“To je v pořádku, drobné nechte na klášter.”
“Díky, pane.”
“Vy děláte sbírku na Tibet? Tak to já vám tam taky přihodím.”
“To jste hodná.”
Před půldruhým rokem jsme s přáteli deset hodin supěli čtyřicetikilometrovým stoupáním do Khardung La. Nic moc průměr, já vím. Jenže městečko Leh (kraj Ladakh, severozápadní cíp Indie) má kolem 3300 m n. m. a průsmyk Kardung je svými 5600 metry nejvyšším sjízdným sedlem na světě. Nový štěrk nám vyrážel řídítka z rukou a kyslíkuprostý vzduch bral dech. Dech beroucí byl taky pohled zpátky na jih přes údolí Indu na perleťovou šňůru ledovců Zaskarského hřebene. Před námi na severu vlály sněžné chocholky z bělostných pyramid kdesi na hloupé hranici mezi “indickým” a “čínským” Tibetem.
 Foto: Václav Hupka |
Mezi pyramidami a námi zela dva kilometry hluboká strž řeky Shyok. Dvacet kilometrů západně přijme ze severu Nubru a ponese svoji a její vodu dál z “indického” Kašmíru do “pákistánského” Kašmíru. I ten si páni roztrhli. Tam v Baltistánu budou do té vody čurat taky Tibeťané, jenže vyznáním musulmané.
Ale vraťme se na soutok. Ve sjezdu jeli proti nám na skútru dva mniši. Za řídítky mladý gecchül (mnich-čekatel) a na tandemu khämpo (představený kláštera). Srdečně nás zvali, Diskit se to prý u nich dole jmenuje. Za čtyři hodiny tam prý budeme.
Gönpa Diskit visí na skále na severním úpatí ladakhského hřebene (který jsme právě překonali na bicyklech). Patří tradici gelug čili sektě žlutých čepic, řečené žaser. Jako většina tibetských buddhistických klášterů je labyrintem domečků a dvorečků, schodišť a kozích cestiček. Plazí se do prudkého svahu podél okraje hluboké a svislé strže, která rozčesává kopec jako rána obří sekerou. Stupňovitá nádvoříčka jsou lemovaná stúpami-čhorteny, budkou s dvoumetrovým modlitebním válcem, žerděmi s chocholkou z jačího ocasu a z vybledlých praporků. Na rozích další mlýnky, pak tajemná dvířka a okýnka.
 Ranní siesta na břehu Shyoku. Veliké konve se slaným bílým čajem mají dobrých deset litrů. |
Jé, cizincíí přišlíí! Deset “vrabčáků” v červených sukních vylétlo na nádvoří. Kluci mají povinnosti. Tahají z kuchyně veliké konve se slaným bílým čajem nahoru do modlitebny. Desetilitrové konve sotva unesou. Je jim od 4 do 14 let, ale jsou prťaví, a tak konvemi ťukají o příliš vysoké stupně strmého schodiště, hekají a bryndají. Z chrámu vyplula jejich veličenstva – staří mniši. Poctili nás jen plachým úsměvem a odcupitali.
Zůstali geše Losang Kečhok a lama Norbu – první s trochou angličtiny a druhý s povinností přivítat hosty. Tedy každého turistu zvlášť tu nevítají, ale my nejsme každý. Odlišit se lze mírou zájmu, snahou komunikovat nebo dárkem – a ten nemusí být nutně hmotné povahy.
Každý dospělý mnich má vždy svoji komůrku, byť malinkou. Norbu je zástupce opata a jeho relativně prostorná světnička s úchvatným výhledem na soutok je vybavena standardně: pryčna, nízký stolek, skříň, police a oltářík. V rohu vařič, kýbl s vodou, koště – nic ohromujícího. Zajímavější byla předsíň s funkcí skladiště. Analýzou její fotky jsme odhalili šicí stroj, hoblík, kladivo a stolařskou pilku. Ne, nebyla to klášterní dílna, to lama Norbu osobně dokazoval podivné pravidlo: Nejvíc pracují ti nejvyšší. Navíc tu byl zřejmě ve funkci správce žängo. Čaj jsme vypili a rituální koblížek zdobený svastikou jsme odnesli do sbírek.
Na horním nádvoříčku v oblaku prachu mávala tmavočervená figurka obřím koštětem. Geše Losang Kečhok. Hned utíkal odemknout nám svatyňku, pak zas půlkilový zámek vrátil na dveře. Totéž desetkrát u dalších kaplí a pousteven, a mezitím zametal nebo čekal na naše přání. Nejvíc pracují ti nejvyšší. Sužba je odměna.
