“Dej si bacha na nohy, ty nože jsou ostrý jako břitva,” křičí chlapi u arény pro kohoutí zápasy. Svižně přeskakuji mantinely a raději fotografuji spoza dřevěného brlení. Opeřená skřehotající koule přeskakuje z rohu do rohu a zanechává za sebou chomáče barevného a zakrváceného peří. Indonéský ostrov Bali je jedním z mála míst na světě, kde jsou kohoutí zápasy povoleny. Na mnoha vesnických tržištích vidíte malé pětimetrové arénky, ve kterých měří síly místní bojovníci. Majitelé dávají své opeřence v plen, protože je to příležitost k výdělku i veliká zábava. Na vítězného kohouta sázejí zevlující chlápci a doufají, že se i jim podaří přivydělat pár rupií. Opodál arény nerušeně obchodují babky se zeleninou a zbylí chlapi, které nebaví kohouti, mastí karban.
NOŽE NA PAŘÁTY
Každému zápasu předchází pečlivá příprava kohoutího přeborníka. Hlavní je, aby měl bojovného ducha, to ostatní za něj zařídí majitelé. Kohouti jako jediní nemohou mít ze zápasů téměř žádný užitek… Rozhodčí otevírá miniaturní černý kufřík s červeným polstrováním. Tři sady různě velikých nablýskaných nožíků házejí ostrá prasátka v poledním žáru slunce. Malé, velké a největší oboustranné břitvy. Majitelé kohoutů se domlouvají na kalibru vražedných zbraní. “Dáme ty prostřední.” Pomocníci přidržují načepýřené borce a uvazují jim nožíky se špičatým hrotem za zadní drápy. Nožíky velikosti ukazováčku připevňují rudou bavlnkou křížem krážem nekonečným množstvím tahů, aby se ani nepohnuly. Kohoutí bojovníci jsou připraveni.
Majitelé drží pevně své favority za stehna a představují publiku jejich kvality. Staví je proti sobě. Kohouti se okamžitě načepýří – budou bojovat. “Jo jo jo jojojoj,” povzbuzují diváci. Je čas na sázky. “Gade, Gade, Gade, Made, Made, Made,” řvou sázející jména favoritů. Zvedají vzrušeně ukazováky a výběrčí kasírují sázky. Řev utichá a chlapi jdou z rohu ringu doprostřed. Představují kohouty tváří v tvář a nakonec jim fouknou do zobáků. Kohoutí bojovníci vzrušeně kokrhají a mávají křídly. Krok zpět, a kohouti mohou konečně ukázat, co umí. Neváhají ani vteřinu, instinkt je neomylně žene proti sobě. Zbavit se soka. Koule peří přeskakuje po aréně a barví se krví. Muži okolo v tranzu řvou a rozhodčí občas odtrhne kohouty za nedovolené chvaty. Ani nepostřehnu, jak se to stalo, a jeden z borců víří ve smrtelných křečích prach arény. Je po všem.
KOHOUTÍ VÝVAR NAKONEC
Vydržím ještě jedno kolo. Soupeři v barvách Black and White jdou do toho. K překvapení povzbuzujících se bílý dává na úprk. Podlézá arénu a mizí mezi babkami na tržnici. Fandím mu, ale není to nic platné. Za okamžik dezertéra přivlečou, a aby mu zarazili útěkářské choutky, ukládají oba bojovníky pod proutěný koš. Bílý kohout, jako by věděl, že z toho už se jen tak lehko nevyvleče, zasazuje protivníkovi jedinou smrtelnou ránu… Alespoň trochu byl boj spravedlivý.
Výhry jsou vyplaceny, usekané nohy s drahocennými kudlami skládají pomocníci na kámen, kohoutí hlavy padají do prachu a v černém kotli vaří chlapi vodu. Vývar z poražených má prý neuvěřitelnou sílu a léčivé účinky. “Dobrou chuť,” říkám a chlapík, co dere kohoutí peří, na mě spokojeně mlaskne a odpoví, “dobrou chuť.”
