10.00 – OBEC JE PLNÁ PSŮ
Čtyřicet dobrovolníků z řad Mašer-klubu a příznivců tohoto u nás mladého sportu odstraňuje posledn í organizační nedostatky, sestavuje startovní listinu a podupává v třeskutém mrazu. Za dva dny takov ého podupávání a práce nedostanou od nikoho ani korunu. (Kapsu si zato namastí vedení místního hotelu Sněžník, který je po čas akce pro veřejnost uzavřen. Otevřeny jsou přilehl é záchodky, kde toaletní pracovnice vybírá rovných 5 Kč za použití). Pan Nešněra, jedna z dobrých duší dnešního klání, předá poslední pokyny své manželce, která bude dnes rodinu reprezentovat a nechává se vyzpovídat. Kolik lidí v Čechách se tomuto sportu věnuje? „Na největší závod ve Skořeticích, který si prostě nikdo ze závodníků neodpust í, se sešlo 120 závodníků. Lidí, kteří se tím zabývají, bude řádově asi dvakrát tolik. Ale z těch, kteří mají chuť závodit, by se asi o patnácti dvaceti dalo říct, že jsou schopni v Evrop ě i ve světě vytáhnout do boje o medailové místo.“ Kolik závodů ročně se u nás jezd í? „Začíná se v říjnu na kolečkách. Teplota by měla být v té době kolem plu 15 °C, protože tito severští psi při vyšších teplotách hrozně špatně chladí. Nemají tepelnou regulaci smě- rem nahoru, zato perfektní směrem dolů. Kolečkové závody jsou svým způsobem druhá liga, která by měla před sezónou rozřadit závodníky, ovšem na to je nás málo. Pak se přech ází na sníh a celkově by se za sez ónu mělo jet kolem dvaceti závodů. S manželkou jezdíme deset nebo patnáct a mohu říci, že je to obrovská porce.“
11.00 – VE VOJENSKÉM STANU,
stejném jako v oblíbeném M.A.S.H. 4077, už voní guláš, párky a grog. Málokdo si dá pivo v zimě vpravdě sibiřské. „Hele, Aničko, to jsi ještě neviděla, hospoda – a má místo podlahy sníh!“ upozorňuje starší paní svojí vnučku, která cucá čaj a nemůže se dočkat, až v jednu hodinu odstartují první zá- vodníci. závodníci a organizátoři se v občerstvovacím stanu nevyskytuj í, protože mají plné ruce práce. Ti první musí své psy napojit (což je procedura svou náročností srovnateln á s výrobou výbušnin) a vyvenčit (pes, který se rozhodne na trati vykon ávat potřebu, okrádá spřežení o drahocenné vteřiny), ti druzí provádějí poslední úpravy na 8,5 kilometrů dlouhé trati. Zajímá mě, co návštěvníky tak láká na té- hle zmrzlé podívané. „Mám doma malamuta, tak to chci omrknout. Třeba bych zkusil příští rok jet. Kamarádi mají taky psy, zkus íme dát dohromady spřežení,“ vysv ětluje vlasatý mladík. 12.00 – DOPÍJÍM SVŮJ GROG a jdu tahat předstartovní rozumy ze závodníků. Vlastně ze závodnic, protože mě poněkud překvapil počet žen účinkujících v téhle napohled ryze mužské zábavě. Necítí- te se vůči mužům poněkud v nevýhodě? ptám se drobné blondý- ny v červené větrovce, ze které se po seznámení vyklube Pavla Vtelenská z Děčína. „To víte že ne, jsme na to šikovn ější.“ (smích) „Je to spíš výhoda, ženský mají větší cit na práci se psy a hlavně jsou lehčí.“ Což musím uznat, neboť její smečka čtyř malamutů bude určitě těžší než Pavla i se saněmi. Závody se psím spřežením jsou totiž ve sportech určitou raritou – ženy tu startují ve stejné kategorii s muži. Z prostého důvodu: je jich málo. Ženy jsou sice ve startovním poli zastoupeny zhruba z jedné pě- tiny, patří však zásadně mezi ty, kte- ří závody vyhrávají. Pokud se konají mistrovství světa či Evropy, kde se startuje v deseti kategoriích, většinou si ve čtyřech či pěti kategoriích odvezou titul právě ženy. „Při závodě je nejdůležitější nezabloudit, hlídat psy a ulehčit jim prá- ci. Je to hodně náročný, běžet vedle saní. Samozřejmě musím trénovat i já sama.“ Na Zafoukané sněhové pláni stoj í osamělý stan, u něj podupává osam ělý muž a u nohou se mu choulí osamělý pes. Třicetiletý Pražák Pavel Novák běhá se svým psem na běžkách už pátý rok. Nevyhrává, zato si sem tam odře obličej při tré- nování na suchu. Držím mu palce, protože mi je nesmírně sympatický. (Ani na Sněžníku se nakonec neobjevil na listině vítězů.)
