tvrdí režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková
Profese dokumentaristky se prolíná vaším životem. Dokázala byste se věnovat něčemu jinému?
Původně jsem vystudovala výtvarnou školu a na chvilku to vypadalo, že budu dělat stejnou profesi jako má maminka, tedy propagační výtvarnici. Nakonec jsem se vzbouřila a rozhodla se pro filmový dokument.
Na dokumentu je krásné, že podstatou je realita. Dokumentaristé se zabývají jevy, které obecně existují, a skutečnými lidmi kolem nich. Dokument mě zajímá i jako diváka. Vidím v něm ohromnou příležitost, jak si ukojit svou zvědavost. Díky mé profesi se dostanu tam, kam bych se v životě nepodívala. Vlastně po dobu, co to dělám, mám za sebou spoustu zajímavých zážitků, které ovlivnily můj život, a jsem za to vděčná. Dokument je zprávou o dnešku pro současné i budoucí diváky.
Pracujete se stejným filmovým štábem?
V poslední době ano a má to výhody. U dokumentu je nutné, aby byli lidé sehraní. Se štábem chodíme lidem do soukromí a bylo by nepříjemné, kdyby ve štábu byli arogantní a nepřizpůsobiví lidé. Pokud to drhne při natáčení, je to kontraproduktivní.
Pracujete na více filmech najednou?
Pro mě je typické pracovat na více věcech najednou. U sběrných projektů, které trvají několik let, ani není možné se věnovat jenom jim, to bych moc netočila. Jsem schopná se s tím vyrovnat. O všem, co dělám, si vedu evidenci a před natáčením si předchozí práci přiblížím, takže si to oživím. Obecně jsem ráda, že v průběhu jednoho nebo dvou dnů projdu několika prostředími najednou. Flexibilita mne baví, poprvé jsem si to uvědomila, když jsem na FAMU dělala film o kočovných provazochodcích a zároveň film z prostředí na vyšší úrovni, ten se točil v Praze. Dvě naprosto rozdílná prostředí v jeden den. Aby to nevypadalo, že mě všechno baví a těší, tak musím říct, že je z toho člověk někdy pěkně urvanej.
Jsou časosběrné dokumenty pouze vaší specialitou?
Ve světě se taky točí, znám německý projekt, který sleduje děti od první třídy až do dob, kdy mají už své děti, a dál. V Anglii zase vždycky po 7 letech sledují stejnou skupinu lidí, nebo Nikita Michalkov natáčel a sledoval svou dceru. U nás Pavel Koutecký točí od roku 1992 s Václavem Havlem, zveřejnit by se to mělo až 5 let po skončení prezidentského období. Pak dělá projekt Po letech… natáčí od roku 1990 pár lidí, kteří byli hlavními aktéry sametové revoluce, a točí dál a dál. Byla bych ráda, kdyby někdo ze studentů měl chuť pustit se do něčeho podobného, zatím zájem není.
Vyvíjí se dokument v čase?
Popíšu pouze situaci u nás. V době, kdy jsem začínala, to byl jednak film pro kina a jednak film pro televizi, kde to vidělo pochopitelně více lidí. Pro televizi se dalo dělat málo filmů, se kterými by se člověk ztotožňoval. Po revoluci se začalo točit téměř výlučně pro televizi, tím se rozšířila možnost stopáží filmů. U nás, ale i ve světě jsou nejrozšířenější tzv. velké dokumenty, trvají hodinu a vyhovují mi. Jsem teď spokojenější, dokument vidí víc lidí, odezva je daleko větší.
Cítíte rozdíly mezi dokumentem s člověkem z ulice a dokumentem se známou osobností?
S těmi tzv. normálními lidmi je člověk svobodnější, lidi veřejně známější dají více na svou image, na to, jak budou vnímaní. V případě Dagmar Peckové a Báry Basikové z cyklu Ženy na přelomu tisíciletí to zrovna neplatilo, obě dvě byly velice vstřícné a otevřené. Kdybych si měla vybrat mezi mediálně a nemediálně známou osobností, točila bych o neznámých lidech.
Je teď někdo, o kom byste dokument chtěla natočit?
