sawai. Toto místo pro něj dodnes zůstává nejkrásnějším místem, které kdy navštívil. Po návratu do Evropy otevřel okamžitě dlouhodobý spořící účet na jméno své sestry. Jak zmiňuje ve své závěti, peníze z tohoto účtu mají jednou sloužit k zaplacení nákladů na cestu Benovy sestry do Indonésie. Požádal ji, aby zde, v srdci největšího souostroví světa na ostrůvku Sawai, rozprášila popel z jeho urny do moře. Ben Farrar chce navždy zůstat součástí světových oceánů, kde, jak věří, veškerý život začal a kam se také nakonec vrátí.
NÁČELNÍK IKHBAR
O několik dní později sedíme spolu s několika dalšími domorodci v malém mikrobusu nazývaném bemo a míříme po prašné cestě dále na sever do nitra ostrova. Naše bemo kvílí a natřásá se, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout. Ze zadního okénka jsou vidět jen hustá oblaka prachu. Po pravé straně dole pod námi se opět objevuje moře ozářené podvečerním sluncem a poseté desítkami ostrůvků, jež se táhnou až k obzoru. Od spolucestujících zjišťujeme, kde bydlí „náčelník“ jedné vesnice, ve které bychom rádi několik dní pobyli. Řidič nám ochotně zastavuje přímo před jeho domem a za chvíli už bemo opět mizí za prachovou clonou. Když si tu orang bule, jak se v Indonésii říká bělochům, náhodou z nějakého důvodu usmyslí, že by chtěl bydlet v malé zapadlé vesničce, je nepsaným pravidlem se nejprve ohlásit u jejího „náčelníka“. „Jdeme mu oznámit, že u něj budeme bydlet…“ žertuje kolegyně a klepe na dveře malého domku. „Náčelník“ vesnice se ukáže být velmi příjemný chlapík ve středních letech. Promptně ukončuje poradu se svými spolupracovníky, které posílá pryč, a zve nás dále na skleničku čaje. Vzápětí se ukazuje, že není jen obyčejný kepala desa, tedy doslova „hlava vesnice“, a že to není ani lurah, který má pod sebou několik vesnic, ale náš hostitel je přímo camat, který je zodpovědný za několik lurahanů, tedy za celý okres. V pyramidě státní administrativy nad ním stojí již jen guvernér a na samém vrcholu prezident. Ikhbar je velice vstřícný a zajímá se, co by pro nás mohl udělat. Nabízí nám, že u něj v domě můžeme samozřejmě zdarma bydlet a jíst, a to tak dlouho, jak budeme chtít. Klidně měsíc, nebo dva… Jeho úřad je zároveň jeho domov. Obývá ho spolu se svou půvabnou manželkou, čtyřmi dětmi a ještě chlapcem a dívkou, kteří vaří, uklízejí a celkově se mu starají o chod domácnosti. Navíc pro něj pracuje ještě muž, který je jeho osobním řidičem – tedy pouze na moři. Do Ikhbarova kecamatanu, tedy okresu, totiž spadá i mnoho desítek čtverečních kilometrů moře i s přilehlými ostrovy. Dává nám k dispozici svého osobního „šoféra-lodivoda“ s poukazem na značnou rozlehlost svého „království“.
Příštích několik dnů strávíme v Ikhbarově domě čekáním na klidné moře. Nadcházející monzun s sebou přináší deštivé počasí a vítr, který mění poklidný záliv v rozbouřený živel. Po jednom vydatném obědě, sestávajícím z cumi-cumi, tedy malých chobotniček, ryb, zeleniny a rýže, si k nám pan „hejtman“ přisedne. Když před třemi lety přišla do Indonésie s prvními volbami po dlouhých desetiletích demokracie, mnoho se toho v Ikhbarově životě nezměnilo. Snad jen to, že si lidé na rozdíl od období vlády diktátora Suharta dovolí otevřeně kritizovat prezidenta, vládu a její úředníky. Do roku 1997, kdy padl po sérii protestů a nepokojů nechvalně známý diktátorský režim, mohli být lidé za pouhou kritiku prezidenta Suharta a jeho rodiny zatčeni a na dlouhé roky uvězněni. Indonésané jsou na svou nově nabytou demokrasi hrdí, a pokud na jiném programu právě neběží čtyřstý padesátý první díl mexické telenovely, pak jistě pozorně sledují televizní zpravodajství z posledního zasedání parlamentu. Nutno však podotknout, že mexické a jiné „hodnotné“ programy běží v indonéské televizi takřka neustále. Ikhbar říká, že dnes by dokonce mohl být pod tíhou kritiky a stížností obyvatel jeho okresu odvolán. Ještě nedávno by bylo něco takového zcela nemyslitelné. V roli camata je Ikhbarovým úkolem řešit problémy, které se objeví v jeho okresu. V průběhu dne a někdy i noci ho navštěvují obyvatelé různých vesnic, aby jej obeznámili se svými problémy. „Pokud například dojde někde ke krádeži, postižení přijdou nejprve za mnou. V případě nějakého sporu jsem to zase já, kdo sousedy vyslechne a pokusí se situaci urovnat,“ vysvětluje Ikhbar. „A většinou se to podaří, aniž by se do případu zapojila policie.“
