Kdo bude sbírat lískové oříšky

Jako mnoho obcí okresu Alt Camp byla Figuerola vyhlášená pěstováním skořápkových ořechů. Dodnes ji obklopují rozlehlé sady lísek, nicméně poslední dobou keře bez zásahu lidské ruky houstnou a několikaletá úroda oříšků trouchniví mezi bujícím plevelem. Proč? „Musíme začít ekonomickou stránkou věci,“ vysvětluje Jaume Clofent Vil“a, podsaditý červenolící, energií a zdravím překypující sadař, kterému by nikdo nehádal, že mu bylo osmašedesát nebo že ho před deseti měsíci zaskočila mrtvice s krvácením do mozku a musel se podrobit operaci.
U velkého stolu alespoň pro dvanáct lidí v obývacím pokoji, jaký bychom čekali spíše u příslušníka středních vrstev někde ve městě, si s chutí zapaluje černou ducadosku: „Oříšky prostě přestaly vynášet. Ano, bývaly tady hlavní plodinou. Teprve za nimi šlo obilí, mandle a vinná réva, dlouho nic a olivy. K Figuerole patří včetně lesů na tři tisíce hektarů zemědělské půdy a z toho na patnácti stech se pěstovaly lísky. O většinu půdy se dělilo pět šest lidí: Capell, Oliva, Mercader, Rendé, další Oliva. Na druhém a třetím místě za nimi jen drobní rolníci. Ještě dlouho po občanské válce, vlastně donedávna, bývalo zvykem, že jim ti velcí majitelé pronajímali půdu za určitý podíl úrody.
Říkalo se tomu perceria, pacht. Kdysi to bylo padesát na padesát procent, potom tři z pěti, tedy tři pytle pro pachtýře a dva pro majitele půdy, pak se poměr změnil na dva k jednomu, čtyři k jednomu a dokonce pět k jednomu. Dnes o cizí půdu nikdo nestojí, ani kdyby měl odvádět jen pětinu výnosů, a o sady se nikdo nestará. Výkupní ceny oříšků klesly tak hluboko, že je nikdo nesklízí ani pro sebe.“ Nechápavě hledím panu Clofentovi do očí. Nemohu se zbavit dojmu, že změny ve způsobu života na vesnici, ke kterým došlo v posledních desetiletích všude v Evropě, se nevyhnuly ani Katal ánsku. Zařízení obývacího pokoje tomu nakonec nasvědčuje. „Už v šedesátých a sedmdesátých letech se některé rodiny odstěhovaly. Obd ělávat půdu se jim nevyplácelo. Zůstali tady jen drobní sadaři, ale starali jsme se o to, co jsem měli propachtované, a dalo se z toho slušně žít. Tak tomu bylo až do roku 1986, kdy došlo k černobylské tragédii. Ceny lískových ořechů se tehdy na podzim vyšplhaly hodně vysoko, protože se nemohly dovézt oříšky z Turecka, prý byly zamořené. Dávali tehdy 225 peset za kilo, ale další rok už jenom sto, potom devadesát, sedmdesát a v roce 1990 jen šedesát. Kdo vsadil na to, že udrží cena z roku 1986, splakal nad výdělkem. Jak šly roky, lidé stárli. Děti se jim rozutekly, nechtěly žít v nejistotě. Odešly do továren, vyučily se, našly si práci v prů-myslovém polygonu ve Vallsu nebo Tarragoně, svého životního partnera, založily vlastní rodiny. Šly prostě za jist ým výdělkem, který jim oříšky nemohly dát. My starší, pokud jsme na to stačili, jsme se plahočili sami. Když mi bylo pěta šedesát, šel jsem za majitelem, od kterého jsem měl propachtovanou půdu, a řekl jsem mu: Senyor propietari, tu půdu vám vracím. To potkalo i další majitele. Lidé si nechali jen ten vlastní kousíček, aby se zabavili. Berou důchod a nečekají, co vydají oříšky.“ Namítám, že snad zbytečně brzy zahodili flinty. Pěstitelé lískových ořechů ve Španělsku mají nárok na dotace od státu a Evropské unie ve výši 40 až 45 tisíc peset na hektar. Z výrazu pana Clofenta je vidět, že nevím, o čem mluvím. „Vyhlídka na slušné živobytí, až vstoupíme do EHS, se rozplynula. Španělský stát přistoupil na to, že přednostní právo zásobovat Evropu lískovými ořechy bude mít Turecko.
Ztratili jsem východní trhy a bereme mnohem lacinější oříšky z Turecka. Jak je to možné? Inu, Turecko je chudší země a produkuje laciněji. Můžeme sice nabídnout naše oříšky do ciziny, ale jenom za šedesát peset jako turecké. To ostatně potkalo nejen Špan ělsko, ale i Itálii a částečně Francii. A nejsou to jenom lískové ořechy, je to skořápkové ovoce vůbec. Třeba mandle: už několik let se k nám dovážejí z USA a naše nikdo nesklízí.“ Jaume Clofent má v očích smutek. Za roky sadaření přivykl sledu prací, které mají svůj řád a čas a rok co rok se opakují v pravidelném rytmu přírodního cyklu: než zažloutnou jehnědy, je zapotřebí provést průklest keřů, půdu kolem nich zkypřit a vyhnojit, potom přijde postřik, jednou dvakrát je třeba vysekat trávu, která roste, ať chcete nebo nechcete, potom půdu mezi keři zorat, uvláčet a uválcovat, aby byla čistá a pevná jako mlat, než začnou vypadávat oříšky, kone čně se začne sbírat, ale důležité je i uložení a sušení oříšků. Vzpomínal na to, jak kolem sv. Jana vyháněli kouřem ze sadů diabló, dlouhonosce lískového, aby jeho larvy nevyžraly oříšky. Jak potom přišly insekticidy, ale nákup savinu podstatně zvyšoval náklady na pěstování. Diabló vymizel, ale místo něho se objevila mšice krvavá vlnatka a muselo se stříkat znovu. Když nám pod keři v sadě „Na hradním“ začaly oříšky křupat pod nohama, nabíral je plnými hrstmi a ukazovat, které tam leží tři čtyři roky, které jsou loňské a které právě spadaly na zem. „Takhle po jednom, po dvou, po třech je ženské obouruč sbíraly do kapsy celkové zástěry,“ ukazuje a vybavuje si chvíli, kdy se dobře proschlá úroda přivezla do výkupny: „Odvážili vám 144 gramů oříšků, rozlouskali je a zvážili. Normálně to bývá šedesát až sedmdes át gram jader. Stačilo však, aby vám našli pět šest jader plesnivých, což je o pět šest gramů méně, a cena šla dolů.“ Shýbl se a sebral ze země několik velk ých zlatavě hnědých oříšků. Asi z třetiny se na nich pásl diabló. V očích starého sadaře, který si dovedl poradit s vlastním životem a dokonce v sobě objevil zvláštní schopnost hledat pomocí kyvadla skryté prameny vody, se zračila marnost.