Stephanie Welshová, mladá fotografka (22), absolventka univerzity v Syracuse (USA), miluje Afriku i s jejími paradoxy a kontrasty. Po několika měsících strávených v Keni se odtud vrátila s reportážemi, z nichž jedna je palčivým svědectvím o šestnáctileté Seitě Lengile, podrobené rituálu ženské obřízky. Právě díky této reportáži, kruté a zároveň dojemné, obdržela Stephanie Welshová Pulitzerovu cenu za fotografii 1996.
Jako všechny mladé dívky z její vesnice v kraji Samburu na severu Keni, musí šestnáctiletá Seita Lengila podstoupit obřízku – záruku ženské věrnosti a poddanosti. Přece však není Seita docela stejná jako ostatní. Jako dosud jediná z celé vesnice chodila do školy a tam se dověděla, že obřízka je bolestná a nebezpečná operace. Přesto je jí jasné, že se této rituální ceremonii nemůže vyhnout. S hlavou ostříhanou a tělem pokrytým narudle okrovou barvou, připravuje se Seita na to, co je jí souzeno. Světová zdravotní organizace odhaduje, že ročně se operaci podrobuje více než dva miliony dívek, to znamená 6000 každý den. Keňa je jednou z třiceti afrických zemí, kde se obřízka provádí.
RITUÁL PODŘÍZENOSTI
Za pár hodin se nad keňské údolí Riftu (velké východoafrické příkopové propadliny – pozn. překl.) vyhoupne slunce. S oholenou hlavou a s kůží nabarvenou narudle okrovou barvou čeká Seita Lengila, rezignovaná a zároveň plná bázně, v ceremoniální chýši, vystavěné její matkou z větví a dobytčího trusu.
S ní sedí dívky ze sousedních vesnic. Nic ti to neudělá, říkají jí. Bude z tebe žena. Budeš krásná.
Její společnice mluví jedna přes druhou, ale Seita slyší hlasy svých učitelů. Těch, kteří jí vysvětlili, jak je to nebezpečné. Je to nesnesitelné, vždyť je se svými znalostmi sama. Ale podrobit se musí, a to už za úsvitu. Přijde o část svého ženství, jako přišla minulou noc o své vlasy.
“Je to část naší kultury,” říká Seita. “Musím tím projít. Nemohu odmítnout.”
Už po staletí jsou malé holčičky, dívky a ženy obětmi rituální obřízky, při níž jsou zbavovány klitorisu a stydkých pysků. Podstupují ji ve jménu své cudnosti, proto, aby byly potlačeny jejich sexuální touhy a aby vstupovaly o to čistější do manželství a mateřství – jediných rolí, které jim přisuzuje jejich kultura. Odmítnout znamená vyřadit se ze společnosti; to ženy jako Seita dobře vědí.
PROČ MĚ CHCETE ZABÍT?
Rituál obvykle podtrhuje přechod mezi dívčí nezralostí a ženstvím, ale může k němu docházet i v útlém dětství nebo naopak v pokročilém stavu těhotenství. Procedura se může omezit na “klitoridektomii”, odstranění klitorisu, což je ekvivalent odstranění penisu. Může však zahrnout – kromě odstranění klitorisu – i “infibulaci” neboli odstranění malých stydkých pysků a zmrzačení velkých stydkých pysků tak, aby mohly být sešity přes dělohu. Zanechán je pouze malý otvor na odchod moče a menstruační krve; ten je později rozšířen k umožnění pohlavního styku a porodu.
Pro mnoho společností je rituál hluboce zakořeněnou a těžko odstranitelnou součástí jejich kultury. Už ve dvacátých letech našeho století pohrozili například skotští misionáři v Keni, že nebudou vyučovat dívky z rodin, kde je praktikována obřízka. Mělo to za následek totální vyprázdnění škol. O třicet let později se Spojené národy pokusily zaměřit na problém ženské obřízky pozornost světa, ale učené diskuse neměly nejmenší vliv na dění ve vesnicích.
“Tradice má v zemi tak hluboké kořeny, že nemůže být zrušena projektem Spojených národů,” říká Nawal Saadawi, egyptská lékařka a spisovatelka, popisující svou vlastní obřízku. Její kampaň proti mrzačení žen měla značný ohlas.