Jako u většiny Indonésanů muslimského vyznání mu jeho víra nebrání užívat si běžných světských radostí. „Nechci být bohatý,“ zdůrazňuje svou životní filozofii Ikhbar a dodává, že když ušetří pár tisíc rupií, vezme manželku a jedou se lodí rekreovat na Bali nebo si zaletí na pár dní do hlavního města Jakarty. I ve svých 45 letech si rád na Bali nebo v Jakartě zajde na diskotéku. Ani samotný Alláh ho nepřiměl k abstinenci. „Já totiž moc dobře vím, co je zdravé,“ šibalsky se usmívá Ikhbar. Dříve mu k dobrému zdraví pomáhala také droga zvaná extáze, kterou dnes prý vystřídalo dlouhé pozorování mořské hladiny z mola před jeho kanceláří. „Obě ‘drogy’ na mě mají stejný účinek,“ mrká na nás Ikhbar. „Jsou velmi dobré na pročištění mysli a odstranění stresu!“
MOŘŠTÍ CIKÁNI
Již po několikáté se probouzíme v malé, zapadlé přímořské vesničce a doufáme, že dnes nám budou konečně duchové oceánu příznivě nakloněni. Zdá se, jako by nám chtěli v naší cestě zabránit. Možná proto, abychom nenarušili harmonii a poklidný život jejich bezmála jediných lidských chráněnců – „mořských cikánů“. Konečně se ale moře uklidnilo, a tak za ranního svítání vytlačujeme těžký člun na hlubokou vodu z mělčiny, kde uvázl během noci za odlivu. Proplétáme se mezi bambusovými konstrukcemi vybavenými ještě dohasínajícími olejovými lampami, které každou noc přilákají do zavěšených sítí množství ryb, a vyrážíme na otevřené moře.
V představách Evropanů je Indonésie směsicí exotiky, přírodních krás a nekonečných mořských dálav, plných ryb a posetých tisíci malebnými ostrovy. Samotní Indonésané však mají z moře povětšinou poměrně smíšené pocity. Tradičně se ho dokonce velká část ostrovní populace přímo obávala. Například v pojetí Balijců představují sopky a hory příbytky bohů, na rozdíl od moře, které je říší nemocí, neštěstí a smrti. Tyto obavy byly posíleny i přítomností pirátů a různých živlů, kteří se po souostroví tradičně potulovali. Na druhé straně však obývali po staletí prostor jihovýchodní Asie rovněž lidé, pro něž se moře stalo nejen stálým domovem, ale také příbytkem jejich bohů a duchů. Bajové, neboli mořští cikáni, jsou určitě nejpozoruhodnější z těchto vodních národů. Pocházejí pravděpodobně z jižní části Malajského poloostrova, odkud se postupně rozšířili do Thajska, Barmy, Filipín a hlavně mnoha částí indonéského souostroví.
Náš průvodce a lodivod v jedné osobě vypíná motor. Jak naše loď pomalu klouže po vodní hladině hladké jako zrcadlo, zpoza hustého mangrovníkového porostu se začíná vynořovat skupinka jednoduchých bambusových chýší. Jsou postavené na vratkých, tenkých dřevěných kůlech v mělké vodě a celá vesnička je ukryta mezi několika malými ostrůvky. Ty ji mají chránit před přílivovými vlnami při nepříznivém počasí. Jsme pozváni do jednoho z těchto skromných příbytků. Patří Agusovi, kterému je již hodně přes třicet a v širokém okolí je raritou. Ačkoliv je již dlouho ženatý, nemá ještě žádné děti, což je mezi desetihlavými rodinami těchto kočovníků více než nezvyklé. Nezadaní a bezdětní jedinci jsou z pohledu mořských cikánů chudáci a bezmála ztroskotanci, neboť rodina s mnoha dětmi je v jejich očích naprostým základem lidského štěstí. A tak Agus a jeho žena obývají svůj poměrně prostorný příbytek sami. Jeho rodiče žijí pár metrů za vesnicí na loďce zvané lepa, která je ručně vydlabána z jednoho kusu silného kmene stromu. Přístřeší jim poskytuje střecha a stěny vyrobené z palmových listů. Každé ráno oba starouškové vyjíždějí na vydlabané kánoi na druhou stranu ostrova, kde společně rozhodí sítě. Část úlovku poté sami snědí, něco rozdají rodinám svých šesti dětí a zbytek nasolí a usuší na střeše svého příbytku. To se později pokusí na trhu prodat.
