Keltové. Tajemný národ, vynořující se z temných dějin pravěku a obestřený aurou záhad a legend. V dobách své největší slávy sahala jejich říše od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Evropě, zvláště nám Čechům, kde bylo totiž kdysi centrum říše, zanechali neuvěřitelné množství odkazů. Čtenářky, které teď znechuceně odkládají časopis s poznámkou, že jsou přece Slovanky a raději půjdou umýt nádobí, bych rád upozornil, že slovo saponát je keltského původu a značí mýdlo. Jejich mužské protějšky bude zase možná zajímat, že Keltové jsou považováni za vynálezce pivního sudu. A takových vynálezů, nad jejichž genialitou při každodenním užívání ani nepřemýšlíme, naši prapředci vymysleli mnohem více. Keltové mimochodem dali jméno i této zemi…
KELTOVÉ V NÁS
Tvrdit o sobě v české kotlině, že jsem čistokrevný Slovan, je ošidné. Za posledních 3000 let táhlo centrem Evropy neskutečné množství národů. Bojovníci, kupci a řemeslníci přicházeli a odcházeli, ale značná část obyvatelstva, hlavně zemědělci, svázaní s půdou, zůstali. Kmeny se mísily, kulturní zvyklosti se ovlivňovaly. Jako velký kotel vroucí polévky, do níž se neustále přidávaly další zavářky, příměsi a příchuti. Původní prakeltské (nebo, chcete-li, raně keltské) kmeny Venetů, Volků, Tektoságů a další tak postupně splynuly s novou migrační vlnou keltských Bójů, kteří se v české kotlině objevují někdy kolem roku 400 př. n. l. Ti byli těsně před zlomem letopočtu převálcováni tlupami germánských kmenů Hermundurů, kteří tu vládli pět set let. Pak teprve přišli Slované. Takže s jistotou platí jen to, že Češi jsou jeden velký mix neboli směska.
Odborníci z Fakultní nemocnice v Motole zjistili, že nejčastější dědičná choroba v naší populaci je cystická fibróza, která se vyskytuje přibližně u jednoho ze 3000 novorozených dětí. Projevuje se produkcí nadměrně vazkého slizničního hlenu, což vede k poruchám různých orgánů, např. k infekci plic, způsobuje neprůchodnost střev atd. Choroba je způsobena pozměněním jednoho genu. Mutací tohoto genu je na celém světě popsáno několik set, běžně se jich ale v různých světových populacích vyskytuje okolo dvaceti. V České republice je druhou nejčastější mutací tohoto genu mutace G551D, která se srovnatelně často vyskytuje jen ve Velké Británii (zvláště ve Walesu a Skotsku), v Irsku, v Bretani a Rakousku (tedy všude, kde žili Keltové), zatímco ve všech ostatních dosud studovaných evropských zemích je její frekvence zcela zanedbatelná. Odborníci dospěli k závěru, že tato mutace má původ v keltské populaci, vznikla v období raného keltského osídlení a šířila se s keltskými migracemi.
Když se také důkladně zamyslíme nad rysy naší národní povahy, je až překvapivé, kolik společného máme třeba s Iry a Skoty (tedy s Kelty). Nejednotnost a vzájemná rozhádanost, která dokáže jen ve chvílích vnějšího ohrožení na krátkou dobu ustoupit a je vystřídána obdivuhodným národním vzepětím, stejné chybějící nadání vládnout sám sobě, stejný sklon k nevážnosti a k ironii, podobná těkavost pudící k cestování, řemeslně-technická zdatnost. „Je nápadné, oč je z německého sousedstva české povaze bližší Bavorák nežli Sas nebo Němec severní. I on sídlí na území kdysi keltském a zdědil po svých předchůdcích značnou dávku individualismu, nechuti se přizpůsobovat a smyslu pro selský humor. Liší se tím podstatně od ostatních kmenů německého jazyka, leda snad s výjimkou původně také keltských Švýcarů, Helvetiů, kteří, stejně jako Bójové Čechám, dali jméno své zemi, které přetrvalo dodnes,“ píše spisovatel a znalec Keltů Luděk Frýbort.
ODKUD POCHÁZEJÍ
Keltské stopy se v dějinách Evropy objevují kolem roku 750 př. n. l., kdy došlo ke kontaktům mezi starými Řeky a obchodníky zpoza Hercynského lesa. Ti pocházeli z kmenů obývajících alpská údolí v okolí dnešního Hallstattu a podle Řeků si říkali Keltoi. Po tomto městečku byla pak archeologií pojmenována celá jedna etapa pravěku. Pokud máme věřit Titu Liviovi, původním domovem Keltů z Hallstattu byla Galie, tedy zhruba dnešní Francie a Belgie. „Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturigové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie, a proto dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař,“ píše Livius ve svém díle Dějiny II. a pokračuje: „Za jeho panování byla Galie tak lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout nad tak početným lidem. Chtěl ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž, a proto poslal syny své sestry Bellovesa a Segovesa do sídel, která mu bohové ukáží svými věštnými znameními. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les, Bellovesovi dávali cestu o něco příjemnější – do Itálie.“