Snažím se mít v zásobě pár témat. Chtěla bych zrealizovat projekt s názvem „Paměť 20. století“ o starších zajímavých lidech. První část dokončuji – mám materiál o Pavlu Tigridovi, natočila jsem ho v posledních chvílích jeho života. Docent Skála, odborník na léčbu alkoholismu, je dalším, koho bych ráda natočila, ale zajímavých životů je více. Cítím neodvolatelnost času, je spousta témat, která můžete natočit kdykoli, ale s těmito zkušenými lidmi už byste to nemuseli stihnout.
Dokument vypráví divákovi reálné příběhy. Jak vám zasahují do života?
Na dokumentu mě láká to, že se člověk setkává s různými osudy, situacemi, které ho zasahují a obohacují. Někdy sice máte depresi z toho, co vidíte, ale naštěstí se s tím vyrovnávám.
Pochybujete někdy o své práci?
Pořád! Jsem taková chodící pochybnost. Mám pocit, že jakákoliv má práce se dala dělat jinak – možná lépe. O smyslu dokumentu rozhodně nepochybuju. Kritiku mám ráda. Kvalifikovaná kritika je pořád lepší než pochlebování. Je to motivace pro další práci, přemýšlení o sobě.
Ale každá kritika je subjektivní…
Nějaká zpětná vazba být musí, protože při práci ztrácíte odstup, nadhled, a když přijde někdo, kdo to vidí za všech okolností, je to pro autora přínosné. Absolutní kritika jednoduše neexistuje!
Přijímáte kritiku vašeho manžela?
Jeho názor je pro mě nejdůležitější. Když točím filmy, manžel mi dělá dramaturga, je přímo do procesu zapojen. Když píšu, tak mi manžel pomáhá svými názory, ve filmu si jsem jistější, v psaní se nechám ovlivnit mým mužem. Manžel se vždycky zajímal o mou práci. Spolu jsme si vždycky měli o čem povídat. I teď, co nám naše děti odcházejí z domova, si máme stále co říct.
Dnes se ale dlouhodobější vztahy moc nenosí…
Já jsem se zabývala v 80. letech jedním dlouhodobějším projektem o mladých lidech, šlo o film Manželské etudy, sběrné sledování trvalo šest let. Natáčeli jsme mladé lidi od doby, kdy se berou a jsou plní nadšení, až po dobu, kdy se třeba budou rozvádět. Situace byla v 70. a 80. letech stejná jako dnes. Podle mě se lidi rozcházejí z více důvodů. „Kdykoliv něco získáváš, zároveň něco ztrácíš“ je heslo, které by si lidé měli více uvědomovat. V manželství se musíte spousty věcí zříct. Uvedu příklad: jsem typ člověka, který miluje cestování, a můj manžel cestuje nerad, takže necestujeme! A beru to, manžela beru se vším všudy. Snažím se o to, abychom byli taková soudržná jednotka.
Brala jste si vzor u vašich rodičů, co se manželství týče?
Asi ano. Já měla kliku v tom, že v naší rodině fungoval určitý model. Moje máma byla výtvarnice, táta právník, model spočíval v tom, že se matka zcela realizovala a otec nejenže jí v tom nebránil, ale dokonce ji podporoval. Manžel si do našeho vztahu přinesl něco podobného. Rodina člověka do budoucna strašně ovlivní. Fakt je, že se u nás vyskytl jeden nepříjemný prvek – chtěla jsem sourozence, a máma druhé dítě kvůli práci nechtěla, protože by se to nedalo zvládnout. Mně to moc vadilo, cítila jsem se v tomto směru méněcenná, hrozně se mi líbily rodiny, kde bylo víc dětí. Rodina, kde byly dvě děti a dva rodiče, byla pro mě vyvážená. Proto jsem se zařekla, že budu mít dvě děti.
Nezastáváte názor vybrat si buď dítě, nebo kariéru?
S manželem jsme to měli těžké, máma už nežila, když se mi děti narodily, a manželovi rodiče byli staří. Pořád jsme hledali někoho na hlídání a rozhodnutí pro druhé dítě bylo velmi složité. Ale jedno jsem věděla, že musím. Druhé dítě jsem měla po čtyřech letech.
Jdou děti ve vašich šlépějích?
Obě jsou shodou okolností spojené s FAMU. Starší syn Tomáš studuje pátým rokem fotografii a Hanka je na FAMU, na kurzu pro anglicky mluvící studenty – dělá jim tlumočníka a chtěla by se na FAMU hlásit na produkci.