Dříve žili na stejných obytných lodích lepa celé kolonie mořských cikánů. Často se jich skupiny, čítající dvacet až třicet lodí, stěhovaly na nová místa v závislosti na tom, kde byla bohatá naleziště ryb. Přestože mnoho starších členů komunit nechce opustit své lodní příbytky, většina se jich přestěhovala do „modernějších“ domečků na kůlech. Mořští cikáni, zvaní Bajové, tak dnes žijí usedlejším stylem života. „Umíš si představit, že bys měl žít na pevné zemi?“ ptáme se Aguse, zatímco pro nás jeho žena připravuje na ohništi večeři. Mezerami mezi bambusovými zdmi pronikají do místnosti červené paprsky zapadajícího slunce. Všichni sousedé se mezitím vrátili z lovu ryb a někteří z nich si teď zvědavě prohlížejí ty legrační cizince ze vzdáleného kontinentu proslulého svým blahobytem a bohatstvím. „Ne!“ odpovídá odhodlaně. „Proč bychom to měli dělat?“ Okolo sedící sousedé souhlasně přikyvují „My jsme lidé moře, jsme jeho součástí.“ Chvílí přemýšlí: „My bychom nevydrželi žít na jednom místě, tak abychom se nemohli stěhovat. Máme prostě rádi změnu.“
Doslova každý aspekt jejich života je založen na úzkém poutu s matičkou přírodou a harmonickém soužití s mořem. Dokonce i jejich vlastní jména v mnoha případech vystihují atmosféru momentu, ve kterém se narodili. Jméno Agusovy ženy tak znamená doslova „pták sedící na vrcholu palmy, která spadla do vody“.
Je čas večeře. Agusova manželka pro nás přichystala místní specialitu zvanou sinole. Za tímto podivným názvem se skrývá nastrouhané a pražené ságo s kokosem a opečená sušená ryba. Po jídle si náš hostitel zapálí kretekovou cigaretu, několikrát beze slova natáhne nasládlý kouř provoněný hřebíčkem a posteskne si: „Nevím, jak dlouho ještě budeme moci takhle žít.“ Přiloží cigaretu k ústům a zasněně si povzdechne: „Takhle svobodně.“ Do života mořských cikánů pomalu ale jistě proniká z pevniny konformita moderní civilizace 21. století. Mají obavu, že doba, která přijde, je bude více a více poutat k pevnině. Již nyní jsou vystaveni tlaku indonéských úřadů, které chtějí děti mořských cikánů přimět k povinné školní docházce. Mnoho rodin se podrobilo a posílá své děti do škol na pevninu. „Jsou tak vlastně odloučeni od svých rodičů,“ říká Agus a dodává, že si ale stejně prozatím vymínili jednu podmínku: „Chodí pouze do škol, které jsou na pobřeží. Ve vnitrozemí by asi zemřeli steskem po moři.“
Proniknutí moderní civilizace do vodní říše těchto kočovníků může mít pro ně samotné i tragické, ne-li přímo fatální následky. Před několika lety získali od čínských obchodníků vzduchový kompresor, který jim měl umožnit setrvat při sběru mořských okurek a lovu perel pod vodou déle. Bajové byli tradičně vynikající potápěči, kteří dokáží vydržet pod vodou i několik minut. Nikdo jim však již nevysvětlil rizika kesonové nemoci, která se projeví při dlouhodobém pobytu ve větší hloubce pod mořskou hladinou. V jedné oblasti na severu Sulawesi tak zemřelo na čtyřicet mužů a mnoho dalších bylo natrvalo zmrzačeno. Naštěstí však stále zůstávají pro mnoho mořských cikánů takřka jedinou vstupenkou do moderního světa potápěčské brýle vyrobené ručně ze dřeva a kusů skla z láhve od limonády. „A když už by někdo z nás chtěl na vlastní oči vidět, jak ten velký, moderní svět vlastně vypadá, tak ho do něho zase nevpustí,“ stěžuje si Agus. „Naši dědečkové se mohli pohybovat volně po celé Asii, jak se jim chtělo, ale od té doby, co jsou hranice, tak nikam nesmíme. I na moři jsou hranice!