Ať už si Livius vymýšlel nebo ne, faktem zůstává, že původně žili Keltové i v oblasti pod jižními svahy Alp, v Pádské nížině. Mezi jinými kmeny v této oblasti najdeme pro nás důležitý klan Bójů. Keltové v čele s králem Brennem dokonce opakovaně porazili Římany a někdy kolem roku 386 nebo 387 př. n. l. (prameny se v tom liší) dobyli Řím. Od té doby zná svět bonmot: Vae victis! – Běda poraženým! Po dobytí Říma obracejí svou pozornost na Řecko, které opakovaně porážejí, a ničí dokonce pro Řeky posvátnou delfskou věštírnu. Během svých tažení se keltští válečníci dostávají až do Přední Asie a dokonce do severní Afriky, kde se místními panovníky nechávají najímat jako žoldnéři. Stopy po Keltech však nacházíme i ve stepích východní Evropy a na mrazivých pláních Skandinávie. Toto období, zhruba kolem roku 300 př. n. l., můžeme nazvat skutečným zenitem keltské říše, alespoň co se rozlohy jimi spravovaného a obývaného území týče. Pak už přichází pozvolna útlum: na severu se zčistajasna objevují kmeny Germánů a na jihu se začíná zvedat moc Říma. Přes několik období smíru a vítězných bitev, při kterých se Keltové ze severní Itálie stávají často spojenci nepřátel Říma (působili mimo jiné jako průvodci Hannibalovi při jeho přechodu Alp a v jeho vojsku požívali poct čestné gardy), se Římanům nakonec kolem roku 200 př. n. l. daří vytlačit Kelty z Pádské nížiny a ze Španělska. Ani pak se však po moci bažící Řím nenechá svahy Alp zastavit a jeho legie postupují na sever. Největších úspěchů dosahuje kolem roku 60 př. n. l. Iulius Ceasar, který využívá keltské nejednotnosti a dobývá velkou část tehdejší Galie, potlačuje řadu velkých keltských povstání (Vercingetorix), poráží kmen švýcarských Keltů Helvetiů, kteří ze své pravlasti pod Alpami museli ustupovat před Germány, a chystá se k invazi na Britské ostrovy. K triumfu na tomto válečném poli mu však zabrání u Keltů poněkud zvláštní semknutost jejich kmenů a také smrt v římském senátu. Myšlenky ovládnout Británii se ale Řím nevzdává. Podaří se to, a to ještě zdaleka ne úplně, až císaři Claudiovi v roce 43 n. l. I pak ale na britské půdě propukají četné keltské vzpoury, z nichž ta nejznámější, vedená náčelnicí Boudiccou, je potlačena až za několik let, a to jen za pomoci zrady z vlastní rodiny (což je věc, která u Keltů do té doby nebyla vůbec myslitelná). Ani pak však Římané nedokáží ovládnout celou Británii ani Irsko. Keltové, mezi nimiž převládá kmen Piktů, jehož muži jako jediný keltský kmen nenosí keltský vynález – kalhoty, ale zvláštní sukni, a ze kterých pak vzniká základ budoucího skotského národa, se stahují do hor na severu a západě a podnikají odtud tak strašné útoky, že císař Hadrianus nakonec rezignuje na ovládnutí celé Británie. Roku 102 n. l. nechá postavit evropskou obdobu Velké čínské zdi napříč celou severní Británií a o něco později je vybudován severněji další, Antoniův val. Ten ale dlouho útokům Keltů neodolal. Římská přítomnost v Británii trvá až do rozpadu Říše římské, kdy legie opouštějí Británii. Vzápětí je však napadena nejdříve Nory, pak i Dány (Vikingové). Na jejich obranu jsou z údolí Rýna, odkud do Británie kdysi přišla část keltských kmenů, povoláni Sasové. Podle některých historiků k tomu mělo původně dojít se souhlasem místních keltských kmenů, vyznávajících v tu dobu už křesťanství, ale Sasové po čase začínají ze svých center na východě Británie útočit na Kelty. To už se píše 4. století po Kristu. Část keltských kmenů před Sasy emigruje do Bretaně. V řadách kmene, který se proti Sasům stále brání, je slavný Artuš. Válečník, možná sám král, poráží ve více než 12 bitvách Sasy (jeho bitva na Mount Badon se stává základem jeho křesťanské legendy) a dokáže tak svému národu dát alespoň dalších 40 let života. Nakonec jsou však Keltové roku 520 n. l. definitivně poraženi a jejich zbytky se mísí s masou krutých vítězů. Do dnešních časů tak v podstatě posledními ostrůvky prapůvodního keltského obyvatelstva jsou lidé žijící na skotské vysočině a v Irsku, kterým se i přes pozdější útlak ze strany germánských Sasů nebo Normanů ve středověku podařilo dodnes zachovat, většinou už jen v ústní tradici, zbytky původního jazyka a duše národa. Po druhé světové válce přichází čas jakéhosi obrození Keltů. Postupně se začínají mezi lidmi objevovat známky zájmu o svoji keltskou minulost. Vznikají noviny psané jazykem gaelic, v keltštině začínají vysílat rozhlasové stanice, lidé berou útokem kurzy keltšiny. Vláda Velké Británie podléhá tomuto nátlaku, povoluje dvojjazyčné označování úřadů a obchodů v příslušných regionech a posléze souhlasí s používáním gaelštiny v těchto oblastech jako druhého úředního jazyka. Ruku v ruce s těmito kroky postupuje emancipační proces těchto původně násilím připojených částí britské říše. Zmrtvýchvstání Keltů se v posledních letech podařilo také v Čechách. Keltové v nás opět ožili.
