Ptal se a vyfotografoval Michal Dvořák, foto archív Aleše Bárty Keňa donedávna patřila k nejbezpečnějším státům Afriky a jejím představitelům se dařilo do země lákat turisty z celého světa. Vše ale změnil prosinec loňského roku. Z prezidentských voleb vyšel jako vítěz Mwai Kibaki, kterého však opozice pod velením Raily Odingy obvinila ze zfalšování výsledků. Dnes se země zmítá v násilnostech. Nejvíce je podle některých zpráv zasažena západní Keňa. V zemi je dokonce ohrožena humanitární pomoc. „Přímo v Itibo se sice žádné větší konflikty neodehrávaly, ale nejbližší města, která jsou v naší spádové oblasti, tedy Kisii a Kericho, už nepokoje zasáhly,“ vypráví Aleš Bárta, manažer projektu zdravotnického střediska v Itibo humanitární organizace ADRA. „Hořely tam domy, rabovalo se a střílelo, obchody byly zavřené, takže je tam situace opravdu vyostřená. Naše středisko je naštěstí v kopcích mimo hlavní spojnici větších měst, takže nepokoje šly okolo a práci lékařů zatím neomezily. Máme tam čtyři místní zdravotníky, kteří jsou k dispozici nepřetržitě. Nicméně pacientů rozhodně přibylo a jsou to právě lidé, kteří se konfliktů účastnili, ať už aktivně, nebo pasivně.“ Příčinou nepokojů je povolební situace. Proti sobě ale nestojí ani tak stoupenci dvou politických názorů, ale dvou kmenů… Je to tak. Povolební konflikt, který se odehrává v okrajových částech Nairobi a hlavně na západě země, vyplynul z toho, že zvítězil stávající prezident Kibaki z kmene Kikuju. Opozice v čele s prezidentským kandidátem Odingou z kmene Luo výsledky voleb zpochybnila. Kmeny Kikuju a Luo jsou v Keni nejpočetnější, proto se do sebe pustily a na některých místech na západě země konflikt přerůstá až v kmenové čistky. Čím to je, že právě v Africe kmenové rozbroje dosahují takové brutality? Konkrétně v Keni má nevraživost mezi kmeny Kikuju a Luo dlouhé kořeny. Potyčky mezi nimi probíhaly už v minulosti. Teď se jen vyostřily a kmeny proti sobě začaly bojovat oficiálně. Konflikt není ani snad náboženský, jak jsme možná zvyklí z jiných zemí, protože oba kmeny jsou nábožensky pestré – jsou mezi nimi jak křesťané, tak třeba muslimové. Důvodem nesvárů je to, že v Keni bude nový prezident podporovat zejména kmen, ze kterého vyšel. Tito lidé budou mít jednodušší přístup do státní správy, bude mezi ně rozdělována půda, takže budou ekonomicky zvýhodněni. Což druhý kmen nese samozřejmě nelibě. Lze najít rozdíl mezi příznivci obou prezidentských kandidátů? Z jakých vrstev se rekrutují? Za současným prezidentem Kibakim stojí lidé z řekněme středních vrstev, ale to zejména proto, že tento prezident je u moci od roku 2002 a dokázal tedy svůj kmen už pozvednout. Naopak kandidát Odinga vystupuje jako mluvčí chudých a nejchudších, kterým by rád pomohl k lepšímu životu. A protože chudí lidé žijí hlavně ve slumech Nairobi a na západě země, kde je drtivá většina lidí bez práce, tak právě zde dochází k největším nepokojům. Je více konfliktů ve městech, nebo na venkově? Jednoznačně ve městech. Venkovem se vlna násilností jen prožene, kdežto ve městech se zastaví a vše tu eskaluje. Pak dochází k tomu, že na původně politické nebo kmenové nepokoje se nabalují různé další kriminální skupiny, dochází k rabování, zkrátka zapojují se lidé, kteří s tím do té doby neměli nic společného. A to nejen místní, ale například i bandy ze Somálska. Je vůbec možné pohybovat se po regionech, kde násilnosti probíhají? Je to nebezpečné. Máme zprávy, že konkrétně na silnici, po které do Itibo jezdíme, ale i na ostatních silnicích kolem Nairobi dochází k přepadávání poměrně často. A mohou za to právě skupiny, které se na povolební konflikt nabalily. Na silnici položí zátaras z kamenů, auto, které tam zastaví, pak vyrabují nebo ukradnou, řidič v lepším případě přežije. Auta potom končí v Somálsku nebo v Etiopii. Konflikt zatím probíhá jen na půdě Keni. Jak jej