“ Jeho příbuzný se prý s několika kamarády plavil tři týdny malou rybářskou lodičkou až do Singapuru. Vojáci a policie ale jejich loď zadrželi a do země je nevpustili. „Neměli ty pasy, nebo jak se ten papír jmenuje,“ dodává Agus na vysvětlenou. Etnická skupina Bajů vlastně ani oficiálně neexistuje. Mořští cikáni nemají nárok získat jakékoliv doklady, protože nemohou vykázat žádné přípustné trvalé bydliště s poštovní schránkou a číslem popisným na domě, jako „normální“ občané…
FARMY NA PERLY
Oblohu posetou miliony hvězd náhle protne pruh světla. A pak další. A další. Tmou tropické noci se na několika místech míhají sem a tam kužely světla. Laserová show? Mimozemšťané? „To jsou reflektory ze strážních věží na třech zdejších farmách, kde se pěstují perly,“ vysvětluje nám Agus původ této působivé světelné podívané. „Selamat siang!“ zdraví nás brzy po ránu jeden z pracovníků farmy na molu před malým závodem na zpracování perel. „Nama saya Fujita,“ představuje se nám svou skvělou indonéštinou šestadvacetiletý do bronzova opálený mladík, jeden ze čtyř Japonců řídících tuto farmu. Kam až oko dohlédne, jsou tu na ploše několika kilometrů čtverečních ukotveny plovoucí konstrukce, desítky a stovky sudů se rytmicky pohupují na mořských vlnách, srovnány v řadách, jedna vedle druhé. Později po prohlídce farmy bychom rádi viděli alespoň jednu perlu na vlastní oči. Odpovědí je nám svraštělé čelo a zavrtění hlavou. „Je velice složité perly uhlídat,“ říká Fujita a dodává, že ihned po „sklizni“ perly posílají letecky na Jávu a poté do rodného Japonska. Ani několik dokola rozmístěných mohutných strážních věží vybavených silnými světlomety neustále pročesávajícími temnotu mořské hladiny a rychlé čluny s ozbrojenou posádkou neodradí zloděje z řad místních lidí od pokusů odnést si z farmy nějakou kořist.
„Nedávno tu v noci ukradlo šest zlodějů na dvě stě perel,“ zvedá Fujita výstražně ukazováček. Neopomene však hned zdůraznit, že ukradené perly byly ještě malé, takzvané baby-perly, a tak škoda prý nebyla tak vysoká. „A dva z těch lupičů jsme hned chytli!“ dodává vítězoslavně. Fujita i jeho tři kolegové strávili v Indonésii v průměru deset let, z toho poslední dva až tři roky na této farmě. Shodují se v tom, že se jim tu líbí, i když to tu jako cizinci prý nemají vůbec lehké. „Od Suhartova pádu je Indonésie jakoby ve stavu chaosu. Kriminalita je na vzestupu a s korupcí to není lepší než dříve. Spíš možná naopak,“ tvrdí Hirotsuke. Jako by nyní zdejší lidé potřebovali ventilovat všechnu zlobu nahromaděnou během Suhartovy vlády pevné ruky, kdy byl každý projev nespokojenosti ihned násilně potlačen armádou. Poté co armáda ztratila část svého výsostného postavení a velkého vlivu, upadla tato čtvrtá nejlidnatější země světa do jakéhosi stavu bezvládí a chaosu. Třebaže jako celek zůstávají Indonésané národem velice tolerantních, přátelských a pohostinných lidí, v uplynulých letech postihla zemi série násilností a bombových útoků, často s náboženským podtextem.
