To jsem tak jednou vymýšlel s kamarády z agentury Desing centre neotřelé fóry na apríla. Jak se začalo mluvit o dvojnících slavných lidí, vzpomn ěl jsem si na prázdniny u babičky, kde v domku za návsí bydlel jeden pán. Tak trochu mu odstávaly uši, byl malej a na hlavě měl vlnitejch vlasů spíš míň než víc. Vzhledem tak nezapamatovatelnej, až jsem si ho nakonec zapamatoval. A když jsem poprvé viděl film s Woody Allenem v hlavní roli, zdála se mi mimo dialogů a komplexů hlavního hrdiny absurdní i ta skutečnost, že ho ztvárňuje pan Wronszký z Horních Bačic.Jako malej kluk jsem o tom, že soused mojí babičky hraje v americk ých filmech, vůbec nepochyboval. Až jako velkej (výškově) jsem se dozvěděl, že to není pan Wronszký, kdo hraje toho nesmělýho židovsk ýho vtipálka Woody Allena, ale sám pan Woody Allen hrající ve filmech často sám sebe. Připadalo mi to dost nespravedlivý, a tak jsme se s kamar ády rozhodli, že mu tu šanci dáme. Šanci vypadnout z Horních Bačic do velkýho světa polo šílených reportérů dychtících ukořistit vaši tvář. Chodit v hotelu po červených kobercích, zásadně se vozit jenom taxíkama, objednávat si ty nejdra žší jídla a jenom je oždibovat, ale co v neposlední řadě – možnost, kterou nemá ani Woody Allen. Udělat si pořádnej, ale opravdu pořádnej dobrej den z novinářů. A tak vůbec riskovat s příjemným mrazen ím v zádech, že vás odhalí a těšit se na přehled večerních zpráv, kde vás uvedou jako pořad číslo jedna. A to prosím všechno čekalo pana Wronszkého, kterému odsekává i při nákupu mléka v koloniálu stará Vokoupalíková, dnes soukromá podnikatelka. Tu šanci jsme museli parádně připravit. Poradit se o každém detailu.Prostě připravit všechno tak, aby nikdo nezapochyboval o tom, že do Čech, přesněji do Ústí nad Labem, zavítal slavný režisér, scenárista a herec Woody Allen, který mimochodem o sobě tvrdí, že z New Yorku paty nikdy nevytáhl. Chtělo to: a) zaktivovat nenápadně všechny novináře fámou vypu štěnou do éteru; b) unést pana Wronszkého, protože ten o ničem nevěděl, natož o své podobě s Woody Allenem; c) pro falešného W. A. sehnat rekvizity; d) přesvědčit P. Poledňáka, který s Ústí režíroval Allenovu hru: „Nepijte vodu”, aby se k tomuto bezesporu dětskému aktu propůjčil. A pak to nejtěžší – přetvařovat se, že o ničem nevíme. Od doby, co jsme se rozhodli akci zrealizovat, zbývalo do její přípravy a zahájení devatenáct hodin. V 16:05 jsme tedy pevně rozhodnuti akci uskutečnit. V 16:08 telefonát Petru Poleďnákovi. V 16:10 konec telefonátu s nejistým výsledkem, ale jsme pozváni na večer! Slibné! Ve 23.00 – 3.00 porada, kde příslib své účasti pro větší věrohodnost dává Petr Poledňák – režisér ústeckého ČINOHERNÍHO STUDIA, jehož počítač zaznamenal vznik následujícího scénáře: 1. Formánek přiveze F. W. A. na parkoviště hradu Střekov v 11.00 (koupit klobouk) 2. Poledňák přijíždí taxíkem tamtéž v 11.15 3. Mezi 11.15 až 12.50 korzuj í a jsou v hospodě, výklad dvojníkovi o tom, kdo je vlastn ě Woody Allen 4. Formánek zajistí, že v 12.55 přijíždí taxík na parkovi ště hradu Střekov 5. Poledňák a Woody odjíž- dějí do Vladimiru 6. Před vchodem čeká ochranka, kterou si Poledňák vyzvedává 7. No comment 8. Oběd v salónku 9. No comment 10. Objednaný taxík odvá- ží oba před Činoherní studio, kde přesednou do favorita a jedou do Prahy 11. V případě, že je sledují novináři do Prahy, F. W. A. je ukryt do Poledňákova bytu, kde musí přežít několik dnů (koupit chleba) 12. V případě, že nejsou