Heleno, druhým rokem učíte na FAMU, rodí se talentovaní dokumentaristé?
Je jich hodně. Je frustrující, že máme pouze určitý počet lidí, které lze přijmout, přitom jich je schopných třeba mnohem víc. Na FAMU je spousta zajímavých lidí, kteří vidí ten dokument úplně jinak než já, a to je ohromná inspirace.
Vychovala byste si nástupce…
To víte, že ano. Z mých dětí to asi nikdo nebude, ale bylo by to zajímavé. Po 20 letech jsme se vrátili k projektu Manželské etudy a já bych byla ráda, kdyby se po další době, kdy už tady nebudu, někdo k těm lidem vrátil a pokračoval.
U dlouhodobějších projektů musíte plánovat do budoucna, plánujete i v životě?
Trošku se plánovat musí, ale že bych byla klasický plánovač, to ne. Improvizaci mám ráda.
Jste rodilá Pražačka, mohla byste žít jinde?
Dlouhou dobu jsem bydlela přímo v centru Prahy, na Václaváku. Žila jsem v době, kdy jednou z variant života byla emigrace, takže jsem byla konfrontovaná s alternativou, že bych žila v jiné zemi. Já měla v 19 letech zajímavou zkušenost být au pair v Německu. Zjistila jsem, že by mi to dělalo velké problémy, tím pobytem jinde jsem se utvrzovala v tom, že jsem ráda tam, kde jsem.
Jak byste natočila dokument o Češích?
Hrozilo by nebezpečí laciného zjednodušování, ale to, co je pro Čechy typické v negativním pohledu, jsou hospody a pivní kultura. Na druhou stranu bych řekla, že jsou Češi praktičtí, schopní improvizace, mají specifický smysl pro humor.
Čím se baví Helena Třeštíková?
Má práce je propojená s mým životem. Ráda čtu, manžel založil internetový server se starožitnostmi, a tak nás to oba velice zajímá. Chodím k nám do kina Oko, do filmových klubů. Mám ráda zajímavé filmy i dokumenty.
Je k vám, Heleno, osud vlídný?
Myslím, že ano. Jsem spokojená, snažím se být pokorná. Někdy si říkám, že už některé věci v životě nestihnu, ale beru to a jsem spokojená. Mrzí mě, že jsem jako mladá studentka nemohla do zahraničí. Na tehdejší poměry jsem ale cestovala hodně, takže si stěžovat nemůžu. Čas se vrátit nedá, už nikdy nebudu mladá, otevřená, nezávislá, vnímavá jako před lety.
Jste životní optimista?
Velice se o to snažím. Život máme jen jeden a záleží na tom, jak si ho kdo udělá. Osobně mám několik životních hesel. Jedno jsem převzala od své mámy, nad stolem měla na papírku napsáno: „Kdo opravdu chce, ten může!“ „Krize je šance“ a „Kdykoliv něco získávám, zároveň něco ztrácím a naopak“ jsou další má životní moudra, kterými se snažím řídit.
HELENA TŘEŠTÍKOVÁ
Filmová dokumentaristka, režisérka, publicistka, pedagožka na FAMU. Narodila se 22. 6. 1949 v Praze. Absolvovala Katedru dokumentární tvorby na FAMU (1975), pracovala jako dramaturgyně (1974-1977) a režisérka Krátkého filmu (1977-1994), podílela se na založení sdružení filmařů a sociologů FaS (Film a sociologie, 1990) a Nadace Člověk a čas (1994). Natočila přes čtyřicet dokumentů, mezi prvními Živou vodu (1972). V Zázraku (1975) zaznamenala poprvé časosběrnou metodou těhotenství své přítelkyně. Do povědomí veřejnosti se zapsala rozsáhlými dokumentárními cykly – první z nich byl Manželské etudy (1987) a zatím poslední seriálový cyklus deseti filmů Ženy na přelomu tisíciletí (1999-2002), za který dostala na Febiofestu cenu kritiky – Kristiána. Helena Třeštíková vytvořila také ojedinělé portréty Dvě jubilea Jana Zrzavého (1976) a Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995). Její manžel Michal je nyní dramaturgem a producentem jejích projektů. Mají spolu dceru Hanu a syna Tomáše.
