Když prezident Truman 16. července 1945 obdržel na konferenci vítězných mocností v Postupimi telegram o „narození děťátka“, tedy kód pro zkušební výbuch první atomové bomby, Stalin se mohl jen potutelně usmívat. V té chvíli už Sověti základní údaje o nové zbrani znali. Ale teprve po čtyřiceti letech připustili, že jim pomohl Němec Klaus Fuchs, který získal i britské občanství.
Klaus Fuchs začal pod dohledem otce atomové bomby Jacoba Roberta Oppenheimera pracovat na tajném projektu Manhattan v roce 1943. Měl fotografickou paměť. To mu umožnilo výsledky vlastního výzkumu i celého týmu sepsat a předat druhé straně. Sověti pak ani nepotřebovali zdlouhavé pokusy, mohli se soustředit přímo na to, co bylo právě v Los Alamos úspěšně vyzkoušeno.
První podezření padlo na Fuchse, když Sověti uskutečnili 29. srpna 1949 v kazašské stepi svůj jaderný pokus. Nikdo totiž nepředpokládal, že výrobu vlastní bomby stihnou tak brzy. Navíc se už v roce 1944 objevily první signály, že Sověti mají v tajném americkém středisku v Los Alamos svého člověka. Ředitel FBI Hoover si ihned začal lámat hlavu, o koho jde. Leccos ukazovalo na profesora Rudolfa Peierlse a jeho asistenta Klause Fuchse. Oba studovali jednu z metod čištění uranu, vypočítávali množství uranu 235 nezbytné pro atomovou bombu a později také spolupracovali na výrobě roznětky bomby. Peierls byl postupně z podezření vyloučen, proti Fuchsovi zase chyběly důkazy.
Šlo o příliš vážnou věc, vyšetřování proto pokračovalo. Zpravodajci po žádali o posouzení Perrina, který byl za války asistentem ředitele britského atomového projektu Tube Alloys a hlavním spojovacím článkem k projektu Manhattan. Ten dostal dokument do ruky 5. září 1949. Zbledl: „Všechno vypadá, jako by Fuchs pracoval pro Rusy.“
Britská kontrarozvědka začala Fuchse sledovat. Jeho případ dostal na starost zkušený pracovník služby MI-5 William Skadron.
KOMUNISTA Z PŘESVĚDČENÍ
Klaus Fuchs se narodil ve vesnici Russelsheim v Německu 29. prosince 1911. Vystudoval matematiku a fyziku v Lipsku. Komunistou se stal z přesvědčení, špionem z lásky. Ještě na univerzitě v Kielu byl předsedou buňky Ligy mladých komunistů. Na schůzkách buňky se seznámil s tmavovlasou kráskou Margaritou. Vedle milování trávili hodně času vylepováním plakátů poblíž loděnic a diskuzemi s dělníky. Horovali proti Hitlerovi a světovému imperialismu.
Když se dozvěděli o jmenování Hitlera říšským kancléřem a slyšeli vykřikovat kameloty, že hoří Říšský sněm a oheň prý zapálili komunisté, rychle se rozhodli – je třeba přejít do ilegality. Našli si v Kielu pokoj, z něhož vůbec nevycházeli. Tam Fuchs snil o celosvětovém vítězství proletariátu a o tom, že se stane velkým fyzikem, tak slavným jako Einstein.
VĚDECKÁ DRÁHA
Druhá část snu se Fuchsovi začala vyplňovat po příchodu do Anglie, kam se dostal z Paříže po tajném odchodu z Německa. Do Doveru připlul začátkem září 1933, získal statut uprchlíka a začal studovat na bristolské univerzitě. Získal hodnost doktora v oblasti matematické fyziky a stal se stipendistou u profesora Maxe Borna v Edinburghu. A tady došlo ke zvláštní náhodě, která rozhodla o tom, že se Fuchs dostal k tajnému výzkumu.
Nacisté posílali do zahraničí zprávy o všech uprchlých – komunistech. Německý konzulát v Bristolu tak mohl v listopadu 1934 o Fuchsovi informovat místního šéfkonstábla. Policejní úředník však poslal do Londýna sdělení, že tento emigrant neudržuje s místními komunisty žádné styky a nemá ani žádné další policejní záznamy.
O britské občanství se začal nadějný fyzik ucházet v roce 1939. Než se stačila věc vyřídit, vypukla v září druhá světová válka, a Fuchs se stal v Anglii cizincem – nepřítelem. I když byl uprchlíkem před nacismem, byl v Edinburghu postaven před soudní tribunál. Soud však rozhodl, že se má vrátit ke své práci na univerzitě.
