Kilifi na keňském pobřeží patří k turisty nejméně navštěvovaným městům. Rozprostírá se podél zátoky, asi tak na půl cesty mezi Mombasou a Malindi. Po minulá staletí zůstalo toto území nedotčené. “Pokrok” se ale zastavit nedá.
Slunce vycházelo přímo z ústí zátoky. Na východě se v jeho paprscích třpytil Indický oceán, zatímco na západě ozařovaly paprsky linii mangrovníků lemujících celou velkou zelenou zátoku. Nepravidelná křivka pobřeží byla v blízkosti mostu přerušena starými přístavními plošinami – pozůstatky trajektu z doby, kdy ještě neexistoval most. Na molu panoval rušný život a žlutě zbarvená pláž byla poseta změtí štíhlých dlabaných oplachtěných pirog s pomocnými vahadly a vysokou trojúhelníkovou latinskou plachtou.
Je-li příznivý vítr, desítky těchto plavidel míří na otevřené moře. Toho rána však pirogy ležely nemotorné na břehu, plachty sklesle pleskající ve větru. Několik mladých mužů opravovalo stará lana a roztrhané plachty, další jen tak nečinně polehávali. Když jsem se k nim blížil, vítaly mě jejich přátelské úsměvy. “Mluvíte italsky?” ozvali se v italštině. Zavrtěl jsem hlavou. Možnost vydělat si nějaké peníze (a také jejich překvapující přirozená schopnost učit se cizí jazyky) je vedla k tomu, že se v krátké době naučili čtyři nebo pět různých jazyků. “Německy, francouzsky, anglicky?” Zavrtěl jsem hlavou a trochu jsem je překvapil, když jsem na ně promluvil svahilsky. Zvědavě se mě vyptávali. Odmítl jsem jejich nabídku na projížďku lodí či hrst marihuany. Příležitostní turisté je naučili, že všichni bílí mají peníze a peníze jsou více než vítané pro zpestření skromného života rybáře.
Po chvíli uvolněného tlachání jsem se zvedl a pokračoval po pláži za svým původním cílem. Zatímco jsem se proplétal mezi malými dřevěnými bárkami různých typů, ucítil jsem náhle pronikavý pach. Vycházel ze staré bárky, která byla obklopena změtí sítí, bójí, kanystrů a několika otrhanými muži zcela ponořenými do oprav sítí.
Byli to lovci žraloků a v Kilifi přistáli náhodou, aby po mnoha dnech na moři opravili sítě. Jejich plavidlo vypadalo spíš jako plovoucí chatrč, bylo cítit krví a slizem úlovků. Pozorně sledovali, jak pořizuji snímky, a smáli se, když jeden z přihlížejících poznamenal, že jejich tváře brzy budou na pohlednicích. Jeho přítel byl totiž velmi překvapen, když objevil, že se jeho fotografie prodává ve stánku se suvenýry v Mombase. Pro lidi, jejichž život je na hony vzdálen od moderního světa, je fotografie stále ještě tajemstvím.
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY
Pokud není za odlivu moře dost nízko, je obtížné po pobřeží Kilifi projít. Tam, kde není pláž, rostou mangrovníky a jejich propletené kořeny tvoří takřka neprostupnou hráz. Čím dál postupujete podél pobřeží zátoky do vnitrozemí, tím je porost mangrovníků hustší. Nejlepší dopravní prostředek je tudíž loď. Tyto dlabané lodě dnem i nocí pátrají po tajemstvích každé prohlubně a dutiny.
Moře a vzduch dovedou být tak tiché, že zpěv je slyšet jasně i zdáli. Nepamatuji si jediný den, kdy by zdejší lodě nebyly takové jako dnes. Jeden den slunce pálí na lesklá černá ramena rybářů,
 Oprava poškozených sítí je poněkud nudná, ale nezbytná. Po několika dnech na moři může být tato činnost i příjemnou změnou. Sítě mají často menší oka, než je povoleno zákonem. |
zatímco jindy jejich plavidla zaplavuje déšť a oni spěšně vylévají vodu malými nádobami.