BOIOHAEMUM – ZEMĚ BÓJŮ
V porovnání s poznatky z Francie a Británie se toho o Keltech v Čechách dlouho příliš nevědělo. Přesto je původní, Římany používaný název Boiohaemum pro oblast dnešní republiky, jasným důkazem, odkud pochází první a dosud stále používané jméno naší vlasti (Bohemia). Římané ji pojmenovali po zde vládnoucím keltském kmeni Bójů (Boiů), pověstném chrabrostí svých bojovníků, jejichž domovem byla původně Pádská nížina. Bojovníci tohoto kmene prý do bitev nastupovali až na malý náhrdelník úplně nazí, protože věřili, že pokud je jejich božstvo bude chtít ochránit, nepotřebují brnění. Až na vlasy a vousy byli také na celém těle oholení. Příslušníci některých částí kmene Bójů, clanů (toto původní označení pro rodiny nebo rody je dodnes běžně používané v keltských jazykových enklávách v Irsku, Skotsku, Walesu, Cornwallu, Bretani a na ostrově Man), se navíc potírali po celém těle barvami, takže pohled na takto skutečně všemi barvami hrající, nahé, řvoucí a k boji vyloženě nadržené chlapíky musel být pro jejich protivníky bez přehánění noční můrou. Bójové byli také pravděpodobně součástí keltské armády, která dobyla roku 386, resp. 387 př. n. l. Řím a o sto let později s úspěchem proháněla Řeky. Když roku 218 př. n. l. napadl Hannibal Řím, velkou zásluhu na jeho úspěších měli opět Keltové ze Španělska a zvláště ze severní Itálie. Po porážce Kartaginců však pro ně nastává těžká doba: vítězstvím posílený Řím se rozhodne zvětšit svoji říši. Pod tlakem římských legií opouští hlavní část kmene Bójů svoji zem u řeky Pádu (podle některých archeologů vyrazil bójský předvoj na naše území už někdy ve 4. století př. n. l.) a začíná se probíjet přes Alpy do oblasti povodí řek Dunaje, Vltavy a Labe. Tento proces se zároveň kryje s přesunem keltské vyspělosti jak duchovní, tak hospodářské do oblasti střední Evropy na úkor Evropy západní a stálo za ním objevení velkých nalezišť surovin, zvláště pak železa. Po příchodu Bójů do Čech začíná proces jejich smíšení se zbytky původního obyvatelstva, především s už zde prosperujícím keltským kmenem Tektoságů, který vedl záhy k vytvoření velké říše, rozprostírající se od maďarsko-slovenské nížiny přes celé Čechy až do jižního Bavorska a severního Rakouska. Centrem jejich nové říše se stává oppidum Boiodurum, dnešní Pasov. Na území své nové vlasti Keltové budují hustou síť obchodních cest, která je dodnes z velké části totožná se sítí hlavních mezinárodních silničních tahů. Keltové s oblibou také postupovali od pramenů řek podél jejich toků, využívajíce značné zkušenosti s lodní dopravou od příbuzných kmenů z přímořských oblastí, a pro ochranu těchto vodních cest budovali nad údolími řek velká obchodně-vojenská města: oppida. Zatímco období mezi 2. a 1. stoletím př. n. l. se dá počítat k éře největšího rozkvětu keltského Boiohaemum, začínají kolem roku 115 př. n. l. na naše území v několika vlnách útočit četné germánské kmeny. Ve velké bitvě roku 113 př. n. l., která je první písemnou zmínkou o naší zemi, jsou germánští Kimbrové na hlavu poraženi. O tom, co to bylo za „svoloč“, vypovídá otřesné svědectví řeckého zeměpisce Strabóna: „Kněžky kmene Kimbrů byly staré, měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a pak svým krajanům předpověděly vítězství.“ No, toho vítězství se sice germánští Kimbrové proti českým Keltům jaksi nedočkali, ale citace z pera řeckého učence je snad dostatečnou ukázkou toho, s kým se museli Bójové utkat. Když byly germánské ženy takovéto řeznice, jací asi byli jejich muži? Zhruba kolem roku 50 př. n. l. musí v boji o úrodnou Podunajskou nížinu Keltové čelit útoku kmene Dáků, původně obývajícího střední Rumunsko, a jsou poraženi. Jak o tom svědčí nálezy ze Sitna u Banské Štiavnice, kde měli Keltové už tehdy doly, a významné nálezy keltských pohřebišť v Brně, držel kmen Bójů i po této porážce Moravu a Slovensko. Mimochodem v četnosti a významu keltských pohřebišť patří naší zemi světové prvenství. Touto porážkou se však stávají pozice Bójů ještě více nestabilními. Když záhy přichází další vlna germánských útoků, tentokrát vedených kmenem Hermundurů, nedokáží už oslabení a na dvou frontách bojující Bójové dlouho vzdorovat. Postupně tak od severu dochází k obsazování keltského Boiohaemum, přičemž poslední stopy samostatného keltského života na našem území před jeho násilnou asimilací archeologové datují kolem roku 6 před Kristem. Zánikem říše Bójů bylo naše území kulturně vrženo o několik set let zpět. Například hrnčířský kruh, jeden z nejskvělejších keltských vynálezů, byl za Germánů zapomenut a trvalo další věky, než ho v raném středověku opět nějaká chytrá hlava „objevila“.
CO NÁM ZANECHALI
Je toho hodně. Keltové nám zanechali mnoho zeměpisných názvů. Prakticky všechna jména našich významných řek jsou keltského původu. Například Jizera se za Bójů jmenovala Isara, což znamená „rychlá řeka“. Její zahraniční ekvivalent je Isere ve Francii, Izar v Bavorsku a Ijzer v Holandsku. Otava se kdysi nazývala Atava, Labe bylo Albis, Šumava Gabreza – „pohoří kozorohů“. Daksa – močál dal název obci Doksy, kde před vznikem Máchova jezera byl rozlehlý močál. Také jméno Sudety je keltského původu a znamená „les kanců“. Pro zemědělce bude zase zajímavým zjištěním, že slovo silo, značící místo uložení úrody, se vyskytovalo ve tvaru silos už za Bójů a mělo stejný význam. Ostatně Keltové vynalezli kosu, srp, dokonce žací stroj. A také kalhoty a spínací špendlík. Dušičky byly původně keltským svátkem. Ale o tom všem později.
Po Keltech tu zůstalo i mnoho pověstí a pohádek. Takový drak nebo skřítkové jsou typicky keltskými potavami. Ryze keltskou legendou je také pověst o blanických rytířích, kteří spí v nitru hory a vyjdou odtud zemi na pomoc, až bude nejhůře. Je zvláštní, že prakticky stejná legenda se váže i k bývalému keltskému oppidu Sitno na Slovensku, nehledě na to, že jen na území dnešní Francie je zaznamenáno 23 různých míst s tímto jménem! A vzpomínáte si na seriál o Robinu Hoodovi, ve kterém vystupovala záhadná postava v jelení kůži a s parohy na hlavě? Jedná se o staré keltské božstvo Cernunnos – bůh-jelen, symbol síly a hojnosti. Zvláštní je, že tato legendární postava se dodnes vyskytuje v pověstech z Pošumaví v okolí Sušice, tam, kde před dvaadvaceti staletími žili keltští Bójové. Stejný bůh byl uctíván v lokalitě Bibracte na vrchu Beauvray, výběžku Côte d’Or, což je jasným důkazem jednoty keltského světa, která dala základ evropské civilizaci.
