TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.
Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.
SEDM STATEČNÝCH
Ráno je zamračené a šedivé. Do džípu nastupuji pro jistotu už v pláštěnce. S řidičem si děláme kraťasy z igelitových pytlů na odpadky. Vypadá to děsně, ale je to lepší než sedět v mokrých kalhotách. Vyjíždíme na sever od kempu tam, kde se často objevuje trojice gepardích samců. Drobně prší. Jako by příroda zapomněla na ustálená pravidla silných odpoledních dešťů, slunných rán a dramatických západů, kdy se sluneční paprsky prodírají skrze bouřkové mraky. Mám pocit, že během mého pobytu už dávno spadlo těch čtyři sta padesát milimetrů ročního průměru srážek v deltě Okavanga. Projíždíme krajinou, která je typickou záplavovou oblastí. Několikadenní silné deště zvedly hladinu vody a cesta mizí pod ní. Speciálně upravený vůz ale zvládá i jízdu v hloubce, která dosahuje až k horní části řidičových dveří. Za zatáčkou se na cestě objeví lev. Jde ve vyjetých kolejích. Vodu rozstřikuje obrovskými tlapami. Se zmoklou hřívou působí trochu urousaně. Věnuje nám krátký pohled. Obejde džíp tak těsně, že se bokem skoro dotýká kapoty. „To je jeden ze sedmi statečných,“ otočí se na mě Thabo od volantu. Sedm lvích samců, tvořících smečku, je v tomto kraji legendou. Pohromadě je ale viděl málokdo. Oblíbená je historka o jihoafrickém fotografovi, kterému se podařilo zachytit všech sedm lvů, když se chystali chránit své území před vetřelci. Samci vytvořili rojnici a postupovali jako jeden lev k místu, kde dva sousední lvi překročili hranici jejich teritoria. Fotograf požádal řidiče, aby postavil vůz ve směru, kterým šli. Když se podíval do očí sedmi lvům, kteří navíc byli ve velmi bojovné náladě, začaly se mu třást ruce s fotoaparátem. Podařilo se mu několikrát zmáčknout spoušť. Zkontroloval výsledek na displeji a prohlásil: „Teď můžu umřít!“ Jiný příběh vypráví o tom, jak dva cizí samci hnali před sebou slavných sedm statečných. Jen ale překročili hranici jejich území, situace se obrátila. Sedmička s domácí půdou pod nohama opět nabyla sebevědomí a na oplátku začala honit útočníky. Prý jsou to dva největší samci v deltě. Říká se jim „Splash Boys“.
Já se ale měl s tímto samcem setkat ve stejný den ještě jednou. Gepardí bratry jsme našli poměrně snadno. Byli na lovu. Z povzdálí jsme je sledovali celý den. Štěstí jim ale nepřálo. Několikrát se pokusili přiblížit ke stádu vodušek. Jejich kradmé kroky prozrazovalo šplouchání vody, kterou byla zatopena téměř celá pláň. Ostražité antilopy tak stihly vždy včas reagovat na blížící se nebezpečí. Protože jsme byli velmi daleko od kempu, nezbylo nám než gepardy opustit a vydat se na zpáteční cestu. Podvečerní slunce rychle vysoušelo písčitou půdu. Když jsme rozvěšovali mokré oblečení různě po autě, aby je horký vítr během jízdy vysušil, zahlédl stopař na cestě čerstvé lví stopy. Po půlhodině hledání jsme našli tři lví samce odpočívající ve stínu keře. Mezi nimi byl i ten z našeho ranního setkání. Podél řídkého lesa postupovalo směrem ke lví trojici stádo zeber. Odjeli jsme s džípem do dostatečné vzdálenosti a sledovali, jak se bude situace vyvíjet. Okolní porost tvořil jakýsi trychtýř, a tak musely zebry projít kolem lvů, pokud se nechtěly prodírat keři. Měl jsem pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Zebry popošly. Vrátily se. Větřily. Pak zase kousek popošly. Lvy začala blízkost kořisti zajímat. Z na pohled líných koček se rázem stali lovci. Leželi přitisknutí k zemi, že s ní téměř splývali. Konečně se dvojice zeber přiblížila. Od šelem je dělily jen metry. „Dělej! Teď!“ nemůžu pochopit, na co ještě čekají. V té chvíli lvi vyrážejí. Zbývají centimetry ke skoku a … je po všem. Zebry mizí. Uprostřed scény stojí lev s trochu přitroublým výrazem, jako by říkal: „Fuj! Ono se od nich práší!“ Druhý samec vyrazil úplně jiným směrem a třetí se vůbec neobtěžoval. Z propadlých břich bylo jasné, že sytí nejsou. Takové bylo moje setkání s legendou. Postupně jsem měl možnost vidět všech sedm členů samčí smečky, nejvíce ale čtyři pohromadě. Když začali řvát, běhal z toho mráz po zádech.
