Jednou z oblastí pomalého a bolestného návratu vlků do evropské přírody jsou i francouzské Alpy v blízkosti italských hranic. Ve Francii lidé vyhubili vlky na počátku dvacátého století, když své dílo zkázy dokončily takzvané vlčí hlídky neboli lieutenants de louveterie. Jejich příslušníci pronásledovali a lovili volně žijící vlky už od začátku devátého století. Místní lidé lovcům za zabití vlků ochotně platili. Ještě v první polovině devatenáctého století zabili lovci vlků ročně běžně na dva tisíce těchto zvířat, o sto let později to byla sotva padesátka. Poslední volně žijící vlk ve Francii zahynul v roce 1927. Houževnatý predátor však svůj boj o život nevzdal. Přirozené populace vlků se udržely na italské straně hranic, odkud se počátkem devadesátých let začaly malé smečky vracet zpět na francouzské území. „Reakce místních zemědělců, obzvláště chovatelů ovcí, však moc nadšené nebyly,“ říká Florence Ramin, tisková mluvčí místního úřadu St. Martin Vésubie. Toto malé horské městečko leží na hranicích národního parku Mercantour, kde se divocí vlci také usadili. „Chovatelé si stěžují na škody, které jim volně žijící vlci páchají na jejich stádech. Problém je však často na jejich straně. Italští farmáři mají s vlky nesnáze mnohem menší.“ Podle místních odborníků je to proto, že si navykli s vlky žít a svá stáda proti nim dostatečně chránit. Drží si větší počet velkých pasteveckých psů, kteří na stáda dohlížejí, a zavírají ovce a kozy na noc do ohrazených výběhů nebo stájí. „Naši zemědělci si příliš zvykli na pohodlný život bez nutnosti ochranných opatření, do kterých se jim teď vůbec nechce,“ uzavírá Florence Ramin. V devadesátých letech žilo ve francouzských Alpách kolem čtyřiceti volně žijících vlků, dnes už se počty odhadují na sedmdesát až sto jedinců. Situace je proto poměrně napjatá a francouzské úřady už uvažují o udělení povolení k odstřelu prvních čtyř místních vlků. Vlčí ráj I v oblastech, kde musejí místní obyvatelé soužití s vlky přímo řešit, však existují lidé, kterým divocí předkové psů učarovali. Mezi takové nadšence patří i starosta St. Martin Vésubie Gaston Franco. Po desetileté snaze se jemu i jeho týmu podařilo otevřít vlčí rezervaci, kde se lidé mohou v přírodních podmínkách seznámit se životem těchto velkých šelem i s problémy, které vyplývají z těsného sousedství lidí a vlků. Horské údolí u vesničky Boréon v nadmořské výšce 1500 metrů je ukázkou drsného, ale krásného alpského kraje. „I když leží vlčí park Alpha pouhých sedmdesát kilometrů od mořského pobřeží, míváme tu v zimě nezřídka teploty kolem dvaceti stupňů pod nulou,“ vysvětluje Florence Ramin. Pro otužilá zvířata, jako jsou vlci, kteří bez problémů přežívají i v podnebí severské tundry, to však nepředstavuje žádný problém. Všichni vlci žijí v prostorných, přibližně tříhektarových výbězích, které se rozkládají na horském úbočí. Mají tak k dispozici les, otevřená prostranství i nejrůznější úkryty, přesně jako ve volné přírodě. Každý ze tří takových ohrazených prostorů obývá jedna smečka. „Vlky tu krmíme jednou za dva dny, a pak každé zvíře spořádá přibližně čtyři kilogramy masa. Ani občasná delší hladovka těmto šelmám nijak neuškodí,“ říká Florence Ramin. V přírodě přežijí vlci bez potravy řadu dní, pak jsou najednou schopni pozřít téměř deset kilogramů masa. Vlci v parku Alpha mezi sebou často komunikují známým vlčím vytím. „Občas jim zvenku odpovídají i členové volně žijící smečky. Obě smečky se tak mohou navzájem slyšet i cítit. Jak se však starousedlíci k nově příchozím vlkům z rezervace stavějí, to se můžeme pouze domýšlet. Na rozdíl od vžité představy lidí jsou totiž vlci plachá zvířata, a divokého vlka proto v přírodě zahlédlo jen několik málo šťastlivců.“