sledováni, vysadit na autobusov ém nádraží Florenc, kde Woody mizí 13. Před zrealizováním akce tento text vymazat z počítače 14. Potom si seřídit čas 15. Složit slib mlčenlivosti pod trestem probodnutí ušního lalůčku (odtud dnes již v Ústí zažitý hovorový výraz Poledňákův lalůček) 16. Zahájit akci Ve čtyři ráno vyrážím do Horní Bačice unést dvojníka Wronszkého.V 6.00 jsem na místě. Wronszký je mou nabídkou udiven a vymlouvá se, že musí do práce. Použiju všech svých verbálních dovedností, abych ho přesvědčil. V 6.20 svoluje, ale ještě činí úhybné manévry a snaží se mi opět namluvit, že nejdřív musí do práce se aspoň u vedoucího omluvit pro nemoc. Souhlasím a slibujeme si, že v 8.00 vyjíždíme. Wronszký kupodivu na smluvené místo přichází a my vyrážíme směrem na Ústí. Falešný W. A., jinak účetní ve statku Rolník Bačice, na sobě má tesilky, jakousi šusťákovou bundu, aktovku se svačinou, jejíž půlku mi nabízí. V 9.00 jsme v Liberci, kde při soustřed ěném pohledu zjišťuji šílenou věc: F. W. A. má silně prošedivělé vlasy! Navíc si vzpomínám, že mus íme sehnat typicky Allenovsk ý klobouček . Přitom si vzpomenu, že za dvě h o d i n y máme být u hradu S t ř e k o v v Ústí, což je zhruba časová délka cesty tam. A tak v 9.20, když vidím po ulici jít starého pána s podobnou přikrývkou hlavy, neváhám. Pán se sice trochu vzpouzí, ale po té, co mu v podstatě vynadám, že má na hlavě něco, kvůli čemu já celý den lítám po Liberci a sháním to, s provinil ým výrazem mi apartní klobouček podává. Ještě rychle sehnat kadeřníka a je to. Horší to ale je s časem. Minuty se ztrácí pod rukama a my jak blázni lítáme mezi jednotlivými kadeřnictvími a snažíme se přinutit některou z kadeřnic, aby na nás přestala hledět, jak na teplé bratry a obarvila vlasy F. W. A. na požadovanou černou. Ze dvou nás s despektem vyženou, ve třetím s chichotem vezmou. Největší problém mám s vedoucí kadeřnictví, která nechápe, že potřebuju, aby náš dvojník měl vlasy obarvené během několika málo minut. Tvrdí, že pokud nenecháme půl hodiny barvu na hlavě ustát, nechytí se. Po dvaceti minutách nervově nevydržím a unáším dvojníka podruhé, tentokrát z onoho kadeřnictví.Z hlavy mu kape černá barva, a on se mě naivně ptá, jestli mu to další den (prý kvůli řečem) pustí. Během jízdy v autě ho nechávám nahlas číst knížky o Woody Allenovi a nutím ho na mne mluvit anglicky, i když jsem sám do zákoutí tohoto jazyka úplně nedoplul. Do Ústí přijíždíme ve tři čtvrtě na jedenáct, kde Woodyho kriticky zhodnotí další odborník-scénárista Radek John. Váhá se zápornou odpovědí. Aby F. W. A. zbytečně nepolekal, řekne cosi v tom smyslu, že pokud bude klopit oči, snad nikdo nic nepozná. Mně pošeptá při odchodu do ucha: „Tak jestli tohle vyjde…” U mne doma jsem nucen na Radkovo doporučení pro větší věrohodnost dvojníka zapůjčit F. W. A. i mé pomačkané kalhoty, riflovou košili a starý kabát z Činoherního studia. Ten kabát je tak hrozný, že by si ho podle Petra Poledňáka vzal na sebe buď jen poslední žebrák v Ústí, anebo výstřední americký milionář. Chvilku se s F. W. A. hádám o to, že si nebude cpát do starého hubertusu svůj kulich. Slibuji mu, že čepici pošlu po akci poštou. On však moc nevěří – a málem na tom celá akce ztroskotá! Nakonec se s kulichem obřadně rozlou- čí a pospícháme do auta. Radek John v této chvíli ztrácí nervy a odjíždí raději do Prahy. V 11.04 riskujeme srážku s náklaďákem, kdy namísto aby mě falešný W. A. usměrňoval, mě spíše pobízí anglickými výkřiky fuck truck, což mi pak zdůvodňuje vžitím se do role Woodyho. 