Vzpomněl jsem si, jak jsem se pravidelně potápěl u severního pobřeží Kilifi v době, kdy korálové útesy kypěly životem. Nyní zde sotva nejdete korál, který by byl na živu. Jsou tu jen rozsáhlá pole chaluh a mrtvých skalisek. Tyto útesy se asi již nikdy neobnoví. I přes odpor ke změnám si totiž ti, kteří mají nějaké peníze, osvojují účinnější metody rybolovu. Nejdříve někteří rybáři objevili důvtipnou, ale destruktivní metodu. Na korál vystupující z vody umístili výbušninu, která po odpálení omráčila nebo zabila ryby v okruhu zasaženém rázovou vlnou. Ty se potom sebraly jako ovoce spadlé ze stromu. Naštěstí byl tento způsob lovu nakonec zakázán, ovšem škody na korálových útesech podél severního pobřeží Kilifi jsou již nevratné.
Ještě stále je možné vidět rybáře za odlivu, jak pročesávají útesy ve vzdálenosti asi míle do moře podél linie vln. Někdy štíhlá tmavá postava najednou zmizí z dohledu. Takový člověk patrně našel jezírko vody a pátrá holí v jeho prohlubních a zákoutích. Je-li úspěšný, vynoří se jakoby odnikud, oddělí se od svých společníků a zamíří k nejbližším lidem na pláži. Patrně se mu podařilo ulovit chobotnici nebo nabodnout rybu a na pláži se pokusí úlovek prodat.
Moře zatím poskytuje rybářům dostatek úlovků, ačkoliv způsob lovu je mnohem intenzivnější než dřív. Rybáři se spojují do skupin, zatahují velké kruhové sítě a vytahují je na břeh s takovým množstvím ryb, jaké jen jsou schopni za den ulovit. Roky neregulovaného lovu s používáním těchto sítí, které mají často otvory menší, než povoluje zákon, mají podíl na vyčerpávání lovišť. V Keni je situace taková, že pokud se jeden zdroj obživy vyčerpá, najde se jiný, a to bez ohledu na následky.
POKULHÁVAJÍCÍ POKROK
Bílí obyvatelé Keni – spisovatelé, umělci a cestovatelé z celého světa, vlastní pozemky kolem zálivu. Většinou jsou to již důchodci, potomci britských obyvatel z dob britské nadvlády. Kilifi si vybrali se znalostí věci pro jeho tichou krásu. Některé z jejich velkých a s fantazií postavených domů je možné vidět na pobřeží zátoky, každý s výhledem na moře a vlastní pláží. Částečně dík těmto obyvatelům a jejich neochotě se rozloučit se svými nemovitostmi byl rozvoj větší části Kilifi a okolí dosud tak pomalý. Nicméně pokrok pozvolna proniká i sem.
Připozdívalo se. Slunce zežloutlo a bylo téměř nad obzorem. Můj známý Antony mi navrhl, že mě vezme domů na svém člunu. Klouzali jsme po zelené klidné vodní hladině. Před pěti lety bývalo Kilifi malé městečko s jedním indickým obchodem se smíšeným zbožím, tržištěm, několika úřady a kostelem. Postavením mostu se rozvoj urychlil, a dnes je Kilifi čilé, špinavé a neorganizované místo. Míří sem a odsud odjíždějí řvoucí autobusy z jiných přístavních měst, vznikly zde nové podniky. Na tak malé město tu žije značná populace chudobou sužovaného obyvatelstva. Podíval jsem se na útes, podle něhož jsme zahýbali, směrem k několika střechám, které upozorňovaly na existenci města. Naskytl se mi však i daleko horší pohled: vršící se hromady odpadků zasahující až do moře.