Za úsvitu, kdy Seitin otec odešel někam do ústraní, shromáždí se kolem ní její matka, tety a švagrové. Čtyři z nich vezmou Seitu za ruce a nohy a posadí ji na vysušenou ovčí kůži ve dveřích chýše. V očích beznadějnou prázdnotu, opře se dívka o nohy kmotry, stojící za ní.
 Seita stojí v krvi, kterou ztratila po operaci. |
“Operatérka” má v ruce oboustrannou břitvu. Zařízne jí do klitorisu a vystříkne krev. Seita se zmítá a snaží si přikrýt rukama genitálie, ale operace pokračuje řezem do stydkých pysků.
“Proč mě chcete zabít?”
“Buď ticho,” plísní ji ženy. “Nic se ti nestane.”
Seita si přikrývá oči a mlčky se podává. “Operatérka” čistí ránu kravskou močí a natírá ji kozím sádlem, aby zmírnila krvácení.
GENITÁLNÍ ZMRZAČENÍ ŽEN
Čtvrtá Světová konference žen, konaná v Pekingu v roce 1995, obrátila znovu pozornost světa k tomuto rituálu. Ačkoli ženská obřízka je praktikována především v afrických a arabských zemích, vystěhovalci přivezli svůj zvyk do Evropy, Kanady, Austrálie a Spojených států a přinutili tím vlády řady zemí zabývat se jím.
Donedávna měl Západ tendenci brát ženskou obřízku jako senzační a zároveň barbarskou záležitost, rozsahem a dopadem omezenou na arabské a africké kultury. Vlády zemí, v nichž k ní dochází, ji ignorovaly nebo ji braly čistě jako zdravotnický problém. Snažily se minimalizovat ekonomické a sociální faktory, které hrají v její prospěch, jako jsou chudoba, bariéry výchovného systému a nedostatek příležitostí žen k tomu, aby se prosadily ve společnosti s dominantním postavením mužů.
V současnosti existuje v mezinárodním měřítku snaha zařadit specificky ženské otázky do širšího kontextu problémů lidských práv. Dokonce i termín “ženská obřízka” je nahrazován politizujícím termínem “genitální zmrzačení žen”.
Pekingská konference se zasloužila o to, aby ženská obřízka byla začleněna do řady praktik, používaných v různých částech světa, které zbavují ženy možnosti “plné a rovnoprávné účasti na životě společnosti”.
Ale jakkoli ženy zdokonalují svou strategii, prohlubující se chudoba v některých zemích přispívá spíše k odmítání hodnot Západu, k růstu fundamentalismu a k tlaku na posílení zpátečnických praktik.
NEBEZPEČNÉ DŮSLEDKY
Zdravotní následky ženské obřízky jsou mnohonásobné. Zahrnují šok, krvácení, znecitlivění, hnisání, usazování vápnitých látek na stěnách dělohy, urinální poruchy a infekce. Zjizvená tkáň ztěžuje sexuální styk a činí ho pro ženu bolestivý. To vše může vést k neplodnosti nebo k rizikům při těhotenství. A dnes je tu ještě AIDS – vždyť rituální operace jsou často prováděny stejným nožem nebo břitvou na několika adeptkách.
Psychologické účinky mohou být stejně devastující jako fyziologické. Paní Saadawi, působící jako psychiatr v Egyptě, přišla do styku s ženami, u nichž obřízka vyústila v psychologické trauma, sexuální frigiditu a odpor k mužům.
Přes všechna nebezpečí je ženská obřízka tvrdošíjně prováděna dál. Ve strachu, že jejich dcery nenajdou muže, nutí je ke stejnému utrpení, jaké zažily samy.
“Nejhorším šokem ze všeho,” vypravuje doktorka Saadawi, “pro mě bylo, že když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem, jak se moje matka usmívá a baví se všemi těmi cizinkami okolo mě, jako kdyby se nebyla právě účastnila jatek, jimiž prošla její vlastní dcera.”
