Je svěží zářijové ráno, slunce se právě vyhouplo nad obzor a začíná svou celodenní pouť nad prérií kdesi daleko na východě nad Saskatchewanem. Stojím na křižovatce 36. street s transkanadskou dálnicí na okraji Calgary s batohem u nohou. Mířím na jihovýchod, do “cowboy · country”. Čeká mě svět skoro jako vystřižený z legend o Divokém západě.. . . . .
“Klasický věk Ameriky” druhé poloviny minulého a počátku našeho století byl plný stád bizonů, hovězího dobytka, divokých koní, skupin kovbojů, rančerů, lovců kožešin a Indiánů. Podobný obraz s příchutí romantiky a dobrodružství, byť v poněkud zmodernizované podobě, je možno spatřit na některých místech dodnes. Jednou z takových “cowboycountry” je i jihovýchod kanadské provincie Alberta se svým centrem v Calgary.
První pionýr se tu usadil v roce 1909 a od té doby začala populace prudce růst. Přicházeli stále noví přistěhovalci, prérie se zaplnila ranči, osadami a městy. Pak ale přišel krach na Newyorské burze, prudce klesly ceny masa a dalších zemědělských produktů, jejichž výroba živila celou oblast. Půda už farmáře neuživila a kraj se zase vylidnil. Druhá vlna imigrace nastala až v 50. letech, kdy kraj osídlili nejen zkušení farmáři, ale i dobrodruzi z celého světa. Většina jich byla ze Spojených Států, především z Utahu, dále z Ukrajiny a Slovenska.
Přistěhovalcem z Utahu byl i otec Connieho Scovilla, jehož ranč se stal na pět měsíců mým domovem.
Ujíždíme terénním náklaďáčkem po lehce zasněžené prérii zkontrolovat stáda dobytka několik kilometrů na západ od ranče. Cestou míjíme skupinu stromů. Už z dálky je vidět, že byly vysazeny uměle a tvoří hranice obdélníku o rozměrech asi 100 x 50 metrů. Ale kdo by je tu sázel a proč? Nejbližší farma je 5 km daleko.
“Tady bývalo kdysi město,” říká Connie, “se vším všudy, s bankou, poštou, saloonem… a tamhle, jak je ten lesík, bylo další,” dodává. Já se rozhlížím, ale po stavbách není nikde ani stopy. Stavělo se tu výlučně ze dřeva a většinou lehké konstrukce, takže zub času si zahlodal, až zbyly jenom ty stromy jako památka na zašlou slávu. Asi po 300 metrech najednou vjíždíme do úzké aleje. Před námi a za námi se od obzoru k obzoru táhne jako přímka. “Tudy vedla železnice, po které nikdy neprojel ani jeden vagon,” pokračuje Connie. “Postavili ji těsně před krizí a než ji uvedli do provozu, celý kraj se vylidnil.”
Po čtvrthodině cesty po staré dráze zastavujeme před polorozpadlou dřevěnou jednopatrovou chatrčí. Kdysi to býval obytný dům, dnes ji Connie používá jako skladiště soli a vitaminů pro dobytek. Ve dveřích je ještě porcelánová kulatá klika, ale už dávno nefunkční. V přízemí je několik místností většinou prázdných, nebo se starým harampádím na podlaze. Na stěnách se ještě dají rozeznat útržky starých plakátů, vylepených spíše jako izolace než okrasa. Dům měl kupodivu i sklep. Hned pod schody je v podlaze čtvercový otvor a žebřík. Sestupuji dolů a snažím se v matném šeru něco rozeznat. Otvory v podlaze sem proniká dost světla. V jednom rohu je schoulené tělo spícího ursona · amerického dikobraza a hned pod schody jakoby si někdo zapomněl papírovou krabici a v ní zavařovací sklenice, zabalené v novinách. Beru ji s sebou a na světle rozbaluji jeden z nejlépe zachovalých listů. Je tam obrázek vojáka v plné polní a nad ním titulek “Odchod našich statečných…”, zbytek chybí. Dole na stránce je datum: rok 1945.
Jeden countrysong říká: “Jediné, co countryboy potřebuje ku přežití, je brokovnice a teréňák”. Koně už jsou v současné době na ústupu. V některých případech už to dospělo do takových extrémů, že kovbojové sice mají koně v ohradách před domy, ale neumí na nich jezdit, ani se o ně starat a nechávají je zdivočet. Ti, co se nevzdali starých tradic, mají koně spíše pro zábavu · na rodeo a jenom málo rančerů je používá na práci s dobytkem. Koně začali ztrácet na významu před 30 lety, kdy se začaly vyrábět trucky, nákladní teréňáky s náhonem na všechna kola, schopné zdolávat složitý terén především v zimě, kdy teploty klesají mnohdy i na 50 stupňů pod nulou.