„Když začal konflikt mezi muslimy a křesťany na Molukách, museli jsme tam naše dvě farmy na perly zavřít. Mezi našimi zaměstnanci byli stoupenci obou náboženství, a tak docházelo přímo na farmě k častým střetům a rvačkám,“ vzpomíná Hirotsuke. „Pak to tam už začalo být příliš nebezpečné i pro nás, nezúčastněné cizince.“ Říká, že když se situace vyhrotila a místní lidé byli plni emocí, bylo jim vyhrožováno, aby jako „novodobí okupanti“ ihned vypadli ze země. Zdá se, že mnozí Indonésané nezapomněli na japonskou okupaci své země v průběhu druhé světové války. „Jako cizinec žijící v Indonésii jste také nuceni za všechno místním zkorumpovaným úřadům platit. Je to opravdu únavné a ponižující,“ stěžuje si Fujita. „I my tady na farmě musíme pořád někoho uplácet, aby nás místní úřady nezavřely.“ Na naše udivené pohledy jen mávne rukou: „No co myslíte, za čí peníze létá místní ‘hejtman’ na dovolenou na Bali?“
STROMY, PŘESÍDLENCI A PENÍZE
Někde chráněné vysokými horskými pásmy, jinde strmými skálami padajícími do hlubokých údolí a propastí a takřka vždy zaštítěno neprostupnou džunglí, poskytovalo vnitrozemí indonéských ostrovů bezpečné útočiště různým unikátním a svébytným kulturám po dlouhá staletí. Až teprve v průběhu 20. století přicházeli tito lidé, např. Dajákové, Bugiové nebo Toradžové, postupně do kontaktu se západní civilizací. Přes postupující odlesňování zůstává značná část Sulawesi, Kalimantanu nebo Sumatry pokryta bujným deštným pralesem, který činí mnoho oblastí jen těžko přístupnými. Chtěli bychom vidět, jak žijí lidé „na konci světa“. Podle mapy neprotíná poloostrov na jihovýchodě Sulawesi jediná upravená komunikace. Rozhodli jsme se přejít tento poloostrov napříč z jihu na sever až k jezeru Towuti, ležícímu v samém jeho srdci. Spoléhat však pouze na rady a pokyny místních lidí se vzápětí ukáže být jako velmi nerozumné. V mnoha koutech souostroví dodnes není jiná možnost dostat se z místa na místo, než jít pěšky nebo v lepším případě na korbě po střechu naloženého náklaďáku. V důsledku toho tu žije většina obyvatel doslova v izolaci od zbytku světa, nemajíce prakticky ponětí o čase a prostoru. Proto když se našich spolucestujících ptáme na cestu k jezeru Towuti, dostane se nám pestrá paleta různých odpovědí.
Když nákladní vůz později definitivně zastavuje na konci jedné osady, nezbývá nám než pokračovat v odpoledním vedru po svých. Cesta se vine dále mezi kopečky osázenými, kam až oko dohlédne, palmou olejnou. Po hodině chůze se ráz krajiny pozvolna mění. Jsme uprostřed ohromného prostoru, rozlehlé mýtiny poseté tisíci pařezů, která vznikla vykácením deštného pralesa. Kolem dokola jsou v lehce zvlněné pusté krajině postaveny malé dřevěné domečky, srovnané v řadách jako záhony čerstvé zeleniny. Jeden vedle druhého a všechny úplně stejné, tvoří jednu z mnoha osad vybudovaných na základě národního transmigračního programu. Tato uměle vytvořená vesnice se stala domovem stovek původně chudých bezzemků z ostrovů Jáva a Bali. Stovky tisíc Indonésanů se přihlásily do tohoto vládního programu, jehož cílem je přimět obyvatele přelidněných ostrovů, aby opustili svou domovskou komunitu a přestěhovali se do méně zalidněných částí souostroví. Hlavní motivací jim má být získání 5 akrů půdy s malým domkem, zdarma zásoby rýže na jeden rok a navíc samozřejmě i jednosměrná letenka do nového domova. Dáváme se do řeči s dívkou, která tu pere v řece prádlo. Její rodiče prý neměli to štěstí, aby na jejich rodném Bali zbohatli na západních turistech, ani nevlastnili žádná rýžová pole. „Práce bylo málo a lidí naopak hodně,“ vypráví dívka. „A tak jsme se přestěhovali sem.“ Mnoho přistěhovalců získalo práci na plantáži palmy olejné nebo u firem zabývajících se těžbou dřeva. V druhém případě jim pak připadne úkol vykácet další hektary deštného pralesa, na kterých následně vzniknou nové plantáže a osady… A tak to jde pořád do kola. „Jsme tady spokojeni, protože v naší vesnici je většina lidí přesídlených od nás z Bali,“ pokračuje dívka. „Jsme tady všichni hinduisté, a tak tu žijeme v klidu a míru.“
Nicméně v některých jiných komunitách není soužití nově příchozích s původními obyvateli tak pokojné. Nedávno došlo kupříkladu k nepokojům mezi novousedlíky přestěhovanými z ostrova Madura a místními kmeny Dajáků na sousedním Kalimantanu. Ti měli pocit, že jim Maduřané berou práci a získávají příliš velký vliv na tamní ekonomiku. V zahraničním tisku se následně objevily fotografie běsnících Dajaků s oštěpy, na jejichž koncích byly napíchnuté hlavy jejich úhlavních nepřátel.