13.00 – TŘI, DVA, JEDNA.. GO!
Nedočkavě se vzpínající psi kone čně mohou vyrazit. Šlachy se nap ínají, šest malamutů se opře do postrojů, mašer po krátkém sprintu naskakuje na saně a začíná úchvatná jízda zasněženou krajinou. Stejně jako ve dvacátých letech na Aljašce. Tehdy vypukla v městě Nome epidemie neštovic a z jedenáct set mil (zhruba 1800 km) vzdálené- ho Anchorage sem vezlo psí spřežen í vakcínu. Psi zachránili město před vyhynutím, vůdčímu psovi smečky byl v Nome postaven pomn ík a dnes se na počest této udá- losti jezdí nejnáročnější závod psích spřeženích na celém světě – IDITAROD. Dvanáctidenní, neuvěřitelně tvrdý závod už několikrát vyhrála žena. Susan Butcher, poloviční Indi ánka, své dvanáctispřežení vybí- rá ze dvou stovek psů. Dalším typem závodů jsou superdlouh é tratě – long. Jsou to 14denní přejezdy, při nichž mašer musí také bivakovat se psy venku. Denně se při nich ujede okolo 60 až 70 km. U nás tenhle typ závodů zastupuj í Ledová stopa a Zlatý nuget. Méně náročnější jsou tratě midi, tedy střední, dlouhé 25 až 30 km. A zcela odlišným závodem je závod ve sprintu, který na Sněžníku právě odstartoval. Vydávám se dál pro trati a za zády nechávám vřeštění natěšených psů a povzbuzujících diváků. V lese je slyšet jenom pobízení mašerů: „Jedem holky, ták sou hodný, hop, hop…“ – povzbuzují závodnice smeč- ku. „Tak hezky jedem, pejsci, kluci moji…“ – pokřikují na svou smečku páni závodníci. Na pohlaví psů nez áleží.
14.00 – ŘADA ZÁVODNÍKŮ,
kteří vyjíždějí po minutě, se zdá nekonečná. Nejprve odstartuje kategorie spřežení o čtyřech až šesti psech (osmisp řeží dnes nejedou, protože trať je příliš zledovatělá). Následují dvou až čtyřspřežení a poslední startují závodníci ve skieringu, což je běh na lyžích za táhnoucím psem (nebo před ním, podle toho, jak je pes vycvi čen nebo při chuti). Mrzne stále víc, tak zavítám do občerstvovací- ho stanu. Už zde sedí část organiza čního štábu a žertuje na účet národnosti ředitele závodu Dušana Kamenického. Ředitel Českého poh áru je totiž Slovák. „Pořád lepší, než kdyby to byl Franz Neubauer.“ Zřejmě všechno klape, do cíle již přiběhla, přišla, nebo se připlazila řada spřežení. Po závodě se musí při odpřáhnout a především napojit. Pak už spokojeně sedí ve sněhu a lhostejn ě očekávají výsledky. Na nich bude záviset zítřejší pořadí na startu. Závody ve sprintu se jezdí na dvě jízdy a pořadí ve druhé jízdě je velmi důležité. Předjíždění na trati je totiž vinou mentality psů velmi komplikované a závodník při tom nutně ztrácí sekundy a minuty. Ně- kolik pomalých spřežení před favoritem je pak prostě smůla. Kromě předjíždění je pro srandychtivé ná- vštěvníky nejatraktivnější podívaná a spřežení, které mašer doslova přemlouv á k pohybu. Anebo na praskl é saně. Taková smůla dnes potkala spřežení Mirka Poláka, který má zat ím na letošním kontě samá vítězstv í a jedno druhé místo. Není to spravedlivé, člověk se veze a pes se namáhá? „I to vezení na saních je namáhav é, je to podobné sjezdovému lyžová- ní.