11.12 – S trochou zpoždění proti plánu vysazuji F. W. A. těsně před hradem Střekov s příkazem, aby v případě nějakého konfliktu nekladl domorodému obyvatelstvu odpor a raději si je usmířil zrcátky a korálky, kterými jsme ho vybavili podle příručky „Misionářem snadno a rychle”. Ptám se P. Poledňáka, jak se mu F. W. A. líbí – neboť ho vidí poprvé. Říká, že je perfektní a plácá se přitom do stehen. Myslím, že by z nás měl skute čný Woody Allen velkou radost. 11.30 – Opouštím je, abych jel pro fotografa, který má zaznamenat romantické procházky dvou umělců pod hradem Střekov. Jenže oba herci mystifikace jsou už naprosto vžití do svých rolí, pokřikují na nás při focení neslušné nadávky, s oblibou používají slov „No comment” a rukou mávají, ať jdeme pryč. I my jsem se vžili do rolí tvrdých reportérů a střílíme od boku fotografie, které mají v naší mysli cenu tisíce dolarů.Když přijedeme s fotografem k Vladimiru, stojí tam už samí zkušení reportéři a mrkají na nás, kdeže se to flákáme. Fotoreportér ČTK směrem k mé osobě prohlašuje: „To je to tajemství, jo?” Kolem stojící novináři (ostatně, jsme tu skoro všichni až na fotografy, kteří číhají na příjezd) se častují otázkami: Co tu děláš?, a podle odpovědí to vypadá, že všech 16 přítomných si vybralo tříhvězdičkový hotel Vladimir za svoji závodku. Nikdo nechce sdělit svůj tip. O týden později mi onen fotoreportér ČTK sděluje: „Já v tom hnedka tušil nějakou bejkárnu,” ale z myšlenek na toto téma ho prý vyrušil příjezd (ústeckého!) taxíku, ze kterého vystoupí Poledňák a jistá osoba v kloboučku. A už není žádné moci, aby lavinu zastavila. Fotoreportéři zmateně pobíhají, navzájem si cloní a kolegiálně si nadávají domnívaje se, že jim Američan nerozumí. Blesky je navzájem oslepují, takže nevidí mohutné kachní hejno, které jim právě spokojeně prolétlo nad hlavami. Fotografové balancují na mramorovém schodišti. F. W. A. obíhají a fotografují ho až do salónku. Tam ale jedinou škvírku, kterou lze fotografovat, surově zabírá nejmohutnější z přítomných fotografů a fotí a fotí a fotí. Když dofotí, střídají se další a další, a pak televize, potom zase fotografové… Až je mi líto, že to není doopravdy naostro. Když se okénko uvolní, mohu konečně nahlédnout do salónku i já. Všechno vzorové, dokonce nechybí ani česká a americká vlaječka. Setkání na nejvyšší úrovni. Petr Poledňák mi později vykládá, že se do role skute čně vžili: „Ty pocity byly naprosto v pohodě, protože jsme na jedný straně hráli, na druhý straně jsme na to byli nervově připravený. Zajímavej posun nastal až v průběhu oběda, kdy jsme vlastně čím dál víc začali propadat těm rolím, začali jsme se do nich vžívat. Takže já jsem najednou před sebou skutečně začal vidět Woodyho Allena a ptal jsem se ho, aby řeč nestála, jak je vybavený jeho byt na Manhattanu, a on mě opravil, že v Manhattanu nebydlí, že bydlí v Brooklynu, poněvadž se tam narodil a že jeho byt je takovej a makovej. Pak přišel ředitel hotelu a velmi se omlouval, že nervozita novinářů dostupuje vrcholu a jestli bych nebyl tak laskav a nevyjednal u Mistra alespoň nějaké malé interview.Slíbil jsem, že se pokusím. Skutečně jsem se „Mistra” zeptal – našeho dvojníka – ale já v něm tu chvíli viděl Allena, jestli by byl ochoten k několika větám. „Mistr” mne seřval a zatvářil se, že je to ode mne nefér, že jsem pozval novináře. Měla to být privátní návštěva. On