Vlčí odysea Česká republika je s jihofrancouzskou rezervací Alpha spjatá těsněji, než by se na první pohled mohlo zdát. Více než polovina zdejších chovanců totiž přišla právě z českých zoologických zahrad. „Dohromady šlo o deset vlků. Osm z nich pocházelo z pražské zoo a jeden pár z Plzně,“ vysvětluje ing. Tomáš Kapic, vedoucí oddělení obchodu a výměny zvířat pražské zoo. Právě on byl členem doprovodu, který se cestou do Francie staral o pohodlí všech převážených vlků. „Pražskou smečku tvořili roční a dvouletí vlci – čtyři samice a čtyři samci,“ upřesňuje. Převoz se konal v polovině prosince roku 2004, tedy necelého půl roku před oficiálním otevřením rezervace pro veřejnost. Transport takového množství zvířat není nic jednoduchého. „Speciální nákladní auto, ve kterém jsme vlky vezli, najelo k nakládací rampě pražské karantény 13. prosince ráno,“ vzpomíná Tomáš Kapic. „Transportní bedny se zvířaty se nakládaly celé dopoledne. Teprve pak jsme mohli vyrazit. Na místo určení jsme dojeli až druhý den po půlnoci. Celá akce tedy trvala i s povinnou noční přestávkou asi třicet šest hodin.“ Novopečení obyvatelé největšího ze tří výběhů si však museli na svou francouzskou premiéru počkat až do rána. „Vypouštět v noci zvířata, která prošla neobvyklým zážitkem transportu a mohla by být nervózní, není bezpečné. Je potřeba mít o všem co nejlepší přehled, a tedy i dobře vidět,“ vysvětluje ing. Kapic. Navíc čekala na uvítání vlků delegace místních novinářů, politiků i nadšenců. Ve svém novém domově se čeští vlci zabydleli bez větších problémů. Objevily se pouze neshody mezi pražskými vlky a plzeňským párem. Hašteření skončilo oddělením obou skupin, po kterém se rozbouřené vody uklidnily. Něco takového se však dalo očekávat. Ve vlčí smečce panuje přísná společenská hierarchie. Zvláštní společenský žebříček si budují samci a zase jiný samice. Většinou se pak páří jen vůdčí samec s nejvýše postavenou samicí. Takovým zvířatům se odborně říká alfa jedinci a právě podle tohoto termínu dostala jméno i celá rezervace. „Z celé akce jsme měli dobrý pocit, protože jsme věděli, že naši vlci míří do podmínek blízkých životu ve volné přírodě. Důkazem toho je, že se jedné z vlčic už během léta narodil první vrh mláďat,“ dodává Tomáš Kapic. Vlci u nás Osud vlků na našem území se od toho francouzského bohužel tak moc neliší. Z naší přírody začali rychle mizet v druhé polovině osmnáctého století a poslední český vlk byl uloven o více než sto let později. V roce 1914 prý někdo zastřelil osamoceného vlka v Bukovci u Jablunkova. Dnes se k nám vlci zase pomalu vracejí, většinou ze Slovenska a Polska. V sedmdesátých a osmdesátých letech způsobili pozdvižení. Pravděpodobně šlo o uprchlíky z německé zoologické zahrady v Neukirchenu. V zimě roku 1975 a 1976 tam do volné přírody unikla jedenáctičlenná smečka. Možné je však i to, že na Šumavu dorazili vlci z bavorských chovů, nebo dokonce z Beskyd. Lovící smečka může za jedinou noc urazit desítky kilometrů a vzdálenost z Moravy do jižních Čech pro ni proto není žádný nepřekonatelný problém. Ať již to bylo jakkoli, chlupatí navrátilci tehdy boj s puškami lidí prohráli. Dnes se u nás, stejně jako ve Francii, začíná blýskat na lepší časy. V oblasti Moravskoslezských Beskyd a Javorníků v současnosti žije malá populace vlků. Odborníci se domnívají, že jde přibližně o tři až deset jedinců, kteří tvoří jednu, dvě nebo tři malé smečky. Návštěvníci ze Slovenska někdy zvýší počet vlků až na dvacet. Přesnější údaje se