vnímají sousední státy? Například Uganda nebo Tanzanie se velmi obávají, aby kmenové nepokoje nepřerostly až k nim, protože kmeny Kikuju a Luo jsou zastoupeny i na jejich území. Uganda už ale utrpěla tím, že krátce po vypuknutí násilností do země z Keni přišlo až čtvrt milionu uprchlíků, což s sebou přineslo hrozbu obrovské humanitární krize. Nejtvrdší boje mezi sebou zatím vedou dva nejpočetnější kmeny. Zapojují se i další z mnoha desítek keňských etnik? Často trpí všichni. V Nairobi armáda vyhlásila téměř stanné právo, kdy po setmění nikdo nesměl vycházet, obchody byly zavřené. Ale podle našich informací se ostatní kmeny do konfliktu moc nezapojují, je pro ně rizikem angažovat se v něčem, co jim nepřinese žádné výhody. Prezidentští kandidáti totiž nejsou z jejich kmene a pro ně se tedy nic nezmění, ať bude u moci kdokoliv. V paměti ještě máme genocidu ve Rwandě, násilnosti v Somálsku… Jak se bude konflikt v Keni podle vás vyvíjet? Mluví se o tom, že pokud nebudou nepokoje ustávat, tak by do země byly vyslány mezinárodní mírové jednotky. Panuje totiž obava, že by mohlo dojít k situaci podobné ve Rwandě. Řešením je vypsat nové volby, které by probíhaly pod dozorem pozorovatelů. Problém by ovšem nastal, kdyby byl výsledek těchto voleb stejný, tedy kdyby Kibaki zvítězil o pouhých dvě stě tisíc hlasů. To by pak mohla být intenzita konfliktů mnohem větší. Keňa patří k nejdemokratičtějším zemím Afriky, ale tyto volby ukázaly, že jednotlivé kmeny jsou schopny projevit tak velkou vzájemnou nenávist, že genocida v podobě Rwandy by klidně mohla nastat i tady. Genocidní praktiky byly ale patrné i na konci roku, kdy dav v Eldoretu vypálil kostel, do kterého se před násilnostmi uchýlilo přes padesát lidí, většinou matky s dětmi. Hraje v intenzitě nepokojů úlohu také povaha Afričanů, kteří bývají oproti nám bezprostřednější, živelnější? Já bych řekl, že ano. Právě jejich mentalita způsobuje, že se snadno nechají strhnout davem. V Keni například dojde k dopravní nehodě, začnou se k ní sbíhat desítky lidí a všechny ženy padají na kolena, brečí, rvou si vlasy žalem, přestože mrtvého řidiče v životě neviděly. Stejné je to ale bohužel u současných konfliktů na západě Keni. Skupina lidí vyrazí někam drancovat, na ně se nabalí další stovky osob a takový dav je pak téměř všemocný. Vypaluje vesnice a zabíjí členy druhého kmene. Kdo je konfliktem postižen nejvíc? Hlavní město Nairobi se s ním nějak vypořádá, protože je to metropole srovnatelná s evropskými. Horší situace je ale na venkově na západě země, kde jsou lidé dlouhodobě bez peněz i bez jídla, kde jen přežívají nebo otrocky dřou na čajových plantážích za minimální mzdu. Současné konflikty ale i takovýto život na venkově zastavily. Nejvíc tedy trpí ti nejchudší, kteří se nemohou bránit a o které se také nikdo nezajímá. Podle zpráv ze západu země leží na polích a ve vypálených vesnicích dokonce desítky a stovky mrtvých. Tam, kde je rabující a vraždící dav zastihl, leží, protože je nemá kdo pohřbít. Čím je dav ozbrojen? My jsme se setkávali ještě před konfliktem s tím, že k běžné výbavě některých vesničanů patří samopal typu kalašnikov. Pak jsou ozbrojeni mačetami, noži a klacky, ale během konfliktů teď používají také luky a šípy, takže potyčky vypadají jako z předminulého století. Pokud do země přijedete jako turista, tak váš konvoj bude od letiště do hotelu doprovázet policie a budete mimo ohrožení. Některé safari parky omezily vstupy kvůli bezpečnosti, ale na pobřeží by k žádnému ohrožení docházet nemělo, byly tam posíleny bezpečnostní složky. Pokud by ovšem chtěl někdo jet soukromě na západ země, tak by mohl mít problém. Ani naši lidé v autě s červeným křížem, majáky a sirénami některými místy neprojedou a rozhodně se necítí bezpečně. Dostat se ale například do zfanatizovaného davu je v Africe nebezpečné všude a vždy. Jednou naše auto takový dav