KELTOVÉ V ČECHÁCH
Na našem území se dosud archeologům podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení. Většinou se jedná o jednotlivé hroby a nálezy svědčící o tom, že zde kdysi stála malá keltská vesnice nebo osada. Z ryze praktických důvodů Keltové svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Kromě pitné vody pro lidi sloužily tehdy vodní toky také jako významné obchodní cesty. Taková keltská vesnice byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravděpodobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Baráčky byly ponejvíce tvořeny napůl do země zakopanými polozemnicemi a dřevěnými sruby. Někde se vyskytují i klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Výjimku v tomto keltském osídlení tvoří lokality v lesních a skalních masivech, které snad fungovaly jako lovecké osady nebo pohraniční pevnosti na hranicích keltské říše. Jednou z takových na obchodní cestě s jantarem mezi Boiohaemum a oblastí obývanou Germány byla skála, na které dnes stojí hrad Sloup.
Jinými keltskými obydlenými místy byly kultovní a posvátné stavby, např. v Markvarticích u Jičína. Toto místo, tvořené dodnes zachovalým obdélníkovým valem o výšce skoro čtyři metry, bylo kdysi posvátnou půdou, kde se řešily závažné otázky kmene a kde druidští soudci soudili spory. Dost možná se tady prováděly i oběti bohům. Římský spisovatel Lucanus napsal, že druidové dokonce prováděli lidské oběti a „na stromy cákali lidskou krev…“ Římané ale své konkurenty často pomlouvali a vzhledem k tomu, že náboženství Keltům zakazovalo mít vlastní písmo, se dnes proti římské „špíně“ těžko hledají protiargumenty. Jiným ve své době uctívaným místem určeným pro keltské rokování byla odlehlá a nepřístupná skála v Českém ráji, nazývaná dnes Čertova ruka. Při průzkumech se pod jejími převisy i na náhorní plošině našly vzácné a prestižní šperky, které si stěží mohl dovolit nějaký lovec nebo zemědělec.
Nejhmatatelnějšími stopami po keltském osídlení jsou dnes oppida – keltská města a hradiště. Tyto stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali ještě v 10. století Slované, byly budovány na vrcholech nebo temenech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo někdy kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Některé kůly byly proti útočníkovi vystrčené v úhlu 45 stupňů, což ještě více zesilovalo obranyschopnost oppid. Slabým místem byly pochopitelně brány, takže se stavěly klešťovitě zúžené s co nejmenší možnou šířkou a pod ochranou dřevěných věží. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt i několik tisíc lidí. Klasická hradištní zástavba byla tvořena už výše zmíněnými druhy obydlí uspořádanými buď do ulic (na Závisti a dalších velkých oppidech už dokonce dlážděných), nebo do semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic. Na vyvýšeném místě pak bylo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny, dílny, pásl se zde dobytek apod. Na velkých oppidech se také setkáváme s malými svatyněmi. Výborným prostředkem, jak si představit systém obrany keltských oppid, je zakroužit nad nimi v letadle.
Centrálním oppidem v Čechách je bezesporu Závist v Praze-Zbraslavi, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany nad vltavskou kaskádou. Zatímco Stradonice, mající rozlohu přes 80 ha, byly centrem obchodu evropské úrovně, kde se obchodovalo se zbožím dokonce až ze severní Afriky, a pravděpodobně po dobytí Germány sídlem jejich vůdce Marobuda, oppidum na Závisti bylo centrem kultury a moci. Našly se tu zlaté poklady i legendární kamenná plastika „hlava Kelta“ (která je téměř analogická s podobnými nálezy z jižní Francie, což je jasný důkaz provázanosti a jednoty tehdejší keltské Evropy) a zachovalé zbytky svatyně, jejíž stavba je kromě Středomoří zcela ojedinělá a nese jasné stopy ovlivnění řeckou architekturou.
Svůj význam mělo i oppidum na bájné hoře Blaník, ze kterého se dodnes zachovaly četné stopy. Mezi další významné pevnosti patří Žíkovec a Baba, tvořící spolu s dalšími menšími oppidy (Varta, Peklo, Strážka u Zvíkova, Kučeř a kultovní místo Obrovy valy u Jickovic, sloužící snad pro druidské soudy) pás keltských pevností podél Vltavy. Další oppida v jižních Čechách střežila zdejší naleziště zlata. Pozůstatky jejich osídlení najdeme např. u Střelských Hoštic a Vlachova Březí. Významnou úlohu v tomto regionu mají také oppida na vrchu Sedlo u Sušice, jehož valy jsou vystavěny, stejně jako valy oppida u Třísova, z nasucho kladených kamenů (stavitelé navíc opevnění šikovně zesílili zabudováním do skalisek) a Obří hrad uprostřed Šumavy, který je u nás nejvýše položeným keltským osídlením a ve své době hrál díky druidské svatyni mezi skalami výjimečnou roli. V západních Čechách najdeme hustou síť keltských oppid kolem „českého Carnaku“, legendárních Kounovských řad, ležících jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice, které střežilo cesty podél Střely k Berounce. Jiná Kelty hustě osídlená oblast leží u Kšic nedaleko Stříbra, kde z vrcholu jedné keltské pohřební mohyly v okolí Čertova kamene dodnes vyčnívá kámen podobný kamenné stéle. Severní Čechy byly v době před příchodem Germánů chráněny oppidem na bezlesé náhorní plošině vrchu Hradišťany v Českém středohoří, které mělo za úkol bránit kromě keltských osad podél Bíliny také doly v Krušných horách a továrnu na mlýnská kola v Opárenském údolí u Porty Bohemiky, kudy protéká Labe na své cestě k Děčínu. Kaňon Labe v těchto místech navíc krylo před nájezdy germánských tlup od Děčína, kde už začínalo jejich území, významné oppidum Hrádek s dosud až 18 metrů vysokými a zachovalými valy, ze kterého je od křížů kalvárie nádherný rozhled na řeku a skály Porty. Centrem keltské říše ve východních Čechách pak bylo oppidum Hradiště u Nasavrk nad Chrudimkou, proslulé svými nálezy a místními pověstmi. Zcela zvláštní postavení mezi keltskými oppidy u nás má dnes prakticky neznámé oppidum u Semína v Českém ráji. Zdejší náhorní planina, chráněná ze všech stran věncem kolmých pískovcových skal a z jediného přístupného směru od Trosek dosud zachovalými bezmála desetimetrovými valy, představuje keltské sídliště o rozměrech neuvěřitelných 180 hektarů. Na nejstarší známé mapě českého území (která nebyla, jak se možná některý amatérský historik domnívá, vytištěna v Mladé Boleslavi v roce 1518, ale už před 2000 lety v egyptské Alexandrii) zachytil její autor Klaudios Ptolemaios zhruba někde v této oblasti dvě keltská města, Noviosterion a Rediodunum. Zda je zdejší oppidum, měřící na délku přes dva kilometry, skutečně jedním z těchto bájných měst, se však dnes už asi těžko podaří zjistit. V historických římských pramenech je ale kromě pražské Závisti popsané další keltské oppidum Abiluon. Díky přesnějšímu popisu se ho však v tomto případě podařilo historikům přesně umístit na strmý vrch Dívčí kámen u Zlaté Koruny. V terénu zde můžeme dodnes najít rozlehlé, netradičním způsobem postavené valy s bránou. Dobře patrné zbytky velkého keltského oppida najdeme i na půvabném vrchu Plešivec v Brdech. Svojí rozlohou bezmála 60 ha patří plešivecká pevnost mezi největší místa obývaná Kelty v Čechách. V minulosti se zde podařilo nalézt devět velkých bronzových depotů.