“ Jak se vychová pes – závodník? „Tihleti psi se vlastně kromě zatá- čení a kázně nic učit nemusejí, proto- že oni mají k běhu ukrutnou vášeň, to se nedá říct ani lásku, je to jejich žití a nežití… učí se samozřejmě vlézt do postrojů, běžet ve smečce. Já zap řahávám do smečky dospělých ště- ňata, musíme přitom jet pomalu a v hlubokém bezpečném sněhu, prozrazuje mi základní pilíře „psí strategie „. Zatímco krmí svou smečku jakousi řídkou kejdou. 16.00 – ZÁVODY POMALU KONČÍ, diváci odjíždějí, psi se válejí ve svých sněhových pelíšcích a jenom můj fotograf je ztracen kdesi v ledových pustinách Děčínského Sněžníku. Navštěvuji tedy ještě smečku Vandy Kmochové, vítězky kategorie C2. (Číslo za písmenem značí rozdělení různých ras psů. Pkus je kategorie bez čísla, jedná se o absolutní pořadí. Jednička znamená, že se hodnotí spřežení tvořená jenom sibiřskými huskami, dvojka zahrnuje těžší plemena, jako me aljašský malamut, grónský pes, samojed a český horský pes.) Češ- tí horští psi a Vanda Kmochová, to je dnes pojem. Se čtveřicí čechohor áků vyhrává kdeco a porá- ží i psy geneticky lépe uzpůsobené. „Český horský pes vznik zajímav ým způsobem v roce 1972. Tehdy u nás už pár lidí chtělo jezdit, nebylo ale k dispozici žádné vhodné plemeno. Tak se vzal slovenský čuva č a zkřížil se s kanadským taha- čem, kterého vlastnil jakýsi Pražák. Bohužel, nelze vystopovat původ onoho „praotce čechohoráka“, tak- že asi toto plemeno nebude nikdy uznáno jako severské, ačkoli seversk é předky kanadský pes jistě měl. Ovšem snažíme se o to, protože to jsou dobří psi, kteří mohou konkurovat i huskám, hlavně ve sprintech. Navíc jsou i užiteční, dokáží skutečně dobře hlídat pozemek.“ Jak dosahujete výsledků, kter é n e j e d n o h o z á v i s t i v c e n u t í „obouvat se „ právě do původu va- šich psů? „Představuje to úzký kontakt se psem a hodně hodin tréninku – minim álně dvakrát v týdnu běhat trat ě. Já jsem se psy od rána do ve- č e r a , v l é t ě s n i m i j e z d í m n a horském kole, vybírám tratě, kde jim mohu dát rychlý i pomalý běh. V zimě pak na běžkách, to si zap řáhnu všechny čtyři…“ Co všechno se podepisuje na konečném výsledku? „Dobře připravení psi, saně, já musím být trénovaná, musím jim pomoci, aby neztratili tempo. Ovšem celé tajemství je v harmonii člověka a psa. A to chce čas, čas, čas.“ Přeji Vandě hodně trpělivosti se psy i s lidmi a protože se zmrzl ý fotograf konečně dopotácel, odc h á z í m e s p o l u s o s t a t n í m i z e zmrzlé romantiky do teplejšího klimatu panelákových bytů. S vý- jimkou Pražáka Pavla Nováka, kter ý stráví aljašskou noc se svým aljašským malamutem.