Rozsah odlesňování a hlavně jeho tempo v člověku budí až hrůzu. Jsme v poslední osadě a dále už následuje pouze džungle s jen velmi obtížně sjízdnou cestou. Vzhledem k nebezpečí, které v nočním pralese číhá, rádi přijímáme nabídku na svezení od dvou mužů na motorkách. Oba pracují kdesi v hloubi pralesa jako hledači a sběrači ratanu, ze kterého se vyrábí u nás tak populární nábytek. Muži se zkušeně vyhýbají všem výmolům a hrbolům. Míjejí nás velké náklaďáky, všechny po střechu naložené čerstvě poraženými mohutnými kmeny stromů. „To dřevo pochází z ilegální těžby,“ snaží se překřičet burácející motory jeden z mužů. Místní mafie přes den organizuje kácení stromů kdesi v hloubi lesa a pak je pod rouškou tmy přepraví kamsi na druhý konec ostrova, kde dřevo zpracuje. Ale že by si nikdo na tak dlouhé cestě nevšiml kolony třiceti nákladních automobilů? „Nedivte se,“ říká jeden z našich průvodců a líčí, jak za ilegální těžbou dřeva stojí velké peníze a vlivní lidé až v Jakartě. Úřady a policie ve všech vesnicích nacházejících se na cestě jsou prý podplacené. „Ano, korupce. V Indonésii je všudypřítomná. Je jako rakovina,“ konstatuje smutně, když v temnotě mizí zadní červená světla posledního náklaďáku.
VELKÝ HLAS NÁRODA
„Národ je společenství lidí stejných rysů, které vyrostlo ze společenství sdílejícího společný osud,“ tvrdil v roce 1945 první indonéský prezident Sukarno při svém projevu určeném Komisi pro přípravu nezávislosti Indonésie. Společným osudem mínil holandský kolonialismus, který působil jako mocné lepidlo pro nový stát a byl zdaleka nejdůležitějším prostředkem k udržení té ohromné různorodosti kultur, náboženství a ras uvnitř jednoho státního útvaru. Když indonéští nacionalisté pokládali základní principy pro nový stát, měli neustále na paměti právě tyto multietnické, multikulturní a multináboženské rysy zdejší společnosti. Sukarno a později Suharto byli oba nepochybně politickými vůdci schopnými sjednotit národ, jak to jednou vystihl druhý z nich: „Není to diktatura většiny nebo tyranie ze strany menšiny… nikoliv mnoho hlasů, ale jediný velký hlas.“ Ale od roku 1998, kdy tento „velký hlas“ náhle po několika desetiletích utichl, jako by se pouta, která v tomto etnicky velice pestrém obyvatelstvu vytváří pocit, že dohromady tvoří jeden národ, pozvolna vytrácela. Především v souvislosti s udělením nezávislosti Východnímu Timoru v roce 1999 volali lidé na řadě míst Indonésie, aby jejich provincie nebo ostrov šly cestou samostatnosti. Když dnes, o tři roky později, projíždíme napříč souostrovím, s tímto voláním se již až na výjimky nesetkáváme. Jako by s novou hlavou státu, nejstarší dcerou prezidenta Sukarna, přišel do Indonésie opět onen „velký hlas“. V různých koutech těchto ostrovů nacházíme pestrou paletu etnických skupin s jejich místními zvyky a kulturou. Každé z těchto etnik má svou místní kuchyni, někdy si dodnes staví svá tradiční obydlí, vedle indonéštiny hovoří svým vlastním jazykem nebo dialektem a často také nakládá po svém se svými zesnulými. Zatímco tedy například domorodci obývající vnitrozemí ostrova Nias tradičně nechávali ležet své mrtvé na kamenných stolech uprostřed vesnice tak dlouho, až těla zetlela nebo je sežrala divoká zvěř, hinduisté na Bali částečně převzali pohřební rituály od svých souputníků ve víře na Indickém subkontinentu – nebožtíci jsou zde páleni na hranicích a posléze je s jejich popelem pohřbena i část osobních věcí, jako jsou knihy, oblečení nebo hračky.