JAK ŽILI
Keltská společnost měla sice přísnou hierarchii, ale na svoji dobu byla výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. O tom se mohlo tehdejším barbarským keltským sousedům jenom zdát. Nám křesťanům konečně až do konce minulého století také. Římské prameny se dokonce zmiňují o tom, že se u Keltů mohla žena stát vrchní velitelkou armády. Ty ženy, které přímo neválčily, se v čase bitvy usadily někde poblíž bitevní pláně a křikem povzbuzovaly své muže v boji, asi něco jako roztleskávačky na basketbalu. Také soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války. Před zahájením bitvy musel útočník vždy předstoupit před svoji armádu a vyzvat náčelníka odnaproti k souboji. Pokud ten na souboj přistoupil, nemuselo k bitvě ani dojít, protože vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Podobným způsobem chtěli Keltové řešit i bitvy s Římany. Jak už bylo řečeno, bojové umění profesionálních keltských válečníků, kteří se cvičili dlouhá léta v jakýchsi válečných akademiích, bylo takové, že např. Caesar výslovně zakázal svým generálům na tyto výzvy přistupovat.
Keltové v Čechách žili organizováni do svých klanů, stejně jako jejich potomci ve Skotsku ještě za časů Williama Wallace. Bydleli v malých vesničkách a osadách poblíž vodního toku (tím pádem i podél cest). Řadoví Bójové byli buď řemeslníci (kováři, metalurgové, truhláři, zámečníci apod.), nebo zemědělci. Obdělávání půdy bylo pro Kelty všude alfou a omegou, a proto není divu, že nám po sobě zanechali řadu výborných vynálezů – radlici, kosu, srp a další věci, nad nimiž dnes, kdy je bereme do ruky, ani nepřemýšlíme, kde se tady vzaly. Dokonce žací stroj. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené na dalším keltském vynálezu – mlýnském kole, se vyráběly jak obilné placky, tak nekvašený chléb. Oblíbenou pochoutkou byla placka, kterou si i dnes můžeme připravit podle starého keltského receptu. Nejprve na keltských žernovech umeleme mouku (což je podle svědectví pracovníků muzeí nebo dětských archeologických kroužků, kteří si to mohli vyzkoušet, pěkná fuška). Přidáme do ní vodu nebo ještě lépe mléko, uhněteme z toho těsto a pečeme na rozpáleném kameni nebo na klenbě pece. Před konzumací je můžeme ještě potřít medem nebo do směsi přidat trochu soli. K zapití pak můžeme zvolit obyčejnou vodu nebo pivo vyráběné z ječmene (stejně jako dodnes oblíbená piva v Británii) a medovinu, kterou Keltové vyráběli kvašením a byla tak hustá, že na své hladině měla udržet žloutek vajíčka. V letním horku přišla vhod voda s vymačkanou šťávou z ovoce nebo lesních plodů.
Kromě obilovin staří Keltové pěstovali hlavně na střídavě užívaných polích s využitím „přírodního“ hnojení i další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek (keltsky se česnek řekne krems, což dodnes připomínají jména jihočeské Kremže a rakouské řeky Krem nebo italské Cremony), tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka (vzpomeňte si na obrázky tlustého Obelixe z oblíbeného francouzského komiksu). Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy.
Střední Evropa však někdy kolem 3. století př. n. l. přebírá v rámci keltské říše po Galii a Britských ostrovech také štafetový kolík v rámci pokroku „průmyslového“. Díky zásobám drahých kovů tak byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a zvláště pak metalurgy. Spektrografickým rozborem nálezů z barevných kovů provedeným v Ústavu jaderné fyziky v Řeži bylo totiž zjištěno, že keltské šperky a předměty nalezené na Mladoboleslavsku a v Pojizeří obsahují celých 92 % mědi, což svědčí nejen o umu keltských odborníků, ale také o výborných schopnostech jejich pecí. Pověst bójských řemeslníků byla opravdu skvělá a jejich výrobky, ať už šperky, nebo pracovní nástroje, byly žádaným obchodním artiklem pro celou Evropu, ale i kus Asie a Afriky, stejně jako vítanou válečnou kořistí. Mezi klasické keltské výrobky patřily třeba obyčejné ovčácké nůžky, které jsou velmi podobné těm, které u nás používali bačové ještě za tatíčka Masaryka. Jiným keltským vynálezem z kovu byl visací zámek. A až vám budou jednou padat kalhoty nebo se dámě rozbije zip na sukni, nic nebrání tomu, abyste si z problémů pomohli dalším keltským vynálezem celosvětového významu – zavíracím špendlíkem.
Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Jejich kamenné plastiky, nalezené u nás v Kamenných Žehrovicích, v Křečovicích a na Závisti, jsou navíc prakticky stejné jako podobné výrobky jejich galských bratránků. Pro výrobu mouky lámali Bójové v Čechách velké pískovcové kameny – žernovy, které po úpravě prodávali často do vzdálených míst. Mlýnské kameny od Kunětické hory se např. našly až v Českém ráji. Žernovy z bójských manufaktur v Opárenském údolí u dnešních Žernosek zase putovaly do vesnic v Podkrušnohoří. Brousek vyráběný Kelty se dodnes také prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl totiž hrnčířský kruh, vědomost, která s nadvládou Germánů na dlouhá staletí zmizela.
Také veškeré další vybavení keltského domu bylo výsledkem umu keltských řemeslníků – kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy, rožně…
Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Římané např. toužili po keltských surovinách (britský cín), kožešinách, dobytku, obilí a otrocích. Kromě směnného obchodu už Keltové používali k platbě za zboží svoje mince, talířkovitě vyhloubené kruhové zlatovky o průměru 18-22 mm s různými odlitými motivy. Kvůli častým nálezům po dešti se jim dnes říká také duhovky. Zdá se, že duhovky bývaly ve své době značně oblíbenou „tvrdou“ měnou, protože se našly i v zemích velmi vzdálených od keltské říše.
Bardové, pějící válečnické nebo naopak veselé písničky, byli také součástí keltské společnosti. Každý, kdo se jím chtěl stát, musel umět hrát na typický keltský nástroj – lyru, recitovat a znát desítky písniček. To samozřejmě nebylo nic jednoduchého – bardové se svému umění učili 12 let, přičemž museli znát nazpaměť 350 dlouhých básní!
Kromě vládnoucí šlechty patřili mezi nejváženější členy společnosti druidové. Jednalo se o rádce keltských vládců, věštce, učitele, astrology a kněze. Byla to skutečná duchovní elita národa. Druidové fungovali také jako lékaři. Dnes víme, že kromě klasického narovnávání zlomenin a léčení pomocí bylinek dokázali zvládnout skalpelem také složité chirurgické zákroky, včetně trepanace lebky. Na to, aby se Kelt stal druidem, musel studovat celých 20 let. Problémem hlavně bylo to, že Keltové neměli vlastní písmo. Zakazovalo jim to jejich náboženství, a tak veškeré své vědomosti, dějiny a zkušenosti si předávali ústní formou ve zvláštních školách. Nejelitnější takové druidské školy byly v Británii a v Bretani (vzpomínáte si na kouzelníka Merlina?), kam chodili studovat druidové ze široka daleka. Druidové sice jako jediní Keltové používali zvláštní písmo runy, ovšem pouze k náboženským účelům. Znali i význam číslic. V severních Čechách byla nalezena destička s 28 vrypy, což je podle archeologů bójský kalendář. Jinak samozřejmě druidové i jiní Keltové psát uměli, ale – řecky nebo latinsky. Provádění rituálních obětí však nedělali oni, ale zvláštní kasta, tzv. ovati.
KELTOVÉ A ZLATO
Zajímavými stopami na keltskou dobu jsou nálezy z míst, kde Bójové těžili zlato. Mezi jejich nejvýznamnější claimy patřilo okolí Závisti a jižní Čechy, např. údolí Závišínského potoka u Blatné, kde jsou dosud zachovány keltské sejpy v pásu dobře čtyř kilometrů. Nedaleko odtud je navíc na Hliničném vrchu i kamenná stéla (nebo menhir), místními přezdívaná Mužík – snad místo, kam byly přinášeny oběti za bohaté nálezy. Jiným místem, kde se díky Bójům těžilo zlato už před 2400 lety, je okolí Modlešovic u Strakonic, zvláštní krajina dosud viditelných kopečků a dolíků sejpů, porostlá vřesem a břízkami. Návštěvník si tady na informační tabuli může přečíst něco o tom, jak Keltové tehdy těžili zdejší zlato, a dokonce nahlédnout do několika odkrytých „dolů“, hlubokých zhruba 2 metry, které si tehdejší zlatokopové vyzdívali kameny, aby je při kopání nezavalila hornina. Mezi nejpoužívanější metody získávání zlata bylo rýžování krouživými pohyby mísy se zlatonosným kalem i soustava korýtek, do nichž se ponořovalo buď konopí, nebo ovčí rouno, do kterého se pak snáze zachytával jemný zlatý písek (pamatujete na řeckou pověst o Iásónovi a zlatém rounu?). Je zajímavé, že až na výjimky se v místech, kde zlato těžili už Keltové, kopalo a prosívalo i ve středověku.
Keltské zlato se pak využívalo nejen pro výrobu šperků, ale také k ražbě keltských mincí. Ryzost zlata těchto mincí, vyráběných pravděpodobně v oppidu ve Stradonicích na Berounce, dosáhla neuvěřitelných 97 %. Právě na Stradonicích byl u akropole v roce 1877 nalezen zlatý poklad – 200 kusů duhovek, a další mince byly objeveny v podhradí. Jiný zlatý poklad, 250 gramů těžký zlatý nákrčník zvaný torques, byl nalezen u vesnice Oploty na Podbořansku. Bezesporu největším keltským zlatým pokladem je však nález 7000 zlatých mincí o váze 42,5 kg ryzího zlata původem pravděpodobně opět ze Stradonic, který se povedl po velkých deštích v roce 1771 vesničanovi z Podmokel u Křivoklátu. Mince byly bohužel roztaveny a použity na těžbu dukátů. Na místě nálezu pokladu dnes stojí kopie keltské kamenné stély. Další poklady byly objeveny v Nechanicích a na Moravě v oppidu Staré Hradisko.