Losangu, co můžeme udělat pro Diskit?
Začínají sem chodit turisté, potřebovali bychom pro ně pohlednice kláštera. Vy máte velkou kameru, to musíte být velký fotograf…
 Nový den v klášteře začíná bučením lastur. |
Losang mi nemusel lichotit. Tohle byla krásná výzva, příležitost dát výpravě smysl, důvod zůstat. Sešli jsme do vsi najíst se a hlavně pro hrst filmů a v pozdním odpoledni už jsme byli zpátky. Se zrcadlovkou v ruce jsem honil z nádvoří na nádvoří, z terasy na plochou střechu, ze svatyně do kuchyně a tak podobně mnichy malé i velké. S hobojem gjaling, s trumpetou kanling, s troubící mořskou lasturou dunkar. S pozouny rang dung a dungčhen nás zastihl soumrak.
Na byt a stravu nás vzal Lobsang do svého třípokojového domečku. V kuchyňce plynový vařič a zásoby čaje a sušenek, v předsíni vybetonovaný roh s dírkou v podlaze u zdi – asi sprchový kout s pisoárem. Voda v kyblíku.
Ložnička měla ovšem šmrnc. Obvyklý oltářík se sútrou, diamantovým žezlem dordže a zvonkem dilbu, nalevo od něj fotky: Losang na střední škole, na buddhistické univerzitě v Dharmasale, se svým švédským sponzorem, který ho na studiích držel. Vpravo od oltáře dva plakáty – Manhattan a blondýnka s psíkem. I geše Losang Kečhok je člověk.
 Hoboj neboli gjaling, další z tradičních nástrojů. |
Nový den v gönpě Diskit začal za svítání bučením lastur a nádhernými alikvoty gongu gjanga. Malátné postavičky se šouraly na WC, tedy pod příjezdovou cestu jen tak za skalky mezi balvany. Vodu na pití i mytí naštěstí spolehlivě přivádí kilometrová polyuretanová hadice z horního toku říčky.
Před sedmou jsem zamířil jako k modlitbě, ale u dveří do kuchyně jsem tak dlouho váhal, až mě pozvali na čaj bílý od jačího másla, slaný a výtečný. S dřevěnou miskou jsem pak seděl u okýnka a hleděl na havrany plující sice hluboko pod klášterem, avšak stále vysoko nad domky a políčky a nad alejí čhortenů. Z meditace mě vytrhl rachot snad jakési lopaty v barelu. To klučík nabíral šufánkem čaj z kotle. Šufan to byl tak dvoulitrový a hrnec mnohasetlitrový.
VŠEDNÍ SVATÝ DEN
Uprostřed kuchyně praskaly pořádné větve na velkém ohništi. Nad ním vřel v kotlíku čaj. Vyčouhlý geněn (novic) do něj vmíchával campu a dva malí dapové plácali z těsta úhledné bábovičky – “dalamánky” k snídani. Mouku campu melou vesničané v malém vodním mlýně tam, kde klášterní potok vtrhl mezi domky osady Diskit. Jačí máslo a campa slouží často jako platidlo mnichům za jejich předpovědi šťastných dnů a vhodných míst pro cokoliv, za modlitby za zdraví novorozeněte či za příznivé bardo zemřelého.
Do tmy kuchyně zazářil ode dveří Losangův úsměv. Vyštrachali jsme se po příkrém betonovém schodišti do sálu. Asi sedm mnichů tam sedělo na běhounu podél řady nizoučkých stolků. Cípy suknice šamthab si potahovali tak, aby nevykouklo nahé lýtko a “nevyvolalo u žen nežádoucí emoce” (jak praví literatura). U krku si upravili spodní žlutou blůzku ngolän a svrchní tmavočervené tögö s modrým lemem. Vesta tögö je komplikované zařízení: límec splývá na jednom konci až k pasu, symbolizuje sloní kel, a stříšky nad horním okrajem průramků představují sloní oční víčko. Na pátý pokus si přehodili přes levé rameno zän dostatečně elegantně. Záleží na něm nejvíc, protože představuje původní roucho Buddhy Šákjamuniho a je to nejzřetelnější vnější odznak mnišství.