zjistit téměř nedají. Vlci jsou plachá zvířata, která se člověku vyhýbají, a tak zoologové jejich počty odhadují spíše podle pozůstatků jejich činnosti – trusu, stop nebo zbytků kořisti. I přesto se však místní obyvatelé bojí, že by na ně mohli divoce žijící vlci zaútočit. Taková možnost je však téměř vyloučena. Jiné je to ovšem v případě zdivočelých psů nebo jejich kříženců s vlky. Taková zvířata postrádají přirozený respekt před člověkem a jejich chování je proto nevyzpytatelné. Někdy je navíc obtížné zdivočelé psy od vlků rozeznat pouhým pohledem. Zdivočelí psi také způsobují mnohem větší škody na chovaném dobytku než vlci. Přesto místní zemědělci vlky tvrdě pronásledují a obviňují je ze ztrát na svých stádech. Ochranářské snahy našeho státu i Evropské unie však směřují k tomu, aby se vlci do naší přírody mohli vrátit. Dokonce se budují i zalesněné nadchody nad severomoravským úsekem dálnice, kudy by mohli vlci i další divoká zvířata nerušeně přecházet z jedné strany komunikace na druhou. Vlk obecný (Canis lupus) Český název: vlk obecný Latinský název: Canis lupus Zařazení: čeleď: psovití (Canidae), řád: šelmy (Carnivora) Délka těla: 1–1,6 metru Délka ocasu: 30–50 cm Výška v kohoutku: až 80 cm Hmotnost: 15–60 kg, samci jsou větší než samice Smečka: 3–8 jedinců, v zimě až 20 či 30 Rychlost: sprint až 85 km/h, vytrvalostní tempo kolem 40 km/h (vydrží tak běžet i několik hodin) Lovecké teritorium: v průměru 20 až 40 km2 Lovící smečka může za noc urazit 40–80 km Průměrný denní příděl potravy: 2–2,5 kg masa Délka života 8–16 let (v zajetí spíše k horní hranici) Pohlavní dospělost: samice mezi prvním a druhým rokem, samci ve dvou letech Období páření: leden až duben Březost: 62 až 65 dní Počet mláďat: 2–14 jedenkrát ročně Velikost při narození: 15–20 cm Otevírání očí: 10.–12. den Doba kojení: 2 měsíce První opuštění doupěte: ve věku 1 měsíce Aktivní účast na lovu: 7.–8. měsíc Lovící léčitelé Vlk má v přírodě svou nezastupitelnou roli. Dobře to poznali i obyvatelé míst, odkud vlci náhle vymizeli. Mezi nejdůležitější úkoly vlků patří: – Sanitární efekt: vlci se při lovu zaměřují většinou na stará, handicapovaná nebo nemocná zvířata. Zamezují tak šíření nemocí uvnitř stád své kořisti, vytvářejí životní prostor pro silnější příslušníky stáda a přispívají i k působení přírodního výběru (lovem slabých jedinců odstraňují z populace jejich nevýhodné geny). – Regulace početnosti kořisti: vlci zabraňují, aby se býložravci, kterými se živí, příliš rozmnožili. Předcházejí tak vyčerpání zdrojů potravy a následným hladomorům býložravých zvířat. Jejich činnost chrání tedy i samotný les, který by jinak hladoví býložravci zničili. Příklady situací, kdy mělo vyhubení vlků nepříznivý dopad na celé prostředí: – Arizona, počátek 20. století: na přelomu 19. a 20. století zde v určité oblasti žilo 4000 jelenců bahenních, domácí zvířata a velké šelmy včetně vlků. V roce 1906 však byla vyhlášena rezervace pro jelence bahenní, odstěhována domácí zvířata a vyhubeny velké šelmy. Do roku 1920 vzrostl počet jelenců ze 4000 na 60 000 a o šest let později dokonce na 100 000 kusů. Pak se ale začaly rozšiřovat nemoci a začalo ubývat potravy, takže počty jelenců bahenních rychle poklesly. – Aljaška, počátek 20. století: v roce 1911 vzrostly počty sobů na místech, kde byli vyhubeni vlci, na 30 milionů. V roce 1950 jich však zbylo pouhých 250 000, tedy stodvacetkrát méně. Nemoci a nedostatek potravy si i zde vybraly svou daň. Podobné případy jsou známé i z Kanady. Postavení vlka u nás a v Evropě * Vlk obecný je druhem uvedeným v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN (Světové ochranářské unie). * V Bernské úmluvě z roku 1979 je vlk uveden v příloze II jako přísně chráněný druh. * Některé populace vlka jsou uvedeny v mezinárodní úmluvě o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů CITES v přílohách I a II. Tento stav přejala i evropská legislativa. * V České republice patří vlk podle zákona o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. do seznamu zvláště chráněných druhů živočichů a je označen jako kriticky ohrožený druh. Je tedy zakázané ho lovit, rušit i rušivě zasahovat do jeho přirozeného prostředí. * Podle zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) patří vlk mezi zvěř, která se nesmí lovit. * Je podán návrh na vyhlášení oblasti Beskyd za evropsky významnou lokalitu pro výskyt vlka. Návrh čeká na schválení Evropskou komisí. Projekt zapadá do celoevropské iniciativy Natura 2000. * Zákon číslo 155/2000 Sb. umožňuje, aby stát nahrazoval škody způsobené některými zvláště chráněnými živočichy včetně vlka. Tyto náhrady jsou již vypláceny. Nesmiřitelný nepřítel? Dnes zachránce Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Zní to asi divně, ale pastevečtí psi, odvěcí zavilí nepřátelé vlků, jsou možná jedinou šancí těchto šelem na přežití ve volné přírodě. Lidé vlky odjakživa zabíjeli. I malé dítě ví proč – jako potravu si vlci vybírali ovce nebo jiný dobytek. Navíc budili strach svou velikostí. Vlk je ve skutečnosti plachý, takže se s ním člověk v přírodě potká skutečně jen výjimečně, spíše ho zahlédne, jak mizí. Problémem ale dál zůstává, že mu nepřestaly chutnat ovce. Vybíjení vlků vedlo k tomu, že dnes patří k ohroženým šelmám v Evropě i jinde ve světě. Proto se začaly hledat způsoby, jak vzájemnému soužití majitelů dobytka a této psovité šelmy ohladit hroty. Ostatně sami jsme byli v České republice svědky, jaké emoce vyvolal návrat vlčí rodiny na Moravu. Zdejší majitelé ovcí byli zvyklí nechávat zvířata volně bez ochrany na pastvě a bylo jasné, jak to dopadne… Recept přitom existuje už více jak dva tisíce let – nechat stádo hlídat pasteveckým psem. Ostatně beskydský majitel ovcí, který si pořídil šarplanince, se okamžitě stal raritou. Byl totiž jediný, kdo nehlásil ztráty způsobené vlkem. Několik šotů o tom, že s vlkem se dá žít, pokud člověk chce, proto natočila i Česká televize. Velcí pastevečtí psi přišli s pastevci a mnohočetnými stády ovcí do Evropy z Asie na začátku nového věku. V Evropě se tito psi mísili s původními plemeny a dál se tu izolovaně vyvíjeli v různých místech, podle kterých pak dostávali jména. Známe tak slovenské čuvače, kavkazské ovčáky, šarplanince z bývalé Jugoslávie a další. Jsou mezi nimi rozdíly, ale v podstatě jde vždy o větší, neohrožená zvířata, která na rozdíl od menších psů ovčáckých stádo nenahánějí, ale chrání. Byli vychováváni tak, aby se cítili jako součást stáda, ještě dnes můžeme vidět třeba na Balkáně stádo ovcí, které nevede beran, ale pes. Tyto psy někdy nechávají pastevci v horách samotné s ovcemi a oni pak dokáží v naučenou dobu dovést své stádo do salaše. Je přitom zvláštní, že na zaplašení smečky vlků nebo toulavých psů stačí jediný pastevecký pes. Proč tomu tak je, nikdo přesně neví. Možná i proto, že šelmy nerady riskují jakékoliv zranění, a když vidí zuřícího psa, raději lov vzdají. Pastevečtí psi pomohli v USA změnit zavedenou praxi vybíjení vlků a kojotů. Zhruba do 70. let zde existoval oficiálně vyhlášený vládní program na jejich odstřel, chytání do pastí a trávení. Ročně byly zabity desetitisíce psovitých šelem a vyplatila se spousta peněz za odměny. Vlci byli skutečně téměř vyhubeni, ale