V květnu 1940 ale vyšlo v Anglii nařízení, podle něhož museli být všichni cizinci z nepřátelských zemí bez výjimky internováni. Fuchs měl ovšem štěstí. Byl odvezen do Quebeku. Loď Ettrick, na které plul, dorazila bezpečně. Další už Němci potopili a s ní i dokumenty o cestujících na Ettricku. Ve sběrném táboře tak nevěděli, kdo je kdo. Navíc Fuchsovi přátelé, zejména profesor Born, intervenovali, že takový vědec a antifašista nemůže být přece uvězněn v táboře pro nepřátele. A tak se v lednu 1941 mohl Fuchs vrátit zpět do Edinburghu.
PRVNÍ SPOLUPRÁCE SE SOVĚTY
Profesor matematické fyziky na Birminghamské univerzitě Rudolf Peierls, sám původem Němec, měl pro mladého krajana pochopení a nabídl mu práci. „Tady máte dokument o dodržování státního tajemství. Podepište a můžete začít pracovat,“ řekl mu.
Peierls a jeho skupina zkoumali možnosti využití atomové energie v rámci nového tajného projektu Tube Alloys. Řešili technické problémy výroby atomové bomby. Fuchs jako asistent současně koordinoval práce v rámci projektu Tube Alloys i na dalších univerzitách. Měl proto přehled o tom, co se na britských ostrovech v této oblasti dělalo. Umožnila mu to nedůslednost kontrašpionáže, kdy si příslušný důstojník přečetl pouze životopis a nashromážděná policejní hlášení.
V té době také začala jeho spolupráce s rezidentem sovětské vojenské rozvědky GRU. S Margaritou se sice krátce po příchodu do Anglie rozešel, ale po přepadení Sovětského svazu se spolu v Londýně sešli. Margarita vystupovala jako novinářka, ve skutečnosti byla tajným kurýrem západoevropské kanceláře Komunistické internacionály. Strávili spolu noc. Co si povídali, zůstává tajemstvím, ale faktem je, že se potom Fuchs sešel s pomocníkem vojenského atašé v Londýně Kremerem. Tento rezident GRU vystupoval pod krycím jménem Alexander. Později, když se vše provalilo, Fuchs tvrdil, že jeho spojení s Kremerem dohodil šéf ilegální komunistické strany Německa Jürgen Kuczynski. Zřejmě chtěl svou milenku krýt.
Hned na počátku své špionážní kariéry Fuchs udělal něco, co by jinému neprošlo. Jelikož Kremera alias Alexandra neznal a obával se, že jde o někoho z britské kontrarozvědky MI-5, jen tak zavolal na sovětské velvyslanectví, aby se ujistil, zda tam pracuje člověk jménem Alexander. Protože šlo o Fuchse, Sověti tento prohřešek proti pravidlům zpravodajské práce rádi přehlédli. Po roce ale Alexander raději předal z obavy před prozrazením Fuchse spojce. Byla to Židovka, německá komunistka. Fuchsovi, jehož krycí jméno bylo Golia, se představila jako Ursula Buertonová.
Scházeli se jednou za dva měsíce v městečku Banbury asi šedesát kilometrů od Birminghamu. Během schůzek předal Fuchs Sovětům rozhodující poznatky o tom, že uranová bomba se dá vyvinout, a teoretické výpočty.
ATOMOVÁ BOMBA V OBÁLCE
V roce 1942 konečně Fuchs získal britské občanství. Z obavy před německými agenty, kteří by se mohli přísně utajovaného projektu zmocnit, se Churchill s Rooseveltem dohodli provádět výzkum na půdě USA. Všichni specialisté z projektu Tube Alloys se proto začali stěhovat za oceán.
Fuchs připlul do New Yorku začátkem prosince 1943. Ve Washingtonu pak získal pověření potřebné pro práci se státním tajemstvím a ani federální policie FBI, ani vojenská kontrašpionáž G-2 už nic důkladně neprověřovaly. Plně důvěřovaly prověrce, kterou provedla britská MI-5. Fuchs se tak seznámil s hlavními obrysy amerického projektu a připravoval výpočty pro experiment s plynovou difuzí.
V srpnu 1944 byl pak nenadále převelen do Los Alamos.
Sověti se ale potřebovali s Fuchsem nějak spojit. Vždyť se dostal na velmi důležité místo! V lednu 1944 ho kontaktoval jakýsi Raymond. Fuchs mu pak předal obálku se slovy: „Vždycky vám budu předávat písemné informace. Pokud budete mít nějaké dotazy, odpovím vám na ně. Nic si ale nesmíte psát. Musíte si mé odpovědi zapamatovat, a teprve doma si je zapsat. Příště přinesu plánek na výrobu uranové bomby.“ V polovině července mu Fuchs přinesl kopii chystané atomové továrny v Oak Ridge poblíž Knoxwillu v Tennessee.
