TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ
Období vlády velkomoravských knížat mnozí považují za zlatý věk Moravy. Zdaleka ale nešlo o takovou idylku, jak ji líčí staré pověsti. Knížata Velké Moravy vládla dohromady přes sedmdesát let – od roku 830 do roku 906.
A všem kazili radost z panování sousední rozpínaví Frankové. Jako první usedal na stolec šestnáct let Mojmír I. (830–846), který se roku 830, resp. 831 ponořil do kádě s vodou (což byla tehdejší forma křtu), neboli přijal křesťanství, protože věřil, že ho Frankové coby souvěrce nechají na pokoji. Své poddané k onomu kroku ovšem nenutil. Ti proto zřejmě sice občas vyslechli francké kněze snažící se obrátit je na křesťanskou víru slovanským jazykem (což se změnilo po rozšíření názoru, že Bůh má rád pouze latinu, řečtinu a hebrejštinu), ale nadále zůstávali věrni svým důvěrně známým bohům, kteří měli podobu stromů, kamenů či třeba pramenů. Líbilo se jim, že se jich mohli dotýkat a žádat je i o takové „maličkosti“ jako jsou déšť či úroda, zatímco neviditelný a nehmatatelný křesťanský bůh byl pro ně nepochopitelný a vzbuzoval v nich strach. Potom, co byl Mojmír za nejasných okolností sesazen, vystřídal ho na dalších čtyřiadvacet let Rastislav (846 až 870). Také on v zájmu své moci sice přijal křesťanství, ale o stolec ho nakonec připravil jeho synovec Svatopluk. Vydal ho Frankům, kteří ho oslepili rozžhavenými kůly a pak ho nechali zemřít ve vězení kteréhosi bavorského kláštera.
LSTIVÝ OTROKÁŘ
Požitkářský, krutý a lstivý Svatopluk, který vládl o rok kratší dobu než „odstavený“ strýček (871–894), byl jak vidno ochoten udělat pro moc cokoliv. Vytvořil ovšem neobvykle velkou říši zvanou Velkomoravská, k níž patřily i Čechy. Na jejich stolec dosadil nejprve roku 882/4 svého místodržícího Bořivoje, který se kolem roku 870 stal pražským knížetem ovládajícím území rovnající se přibližně středním Čechám, a po jeho smrti roku 888/9 sám sebe. Zřejmě z politických důvodů si také vzal urozenou Češku. Když se s ní vracel po svatbě domů, přepadli je na českém pomezí v jakési soutěsce Frankové, hodlající jim ukrást svatební dary, ale on posadil manželku na svého koně, probil se a ujel, byť přišel o mnoho cenností. (Podle některých pramenů se však svatba konala roku 871 až na Moravě, takže onou soutěskou přiváděli Moravané nevěstu a navíc ženichem údajně nebyl Svatopluk.) Rodina žila i se syny Mojmírem a Svatoplukem na jihomoravském Velehradě ve dvacet metrů dlouhém roubeném patrovém paláci s kamenným základem a podlahou z lité malty (z vápna vypalovaného dřevěným uhlím a z písku). Z něj byl výhled na jednu tehdejší raritu – skleněná okna, jimiž se honosil nedaleký kostel; v době okenních výplní z pergamenu či blan z dobytčích měchýřů to bylo skutečně hodno pozornosti. Za zmínku stojí, že Svatopluk „zaměstnával“ otroky, kteří chodívali před vojsky jako lidské štíty, káceli lesy, pracovali na polích či stavěli domy a představovali pro říši výnosný obchodní artikl. Tento kníže je dodnes protagonistou legendy, v níž vystupuje coby moudrý vládce dávající synům rady do života pomocí tří prutů, symbolu svornosti. Ve skutečnosti však jde o pověst římského původu a navíc on měl zřejmě pouze dva syny˝. Traduje se o něm také, že ho před smrtí trápily výčitky svědomí a proto odešel k poustevníkům, žijícím na úpatí hory Zobor nedaleko Nitry, aby se kál. Podle některých historiků je tu ale nesporně patrný křesťanský vliv.
KONEC ŘÍŠE I TRHU
Poslední ze čtveřice těchto moravských knížat, Mojmír II., se udržel u moci pouze (od roku 894 do roku 906), a navíc za jeho vlády to šlo s říší z kopce. Napomohly tomu pravděpodobně nejen boje s Franky i domácími velmoži, epidemie, zaplavení ústředního hradiště a odklon dosavadních kupeckých tras, ale i nespokojenost jeho mladšího bratra s pouhým údělným knížectvím s centrem zřejmě v Nitře. Velkomoravská říše se rozpadala (Čechy se odtrhly roku 894), až roku 906 skončila úplně, Mojmír II. přišel o život v bitvě s maďarskými kočovníky, zatímco jeho bratr uprchl do Bavor. Rozpad říše měl mimo jiné za následek zánik nadregionálního – možno říci mezinárodního – trhu s dobytkem, který měl pro chovatele nesmírný význam: zabraňoval totiž degeneraci stád.