Zcela unikátní jsou v tomto ohledu Toradžové, etnická skupina formálně vyznávající křesťanství, která po staletí obývala těžko přístupná horská pásma v hlubokých pralesích centrálního Sulawesi. Na slavnostně vyzdobené prostranství zaplněné stovkami smutečních hostů dopadá hustý monzunový liják. Oči všech příbuzných jsou však kupodivu suché – nikdo tu nepláče. Vystoupáme po úzkých, strmých schodech do prvního patra. Průvodce ukazuje na usmívajícího se muže ve středních letech. „To je syn zemřelého.“ Ukláníme se před ním a jako dar mu předáváme pytlík s cukrem a krabičku cigaret. Pokyne směrem k slavnostně vyzdobenému lůžku, jedinému kusu nábytku uprostřed místnosti, potaženému červeným suknem. Zčernalá hlava muže má nasazené brýle a je dekorovaná po obou stranách masivními buvolími rohy a fotografií z mladších let. „To je můj otec. Jestli chcete, můžete se s ním vyfotografovat.“ Jsou tomu již více než dva roky, co jeho otec zemřel. Od toho dne zde jeho nabalzamované tělo leží, z pohledu Toradžů „žije v kruhu rodinném“. Když zemře člověk z kmene Toradžů, nehovoří se o něm jako o mrtvém, ale je považován za nemocného. Během doby mezi úmrtím a pohřbem se rodina snaží našetřit peníze, aby mohla nakoupit dostatek buvolů a prasat. Buvol je zde chápán jako průvodce zemřelého na cestě do nebe a čím bohatší a úctyhodnější rodina, tím více jich je třeba porazit. Mezitím se několik statných mužů snaží, s nohama bořícíma se po kotníky do bahna, přivést stádo na smrt vyděšených zvířat. Jeden z nich bere mačetu a pak s ní rychle a přesně sekne doprostřed buvolího krku. Jak se zvíře zmítá a kope zběsile nohama, rozbahněná zem a kaluže vody se barví stříkající krví do červena. První z patnácti buvolů se po chvíli svalí bezvládně na zem. Duše „nemocného“ konečně odchází na onen svět. Tělo muže, který až do této chvíle pozoroval tuto podívanou ze svého čestného místa v prvním patře, konečně nalezne klid.
Toradžové si během pohřebních hostin pochutnávají na místní delikatese, kterou jsou kousky buvolího masa smíchané s kořením a krví a dušené v bambusových tyčích. I o 500 kilometrů dále na sever, v oblasti kolem města Manado, mají obyvatelé své místní speciality. V údolích se převaluje mlha a první paprsky ranního slunce probleskují mezi stromy na okolních kopcích. Na místní trh se trousí postavy pro rovníkovou Indonésii netypicky zachumlané do prošívaných bund a kabátů. Trhovci vybalují rozličné zboží a pokřikují na kolemjdoucí zákazníky. Brodíme se bahnem v úzkých uličkách mezi stánky a zjišťujeme, jaký sortiment se zde nabízí. Vedle roztodivných druhů zeleniny a ovoce tu na jednom místě leží srovnaná prasata se svázanýma nohama, neklamná známka toho, že se nacházíme v jednom z mála regionů s křesťanskou většinou. O pár metrů dále pokuřuje několik mladíků, držíce v každé ruce za pařáty hlavou dolů dvě slepice. Na stole za nimi sedí mladík a důležitě přehlíží své zboží, které má pečlivě srovnané ve třech řadách před sebou. Houf zákaznic obklopujících stánek vytrvale smlouvá o ceně. Dohadujeme se, co že to muž vlastně prodává. „To jsou přece netopýři,“ říká žena vedle nás a přikládá si k nosu jeden kus a pak hned druhý. „Vezmu si tyto dva.“ Prodejce odhání netopýřím křídlem mouchy ze svého zboží. „Netopýří maso je ohromná pochoutka,“ přesvědčuje nás. „Jen blány na křídlech je těžké rozžvýkat,“ upřesňuje předchozí informaci. „Na trhu tu můžete koupit i hadí maso nebo žáby, ale největší pochoutkou je psí maso. To dostanete tamhle v rohu.“ U stánků se psím masem je opravdu živo. Však je tu také psí pečínka, stejně jako třeba rendang (kousky hovězího masa vařeného v kokosovém mléce) na Sumatře nebo nasi campur (rýže podávaná se vším možným) na Jávě, považována za delikatesu, která by neměla chybět na žádné slavnostní tabuli. Kolem pobíhá několik psů, některý se občas opře předními tlapami o stánek a nedůvěřivě očichává vystavené maso. „Jednoduše chodím po okolních vesnicích a ptám se lidí, jestli nechtějí prodat svého psa,“ objasňuje nám jeden z prodejců pravidla nabídky a poptávky v tomto byznysu. „Málokdy se stane, že by mě někdo vyhnal. Lidi si rádi přivydělají pár rupií,“ říká a obsluhuje moderně a elegantně oblečenou starší dámu s bohatě vyšívaným šátkem na hlavě. Rukou osázenou několika zlatými prsteny si dává opatrně do kožené kabelky dva kousky psích stehýnek. Paní pravděpodobně pochází z lepší rodiny a dnes dost možná nakupuje na nedělní slavnostní oběd. O pár metrů dále se zastavuje u dvou mladíků, kteří zde na zem rozložili asi tucet kousků další místní speciality – krysy. Paní se sklání a ukazuje na tři největší exempláře, zatímco jeden z prodejců vytrvale tahá jednu z krys za dlouhý ocas. Za okamžik už dáma v modrém, zlatem prošívaném kostýmku mizí i s velkým nákupem v davu. Z igelitové tašky jí téměř až na zem plandají tři dlouhé ocasy.INDONÉSKÉ LIDICE