Fuchs a Raymond se znovu setkali až po delší době. V Bostonu vědec předal poznámky o plutoniové bombě včetně nákresu, metody konstrukce a upozornění, že plutonium vyrábí továrna u Hanfordu ve státě Washington. Na další schůzce se pak Raymond dozvěděl, že první bomba má být vyzkoušena v červenci 1945. Fuchs ještě dodal, že se ale nedá předpokládat její použití proti Japonsku, protože tak rychle ji nedokáží Američané vyrobit. Mýlil se.
Na další schůzce 19. září pak už předal Fuchs sovětskému agentovi podrobnou zprávu o třech svržených bombách. Byly to údaje o jejich konstrukci, velikosti, tvaru, obsahu i o tom, jak vybuchly. Popsal přitom i zkušební výbuch 16. července v Alamogordu.
ZPÁTKY V ANGLII
Po svržení bomb se většina fyziků, kteří se podíleli na jejich sestrojení, rozhodla vrátit k mírovému zaměstnání. Fuchs opustil Los Alamos 16. června 1946. Vracel se do Anglie s rozhodnutím nastoupit do práce v Harwellu u Londýna, kde na bývalém letišti vznikalo britské středisko atomového výzkumu. Počátkem roku 1947 opět navázal kontakt s Moskvou.
„Potřebujeme podrobné informace o vodíkové bombě!“ naléhala na něho spojka.
„V Harwellu na tom vůbec neděláme. Američané všechny údaje utajují,“ bránil se Fuchs. Podle McMahonova zákona Američané utajovali výzkumné studie i před nejbližšími spojenci. Fuchs proto předával alespoň informace o britském výzkumu v atomových reaktorech.
Pak ale jeho spolupráce začala ochabovat. Začínalo promlouvat jeho svědomí a cítil výčitky vůči kolegům v Harwellu? V květnu 1949 se se sovětským řídícím důstojníkem setkal naposledy.
Ale bezpečnostní důstojník atomového střediska v Harwellu dostal příkaz, aby si Fuchse víc všímal. Ten zřejmě začal něco tušit a uprostřed října 1949 sám nabídl, že z Harwellu odejde. Uvedl, že jeho otec pracuje v Lipsku a Rusové by na něj mohli naléhat, aby syna kontaktoval, a on by mohl z obav o otce podlehnout.
V Harwellu se 21. prosince 1949 objevil zpravodajský důstojník Skadron, aby si konečně osobně promluvil s Fuchsem. Ten mu zcela otevřeně vyprávěl o sobě, své rodině i práci v USA a Anglii. Mluvil tiše a přátelsky. Když mu Skadron skočil do řeči a přímo se zeptal, zda byl ve spojení se sovětskými úředníky či diplomaty a zda nepředal poznatky o své práci, Fuchs řekl: „Nemyslím.“
„Mám podrobné informace, které ukazují, že jste pracoval ve prospěch Sovětského svazu,“ uvedl Skadron. „Například během pobytu v New Yorku jste předával informace týkající se vaší práce.“
„Nemyslím,“ kroutil hlavou Fuchs.
Fuchs bez náznaku nervozity prošel i dalším výslechem. Cítil se naprosto nevinně. Pak mu ale ředitel laboratoří sir John Cockroft nabídl, že vyhoví jeho snaze odejít z Harwellu, doporučil, ať jde na některou univerzitu, ale v Harwellu působí dál alespoň jako externí konzultant. Fuchs později uvedl, že se cítil projevenou důvěrou natolik zahanben, že se rozhodl přiznat: 13. ledna 1950 kapituluje.
„Chci se přiznat,“ řekl Skadronovi, kterého požádal o schůzku. „Nechtěl jsem o tom mluvit z obavy, co tomu řeknou moji zdejší přátelé.“ Z toho, co pak slyší, je Skadron šokován. Tolik let pro Rusy bez odhalení!
„Vím, že to nemohu vrátit, ale vším, co teď dělám, se pokouším zmenšit škodu, kterou jsem napáchal. Nerad bych ztratil své přátele v Harwellu,“ zdůrazňuje Fuchs.
STÁLE NA SVOBODĚ
Zní to neuvěřitelně, ale zpravodajský důstojník, jemuž se právě přiznal jeden z nejdůležitějších špionů té doby, nemohl podle tehdejších britských zákonů Fuchse ihned zatknout. Ten proto na další výslech přijíždí do Londýna 30. ledna vlakem. Na ministerstvu války pak Fuchs podepsal svou původní výpověď a postupně uvedl všechno, co předal Rusům. Byl ještě v té chvíli přesvědčen, že ho ani nečeká žádné odsouzení: pomáhá přece Angličanům zjistit, jaké znalosti mají Rusové. Zdá se mu dokonce, že zpravodajci ani nic nenamítají proti jeho dalšímu působení v Harwellu. Na zápisu o výslechu se ale objeví heslo Přísně tajné a MI-5 usiluje o vydání zatykače. Ráno 2. února jsou všechny formality vyřízeny.