NÁBOŽENSTVÍ A KALENDÁŘ
Podle svědectví antických současníků měli Keltové trojici nejvyšších božstev, kterým říkali Taranis, Teutates a Ésus. Na rozdíl od Římanů a Řeků však keltští bohové nežili v oblacích a nedostupných vrcholcích hor, ale všude kolem nich – v lesích, horách, jeskyních, řekách. Z toho vyplývá i vřelý vztah Keltů k přírodě. Nejvyšším bohem byl Taranis, bůh nebes, a jeho symbolem bylo kolo. Teutates byl bohem války a pod Ésuse, jehož symbolem byl kanec, spadal kult stromů. Právě na tomto poli, myslím tím staré zvyky a obyčeje, nám Keltové zanechali nejvíce vzorů. Když se totiž Evropou začalo šířit křesťanství, pochopili záhy jeho věrozvěstové, že se jim keltské, teď už pohanské bludy nepodaří jen tak snadno vymýtit, když přečkaly i ponurou dobu vlády Germánů. Proto se rozhodli adaptovat původní keltské svátky do křesťanské víry, resp. je pod jiným jménem představit jako křesťanský produkt. Dnes však už víme, že vzorem pro jedny z nejvýznamnějších křesťanských svátků byly původně keltské slavnosti. Hlavními keltskými svátky, při jejichž oslavě se vždy dokázali pořádně odvázat, byly Samhain a Beltain. Ten první se dnes slaví jako Dušičky a ve zdětinštělých USA kvůli němu vzniká každoročně hallowe’enská mánie, i když původně se jednalo o svátek konce sklizně a vůbec konce keltského roku. Podle jejich pojetí světa tím začíná období tmy a keltský nový rok. Keltové sice také věřili, že tuto noc je možné komunikovat s mrtvými přáteli a příbuznými a vzdávat jim čest, ale pro jejich zemědělskýma očima vnímaný svět to byla hlavně oslava sklizní zakončeného roku. Tuto noc poráželi přebytečný dobytek a zbylý až do jara uvazovali do stájí a pak hasili všechny domácí ohně, aby vzápětí někde na posvátném místě slavnostně rozdělali oheň nový, ze kterého si pak vzala uhlíky každá rodina. Proto se někdy nazývá Samhain a některé další obyčeje za Svátky ohně.
Beltain, který Keltové od Uralu až po Irské moře slavili 30. dubna, známe dnes jako pálení čarodějnic. Tehdy měl dva významy – plodnost a smrt. Zvěstoval smrt dlouhé a kruté zimy a čas nového života. I při tomto svátku se Keltové nebáli pořádně „zapařit“. Napřed se ale o půlnoci vydali sbírat květy a větve, kterými si pak ozdobili své domy. Pak se zapálil velký oheň, na kterém se vařila kaše z másla, ovsa, vajec a mléka, důkladně ředěná medovinou, kterou pak kmen společně snědl, když jí předtím část obětoval bohům. V závěru večera pak nejprve mužská a po něm i ženská část populace skáče přes oheň. Keltové věřili, že je plameny očistí od nemocí a zlých duchů a budou tak celý příští rok pod ochranou bohů. Ze stejného důvodu pak k ránu přes žhavé uhlíky převedli i vzpouzející se dobytek a koně. Dalšími významnými keltskými svátky byly Imbole, slavený 31. 12., a Lughnasadh z 31. 7. Imbole sloužil jako oslava kojících ovcí a posvěcení zemědělských nástrojů kmene. Oslava Lughnasadhu umožňovala ten den svatbu nebo manželský rozvod a zakazovala jakékoliv násilí a nevraživost. V praxi ho Keltové slavili závody v hudební produkci, recitaci a dostizích. Kromě toho se tento den udělovala vyznamenání a povyšovalo se do vyšších postavení v kmenové hierarchii.
Keltové samozřejmě slavili i v jiných dnech. Podle Caesara bylo největším potrestáním, které mohlo být nad Keltem vyneseno, když mu druid zakázal účast na obětních obřadech. Velkým důvodem pro slávu a obřady byly i oba slunovraty, zimní a letní. Druidy vedené obřady byly koncipovány tak, že se při nich uctívalo jmelí, kterému Kelti přisuzovali velkou moc, zvláště rostlo-li na dubech. Jmelí musel druid odseknout zlatým srpem tak, že se nesmělo dotknout země. Proto bylo jmelí druidovými pomocníky zachycováno do bílého plátna.
Efektní seancí také bylo vyžádat si pomoc nějakého ducha. V tom případě druid nechal porazit obecního býka, stáhnout ho z kůže, do které se pak zabalil a lehl si na rošt z větví jeřábu. Ve svém snu hledal kýženou radu. Pokud chtěl nahlédnout do budoucnosti, zabil druid psa, kočku nebo opět býka, žvýkal jeho syrové maso a snažil se vyvolat ducha dotyčného psa, aby mu tento osvětlil, co kmen nebo toho, kdo si o věštbu požádal, čeká v budoucnu. Přitom musel mít dlaněmi překřížených rukou zakryté oči. Mimochodem, tyto zvířecí seance byly prokazatelně vykonávány ještě v roce 868 n. l.
Slavnosti a kultovní obřady byly často spojené se smrtí. Pro Kelty však smrt nebyla koncem, ale naopak začátkem lepšího posmrtného života. Pozůstalí dávali nebožtíkům do hrobu s ohledem na jejich společenské postavení na cestu šperky, zbraně apod. Mrtvola pak byla pohřbena v dřevěné rakvi do mohyly, hlavou k severu. V pozdějších dobách a na některých místech se praktikoval i pohřeb žehem.