kojoti dokázali masivnímu zabíjení odolávat. Navíc se proti těmto metodám zvedla silná vlna nevole veřejnosti. Američtí biologové proto začali studovat zapomenuté tradice chovu pasteveckých psů v Americe i jejich současné využívání v Evropě. Dnes tak najdeme některá evropská plemena pasteveckých psů až v Americe a Kanadě. Tady je biologové postupně rozmnožili a úspěšně rozmístili mezi majitele stád. Řada amerických států přestala vyplácet odměny za zabité vlky a vyhlásila zákaz trávit je. Z Evropy si majitelé dobytka dovezli pastevecké psy i do Austrálie, Jižní Ameriky a dalších míst světa. Také v České republice chovatelé začínají chápat, že peníze vložené do pořízení pasteveckého psa a péče o něj se jim mnohonásobně vyplatí. Psi jsou mnohem účinnější než ploty a další novodobé vynálezy. Chrání před zloději – vlky – a stát v tomto ohledu jejich využívání různými způsoby podporuje. Odrazují i zloděje – lidi. Ti dnes majitelům ovcí působí podstatně větší ztráty než pár vlků zatoulaných z Polska nebo Slovenska. Etiopských vlčků zbývá už jen pět set Napsal Michal Šoch Posledních několik stovek etiopských vlčků, které najdeme pouze v Etiopii, přežívá na náhorní planině Sanetti v národním parku Bale Mountains. Kromě nich má park ještě zajistit přežití dalšímu vzácnému zvířeti – horské nyale. Vlčků etiopských (Canis simensis), jimž se také říká simienská liška, simienský šakal či abyssinianský vlk, zbývá už jen kolem pěti set, možná jen tří set. Přesný počet není znám. Rezavý kožich s krásným huňatým černým ocasem, čumák podobný více vlku než lišce, ladné bílé spodní plochy kožešiny působí velmi elegantně. Vzrůstem se nejedná o žádné velké zvíře. Samci váží v dospělosti kolem šestnácti kilogramů, samice jsou zhruba o pětinu lehčí. Proč má vlček na planině dostatek potravy, pochopí každý, kdo sem zavítá. Už v nižších partiích parku bylo vidět, že je zde mnoho myší. Na náhorní planině děr podstatně přibylo. Kam oko dohlédne, samá malá díra pod zem. Kromě myší je ale vytváří i další endemické zvíře hlodoun velký (Tachyoryctes macrocephalus), což je vlastně příbuzný krtka. Předpokládá se, že tu žije až šest tisíc těchto zvířátek. Ke každé noře je vyhrabáno na devadesát metrů chodeb. Krtci a myši tvoří základ jídelníčku etiopského vlčka. Vidět vlčka chce ale trpělivost. Nakonec se objevil až k večeru. V poklidu rozhrabával cosi v hlíně, zřejmě nějakou myší noru, a nenechal se ničím rušit. Pak ale zjistil, že má nablízku člověka, všeho nechal a okamžitě utíkal pryč. Toto zvíře, jedno z nejohroženějších na světě, je velmi plaché, přesvědčilo nás o tom při každém setkání. Nedá se k němu přiblížit na méně než šedesát metrů. Vlčci se většinou pohybují po dvojicích, jen výjimečně se dá zahlédnout samotář. Národní park Bale Mountains patří k méně navštěvovaným etiopským národním parkům, většina návštěvníků míří do dostupnějších Simienských hor. Je to škoda, Bale je jedinečné. Zatímco v Simienských horách jsou nádherné krajinné scenerie a minimum zvířat, tady je tomu přesně naopak. Park má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních a výškově je položen v rozmezí od 1500 do 4400 metrů. Krajina je tu proto velmi rozmanitá. Náhorní plošina Sanetti leží ve výšce zhruba 4000 metrů přímo nad skalním úbočím Harenna a vegetací se řadí mezi afroalpinské. Ohromná pláň je většinou rovná, a třebaže svítí slunce, zde je kvůli permanentnímu studenému větru pěkná zima. Roste tu mnoho vřesovitých rostlin. Co ale krajině dodává magický ráz, jsou obrovské lobelky (Lobelia rhynchopetalum), které dorůstají do výšky dvou až tří metrů, než začnou kvést.