V DELTĚ
Člun s plochým dnem poháněný motorem si pomalu razí cestu jedním z nekonečného množství vodních kanálů a ramen, tvořících jeden z neúžasnějších ekosystémů světa – deltu řeky Okavango. Rodí se někde v angolské vrchovině a po jeden tisíc pět set kilometrů dlouhé pouti mizí v píscích pouště Kalahari. Tisíce drobných ostrůvků, jezer a vodních kanálů vytvářejí největší suchozemskou deltu světa. Ročně tento ojedinělý přírodní poklad spolyká jedenáct kubických kilometrů vody, která do patnáct tisíc kilometrů čtverečních velké oblasti doteče korytem řeky Cubango, jak je Okavango nazývána, než překročí botswanskou hranici. Paradoxně není nejvyšší stav vody v deltě v období dešťů, ale v červenci a srpnu, tedy v zimních měsících, ve vrcholném období sucha. Je to dáno dobou, než doputuje voda z vydatných letních dešťů v angolské vrchovině až do delty. Díky velkému množství vody v období sucha je delta obrovským lákadlem pro nespočetné druhy ptáků a savců. Ti se sem stahují ze širokého vyprahlého okolí a delta řeky Okavango se tak stává místem s jednou z největších koncentrací divokých zvířat v Africe. Možnost pozorovat zvířata ze člunu by měl využít každý návštěvník delty. Pro ty, kteří s sebou nevláčejí fotografické vybavení, je tu ještě jedna možnost, jak se pohybovat sítí vodních kanálů. Domorodé kanoe mokoro. Úzká, ze dřeva vydlabaná loďka je pro ty, kteří se chtějí seznámit s místní divočinou opravdu zblízka. Já dal přednost člunu, který má lepší stabilitu a lehce proklouzává papyrovými houštinami plnými vodních ptáků. „Konečně sluníčko,“ říkal jsem si, když jsem do člunu nastupoval. Proplétali jsme se úzkými kanály k hlavnímu rameni. Vše slibovalo nádherný večer a výborné podmínky k fotografování. Zaujatý focením ostnáka afrického, vodního ptáka ladně přeskakujícího z leknínu na leknín, jsem si ani nevšiml černé hradby mraků na obzoru. Blížily se překvapivě rychle. Když jsme dopluli ke kolonii hnízdících vodních ptáků, začalo drobně pršet. Během dalších několika minut se zvedl vítr, který v zápětí přešel ve vichr. Hnal téměř vodorovně kapky deště a vodní tříšť, kterou strhl z vrcholků vln tvořících se na otevřené vodní ploše. Člun se začal povážlivě kývat. Musíme se co nejdříve dostat na některý z menších kanálů. V nejméně vhodný okamžik vypovídá motor. Vítr stále nabírá na síle. Mladí čápi marabu balancují na větvích jako legrační loutky se špatným vodičem. Držím fotobatoh na břiše zabalený do pláštěnky, abych uchránil vybavení. Motor si to konečně rozmyslel. Cesta zpět trvá nekonečně dlouho.
MEZI KAPKAMI DEŠTĚ
„Zítra máš poslední den!“ upozorňuje mě Thabo u večeře. Téměř týden hledáme marně na pláních Linyanti smečku psů hyenových. „Zabalíme jídlo na celý den a pojedeme dál na sever,“ rozebírá plány na zítřek. Ten návrh se mi líbí a souhlasím. Je to poslední šance. Vyjíždíme před rozedněním. Rituál s igeliťáky. Pláštěnky. První déšť přichází asi za hodinu. Jednou rukou si držím kapuci, druhou batoh. Po zádech mi teče voda. Slunce a trojice gepardů na malém ostrůvku uprostřed trávy. Bohužel je půda tak měkká, že nemáme šanci se k nim dostat. Další bouřka se prostřídá s ostrým poledním sluncem. To už jsme na hranicích s Namibií. Před námi teče řeka Kwando. Buš je jako vymetená, jako by všechna zvěř zmizela. Projíždíme planinou, kde tráva dosahuje takové výšky, že si musím v autě stoupnout. Obědváme u termitiště ve stínu stromu. Jediným aktivním tvorem v okolí je sameček zoborožce krmící svou zazděnou družku. Je čas obrátit se zpět do kempu. Psy jsme nenašli. Na cestě zpět jsme stihli ještě dvakrát zmoknout. U večeře se mi klíží oči. Téměř třináct hodin v buši dá člověku zabrat. Otevřené auto poskytuje perfektní rozhled a podmínky pro fotografování. Před počasím vás ale neochrání. Při blízkém setkání s poněkud rozvernou slonicí vám zase poskytne dostatečnou dávku adrenalinu. Nejen sloni a velmi vzácní psi hyenoví, ale i smečky lvů, které se začaly specializovat na lov velkých zvířat, činí tuto část Afriky jedinečnou. Ne všechny její tváře se vám budou líbit. Ale určitě budou stát za to.