Když Fuchs přijde znovu za zpravodajci, je zatčen a odveden na nejbližší stanici na Bow Street. Tam je formálně obviněn z porušení čtyř článků zákona o úředním tajemství a odvezen do věznice Brixton.
PŘED SOUDEM
Stání před městským soudem je krátké a formální. Fuchs nežádá o propuštění na kauci, a tak zůstává ve vyšetřovací vazbě. Zpráva o jeho zatčení vzbuzuje ve Spojených státech i Velké Británii rozruch. Druhé stání před městským soudem 10. února je pak stejně rychlé jako první. Zpravodajci vznášejí obvinění. Fuchs mlčí.
„Myslím, že bude nejlíp, když se přiznáte,“ radí ve věznici před hlavním stáním Fuchsův advokát. Fyzik souhlasí. „Ale musíte čekat nejvyšší trest,“ pokračuje advokát a obviněný odevzdaně přikyvuje.
„Vy víte, co znamená nejvyšší trest?“ ptá se překvapený advokát.
„Smrt,“ odpovídá suše Fuchs. Byl přesvědčen, že ho oběsí.
„Ne, kdepak, je to 14 let,“ říká s ulehčením advokát.
Soud se konal 1. března 1950. Žaloba vinila Klause Fuchse ze čtyř porušení zákona o úředním tajemství. Kupodivu však nebylo součástí obžaloby prozrazení úředního tajemství, jehož se dopustil během pobytu v USA. Ale i tato čtyři provinění jsou dostačující k vynesení maximálního trestu.
Zpravodajský důstojník Skadron ve prospěch obhajoby Fuchse uvede, že kdyby nezačal vypovídat, neměli by proti němu žádné přímé důkazy. Obhájce navíc zdůrazňuje, že tři body obžaloby spadají do doby, kdy Velká Británie a Sovětský svaz byly válečnými spojenci.
„Cítíte se vinen, nebo nevinen?“ ptá se soudce.
„Vinen,“ odpovídá Fuchs zastřeným hlasem a ve své krátké závěrečné řeči přiznává: „Ano, jsem vinen v plném rozsahu.“
Přelíčení trvalo 87 minut. Soudce, nejvyšší soudní lord Goddard, pak vynáší rozsudek – čtrnáct let odnětí svobody. Britské právo totiž rozlišuje mezi špionáží ve prospěch válečného nepřítele a špionáží ve prospěch spřátelené země. Později se však Goddard musí bránit nařčení, že soudil příliš mírně. Hájil se tím, že to byl nejvyšší trest, jaký parlament za takový čin stanovil.
Fuchsův případ byl ale natolik závažný, že se jím zabýval parlament. Vždyť v letech 1941–1948 byl Fuchs šestkrát vyšetřován bezpečnostní službou a ani jednou se neprošetřovala infomrace německého konzula o jeho členství v komunistické straně! Den po parlamentním jednání ale zveřejňuje TASS zprávu: „SSSR nezná žádného Klause Fuchse a nemá s ním nic společného.“ ZNOVU NA SVOBODĚ
Po odpykání devíti let trestu byl Fuchs 22. června 1959 propuštěn na svobodu. Rozhodl se odjet do východního Berlína, kde žil jeho otec, penzista. Po příletu do Berlína na tiskové konferenci prohlašuje: „Byl jsem vždycky marxistou a chci pracovat pro novou společnost.“ Po několika dnech také dostává občanství NDR. Mezitím byl první tajemník východoněmecké komunistické strany SED a prezident Walter
Ulbricht požádán sovětskou zpravodajskou službou, aby byla Fuchsovi umožněna vědecká práce na nejvyšší úrovni. Stává se náměstkem ústavu pro jadernou fyziku v Rossendorfu, kde se vyvíjel východoněmecký atomový reaktor. Jeho plat odpovídal 12 000 amerických dolarů!
Příběh nejvýznamnějšího atomového špiona pro něj skončil happy endem. Oženil se se svou bývalou milenkou Margaritou Kielsonovou a žil s ní blízko Drážďan až do své smrti v roce 1989.
I přes výpovědi Fuchse je dnes mnoho věcí kolem jeho osoby sporných. K dispozici jsou jen jeho výpovědi. Ruská strana dodnes jasně nepřiznala, jak vše bylo.