Některé dcery jsou matkami přesvědčovány, že obřízka jim dá sexuální přitažlivost a pomůže jim v udržování čistoty a zdraví. Dokonce i vzdělané děvče jako Seita, varovaná učiteli i rádci, ustoupí přání své matky. Jsou však známy případy, kdy nechtěla ani dcera ani matka, ale ostatní vesničané je donutili. “Operatérkám”, zároveň plnícím úkol porodních babiček, přináší jejich praxe peníze a prestiž a za žádnou cenu se jí nechtějí vzdát.
Na druhé straně je daleko od pravdy myšlenka, že jde o čistě ženskou záležitost. Samotnou proceduru sice plánují a provádějí ženy, ale za vším jsou jejich muži. Podle Saadawi: “Ženy jsou pod tlakem mužů, kteří jsou těmi, kdo rozhodují. Sami si ale neumažou ruce s takovou drobností jako je ženská obřízka.”
I když se ženy ze Západu shodnou se svými arabskými a africkými sestrami na tom, že hlavním viníkem je patriarchální systém, shoda o obřízce není úplná. Když například reprezentantky západních zemí prosadily otázku obřízky na pořad konference v Kodani v roce 1980 a do materiálů se dostala formulace o “divošských zvycích a zaostalé kultuře”, Arabky a Afričanky protestovaly.
“Západní feministky mluvily za sebe a o svých problémech,” prohlásila alžírská socioložka Marnia Lazregová. “Ať nechají ženy Třetího světa mluvit také za sebe.”
OPOZICE JE AGRESIVNÍ
Teprve v posledních dvaceti letech existuje trvalá a agresivní opozice. Vedou ji africké a arabské ženy společně s muži, těšící se podpoře mezinárodních organizací a Spojených států. Prosazují řešení problému od kořenů a v globálním měřítku.
V mnoha zemích, jako například v Nigérii, Ethiopii, Ghaně, Švédsku a Velké Británii, byly prosazeny zákony proti ženské obřízce. Egypt postavil klitoridektomii mimo zákon už v sedmdesátých letech a o dekádu později ji veřejně odsoudil i keňský prezident. Kanadská vláda revidovala v červenci loňského roku své rozhodnutí o imigraci v případě žen z Ghany, které se obávaly obřízky, jíž by byly podrobeny v případě deportace zpět do své vlasti. Ve Spojených státech iniciovala postavení praktik ženské obřízky mimo zákon republikánská poslankyně Patricia Schroederová.
Ale co říci třeba o případu Súdánu? Infibulace je pokládána oficiálně za ilegální už od roku 1946, ale 89 procent dívek a žen v severním Súdánu má, jak tvrdí dr. Nahid Toubia z Columbia University, genitálie zmrzačené řezáním a šitím.
Zcela se minuly účinkem snahy o potlačení obřízky zveřejněním risků, které s sebou nese. V zemích jako je Egypt dochází zase k tomu, že odpovědné zdravotnické instance povolují lékařům, aby prováděli operaci v nemocnicích. To je podle oponentů krok přímo proti záměru skoncovat se zmrzačováním, strategie kulturního vakua, ignorující náboženské a sociální struktury.
Větší důraz je nutno klást na porozumění kulturním nuancím, říká Světová zdravotnická organizace. Bez toho na ukončení praktik nelze ani pomyslet. Jedna z keňských organizací žen například navrhuje, aby rituál přechodu dívky v ženu byl zachován, ale odehrál by se bez obřízky.
ŽÁDNÁ OSLAVA PRO SEITU
Seita leží na posteli z větví, a ovčí kůže pod ní se nasakuje krví.
“Umírám, já umírám,” sténá.
Ví dobře, že jestliže “operatérka” neprovedla řez bezchybně, použije na ní svou břitvu ještě jednou.
Krvácení se zastaví za dvě hodiny a Seita se potácí pod horkým sluncem. Usedne v koutě dvorku a prohlíží si rány mezi nohama. Uleví se jí a vrací se dovnitř.
Po celý den se slaví, ženy a dívky ze sousedství zpívají a dělí se o kozí maso z rožně. Seita se stydí za to, že křičela bolestí a ničeho se neúčastní. Její sestra přijímá dary: krávy a peníze. Seita leží sama na posteli.