Minimálně jednou za rok se také všichni bojeschopní mužové, rodiny, rody a klany scházeli na posvátném místě a projednávali a veřejně soudili zločiny uvnitř kmene. Julius Caesar v knize Zápisky o válce galské tvrdí: „V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě, kterýžto kraj se pokládá za střed Galie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají nějaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům.“ Na jedné zachované plastice je vidět druida s posvátnou čepičkou, jak svrhává do hluboké jámy zajatce a v Bavorsku byly dokonce takové jámy, hluboké až 36 metrů, nalezeny. V Británii se také našla díky bahnu, do něhož byla mrtvola vhozena, zachovalá část rituálně zohaveného Kelta. Podobný nález v Českém ráji je však pravděpodobně důsledkem nějakého masakru, protože oběť ve věku asi 16 let má na hlavě zachované četné stopy po úderech tupým předmětem, vyražené zuby a ruku useknutou tak, jako by si jí chtěl chránit hlavu.
Svatyně byly někdy postaveny mimo opevněná oppida (Čertova ruka nebo Markvartice v Českém ráji), u velkých sídel však bylo takovéto posvátné místo součástí vnitřní, nejlépe opevněné části oppida (Závist, Stradonice, Hrazany, Obří hrad, Abiluon u Třísova). V prvém případě byly jejich rozměry dosti značné (až 200 x 100 metrů) a v jejím okolí najdeme dnes stopy bójské řemeslné vesnice. Podle některých archeologů se na těchto kultovních místech využívalo i poznatků z astronomie. Možná by stálo za to postavit se brzy ráno o slunovratu nebo v den rovnodennosti doprostřed kultovního areálu a pozorovat, jestli slunce nevychází někde nad vchodem do valů nebo nad místem, kde před tisíci lety stála svatyně. Na těchto místech se ale normálně nežilo.
V některých případech se kmen scházel i v posvátném dubovém háji, v kamenném kruhu, v močálu, u vztyčených kamenných stél nebo na skále. Podle některých vědců kult různě vztyčených kamenů Keltové už neuctívali, ale většina hypotéz je dodnes postavena na tom, že minimálně v určité době byly tyto kamenné památky u Keltů ve velké vzácnosti, pokud jejich kult do některých oblastí sami nepřinesli. JACÍ BYLI
Díky už zmíněné rašelinou mumifikované mrtvole keltského muže, některým kamenným plastikám a popisům lidí, kteří s Kelty přišli do styku a uměli o tom podat písemné svědectví, máme dobrou představu, jak náš bójský prapředek mohl vypadat. Diodorus Siculus o Keltech napsal: „Jsou na pohled strašní a mají hluboký a velice drsný hlas. Mluví často v hádankách a často přehánějí, aby oni sami vypadali dobře a ostatní se zdáli slabí. Vytahují se a vyhrožují, ale na druhou stranu jsou bystří a od přírody učenliví. Když se Keltové opijí, usnou jako pařez nebo se děsně rozzuří.“ Podle jiného svědka jsou Keltové vysocí asi 160 cm (což tehdy byla pěkná výška), červenolící, světlé pleti a spíše světlejších vlasů. Podle plastik měli výrazný nos, vystouplé nízké čelo a silnou bradu. Muži nosí často kníry a vousy. Oblečeni jsou do kalhot, přes které mají kacabajku a plášť, sepnutý pomocí spony. Vše je přepásáno silným opaskem. Oblíbeným ženským oblečením bylo tenké roucho bez rukávů, spojené na ramenou sponami. V podstatě se jednalo o válec látky, který si žena přehodila přes hlavu. Jiným druhem byla sukně a halenka, přes které se nosil plášť. Samozřejmě jako všechny ženy se i Keltky rády zdobily, ať už s pomocí přírodních materiálů (barev) nebo kovových šperků, a důrazně preferovaly velmi dlouhé vlasy. Naprosto běžně se v té době už používaly barvičky na oční stíny, z byliny zvané ruam se vyráběla růž na rty. Prakticky stejné typy šperků, jakými se krášlily Keltky, jsou v oblibě i dnes. Malí chlapci a dívky byli ve věku zhruba sedmi let posíláni z domova k příbuzným „na zkušenou“, kde zůstávali až do svých 17 let. Je zajímavé, že v některých klanech učily mladíky základnímu bojovému výcviku ženy, a ne muži, což svědčí o tom, že se i keltské ženy dokázaly dobře bránit. Dříve než opustily své příbuzné, většinou mezi 12-14 lety věku, se ale dívky vdávaly. Do té doby se o nich říkalo, že „sedí u otcova talíře“. Většina keltských žen stejně brzy umírala, často při porodu nebo nožem nějakého nájezdníka. Průměrný věk keltské ženy byl kolem 20-24 roků, muži se jen málokdy dožili čtyřicítky.
Jako obuv nosila obě pohlaví na nohou boty z jednoho kusu kůže, upevněné k noze řemínky. Při některých příležitostech se používaly vysoké boty s podpatkem ze dřeva, který byl spojený s podrážkou železnými cvočky. Pokud to jen trochu šlo, Bójové se rádi vozili na voze taženém koněm nebo párem volů. Protože byly nalezeny i stopy jejich vozíků, víme dnes, že rozteč jejich kol byla 120 cm a kola měla ráfky pobité plechem.
Keltové se dokázali smát a bavit. Kromě hraní na harfy, flétny a dudy, recitace hrdinných balad a básní patřila mezi oblíbené kratochvíle také hra v kostky, označené jedním až šesti body a vyrobené z plochých kotoučků, skla, kamene, kostí nebo jantaru. Historici se domnívají, že dodnes oblíbená hra kámen-nůžky-papír je keltského původu, stejně jako zvláštní odrůda dnešního pozemního hokeje, zvaná dnes v Irsku výrazem hurley.
Dobrým způsobem, jak o Keltech něco zjistit, je návštěva nějakého muzea. Kvalitní sbírky keltských nálezů má kromě Národního muzea hlavně expozice v Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem nebo soukromá sbírka „Muzeum čertů“ v hospodě Čertoryje u Krčkovic. Můžete se také obrátit na některý spolek zabývající se keltskou dobou. Mezi nejvýznamnější patří skupina kolem manželů Červinkových a „Hombreho“ Tintěry a společnost Keltoi. Kromě toho lze navštívit i několik restaurovaných keltských vesnic a skanzenů a keltskou dobu si osahat přímo v reálu. Člověk stojící v začouzené zemljance pocítí skutečně závan starých časů…