Ostrov Morotai, tvořící takřka nejsevernější výspu indonéského souostroví, se ve 20. století významně zapsal do světové historie. Za druhé světové války se stal hlavním stanem generála MacArthura, který z něho plánoval ofenzivu proti Japoncům na Filipínách. Dnes, na počátku 21. století, se místní vesničané chopili lopat a vydávali se hledat v zemi zahrabanou nevybuchlou munici. Mnozí se potápěli na mořské dno ve snaze nalézt zbraně, které odhodili před téměř šedesáti lety japonští vojáci, když se dávali na ústup před ofenzivou spojenců. Lidé ve vesnici Daruba vyprávějí, že se jim některé samopaly a pistole podařilo zprovoznit, většina však prý vystřelila pouze jednou a poté se zasekla. Když byl též tento ostrov zasažen nábožensky motivovaným násilím, při kterém se ke slovu dostaly i zbraně a výbušniny z druhé světové války, byly celé vesnice nebo jejich části srovnány se zemí. Když projíždíme po jediné silnici, která se vine podél východního pobřeží, za okny minibusu se po většinu cesty míhá zlověstně tichá a liduprázdná krajina. Asi šedesát kilometrů dlouhá cesta je lemována troskami vypálených stavení, kostelů a mešit. Banánové a kávovníkové plantáže pozvolna zarůstají pralesem, pobřeží je osázené trouchnivějícími rybářskými loděmi. V každé vesnici míjíme vojenskou hlídku vyzbrojenou samopaly. Jeden z našich osmi spolucestujících nás upozorňuje na ohořelé ruiny kostela stojícího zcela osamoceně uprostřed bujné vegetace. Proč by někdo postavil kostel uprostřed divočiny, honí se nám hlavou. „Tady stála vesnice Sabatai Baru,“ říká muž, ze kterého se vyklube pan učitel žijící na severu ostrova. „Všechny domy byly před rokem a půl zničeny. Zbyly jedině zdi kostela. Bylo příliš pracné je rozebrat, odvézt a použít na stavbu nových domů.“ Základy všech stavení byly mezitím pohlceny tropickou vegetací, jen věž kostela čnící zpoza skupinky banánovníků je jediným svědkem nedávné tragédie novodobých „indonéských Lidic“.
Později večer sedíme před domem Muhammada Tasima, náčelníka malé ospalé vesnice Sambiki, ležící na pobřeží Tichého oceánu. Také zde bylo mnoho domů srovnáno se zemí a všichni jejich křesťanští majitelé ve strachu uprchli. „V naší vesnici bylo zabito jen několik málo lidí,“ zdůrazňuje Muhammad, který byl zvolen za náčelníka vesnice poté, co se nakonec i jeho předchůdce křesťanského vyznání rozhodl ostrov opustit. „Zde je mnoho rodin smíšených a to v důsledku tlumilo násilí. Muslimové zde hodně chránili své příbuzné křesťany,“ zdůrazňuje Muhammad. Na otázku, kdo tedy vlastně způsobil smrt tisíců příslušníků obou vyznání a kdo vypálil tisíce domů, odpovídá velmi vyhýbavě. „To byli provokatéři,“ říká. Ti prý podle něj přicházeli do vesnic a přiměli jejich obyvatele, aby začali zabíjet své sousedy, plenit domy a pálit mešity a kostely. Zdá se, že lidé v Indonésii nechtějí převzít odpovědnost za hrůzné činy, které za poslední tři roky oni sami vykonali. A nebo se také za ně stydí a chtějí zapomenout na prožité peklo. „Nedá se jen tak zapomenout na to, co se zde za poslední tři roky odehrálo,“ přiznává Muhammad. „Bude to trvat celé generace, než se hluboké rány v srdci zahojí.“
Vláda v Jakartě již vypracovala plány na usmíření obou náboženských komunit a přesídlení statisíců uprchlíků do jejich původních domovů. I americká vláda slíbila přispět na stavbu nových domů pro lidi, kteří se rozhodnou vrátit. „U nás v Sambiki začne armáda stavět nové domy hned po ramadánu a Vánocích. Přesně na místech těch původních, zničených stavení,“ nadšeně líčí plány na obnovu své vesnice její náčelník a dodává, že doufá v brzký návrat všech uprchlých křesťanů. „Už se na ně všichni těšíme…“ Na ostrově Morotai, stejně jako na tisících dalších indonéských ostrovů, tak možná končí období nestability a svárů a začíná čas souznění různých kultur, etnik a náboženství. Na Morotaii se dnes rodí naděje. Na Morotaii, tedy tam, kde začíná Pacifik…