se do toho vžil, já jsem se do toho vžil, takže jsem cítil skutečné výčitky svědomí, že jsem Woody Allena podvedl. ” Všech šestnáct novinářů, kteří zatím před salónkem hodinu přešlapují, se nechá rozdělit do zhruba tří kast: A) Novinář s bezvýhradnou a božskou pokorou vůči W. A., kterému skoro vytryskly při fotografování v salónku slzy se slovy: „Vždyť vy ho vyplašíte a on nám nebude chtít odpovídat. Jen se ho neptejte na choulostivé věci – to by s námi již nikdy nemluvil.” B) Novinář – mystifikátor, který tvrdí, že má supertajnou informaci, že tu Woody Allen s Poled ňákem mají natáčet parodii na velkofilm Stalingrad, snad v exteriérech Duchcovského viaduktu a Jezeří. C) Novináři – který vědí, že nějaký W. A. existuje, leč berou vše s profesionálním klidem D) Novináři – bezbožníci, kteří se dělí do dvou podskupin: – jedna W. A. vůbec nezná, a je rozhořčena, že nemohla na zabíjačku, na fotbal, domů, … atd. – druhá W. A. charakterizuje slovy – Ten sexuální úchyla dlabe v salónku a my se jak hyeny pereme o to, kdo bude klást otázky. Nakonec se prosadí redaktor Českého rozhlasu se svým kolegou – americkým stážistou. S ním nikdo nepočítal. Alespoň s napětím čekáme, zda dvojníkovu angličtinu pozná. Mezitím přichází ředitel hotelu, který všem přítomným sděluje závažné informace o menu – co „umělci” nakousli, ochutnali či nedojedli. To se stává zatím hlavním bodem zpráv. To se obyčejným lidem stát nemůže. Ale stejně jako novináři dali do světa informaci o tom, co ten den jedl „Woody Allen”, naznačili co měli k obědu oni sami. Velkou kachnu s českými knedlíky. Hezké je také to, když konečně vychází ze salónku F. W. A. a proti scénáři promluví. Okamžitě se to nezdá americkému novináři, který se nechá slyšet, že tohle není newyorská angličtina, ale angličtina emigrujícího Nabokova. Anebo že je to další z etud W. A. na veřejnosti. Nikdo však v tomto směru Ameri čanovi nevěnuje pozornost, jen od něj chtějí přeložit Woodyho výroky.Pak se ihned všichni rychle rozeběhnou do redakcí telefonovat, posílat fotky, faxovat články, které jdou okamžitě na titulní strany novin. Opravdovou senzací pro nás však je, když se v TV v hlavním zpravodajském pořadu objeví seriózní šot: „Dnes se v hotelu Vladimir v Ústí n. L. podávaly vybrané speciality hvězdě hvězd W. A., který do Ústí přijel na tajnou návštěvu.” Nic na naší radosti nezmění ani pohotovost ČTK, jejíž zprávu (o skutečném W. A., který by v inkrinimovaném čase měl sedět v newyorské soudní síni) přečetl po šokujícím šotu překvapený TV moderátor s odůvodněním, že ji právě „dostal” na stůl. Díky tomu v několika novinách ještě stačili zareagovat a na poslední chvíli zprávy upravit. Některé noviny jen zaměnily v titulcích vykřičníky za otazníky, pár titulů nezareagovalo bohužel vůbec. Zajímavé také bylo, že se v TV například objevil spekula ční bluf, který my nemáme na svědomí; že W. A. posléze navštívil soubor Činoherního studia. F. W. A. se však řídil scénářem a odjel do Prahy, kde se propadl z prken, která znamenají svět, mezi fošny, které je třeba nařezat. Tedy mezi dělný lid. A již ho zřejmě nikdy nikdo nevypátrá, protože my plníme jeho přání a použili jsme nepravého jména a pozměnili jméno jeho rodné vísky. Co totiž poznal novináře, prohlásil: „Než pít bourbon za blýskání fotoreportérů, raději chodit kupovat mlíko ke starý a držkatý Vokoupalíkový, dnes soukromý podnikatelce.”Text: JOSEF FORMÁNEK Foto: Petr BEROUNSKÝ Jan ŠKVÁRA
Kategorie:
1993 / 04