pohltil. Pohřbívali tenkrát někoho známého, městem táhl konvoj aut a autobusů, mezi nimi my, obklopeni davem stovek lidí. Měli klacky a mlátili do aut kolem. Na poslední chvíli se nám podařilo z davu vymotat a ujet, jinak jsme mohli dopadnout jakkoliv. Pak je až s podivem, že zatímco například britské cestovky zájezdy do Keni zrušily, tak Češi tam jezdili vesele dál… S touto českou náturou jsem se setkal i na Srí Lance, kde jsem byl jako zdravotník krátce po tsunami. Cestovní kanceláře celého světa rušily zájezdy, protože celé turisticky oblíbené pobřeží bylo zničeno, ale zájezdy z Česka přijížděly stále. Cestovky vozily lidi sice na pláže netknuté, ovšem jen pár kilometrů vzdálené od míst, kde byla vlna destrukční. Našinci jsou tedy docela otrlí a možná i využívají toho, že ceny zájezdů do rizikových míst jdou dolů. Jakou mají v podobných situacích úlohu média? Obrovskou, pokud je tedy daná lokalita dostatečně zajímavá. Například o Srí Lance nebo Thajsku po tsunami se mluvilo a psalo všude a dlouho, protože jde o známou turistickou oblast. Takže zatímco v těch nejlákavějších destinacích Srí Lanky bylo pomoci dostatek, všude létaly vrtulníky, kotvily letadlové lodě, tak na severu země se pomoci nedostávalo. Navíc šlo o území tamilských tygrů, tedy o válečnou zónu. Tam jsme působili my a nic se nám samozřejmě nestalo, protože jsme přijeli pomáhat. Na severu Srí Lanky ale nemá bohatý svět své zájmy turistické ani hospodářské, stejně tak ani Keňa není zatím v tomto ohledu příliš zajímavá, proto se jí nevěnuje v médiích takový prostor. Vy se do Keni brzy vrátíte s novým projektem… Cílem naší mise je zajištění základní zdravotní péče, od června bychom chtěli rozjet spolupráci s českými mediky, kteří by do Keni jezdili na stáže a dělali osvětu o malárii a AIDS. To jsou dva velké problémy této lokality. Studenty i projekt už máme, ovšem situace se v zemi vyvíjí naprosto nečekaným způsobem. Měl jsem do Keni odlétat v polovině ledna a začít práci na projektu zubní ambulance, ale vše jsem musel kvůli konfliktu odložit. Nicméně doufám, že se situace třeba díky intervenci mezinárodních sil uklidní a my budeme moci pokračovat. Projekt pomoci Keni má specifický způsob financování. V čem je jeho výjimečnost?
ADRA většinou financování projektů zajišťuje tak, že v konkrétní zemi najde partnerskou organizaci, na jejíž účet převede peníze. Zpracuje se projekt a česká strana pak jen dozoruje využití a účelnost. V tomto případě se peníze nepřelévají na další účty. Přístup k nim mám jen já, přímo v Keni je vybírám z bankomatu a každý pytel cementu, každý obvaz a lék platím a vyúčtuji. Do Česka pak vozím pět šanonů různých účtů, které jsou dále zakládány do účetnictví ADRY. Vše podléhá auditům a není s tím nejmenší problém. Proto se nám docela daří shánět sponzory. Vědí, že dají-li nám tisíc korun, tak tisíc korun jde na projekt.
ADRA ČR vyhlásila veřejnou sbírku pro Keňu, číslo účtu je 555 444 000/0300, variabilní symbol 200. Přispět můžete i zasláním sms ve tvaru „DMS KENA“ na číslo 87777. Cena DMS je 30 Kč, projekt na pomoc Keni obdrží 27 Kč.
Více informací na
www.kena.websnadno.cz.
Aleš Bárta Zdravotník, spolupracovník ADRY, manažer projektu Rekonstrukce zdravotnického zařízení v Itibo. Účastnil se záchranné zdravotnické mise na Srí Lance při tsunami v roce 2004. Do Keni jezdí od roku 2005. Jako místo pro zdravotnické zařízení bylo vybráno Itibo, oblast s největší hustotou obyvatel a největším počtem nemocí. Středisko tu rekonstruovali od základů, protože ve stávajícím chybělo vše. Na chirurgické úkony například používali jednu žiletku, kterou rozřízli člověku bolák, vymačkali hnis, umyli v dešťové vodě a pokračovali na dalším. Rekonstrukce byla dokončena v září 2006. Středisko je jedním ze dvou zdravotnických zařízení tohoto typu provozované zahraniční organizací. Měsíčně ošetří přes tři sta lidí.