Dva staří mniši ozdobili na chvilku své šedivé ježečky žlutou sklápěcí čepicí žarno serpo. Nemohla to být slavná čepice lama thedzema, neboť už její jméno říká, že je určeno lamům, tedy těm několika málo nejvzdělanějším. Je třeba ctít hierarchii: dapa – školák, geňen – novic, gecchül – mnich aspirant, gelong – řeholník, geše – doktor, rabdžampa, dorampa, karampa, cchokrampa, lharampa či ngakrampa – církevní profesoři, lama – vysoký hodnostář, tülku – převtělenec.
Jeden ze starších předbrblával hlubokým chraplavým hlasem. Byl to mistr předzpěvák umdzä, sbor se pak rozeběhl do volnoběžného předení. Občas přidali plyn a zrychlený rytmus vyústil do nepříliš koordinovaných úderů zahnutou paličkou do visících bubnů langa a do rachotu vypouklých činelů bubčhel.
Po půlhodině dva dapové nasypali všem do misek mouku. Třetí pak přilil čaj a nastalo hromadné válení těstové kuličky na dně misky. Když kuličky zhltli, pokračovali v mručení. Uždiboval jsem svou kuličku campy a bylo mi blaženě. Opravdová meditace je asi něco jiného, ale pro začátek to prý stačí.
Po hodině se shromáždění rozešlo. Zůstali ti dva staří mniši. Dapové přinesli zezdola campové těsto camdur ušoulané do kuliček a jehlánků. Bude z nich obětina – torma. Tu ale nelze předat bohům jen tak. Je třeba tormu posvětit zaříkáním v patřičné pozici čili mudře s občasným pocinkáním na činýlky tingša a kropením vodou. Pak se předá adresátovi prostřednictvím ptactva božího. Malý mníšek odnesl kuličky a jehlánky na střechu a hodil je holubům a havranům.
Je čas zajít do klášterní školy. Sednu si do zadní lavice a budu tiše sledovat výuku. O zlomení nohy jsem po schodech z balvanů slezl do jednotřídky. Dapové vyskočili ze země a těsně mne obklíčili. Taky pan učitel (lobpön) se těšil na fotografování, tady se osnovami honit nedali. Jen ta angličtina, pane učiteli! Tsewang mi ještě předvedl slabikování sútry, ale dál na můj inspekční pobyt nebyli zvědaví. Mně se zas nechtělo sedět na zemi – po ranním modlení mi kolena ztuhla dostatečně.
 |  |
| Muži a ženy z městečka Leh mají ve tvářích vrytou nadmořskou výšku svého domova – 3300 m n. m. |
SÍLA A POŽEHNÁNÍ MÍSTA
Půjdu si je protáhnout, vyběhnu k praporcům kousek nad klášter. Bylo to sotva dvě stě metrů, jenže výškových a do dobrých čtyř tisíc. “Vybíhal” jsem to hodinu. Zpod tuctu šňůr s desítkami povlávajících praporců lungta shlížel do doliny malý čhorten. A v jeho výklenku jsem našel poklad: cchaccha. To není citoslovce úžasu, nýbrž označení malých hliněných výlisků s reliéfy božstev.
Tzv. pohřební cchaccha jsou vylisována z hlíny smíchané s rozdrcenými zbytky kostí zemřelého po tzv. vzdušném pohřbu, čili po sežrání supy. Ponechají se v pohřebním čhortenu, dokud se nerozpadnou. Vysocí lamové jsou po smrti zpopelněni a z tohoto popela a hlíny se vyrábí vzácná cchaccha. Mohou být rozdána žákům zemřelého k upevnění pouta mezi nimi a učitelem. Ochranná cchaccha jsou jen hliněná, věřící je nosí ve schránkách gau, a když jsou nemocní, mohou je i po kousíčkách sníst.
Na tomhle čhortenu byla obětní cchaccha, vyráběná mnichy. Poutníci je dostávají nebo si je za pár mincí kupují. Uloží je na duchovně silné místo (např. do čhortenu) a jiná si z toho místa odnesou domů. S nimi i sílu a požehnání onoho svatého místa. Neodolal jsem.
PS: Do Diskitu jsme vloni na oplátku přivezli 4000 pohlednic. Je to série osmi kusů, většinou s rituálními hudebními nástroji. Zbytek pohlednic prodáváme a schraňujeme do prasátka. O spropitném a darech byla řeč v úvodu. Asi za to objednáme namalování krásné velké monstrance thangka. Jména šlechetných dárců napíšeme na rub thangky a s ní se pak objeví ve svatyni kláštera Diskit. Jiné dobré nápady uvítám na adrese lebloch@post.cz.
