Text Alena Martinková a Jan Marek, foto Alena Martinková a Zuzana Pěkná
Že brousek v éře elektrických sekaček patří do historie? Vysvětlujte to třeba těm, kdo kosí louky v chráněných oblastech. Na vzácné druhy rostlin se musí pěkně postaru, s kosou, a tím pádem i s brouskem.
A elektrické brusky v dílnách? Každý řemeslník vám řekne, že jsou dobré tak na zničení nástrojů. Výroba brousku je prověřená staletími. Vždy se vyráběl ručně, pokaždé stejným způsobem a vždy z jemnozrnného křemitého pískovce, který lze dělit na plotny takzvaně po létech. Jenže ani brouskařství se nevyhnul všeobecný úpadek řemesel a zpřetrhání vazeb mezi výrobcem a výrobkem. Důkladnou lidskou práci a originalitu, předávanou z generace na generaci, nahradila strojní sériová výroba. Priorita kvality a spokojeného zákazníka se zcela vytratila a posunula se na povrchní kvantitu. Dříve se lidé spoléhali na místní zdroje a dokonale je znali. Věděli, že kámen z jedné oblasti je dobrý na broušení kos a kámen z „lomu za kopcem“ je perfektní na finální obtažení tesařské sekery. Mistr brouskař pak pečlivě vybíral kámen, který upravil díky svým hlubokým znalostem o tomto materiálu do použitelné podoby pro danou činnost.
POSLEDNÍ BROUSKAŘ
Nejspíš posledním českým mistrem brouskařem, který dnes původní postupy ovládá, je Jaroslav Sucháček. V oboru brouskařství je jediným držitelem titulu Nositel tradice, který od roku 2001 uděluje český ministr kultury. Jaroslav Sucháček brousky vyrábí od sedmdesátých let, nyní již i se svým synem, ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ročně zpracuje dvě nákladní auta kamene – deset až dvanáct metrů krychlových. Většinou se domlouvá s majiteli pozemku, na kterém se takový pískovec nachází, a pak si jej vlastnoručně vytěží a odveze. Železnými klínky a kladivem rozdělí silné vrstvy pískovce na tenké plátky. Na ně dlátem podle dřevěné šablony vyznačí tvar budoucího brousku. Plát kamene pak připevní do svěráku a podle přiložené šablony štípe hrubý tvar. Používá k tomu speciální kleště s dlouhou rukojetí. Nahrubo opracovaný brousek čeká poslední fáze úpravy – broušení na kruhovém pískovcovém brusu. Ten je z hrubozrnného pískovce a ke snadnějšímu opracování brousku se na něj lije voda a přidává se trocha hrubozrnného písku. Zkušenému brusiči tato část výroby zabere asi čtyřicet minut. Výroba jednoho brousku tak trvá okolo hodiny. Třetina až polovina kamene skončí buď zpátky v přírodě, nebo se použije do základů staveb či na zpevnění cest.
BRUSKA NESTAČÍ
V posledních letech se začaly vyrábět i brousky na nože, které jsou složeny ze dvou vrstev a nemají již speciální, zašpičatělý tvar jako brousky na kosy. Jsou obdélníkové a oboustranné, z jedné strany vrstva jemnozrnného pískovce slouží k broušení a druhá strana z jemnější břidlice k dohlazení břitu. Tyto dvouvrstvé brousky se dají použít také k broušení dlátek, hoblíků a nejrůznějších řemeslných nástrojů. Každý řemeslník si totiž nástroje vždy brousil sám a dělá to dodnes. Není to výmysl staromilců, ale má to svůj pádný důvod. Při broušení na strojních elektrických bruskách se totiž při vysokých rychlostech materiál přehřívá. U některých ocelí už při nízkých teplotách od sta stupňů Celsia dochází k vyžíhání zakalené oceli, která tím ztrácí svou tvrdost. Po takovém zákroku může břit nástroje tak změknout, že se při dalším ostření ohýbá a je prakticky nemožné jej dobře nabrousit. Změknutím břit také ztrácí svou odolnost vůči opotřebení. Proto je prakticky nemožné brousit ruční nástroje jako jsou dláta, hoblíková želízka a tesařské sekery na klasických strojních bruskách, i když jsou dnes na trhu k dostání elektrické kombinované brusy s převodem do pomala a s umělým kamenem. Bohužel, tyto hobby brusy mají velmi tvarově nestálé a hrubé kotouče. Dají se však využít pro velmi hrubé broušení.
NENÍ NAD KÁMEN
Dříve se používaly pískovcové brusy na ruční nebo nožní pohon (kamenný kotouč se otáčel ponořen do nádoby s vodou). Pískovec je v tomto ohledu nepřekonatelný díky své samoostřící schopnosti (přirozeně úměrným drolením kamene vzniká nový ostrý povrch). Dnes se takový brus téměř nedá sehnat ani v oblasti, která byla vyhlášená výrobou těchto přírodních brusných kamenů. Takto nabroušený nástroj je dále zapotřebí takzvaně obtáhnout na jemnějších kamenech. Nejčastěji se používá břidlice. Každý řemeslník má své kameny, na kterých postupně brousí až k tomu nejostřejšímu břitu, odstupňované podle hrubosti. Mezi nejjemnější kameny u nás patří slovenský rozsutec. Ze známých zahraničních jsou to chalcedon, arkansas nebo belgické kameny. K nejjemnějšímu doleštění břitů se u nás používaly kožené řemeny, jak je známe od starých holičů, kteří si takto lapovali břitvy. Tímto způsobem dosáhneme na nářadí opravdu ostří, jaké má břitva lazebníka. A pak, že brousek patří do historie!
