Zvenčí je to taková různobarevná, zdánlivě nepropustná zeď. Ale čas od času z ní někdo vyjde a na úplně jiném konci zase někdo vstoupí. Ta zdánlivá lidská zeď se hýbe a vlní a musíte sebrat dost odvahy a sebezapření, abyste se vrhli do toho mumraje a zmatku. Až potom zjistíte, že to není nic jiného než docela obyčejný trh. Ale on žádný trh vlastně není obyčejný. Každý má sice své prodavače a zákazníky, ale především jakési fluidum či kouzlo, které mu dává atmosféru a pečeť neopakovatelnosti.
DEN, KDY OŽÍVÁ SOLOLÁ
První trh, který jsem navštívil v Guatemale, se konal v Sololá, jež se považuje za největší indiánské město v zemi. Náměstí s pěkným parkem, kde se trhovci scházejí vždy v pátek, vévodí velká zvonice i nová katedrála. Jindy to je jistě pohodové a klidné místo, ale teď bylo vše jinak.
Všechny ulice kolem náměstí zaplnily stovky malých stánků s nejrůznějším zbožím. Chatrné dřevěné nebo kovové konstrukce, jedna vedle druhé, byly pospojovány provazy i špagátky, aby jedna podržela druhou. Mezi nimi natažené plátěné nebo igelitové plachty zastiňovaly prakticky celou plochu trhu a vytvářely tak neprostupnou ochranu proti prudkému slunci. A nejen proti slunci. Místní indiáni jsou převážně malých postav, do 160 centimetrů, a tak má průměrný Evropan co dělat, aby tu složitou konstrukci neopatrným pohybem nezrušil.
Mnoho jsem jich tu ale neviděl. Tohle nebyl trh pro turisty. To byl především trh pro obyvatele okolních vesnic.
SUKNĚ POTOMKŮ STARÝCH MAYŮ
Již jen ta nesmírná nabídka zboží prodávaného z bedýnek, pytlů, ošatek nebo jen tak z plachetky rozhozené na zemi znamená pro Evropana opravdový zážitek, ale to, co mne snad nejvíce uchvátilo, byly barvy. Nejen ovoce a řady dalších nabízených produktů, ale především krojů, které mne obklopovaly. To, co měli prodávající i nakupující na sobě, to bylo chodící muzeum těch nejfantastičtějších oděvů.
Nejbarevnější byly samozřejmě kroje žen. Květy, geometrické tvary dekoru, světlé sukně, tmavé sukně, každá barva, každý dekor má svůj význam, své tradice, které vyrůstají ze starých indiánských kořenů. Snad každý region a možná i vesnice mají na svých látkách, zavinovacích sukních a blůzách tkaných z vlny a bavlny rozdílné vzory, které se rozvíjely v horských, dříve mnohem více izolovaných sídlech těchto potomků starých Mayů. Tady v Sololá převládá červená ve všech možných odstínech od rumělky až po fialovou, ale v pestrých vzorech nechybí ani zelená, žlutá, zkrátka všechny barvy palety doplňující pestrou kombinaci vzorů doma tkaných látek. A nejen na krojích žen.
Jen málokde v Guatemale jsem viděl tolik mužů v jejich tradičních oděvech, pestrých košilích, neméně pestrých pruhovaných a vzorovaných kalhotách s jakousi krátkou vlněnou suknicí kolem pasu. Nesměl samozřejmě chybět tradiční kovbojský klobouk. Některé vzory na mužských kabátcích mají svůj původ snad až v dobách konkvisty a mají prý představovat stylizovaný královský palác v Xahilu.
I když se na první pohled zdálo takřka nemožné takovým trhem projít, jestliže už naleznete odvahu do té tlačenice vstoupit, rychle se přizpůsobíte, nic jiného vám ostatně nezbude, a tak se tlačíte, odstrkujete ty druhé, zatímco vám oči jezdí od stánku ke stánku, od jednoho kroje ke druhému. A po chvíli již rozeznáváte jednotlivé druhy i kvalitu ovoce a zeleniny, a pokud je neznáte, každý vám ochotně řekne, co to je. Problém je jen v tom, zda odpovědi budete rozumět – ne každý z indiánů na trhu hovoří španělsky a naučit se těch více než padesát jazyků a nářečí, kterými indiáni v Guatemale hovoří, to je asi nemožné.