Chýlila se osmá hodina večerní. Venku je tma, zima, zuří sněhová vánice. V garáži sálají plynová kamna příjemným teplem a po zimním nečase tu není ani stopy. Vzadu u stěny stojí veliký Case International · traktor pro všechny případy, s radlicí na sníh zvednutou vysoko u stropu, aby nepřekážela. V garáži se totiž nacvičuje chytání telat do lasa. Na jaře začíná rodeová sezona, a tak nácvik probíhá už nyní. Jelikož v zimě, při teplotách běžně kolem ·30 ?C, není možné trénovat venku, a v garáži to zase nejde s živými zvířaty, vyřešil to Connie po svém · postavil si makety zvířat.
HOKEJ A RODEO
Společně s hokejem patří rodeo na západě Kanady k nejoblíbenějším sportům. S výjimkou velkoměst se praktikuje všude, podobně jako u nás fotbal. Každé městečko je centrem regionálních kol a celonárodní finále se pořádá v Edmontonu každoročně v listopadu. Vítězové pak postupují do celoamerické soutěže v USA. Kromě již zmíněného lasování telat existují i další kategorie jako například: jízda na divokém koni, jízda na divokém býku, slalom na koni mezi barely, zápas s volkem a další. Klasickou cenou pro vítěze je stříbrná přezka, někdy zdobená zlatem s vrypem ročníku a názvem soutěžní disciplíny. Vlastnit alespoň jednu takovou přezku patří k prestiži každého správného kovboje.
Bizoni už tu nežijí, a když tak nikoliv volně, ale na zvláštních farmách. Celá kanadská prérie je totiž obehnána miliony kilometrů ostnatého drátu a rozparcelovaná mezi farmáře, rančery a stát. Všudypřítomné ploty brání v pohybu nejen člověku, ale především stádu dobytka. Většina území už je také povrchově upravena a zúrodněna. Původní členitá prérie je k vidění jen málokde.
Mezi farmou a rančem je základní rozdíl. Zatímco farmy se zabývají pěstováním obilí a rostlinnou produkcí, na rančích se chová dobytek, přičemž průměrný rančer vlastní kolem třiceti kusů dobytka a 3500 hektarů pozemku. Přes léto se stáda pasou na pozemcích vzdálených od ranče a na zimu se musí přemístit blíže, aby se usnadnilo krmení. V každém případě dospělé kusy žijí pořád pod širým nebem a stáje nebo přístřešky slouží jenom telatům. Několikrát do roka se celé stádo nažene do ohrad a jeden kus za druhým se očkuje a provádí se sčítání a izolace březích krav. Na jaře se rodí telata; ta přes léto zůstávají u svých matek na pastvinách, na podzim se značkují, řežou se jim rohy a nakonec se musí oddělit od stáda a jdou na prodej.
Začíná podvečer a v ohradě zbývá poslední kráva na očkování. Chce to už jenom otevřít dvoje vrata, nahnat ji do “skřipce”, a to nejdůležitější bude hotovo. Nejprve otevírám vrata od ohrady a pak postupuji úzkou uličkou směrem ke druhé bráně. Když tu za sebou zaslechnu přibližující se dusot těžkých kopyt. Connie na mě něco volá, ale je špatně rozumět. Prudce se otočím a vidím, jak se na mě plnou rychlostí řítí 1200 kg živé váhy. V poslední chvíli se vrhám na drátěný plot. Je to jen mžik a už ležím naznak ve sněhové závěji na druhé straně. Connie se směje a říká: “Jako správný kovboj jsi tam měl zůstat, počkat až se přiblíží, uskočit, a když tě míjela, tak ji pohladit po krku.”
Práci s dobytkem v ohradách, třídění stád na skupiny a oddělování vybraných kusů od ostatních musí dnešní kovbojové zvládat po svých, stejně jako před 100 lety a mnohdy přitom riskují i vlastní zdraví. Také systémy propojených ohrad a uliček vedoucích ke skřipci se od minulého století moc nezměnily, ale v jiných směrech nastupuje i tady věk mechanizace. Krmí se traktorem, v létě se ke shánění stád používají terénní auta a v zimě sněžné skútry a místo biče nastoupily elektrické obušky.