Ačkoli se nezdá, že by stále rostoucí populace Girjama a svahilsky mluvícího obyvatelstva hladověla, jsou jejich životní podmínky ubohé. Nedostatek služeb, jako je řádná kanalizace a svoz komunálního odpadu, má za následek velice nehygienické prostředí. Díky vlhkému tropickému podnebí se zde vyskytuje řada nemocí. Velmi rozšířené jsou AIDS a malárie. Navíc přístup vlády je notoricky laxní a zatížený korupcí, a tak není naděje na jakoukoli změnu. Vyhlídky malého města existujícího v těchto podmínkách nejsou, pokud jde o budoucnost, příliš růžové. Nedávné zprávy o nepokojích v Mombase (50 km na jih od Kilifi) obletěly celý svět. Vláda vydala zprávu o 70 obětech, přičemž všechny byly ubity v průběhu řady hrůzostrašných útoků. Násilnosti, které se sporadicky rozšířily i do ostatních měst na pobřeží, a to včetně Kilifi, jsou příznakem nelidských životních podmínek domorodých kmenů Midžikenda (Nyika – pozn. překl.).
PŮDA, BEZ PŮDY, S PŮDOU…
Všechny tyto kmeny byly v průběhu historie vytlačovány ze svých území, která však považují za dědictví po svých předcích. Arabští obyvatelé žili na pobřeží okolo Zanzibaru po celá staletí, avšak nebrali v úvahu systém vlastnictví půdy původního obyvatelstva. Britové, kteří na začátku dvacátého století Araby na pobřeží vystřídali, v této praxi pokračovali. A tak dnes mají tyto kmeny nejen pocit, že jim jsou upírána stejná práva ve vztahu k vlastnictví půdy, ale i k vzdělání a zaměstnání.
Nové keňské vládě, která se dostala k moci v r. 1963, se rovněž nepodařilo tyto problémy vyřešit. Místo toho podporovala rozvoj turistického ruchu s velkými hotely postavenými zahraničními investory na pozemcích původních vlastníků.
Vznikající pracovní místa, zejména ta vedoucí, připadla vzdělanějším obyvatelům z vnitrozemí. Růst na pobřeží byl sice pozoruhodný, ale nedotkl se původních majitelů pozemků. Pozemky kolem Kilifi, dnes patřící většinou bílým Keňanům, zůstávají tedy záviděným vlastnictvím a jsou jen dalším příkladem toho, jak je velká část země v držení několika málo bohatých.
Základní problém, kolem něhož se vše točí, spočívá v tom, kdo může s půdou disponovat. Potlačovaní a odstrkovaní lidé jsou schopni tolerovat spoustu věcí, avšak jen do té doby, než nebudou mít co ztratit a uchýlí se k násilí. Jako prostředník při vytváření vyrovnanějšího spektra vlastnictví půdy, podle mne, zklamala současná vláda na celé čáře. Její nezájem a neochota potlačovat korupci a často překvapující zabírání pozemků těmi, jimž je vláda nakloněna, nakonec povede k násilnostem. Zájmy všech lidí bydlících na pobřeží, ať bohatých, či chudých, jsou pevně určeny. V Keni je dialog přepychem, jedině on však skýtá naději.
PŘEPYCH PRIVILEGIA
S Antonym jsme minuli hromady odpadků a vpluli pod most. Propluli jsme kolem starého přístaviště trajektu a pronikli hlouběji do rozšiřující se zátoky. Slunce již téměř zapadlo a rudě se zrcadlilo v moři, když jsme obeplouvali ostrov mangrovníků a člun se vřítil do stranou ležícího zálivu. Antony navedl člun na obvyklé kotviště.
Rozloučili jsme se a já se vydal k domovu. Domů, do jedinečného domu svých předků stojícího na pobřeží Kilifi. Kéž by Kilifi zůstalo tím, čím bývalo! Uvědomoval jsem si, že i já jsem svým dílem odpovědný za celý ten “pokrok”. Uznávám, že změny jsou nevyhnutelné, že mnohé z nich mají užitek a že jsou svým způsobem přirozeným vývojem k nevyhnutelnému. Nemohu si ale pomoci a cítím se sklíčen, když vidím malé odlehlé plážičky, které jsem tak často navštěvoval s pocitem jakéhosi privilegia, vědom si jejich jemného půvabu. Dnes jsou zanášeny papíry, plasty a odpadky. Jsem z toho smutný, a dnešní čas s jeho změnami se mi zdá být nepřátelský, ale možná jsem jenom velký skeptik.