STUDENÝ TRH V ČIČI
Největší, nejnavštěvovanější, s nejbohatším výběrem zboží, tak se inzeruje v turistických průvodcích čtvrteční trh v Chichicastenangu, populárním Čiči. Asi mají pravdu. Je dokonce tak rozlehlý, že se mi podařilo v něm zabloudit, a nebýt zvonice kostela sv. Tomase, asi bych tam bloudil ještě dnes. Je ale o dost jiný než většina guatemalských trhů.
Výběr zboží je tak půl na půl. Něco pro místní – potraviny, drogistické zboží, prostě základní životní potřeby, i když výběrem čerstvé zeleniny a ovoce se nemůže třeba s trhem v Sololá srovnávat. O to víc je toho tady pro turisty, které sem svážejí především od jezera Atitlán, ale i ze vzdálenější Antiguy. A právě to je také důvodem, že je tu i jiná, méně příjemná atmosféra.
Prodavači turistických suvenýrů šponují ceny až k horní hranici možností, i když především krásné a pestré, doma vyráběné indiánské textilie za ty peníze asi stojí. Je jich tu obrovský výběr, prodavači si již spočítali, že i dlouhá cesta do Čiči se jim vyplatí. I spousta dřevěných tradičních ceremoniálních i religiózních masek představuje originální a ne zrovna tuctové suvenýry. Ale přesto je celá atmosféra trhu nějak studená, ne zrovna přátelská. I v místní restauraci se snaží účtovat za pivo dvojnásobnou cenu, a tak se cítím mnohem lépe na každém jiném trhu, kde budou právě ty turistické suvenýry chybět.
ŽENY Z JINÉHO SVĚTA
Zajímavé městečko je třeba Zacualpa. Na to, že je dost stranou v horách, tu překvapují nové, poměrně moderní a výstavní domy a na tradičním trhu se vedle malých indiánek objevují i vysoké štíhlé ženy, které po nerovném dláždění korzují na vysokých jehlových podpatcích a v krátkých sukních. Moc jich tady, pravda, není, ale o to víc jsou vidět. Kdysi tudy vedla královská cesta do Mexika a tohle budou zřejmě potomci Španělů. Ani v Zacualpě tradiční kroje nechybějí. I tady převládá červená, ale je to většinou jasná rumělka a ženy jsou převážně prostovlasé nebo jen s úzkou čelenkou.
Trh, i když nevelký, je tady až překvapivě bohatý, s velkou nabídkou krásné čerstvé zeleniny. Každá oblast produkuje něco jiného, a protože to není na místním trhu možné prodat, cestují prodavači po celé zemi, nebo alespoň oblasti. Z tohoto důvodu jsou trhy v jednotlivých městech rozděleny časově do celého týdne, a tak se někde konají v neděli, jinde v pondělí… SMUTNÉ BARVY CHUDÉHO NEBAJE
Bylo by asi neodpustitelné vynechat Nebaj, jedno z nejodlehlejších a dost obtížně dostupných míst uprostřed pohoří Cuchumatanes. Město, spíše městečko je centrem takzvaného Ixilského trojúhelníku a tomu odpovídá i význam a velikost trhu. Ulice vedoucí k náměstí, jemuž dominuje velký koloniální kostel, byly plné lidí a aut, která neustále přivážela nové a nové zákazníky. Obchodníci si svá místa obsadili již s nedělním ranním kuropěním a trh zvučel čilým životem. Bylo to místo až překvapivě plné starých tradičních krojů. Překvapivě proto, že celý kraj v nedávné době, koncem 70. a začátkem 80. let minulého století, tvrdě decimovala občanská válka. Většina horských vesnic byla zničena a zemřelo na 15 000 obyvatel.
Místní kroje jsou naprosto odlišné od většiny, které jsem tady viděl. Na krojích žen převládá zelená s bílou, ale výjimkou není ani kombinace s černou. Při porovnání s padesát let starými cestopisnými snímky je patrná obrovská změna. Tehdy převládaly bílé blůzy a červené zavinovací sukně zářící jasnými barvami. Asi se po obrovském utrpení obyvatel kraje něco změnilo. Dost možná sem přišli lidé odjinud.
A těch roztodivných pokrývek hlav – od barevných tkaných plachetek po složitě smotané turbany s pestrými bambulemi. Podobně zdobené pokrývky mají i postavy na keramických vázách starých Mayů nalezených právě v Nebaju.
Musím přiznat, že mě guatemalské trhy uchvátily neméně než arabské súky. A jako si dodnes dokážu připomenout tu neopakovatelnou vůni orientálního koření, jíž jsou prosyceny arabské súky, tak mi nikdy nevymizí z paměti obraz trhů z guatemalského venkova.