PRÉRIJNÍ LOVCI
Slunce sice už od časného rána poctivě pracuje, ale zima se jen tak lehce zastrašit nedá, 5 km na sever od naší farmy bydlí nejbližší soused. Lidově se mu tu přezdívá Toot a jeho vlastní jméno ani neznám. Právě se ohřívám v teple jeho srubu, zatímco za okny si dalo dostaveníčko asi 40 kusů jelení zvěře. Každé ráno, když jde Toot krmit dobytek, tak vysype vědro ovsa přímo před okno do obývacího pokoje a kolem poledne tu na něm hoduje vysoká z celého okolí.
Vysoká se v Albertě v poslední době přemnožila. Vláda povolila lov a každý Kanaďan, který vlastní zbraň a zaplatí příslušný poplatek, si tak může jednou za dva roky zastřelit jelena. U prérijních antilop jsou omezení lovu trochu přísnější. V poslední době také roste počet vyznavačů lovu s lukem a šípem, ale pro náročnost se jedná spíše o koníčka než o vážný lov. Na ulovených jelenech se nejvíce cení trofej. Délka paroží a všech jeho výsad delších než 1 coul (2,5 cm) se sčítá a posuzuje se konečný výsledek. V případě, že se jedná o opravdu výjimečný kus, nechá se vypreparovat celá hlava, která pak slouží jako ozdoba na stěnu. Jelení maso se dává řezníkovi a dělají se z něho výtečné salámy a klobásy. Jinak se neupravuje.
Dalším oblíbeným lovným zvířetem je kojot, nebo také prérijní vlk, jak mu říkají obchodníci s kožešinami, jimž slovo kojot zavání prašivinou. Pobíhá jich po prérii spousty a v místech, kde se přemnoží, ohrožují stáda čerstvě narozených telat, takže rančeři je na smrt nenávidí. Jejich lov je co do počtu povolen bez omezení, zato jsou přesně stanovené způsoby lovu. Jsou celkem tři. Odstřel kulovnicí na dálku, odchyt do pastí a odchyt pomocí speciálně vycvičených psů. Kromě těchto povolených metod se praktikují i zakázané způsoby lovu. Mnozí lovci například pronásledují svou oběť terénním truckem, nebo na sněžném skútru, a pak ji střelí zblízka brokovnicí. Vláda se snaží tomuto pytláctví zamezit a nabízí řešení. V místech, kde se kojoti přemnoží, se rozmístí pomocí vrtulníku otrávená návnada. Na první pohled přijatelné, ale jaké to může mít následky pro ostatní obyvatele prérie…
Pravidelným říjnovým rituálem je lov kanadských divokých husí. Na první pohled to může působit komicky. Skupina lovců, většinou v počtu 6·10 osob, se sejde před úsvitem na posekaném obilném poli, kde se ještě nebalíkovalo a obilí leží v řádkách na zemi. Nejprve se musí schovat auta, a to nejméně půl míle od místa lovu. Potom se rozmístí návnady · velké plastikové makety husí a nakonec se dají dohromady skládací úkryty v podobě houštin, každý pro tři lovce. Nabijí se zbraně a následuje čekání. Někdy může trvat i hodiny.
DIVOCÍ KONĚ
Na světě pořád ještě existuje několik míst, kde se opravdu dají vidět divocí koně. Dokonce i tady na té oplocené a perfektně organizované kanadské prérii. V prosinci roku 1993 vniklo stádo přibližně 1300 divokých koní do vojenského prostoru u jižní hranice Alberty a znemožnilo nácvik vojenských operací. Nastal problém, který se řešil až na vládní úrovni. Výsledným rozsudkem bylo koně pochytat a rozdělit mezi drobné chovatele. Byl to úkol nelehký, protože celá akce se měla odehrávat v členitém, řídce zalesněném terénu. Nejednalo se o klasickou práci honáků, protože základními prostředky pohybu byly vrtulníky a sněžné skútry.
Mechanizace, která sem dorazila asi před 15 lety, sice značně ulehčila práci a zvýšila produkci, ale zároveň s sebou přinesla i negativní jevy. Současná nastupující generace vyrostla a byla vychována v relativním přepychu. Nebyla nucena těžce dřít, aby si vydělala na živobytí, a proto ani neměla příležitost naučit se dělat. Život rančerů, který byl v posledních 100 letech poměrně stabilní a moc se nezměnil, vstupuje dnes do období krize. Prognostiky samotných farmářů nehýří optimismem a je celkem možné, že se jednou někdo někde zeptá: “Přežijí kovbojové rok 2000?”.
